Další akce

  • Chorvatsko 2000 - Týdení cesta plachetnicí po Jadranu.

    Vyber dikritiky:

    Téměř žluťoučký kůň úpěl dábelské verše. (ISO-Latin-2)
    Téměř žluoučký kůň úpěl dábelské verše. (Kod-1250-Win)
    Temer zlutoucky kun upel dabelske verse. (Bez diakritiky)
    T‚mˆŠ ‘luŸou‡k˜ k–¤ Łpˆl d belsk‚ ver¨e. (Kam-CZ)
    English version of this document.
    Seznam
    AMERIKA 1997

    AMERIKA 1997

    1. DEN

    1. 7. 1997

    Přílet do USA

    Karel Hanton, Standa Šulc, Michal Rákos, Petr Jelínek a Jan Kříž se rozhodli letní prázdniny roku 1997, přesně 67 dní, strávit v Severní Americe. Tato pětice se utvořila vlastně až dva měsíce před odletem, když všichni společně jsme se sešli poprvé až na Ruzyňském letišti. V časovém plánu naší cesty měli dominovat hlavně národní parky, protože právě poznání přírodních krás nás asi nejvíce přitahovalo do této části světa. Spojené státy jsme hodlali fakticky projet kolem dokola, v plánu byly rovněž i krátké zastávky v Kanadě a Mexiku. Výchozím a zároveň i konečným bodem tohoto výletu se stalo letiště Newark nacházející se ve státě New Jersey, který tvoří jakési obrovské předměstí, dá-li se to vůbec tak nazvat, největšího města USA, New Yorku. Jak, tedy čím, jsme vlastně chtěli Ameriku projet? Před autobusem dostalo zcela jednoznačně přednost auto, nebo je samozřejmě pohodlnější, ale hlavně se jím dá navštívit neporovnatelně více než při cestování Greyhoundem, tak se autobusy jezdící napříč Amerikou nazývají. Dále jsme pak živě diskutovali nad tím zda auto koupit, či zvolit bezpečnější, pohodlnější, ale za to, podle dílčích informací, dražší variantu tj. si ho půjčit. Nakonec vyhrála varianta číslo dvě a auto se mělo koupit po příletu do New Jersey. Letenky jsme si objednali u letecké společnosti Lufthansa, která z Prahy do New Yorku lítá přes něměcký Frankfurt.
    Let do města s největšim letištěm na světě trval asi tak hodinku a to menším letadlem, jež se v několika fázích letu poněkud rozklepalo, ale nic vážného to nebylo. Ve Frankfurtu jsme čekali asi tak dvě hodiny na letadlo , které už bylo pořádně velké, aby taky ne, vždy se jednalo o jumbo. Uvnitř tohoto obřího letadla byly tři série řad, z toho dvě krajní byly po třech a prostřední měla čtyři sedačky. Seděli jsme tak nějak vcelku společně, i když Karel původně dostal místo asi pět řad za námi. Nakonec si ho však vyměnil s jedním ochotným Američanem. Let do New Jersey trval něco kolem šesti hodin a proběhl vcelku v pohodě, i když několikrát v jeho průběhu byl vydán kapitánem letadla příkaz Ýpřipoutejte seÝ a to kvůli větrným vírům. Příjemné letušky nás rozhodně nenechali hladovět, dostali jsme dvě velice chutná jídla (steak, sendviče, moučník. . ) a stejně tak i chutné pití, kterého jsme si mohli dát kolik jsme chtěli. Každý z nás měl asi čtyři piva, Jelen o pár kousků více. Nádherný byl pohled z letadla na téměř neobydlenou Kanadu, ohromující bylo i přistání, při němž se nám naskytl skvostný výhled na New York a na jeho slavné mrakodrapy.
    Po opuštění letadla jsme šli letištní halou směrem k tolik obávaným emigračním ůředníkům. Stoupli jsme si do fronty a netrpělivě čekali až přijdem na řadu, právě v následujících chvílích se totiž mělo rozhodnout, zda-li se plánovaný výlet vůbec uskuteční. Emigrační úředníci však byli vcelku příjemní a naprosto bez problémů nás vpustili do vytoužené Ameriky. Informace, ktéré jsme o těchto inspektorech měli z Čech tj. , že se všemožně snaží naše turisty posílat domů, nám tehdy připadaly jako fámy. Možná se dobře vyspali.
    TedĎ tedy mělo začít to pravé dobrodružství. Naše situace byla poměrně zajímavá, byli jsme totiž jednak bez auta, a jednak i bez nějakého možného ubytování. Toulali jsme se letištní halou, nebo spíše halami, kterých tam bylo asi šest vzájemně spojené jakousi nadzemní dráhou, a pokoušeli se najít společnost, u které bychom si mohli levně půjčit auto na dva dny. Za tyto dva dny jsme pak chtěli koupit auto, kterým by jsme projeli Ameriku.
    Autubus společnosti Alamo nás zdarma odvezl z Newarku do svého sídla a už výhled z něj ukazoval jaké je to tady bludište, všude spousty několikaproudových silnic s obrovskými průtoky aut. Asi za deset minut jsme byli již ve společnosti, kde se nám podařilo sehnat auto na dva dny za 135$. Částka to nebyla rozhodně malá, ale vzhledem k počáteční zdrženlivosti Američana za přepážkou, kdy nám neustále omílal, že auto je třeba si zamluvit několik dní předem, jsme mohli být rádi. Zde se poprvé ukázalo, jak strašně důležitou roli bude hrát při naší cestě Karel, nebo jeho angličina mu, jako jedinému z nás, umožňovala dohodnout se na čemkoli. Zde mu také vydatně pomohla určitě i Michalova kreditka, tak že tak po půl hodině debatovámí , jsme dostali hezkého, bílého, dvoudveřového cheevroleta. Vcelku pohodlně jsme se do něj naskládali a vydali se hledat místo, kde bychom mohli přespat. Řízení se ujal Michal a šlo mu to (až na počáteční problémy s automatickou převodovkou) docela slušně. Na mapě jsme našli pouze jediný kemp, navíc pěkně daleko. Začalo se pomalu stmívat a my jeli po čtyřproudové dálnici státem New Jersey směrem na západ k onomu jedinému kempu. Už za tmy jsme sjeli z dálnice na takovou menší silnici a pomalu se vzdávali myšlenky, že dnes do kempu dorazíme. Byli jsme totiž zmateni z toho velkého provozu a navíc se začala dostavovat i únava. Ve vesnici Watchung jsme zastavili na parkovišti před jedním větším domem a šli se zeptat poblíž stojícího Američana, zda-li náhodou neví o nějakém levnějším hotelu či jiném vhodném místě na přespání. Nevím jestli to bylo ze žertu, ale každopádně když nás viděl v té tmě přicházet, bleskově odhodil věci z kapes a zvedl ruce. Rychle je však dal zase dolu, poté co vyslechl nᚠproblém a s úsměvem na tváři nás pozval k sobě dál, do domu, sídla jeho spločnosti obchodující s realitami. Peter Engelman, mohlo mu být tak pětatřicet, se nám věnoval přibližně půl hodiny, za tu dobu nám uvařili kafe a stihl si vyslechnout naši plánovanou cestu Amerikou. Byl z nás celý vedle a v jednu chvíli to dokonce vypadalo, že nás nechá přespat u sebe doma, ale nakonec z toho sešlo kvůli jeho manželce, která asi o pět dárečků z Evropy neměla zájem. Pěkně nás naštvala, slepice. Každopádně nám řekl, kde najít levný hotel. K tomu nám dal pár cenných rad ohledně zítřejšího nákupu auta a také svoji adresu, na kterou jsme auto mohli přihlásit. Rozloučili jsme se s tímto skvělým člověkem, aniž bychom tušili, že nᚠpříběh s ním ještě zdakeka neskončil a vyjeli hledat hotel. Ten jsme našli již na smrt unaveni, ale alespoň i příjemně najedeni, menší pokoj se sprchou vyšel na 34$ za noc, což sice nebylo málo, ale bez váhání jsme ho zaplatili. Po příjemné sprše jsme ulehli a okamžitě usli.

    2. DEN 2. 7. 1997

    FORD 88 TEMPO

    Všichni jsme se poměrně slušně vyspali. Vstávali jsme něco kolem sedmé, vysprchovali se, sbalili a vyjeli k prohlídce bazarů. Podél silnice č. 22, kterou jsme přijeli včera k hotelu, se to bazary jen hemžilo. Bohužel u většiny z nich se ceny aut pohybovaly od třech tisíc nahoru. My jsme byli ochotni do koupě investovat tak maximálně dva tisíce a to ještě s přispěním Michalovy tisícovky, která by se mu pak při prodeji vrátila. Asi tak po hodině hledaní jsme konečně objevili něco levnějšího, a to Nissana z roku 1980 za 700$. Stál osamocen opodál hlavní silnice a kontakt na jeho majitele, byl udán v podobě papíru na zadním skle. Opsali jsme si tedy telefon a pokračovali dál v jízdě po '22' doufajíc, že seženem něco lepšího, nebo na Nissanovi se jeho věk již začal poněkud viditelněji projevovat. Přibližně v poledne jsme poprvé navštívili americký supermarket. Byli jsme trochu zmateni neuvěřitelně se měnícími cenami veškerého zboží, kdy například v jednom z rohů stál balík chleba 79 centů, jinde jsme obdobný druh viděli za 2$. Nᚠprvní nákup jsme pořídili za 7$ a jednalo se o chleba, veku, sýr a salám. Sedli jsme si před market a řádně jsme se nasytili, to vše za zvýdavých pohledů okolo chodících Američanů. Poté jsme opět pokračovali v jízdě po silnici č. 22 a prohlíželi přilehlé bazary. V jednom z nich nás zaujal velice slušně vypadající ford TEMPO za 1945$ , roku výroby 1988. Majitel, který se nám nyní jevil ještě jako docela sympaák, nám slíbil, že když ho dnes koupíme , tak je schopen nám do zítra obstarat poznávací značky, což byl značný rozdíl oproti jiným bazarům. V jiných bazarech by jsme totiž na značky museli čekat tak týden, což jsme si vzhledem k našemu časovému plánu nemohli dovolit. Asi hlavně tento důvod rozhodl, že jsme na koupi přistoupili. Celkem jsme zaplatili 2135$, když na 200$ vyšly značky. Auto jsme napsali na adresu Engelmana a s prozatimní papírovou značkou za oknem (pro ty stabilní jsme se měli stavit zítra ráno) vyjeli již dvěma auty směrem k autopůjčovně vrátit cheewroleta. Zde proběhlo všechno v pohodě, tak že zanedlouho jsme již míříli opět zpět směrem na Watchung , pochlubit se s naším novým autem Engelmanovi. Na otázku kolik by za něj dal nás však pěkně spražil, nebo odpověděl, že tak 400$ a navíc se moc divil, že jsme nesmlouvali. Podle něj jsme ho mohli usmlouvat klidně na takových 1200$. Byla to naše první velká chyba a vyšla nás nejspíš pěkně draho. Možná bychom ho usmlouvali jen o minimum, ale v našem napjatém rozpočtu i to minimum představující třeba jen 100$ hrálo velkou roli. Každopádně Engelman se opět choval velice kamarádsky, radil nám, na co si v Americe máme dávat pozor a řekl, že až se vrátíme za dva měsíce zpět do New Jersey tak se máme opět zastavit. Bohužel nám však nebyl schopen vysvětlit, kde najít pojišovnu a kolik by vůbec stálo pojištění auta na dva měsíce. Pojišovnu jsme našli tak po dvou hodinách ustavičného hledání a ptaní se v černošské čtvrti s názvem Planfield, ale v půl pátý již měla zavřeno. Pojištění tedy bylo odloženo na zítřek a vydali jsme se najít kemp , ke kterému jsme včera nedojeli. Po velkých orientačních problémech jsme ho nakonec našli, nacházel se ve státním parku Voorhees. Kemp stál 10$ za noc a placení probíhalo tak, že jsme těch deset dolarů dali do obálky a tu pak vhodily do schránky. Poté jsme našli zaplacené místo, postavili stan a šli se vysprchovat. Po studené večeři (marně jsme dnes hledali v supermarketu plynovou bombu na nᚠvařič) jsme opět velice unaveni ulehli, když mohlo být něco kolem desáté. Radost z usínání nám trochu kazil pocit z jízdy do kempu, nebo nᚠford při ní začal podivně pískat a podle Michala to byl klínový řemen.
    Dnes jsme ujeli 55 mil.

    3. DEN 3. 7. 1997

    FORD 88 TEMPO. . .

    Stávali jsme opět poměrně brzo, asi kolem sedmé, a po ranní hygieně jsme vyjeli opět směrem do města dořešit záležitosti s naším autem (pojištění, značky). Naše první dnešní cesta vedla do Planfieldu, do pojišovny. Tam nám velice pohledná Američanka sdělila, že za pojištění forda dáme 400$ s tím, že nám, pakliže se nic nestane, 200$ po dvou měsících vrátí. Jelen tento určitě nezanedbatelný peněžní výdaj psychicky neunesl a tak na dvě hodiny se urazil. Ostatní jsme totiž byli pro a vlastně se tak poprvé projevilo hlasování, které nás pak provázelo celou naší cestou po Americe. Jak šastný to byl tehdy krok jsme ocenili za necelé tři týdny. Z pojišovny jsme se vydali do bazaru pro slíbené značky. Majitel je okamžitě přinesl a my tak mohli konečně vyrazit na naší dlouhou cestu. Ještě předtím jsme však poprosili majitele o nový klínový řemen, jenomže ten, poté co uzavřel pro něj určitě výhodný obchod, už neprojevoval jakékoliv známky ochoty a poslal nás kamsi do opravny, kde ho neměli. Podařilo se nám ho sehnat až v jedné menší opravně poblíž '22'. Jelikož jsme neměli klíče na jeho upevnění a neměli je ani v opravně, vrátili jsme se opět k majiteli , jestli by nám je nepůjčil a on tak, k našemu úžasu, učinil. Po nasazení nového řemenu jsme tedy již definitivně mohli vyjet. Po '22' jsme ujeli od bazaru tak necelou míli (pozn. 1 míle= 1. 609 km), když nám upadl výfuk, resp. zadní tlumič. Naštěstí '22' je pouze dvoupruodová silnice, takže nebyl velký problém výfuk sebrat. Zabalili jsme ho do novin, dali do kufru, a doufali, že se nám ho někde podaří svařit. Naštěstí auto zase tak moc neřvalo. S velice ponurou náladou a s očekáváním další poruchy jsme pak projeli New Jersey a mířili na sever směrem na kanadský Montreal. Ta další porucha na sebe skutečně nenechala dlouho čekat a tak ještě před setměním nám na pětiproudové dálnici upadl pro změnu levý blinkr. Kdekdo by čekal, že nás to po dnešku nějak položí, ale my se tomu začali normálně smát. Tak nám to připadalo komický. Blinkr byl tedy nenávratně v tahu a tak jsme alespoň lepenkou upevnili žárovku. To všechno se událo již ve státu New York, kde krajina začínala měnit svůj ráz, jen mírně zvlněnou krajinu v New Jersey totiž vystřídali již docela slušné kopce, z kterých byly hezké výhledy do údolí. Kolem desáté jsme projížděli okolo nádherně osvětleného města Albany. Jelikož jsme dnes chtěli nahnat časovou ztrátu vzniklou sháněním auta(původně jsme počítali s dvěma dny), tak jsme jeli až do druhé hodiny ráno, kdy jsme zastavili na Rest Aree, dálničním odpočívadle a bez rozpaků jsme se rozhodli tam přespat. Vybalili jsme spacáky a karimatky a pod jedním větším stromem jsme si ustlali neustále obtěžováni mračnem komárů. Repelenty přivezené z domova je ale nakonec odradily.
    Dnes jsme ujeli 363 mil.

    4. DEN 4. 7. 1997

    MONTREAL

    Na odpočívadle se spalo docela slušně a hlavně zadarmo. Probuzení už ale tak radostné nebylo , nebo na nás asi okolo půl sedmé začal řvát jakýsi Američan a ještě notně rozespalí jsme po chvíli pochopili, že nás varuje před policajtama, kteří by nám prý mohli dát pokutu. Moc jsme si z jeho rad však nedělali a v poklidu si udělali studenou snídani (chléb, párky, sýr), stále jsme totiž byli bez bomby.
    Pokračovali jsme v jízdě směrem na sever ke kanadským hranicím, kam se nám podařilo dojet kolem poledne. Zde jsme měli menší problémy, nebo Staník a já jsme měli v pase povolen pouze jeden vstup do USA a právem se tak obávali, abychom nezůstali v Kanadě. Celníci nám však vysvětlili, že to nevadí a tak jsme vjeli do státu s javorovým listem na vlajce , přesněji do provincie Quebec , kterou jsme mířili do jejího hlavního města Montrealu. Auto zatím do těchto chvil jelo bez problémů (nic z něj nepadalo). Docela výrazně se začalo měnit klima, odpoledne zde bylo příjemných 23 stupňů, což byl velký rozdíl oproti New Jersey, kde bylo tou dobou stupňů tak 35.
    Montreal působil spíše evropským dojmem, nebyly tu žádné mrakodrapy ani taková klubka dálnic, jako tomu bylo v New Jersey. Projeli jsme ho prakticky celý po okruhu vyznačeném v turistické mapě, kterou nám dali na hranicích. Asi nejvíce nás zde zaujal olympijský stadion, kde se konaly letní olympijské hry v roce 1976. Součástí olympijského komplexu je dominantní věž, na jejíž vrchol se dá vyjet lanovkou , atletický stadion s otvírací střechou a plavecký bazén. Vše je velice zajímavě architektonicky i prakticky vyřešeno, například věž uchvátí nejen svým zvláštním tvarem, ale stejně i tak svou úlohu při otvírání střechy atletického stadionu. Ten jsme mimochodem nemohli rozpoznat či spíše uvěřit , že se skrývá v tak malém krytém objektu. Do akce se zde poprvé dostala i Karlova videokamera, i když první snímky asi nebudou příliš k pokoukání. . .
    Prohlídka Montrealu nám trvala tak tři hodiny, z něj jsme pak jeli na jihozápad směrem na Toronto, které bylo od Montrealu vzdálené přes 300 mil , a ke kterému jsme se dnes chtěli co nejvíce přiblížit. Čekali nás tedy opět dlouhé hodiny sezení v autě, ale už jsme si pomalu začínali zvykat, hlavně pak naše zadky. Asi kolem deváté jsme byli tak 50 mil od Toronta a pomalu jsme se začínali poohlížet po nějakém kempu. Kemp, který byl vyznačen v mapě jsme však za boha nemohli najít, dokonce se nám podařilo vjet na soukromou cestu, která nás dovedla k jakýmsi usedlostem. Samozřejmě to nezůstalo bez povšimnutí majitelů, ale naštěstí byli velice vstřícní a vysvětlili nám přesně, kde hledaný kemp leží. Kemp už jsme pak našli v pohodě, nicméně cena už tak pohodová nebyla, chtěli po nás 16$ za místo a dvě osoby plus ještě 10$ za další tři. Zdálo se nám to moc drahé a proto jsm vyjeli hledat kemp jiný, levnější. To už byla pěkná tma a my stále byli bez místa na spání a do přírody se nám moc nechtělo, když hlavním důvodem byli medvědi, kterými se to v okolních lesích určitě jen hemžilo. Kemp jsme samozřejmě nenašli a tak jsme se rozhodli přespat na rozlehlejším místě ležícím kousek od silnice, jež silně připomínalo skládku.
    Vybalovali jsme věci z auta, když tu najednou vjelo na skládku nějaké auto, zastavilo se asi deset metrů před námi a možná půl minuty na nás svítilo. Bylo to dost nepříjemný, nebo kdo mohl tušit, co bude následovat. Naštěstí nenásledovalo nic a auto odjelo. Brali jsme to však jako výzvu k opuštění tohoto místa a v našem zoufalém hledání místa na nocleh pokračovali dál. Nakonec jsme skončili na mezi za benzínovou pumpou, čemuž muselo předcházet nenápadné vybalení spacáků a karimatek , aby si nás pumpaři nevšimli. Velmi chladný večer dával tušit, že ráno by mohlo dokonce mrznout.
    Dnes jsme ujeli 400 mil.

    5. DEN 5. 7. 1997

    CN TOWER, NIAGARA FAALS

    Spaní u pumpy bylo velice nepříjemné, neustále okolo něco houkalo a hlavně byla opravdu pořádná zima , navíc umocněná rosou, takže ani spacáky nehřály tak , jak by měli. Naložili jsme mokré věci do auta a ještě poměrně brzo ráno jsme vyjeli na Toronto. Toronto je hlavní město provincie Ontario a taky největším kanadským městem.
    Do poloprázdných torontských ulic jsme dorazili asi v 7 hodin ráno. Auto jsme nechali na parkovišti , které v tu dobu ještě nebylo hlídané, a šli se podívat k největší atrakci tohoto města, k nejvyšší stavbě světa , nesoucí název CN Tower, měřící 553 m. ( v Praze jsme se později dozvěděl, že CN Tower byl překonán jedním malajským mrakodrapem). Vstupné na osobu činilo 16$, což bylo docela dost. Začali jsme se tak trochu přít, jestli by nebylo lepší se konečně pořádně najíst (16$=tři propečená kuřata), ale nakonec zvítězila touha vidět svět z tohoto obra. Vyjeli jsme tedy výtahem do nejvyšší úrovně, odkud se nám pak naskytl zajímavý pohled na torontské mrakodrapy, jejichž střechy mohly být takových 200 metrů pod námi a také na nemalé jezero Ontario. Po nabažení se vyhledů z výšky 447 m, jsme sjeli výtahem na úroveň 351 m. Zde byla v určité části udělána podlaha ze skla a trochu náchylnějším náturám by se při pohledu skrz ní mohl zvednout žaludek, což ale nebyl zrovna nᚠpřípad, nebo jsme si na ni lehli a nechali se od jednoho vystrašeného Japonce vyfotit. Jinak Japonců tam bylo opravdu hodně, ostatně jako všude jinde v USA na atraktivních místech.
    Asi okolo 11 hodiny jsme vyjeli, ujeli z parkoviště, směrem na Niagárské vodopády. Stejně jako včera i dnes bylo velice příjemné počasí, slunečno a teplota kolem 25 stupňů. Čím blíže jsme se blížili k proslulým vodopádům , tím více houstnul provoz na dálnici. V městě Niagara Falls, které je takovou vstupní branou k vodopádům a zároveň hraničním přechodem do USA, jsme už spíše stáli než jeli. V tom velkém zmatku, který zde panoval, jsme měli , co dělat, abychom našli neplacené parkoviště, jež se nacházelo tak dva kilometry od vodopádů směrem proti proudu. K nim jsme tedy vyrazili po svých podél řeky Niagary, široké a velice divoké. Samotné Niagáry pak byly skutečně nádherné, pověsti nelhali. Vodopády jsou vlastně obrovským přírodním stupňem dosahující výšky až k 50 metrům, který vznikl díky extrémně rozdílným výškám Erijského a Ontarijského jezera, kam také řeka Niagara ústí. Z něj poté vytéká již v podobě mohutné řeky Sv. Vavřince, která se vlévá do Antlanského oceánu. Vodopády se dělí na dvě části a to na americkou a kanadskou. Kanadská část, u které jsme byli my, je asi tak dvakrát větší a říká se, že i hezčí. Bylo docela velkým problémem se protlačit k zábradlí a na celou tu scenérii se podívat a samozřejmě i vyfotit, tak strašně moc lidí tam bylo. Chtěli jsme se podívat i pod vodopády, kam jezdila výletní lodĎ, ale odradilo nás vysoké vstupné činící 5. 75$ na osobu.
    Asi po třech hodinách jsme vyrazili k autu, kde jsme se navečeřeli. Rozdělování jídla se ujal Jelen a tahle role mu pak zůstala až do konce pobytu. K večeři byla slanina (každý měl dva plátky) a chléb. Z Niagara Falls jsme pak vyjeli směrem na Detroit a asi po 50 mílích jsme našli kemp, který byl velice levný, 13$ za všechny na noc. Byl to slušně vybavený kemp, s velice příjemnými majiteli. Po dni plném velkých zážitků jsme šli spát okolo jedenácté, Karel , Staník a já do stanu, Michal s Jelenem si ustlali pod širákem.
    Dnes jsme ujeli 204 mil.

    6. DEN 6. 7. 1997

    OPĚT AMERIKA

    Noc mezi 5. a 6. dnem byla , podle mne, zatím nejelpší, jakou jsme v USA strávili. Po vydatném spánku jsme se probudili do nádherného slunečného dne. Snídaně byla poprvé teplá, každý si dal pytlík čínské polévky. Tyto polévky jsou v USA velice levné, jedna vyjde tak na 20 centů (někdy i míň) a proto se staly kostrou našeho jídelníčku. Vodu na polévku jsme uvařili nad ohněm, nebo stále jsme nemohli sehnat ten správný druh bomby. Majitelé kempu nám poté dovolili koupel v menším bazénku, což příjemně osvěžilo, následovala vyhecovaná soutěž v hazení basketbalového míče na koš. (vyhrál jsem já , ten nejmenší ) a pak psaní dopisů a pohledů svým nejbližším.
    Mohlo být kolem třetí, když jsme příjemně zregenerovaní nasedli do auta a chtěli odjet, ale nᚠford jaksi ne. Důvod byl prostý, celou noc a i dnešní část jsme totiž nechali otevřené snad všechny dveře, tak že vnitřní osvětlení forda stačilo za tu dobu spolehlivě vybít baterii a on tedy na otočení klíčkem nikterak nereagoval. Majitel kempu, skvělý to člověk, nám jí naštěstí během chvíle nabil a my tak mohli vyjet směrem na Detroit, kde se nedaleko nachází hraniční přechod mezi Kanadou a USA. Zde proběhlo vše bez problémů a tak jsme se ocitli, již večer, ve městě automobilů, v Detroitu. Ten na mě půsabil velice špinavým dojmem, je ale fakt, že jsme ho asi projeli nějakou drsnější čtvrtí, což se projevilo třeba i při tankování, kdy pumpař inkasoval peníze za neprůstřelným sklem. Dokonce i silnice zde byly v dost dezolátním stavu. Byli jsme rádi, že jsme toto město Rychle jsme toto město tedy opustili, za připomínku snad ještě stojí, jak jsme před jedním Mc Donaldem viděli taková dvě zvláštní skákací auta, jejichž popis by však byl velice náročný. Státem Michigen jsme pokračovali dálnicí č. 94 směrem na Chicago. Na této dálnici jsme se setkali s zatím nejvyšší povolenou rychlostí a to se 70 mil/hod. Jak jsem již napsal tak rozdělování jídla se ujal Jelen a to tak, že nám ho dával v malém množství v pravidlených intervalech, čímž se vcelku ušetřilo a dále pak to zamezovalo tvorbě vředů. Svačiny jsme proto překřtili na antivředovky. Jedna taková antivředovka byla např. dva krajíčky chleba a jeden plátek sýra. Přespat jsme se rozhodli na dálničním odpočívadle nedaleko Chicaga, to už bylo hodně po půlnoci. Tohle spaní na odpočívadlech se nám začínalo zamlouvat čím dál tím víc, nebo to bylo docela pohodlné a hlavně zadarmo. Byl to den, jehož hlavní náplní byla únavná cesta, a v kterém jsme utratili zatím nejméňe peněz, pouze 35$.
    Dnes jsme ujeli 460 mil.

    7. DEN 7. 7. 1997

    NUDNÁ JÍZDA STŘEDOZÁPADEM

    Tento den byl na zážitky velice chudý, nebo ho stejně jako ten včerejší vyplnila nudná cesta nudnou krajinou. Projížděli jsme totiž středozápadem Ameriky , který se vyznačuje rovinatou krajinou s nedozírnými lány kukuřice a jiných plodin. Této části země se proto také říká obilnice Ameriky. Vstávali jsme asi okolo sedmé a po ranní hygieně (americká odpočívadla jsou, co se týká jejich sociální výbavy , na velice slušné úrovni) vyrazili směrem na Chicago, které je hlavním městem státu Illionois. Chicagem jsme stejně jako Detroitem pouze projeli, velká města nebyla zrovna tím hlavním , co jsme v Americe chtěli vidět.
    Pokračovali jsme stále na západ, z Illinois jsme vjeli do státu Wisconsin. Cestou jsme se konečně odhodlali koupit vařič (20$) a dvě bomby (6$), shánět bomby na nᚠdovezený typ vařiče nám již připadalo zbytečné. Jinak v autě jsme nudu zabíjeli hraním karet, povídáním si, či spánkem. Co se týká řízení tak jsme se snažili všichni prostřídat, i když Michal z nás řídil nejvíc, aby taky ne, vždy doma jezdí pro společnost DHL.
    V podvečer jsme zastavili na Rest Aree a poprvé vyzkoušeli vařič. Jelen uvařil špagety a docela se mu povedly. Dnešní úmorná cesta skončila asi v půl jedné a to opět na odpočívadle, přesně na hranici států Minnesota a Jižní Dakota. Každý jsme ulehli podle libosti, někdo na stoly (začínali jsme být čím dál tím drzejší), někdo do mokré trávy. Bylo mokro, protože se tudy přehnala docela slušná bouře s nádhernými růžovými blesky na obzoru. Ještě je třeba dodat, že naše auto absolvovalo dnešní dlouhou cestu bez problémů.
    Dnes jsme ujeli rekordních 460 mil.

    8. DEN 8. 7. 1997

    TOWN 1880 A MOUNT RUSHMORE

    Vyspali jsme se docela slušně a po snídani vyjeli směrem na městečko Rapid City. Krajina Jižní Dakoty již začala být mírně kopcovitá, na zelených pastvinách se všude páslo spousty dobytka. Cestou jsme narazili na Town 1880, na skansen znázorňující život na Divokém západě. Vstupné činilo na osobu 5$, což jsme byli ochotni akceptovat. Vstupní branou do skansenu je starý dřevěný domek, v němž jsou vystaveny různé indiánské rekvizity a dále pak rekvizity použité ve známém americkém filmu Tanec s vlky. Film se totiž točil převážně v Jižní Dakotě. Všichni jsme tak poprvé na vlastní oči uviděli indiáské šípi, kopí či pravé skalpy. Vstupním domkem jsme se poté dostali do samotného skansenu. Ten se skládá s různých, historických domků (pošty, vězení, hospody, nádraží. . . ) , mezi nimiž je promenáda a na konci ní pak kostel. Bylo to zkrátka jako vystřižené z klasického amerického westernu. Do každého z domků se pak dalo nahlédnout nebo si ho projít, v jednom byl dokonce šerif, který nám nabízel, že se můžem za určitý obnos obléknout do dobových šatů. Fotky by to byly určitě hezké, ale nám se už nechtělo vytahovat další dolary, tak že jsme ho striktně odmítli. Američané zde projevili také trochu nevkusu , nebo zcela nepochopitelně byla ve skansenu umístěna také lokomotiva s vagóny asi z roku 1980 nebo novodobé plechovky od Coca-Col umístěné v domku staré pošty. Přesto alespoň mě se prohlídka líbila a těch 5$ jsem rozhodně nelitoval.
    Po prohlídce skansenu jsme zamířili směrem k pohoří Black Hills prohlídnout si známé skalní dílo Mount Rushmore. Ještě předtím jsme však navštívili jeskyně Beautiful Rushmore caves a to hlavně kvůli mnoha poutačům okolo silnice, kterým se snad ani odolat nedalo. Tato prohlídka nás ale doslova zklamala a vstupného 4, 5$ na osobu jsme litovali ještě hodně dlouho. Vápencové jeskyně totiž nebyli téměř ničím zajímavé , možná tak pouze zbytky po urvaných krápnících. S našemi Koněpruskými jeskyněmi se tyto vůbec nedají srovnávat.
    Mount Rushmore nám pak alespoň trochu spravil náladu. Chvíli jsme tam poseděli a dívali se do obrovských ve skále vytesaných tváří čtyř nejznámějších amerických prezidentů Washingtona, Jeffersona, Lincolna a Roosevelta. Krajinu v Black Hills už tvořili docela slušné kopce a my byli zvědavi jak na ně bude reagovat nᚠford. K naší velké radosti jel zcela bez problémů. K večeru jsme našli kemp v hodnotě 10$ za místo placený obálkovou metodou. Kemp se již nacházel v národním parku Windscare, kde jsme poprvé na vlastní oči uviděli zcela volně se pást bizony. Kemp nebyl nic moc, chybělo to hlavní a to byla sprcha. To jsme klidně mohli zadarmo přespat na odpočívadle. Před spánkem jsme si ještě udělali čínskou polévku a plni zážitků se zachumlali do spacáků okolo jedenácté.
    Dnes jsme ujeli 460 mil.

    9. DEN 9. 7. 1997

    PŘÍJEZD DO SYDNEY

    Dnešní den jsme se chtěli dostat do Nebrasky, přesněji do městečka Sydney, kde Karel strávil asi jeden rok. Bydlel u jedné zdejší rodiny a navštěvoval místní střední školu. Celá akce proběhla před třemi roky v rámci výukového programu pro rozvojové země.
    Pomalu jsme opouštěli Jižní Dakotu a mířili do Nebrasky a ze zelené krajiny se postupně stávala bledě žlutá. Nebraska je rovinatý stát s velmi chudým osídlením, což bylo znát i podél silnice. Cestou jsme se stavili na Carhange, což je obdoba slavného Stonehange, akorát kameny jsou zde, jak název napovídá, nahrazeny auty či spíše šedě nabarvenými vraky. Rapidně se začali zvětšovat teploty , v Sydney, kam jsme dojeli někdy odpoledne, bylo již 33 stupňů. Zde jsme ihned zamířili k domku, v kterém bydlela Karlova přechodná rodina , ale nikdo nebyl doma a tak jsme se rozhodli vyčkat v nedalekém městském parku. Udělali jsme si tam jídlo (vajíčka, chléb, máslo) a asi do osmi hodin hráli karty. Poté jsme opět zkusili štěstí, ale domek byl stále prázdný. Později jsme se dozvěděli, že celá rodina byla na dovolené. A to jim Karel psal ještě z domova o našem příjezdu do Sydney v těchto dnech. Šestí se na nás však přeci jen usmálo, nebo nás přijala rodina Langdonova, kam Karel docházel na počítač a která si ho oblíbila možná více než ta oficiální. Uvítal nás otec rodiny Jerry a měl opravdu velkou radost z toho, že vidí Karla . Všechny nás pozval dál a snažil se nám vysvětlit, že jeho dům je od tedĎka i nᚠdům, což byl pro nás zpočátku problém jakkoli chápat . Celý večer jsme si povídali, hlavně pak Karel, o naší cestě Amerikou a také o tom, kde dát nejlevněji přivařit odpadlý výfuk či kde sehnat levý blinkr. Povídali jsme si asi do půlnoci a poté nás John uložil do obývacího pokoje, který se nacházel v prostoru sklepa. Toto uspořádání místností je v Nebrasce téměř v každém domku a to kvůli častým tornádům. Po osmi dnech spaní pod širákem nebo ve stanu jsme tedy spali v místnosti, když se ještě předtím na sebe každý spustil příjemnou sprchu.
    Dnes jsme ujeli 218 mil.

    10. DEN 10. 7. 1997

    LANGDONOVI

    Ráno jsme se nejprve seznámili s nejmladším synem rodiny Joshuou, který byl podobně jako jeho otec velice ochotný, což se projevilo i tím, že nám nalil do auta 3 litry nového oleje. Ráno se zde také objevila Collin, Jerryho manželka, která byla včera kdesi na návštěvě, a plna nadšení z českých hostů přislíbila, že na večer přichystá něco dobrého. Odpoledne jsme se jeli koupat do místního bazénu. Docela vhod přišlo, že se Karel znal s člověkem, jež měl na starosti vstupné, jinými slovy jsme za vstup nezaplatili ani dolar. V bazénu se to hemžilo vesměs pouze malými dětmi, kteří okamžitě poznali, že nejsme zdejší a nato se nás začali houfně vyptávat, co děláme v Nebrasce, jaká je naše země atd. Alespoň jsme si procvičili naše znalosti angličtiny, protože malým dětem je rozumět určitě nejlépe. Marně jsme v bazénu hledali nějaké starší dívky, snad jen jedna plavčice se zdála býti poněkud starší, ale poté, co jsme několikrát nepochopili, kam plavat po skoku z menšího skokánku, by o nás asi stejně nezavadila. Tak po dvou hodinách nás dotazy malých Američanů, hlavně pak Američanek, přestaly bavit a tak jsme vyjeli zpět k Langdonům.
    Collin nás během našeho pobytu na koupališti objednala na pozdní odpoledne k jednomu místnímu automechanikovi, který mám poté spravil či přesněji přivařil upadlý výfuk za přijatelných 18$. Levý blinkr na FORD TEMPO jsme zde však sháněli marně. K večeru si pak Karel od Langdonů zavolal domů, ale příliš radostné zprávy pro nás neměl. Jednak v tu dobu sužovaly Moravu obrovské záplavy a dále se pak dozvěděl , že Michalovi strhli z kreditní karty za půjčení auta přes 2000$ (jak jsem již napsal půjčení auta nás mělo stát 135$). Ohledně půjčení auta vše vyřešila Collin, která zavolala do Alama, odkud jí sdělili, že ona obrovská suma byla záloha za půjčené auto a peníze prý Michalovi přijdou zpět na účet do 16. července.
    Večeře byla skutečně grandiózní, každý dostal pořádný kusanec hovězího steaku a k tomu byly různé přílohy jako brambory, rýže, zelenina a kupodivu i například sladký chléb. Po večeři jsme konverzovali s Collin a Jerrym, kteří se všemožně snažili aby jim bylo rozumět a mě začínalo být pomalu jasné, proč se Karel naučil tak dobře ovládat angličtinu. Před spánkem jsme si ještě prohlíželi na počítači internetové zprávy od nás z domova. Samozřejmě nás nejvíce zajímaly povodně a i když jsme to určitě neprožívali tak intenzivně jako lidé u nás doma, měli jsme z toho hodně nepříjemné pocity.
    Dnes jsme ujeli 35 mil.

    11. DEN 11. 7. 1997

    ROCKY MOUNTAINS

    Ráno nám Collin připravila , podle ní, tradiční americkou snídani, která se skládala s pankeiks (jakési těstovinové placky, na které se většinou dává sirup) , vajíček, salámu a z pití. Všichni jsme se vydatně najedli a pomalu se začali chystat na odjezd. Collin nám ještě dala na cestu krabici pankeiksů, párky a šunku.
    Po společném fotu a rozloučení s těmito skvělými lidmi jsme pokračovali dále směrem na západ jmenovitě do státu Wyoming. Wyomingem jsme takto pokračovali až do města Cheyenne, odkud jsme zamířili na jih, směrem na stát Colorado. Ve Wyomingu jsme ještě natankovali plnou nádrž, protože galon zde stál 1. 09$, což bylo, například oproti cenám v Nebrasce a jak se později ukázalo i v Coloradu, velice levné. Asi tak 100 mil před coloradským Denverem jsme uhli opět na západ a jeli do našeho prvního národního parku, do Rocky Mountain. Před vstupem do něj jsme zakoupili za 50$ Golden Eagle, což je jakási povolenka umožňující vstup zdarma do všech amerických národních parků a monumentů.
    Silnice, kterou jsme se rozhodli tento park projet měla svůj maximální bod ve výšce 3713 m. n. m. . Právem jsme se obávali, jak se na toto drastické převýšení bude tvářit nᚠford. Ten měl zpočátku problémy, museli jsme jednou kvůli zvýšené teplotě motoru zastavit, ale poté se otrkal a jel poměrně slušně. Zastavovali jsme na různých vyhlídkách, odkud byly nádherné výhledy na okolní štíty (ten nejvyšší se jmenuje Long Peak a měří 4345m) a do hlubokých údolí. Společnost nám na vyhlídkách dělali až neuvěřitelně krotké veverky. Na těch nejvyšších vyhlídkách už byla docela slušná zima, asi okolo 10 stupňů, a navíc začalo drobně pršet a foukal silný studený vítr. Při představě, že by nás takovéto mizerné počasí mělo provázet při výstupu na nejvyšší horu kontinentální Ameriky Mt. Whitney, se nám pěkně protáčeli panenky. Při sjezdu dolů jsme uviděli a následně pak vyfotili velkého jelena a také si poprvé v Americe šáhli na sníh.
    Z Rocky Mountain naše cesta pokračovala dále na západ a to na směrem stát Utah. Okolo desáté hodiny jsme zastavili na takové malé opuštěné Rest Aree, kde sice nebyla voda, ale jinak vypadala docela slušně. Dvanáctou noc v Americe jsme se tedy rozhodli přečkat zde, a však nejšastnější volba to zrovna nebyla. Po blízkem okolí se totiž potuloval skunk, jehož smradu jsme se všichni hodně báli (nejvíce asi Jelen) a navíc kolem pořád jezdil autem jakýsi podivný živel, tak že jsme ho byli nuceni přeparkovat přímo za naše ležení. S pocitem strachu, co kdyby onen pochybný člověk dojel pro své kumpány a ti nás pak přepadli a přinejmenším okradli, se nám rozhodně dobře neusínalo.
    Dnes jsme ujeli 385 mil.

    12. DEN 12. 7. 1997

    DINOSAUR

    V noci se nakonec nic mimořádného nestalo, akorát byla, alespoň mě, poněkud větší zima. Pokračovali jsme nadále západním směrem , až jsme dojeli k národnímu monumentu Dinosaur. Ve visitor (návštěvním) centru, které patří neodmyslitelně ke každému národnímu parku, jsme se především umyli a také si vzali mapu parku.
    Do nitra parku jsme jeli menší silnicí, která byla v několika částech poseta snad milionem sarančat, když jich několik stovek muselo bohužel zapraskat pod našimi koly, vyhýbat se jim skutečně nedalo. Z mapy jsme si pak vybrali ještě menší silnici či přesněji jakousi polní cestu, zkrátka cestu o které mapa říkala, že ji smějí používat pouze vozidla s náhonem na čtyři kola a se zvýšeným podvozkem. My chlapci milující dobrodružství jsme se , tuto náročnou cestu, rozhodli projet se svým přetíženým fordem. Cestou se dá sjet až na dno kaňonu, kterým protéká hnědá řeka Yampa, ještě předtím se nám však v její horní části naskýtaly krásné výhledy na okolní krajinu a hlavně pak na mohutné kaňony, které před miliony roky vytvořily velké řeky, jež ve svých nánosech ukrývaly části těl pravěkých zvířat. Samotný název parku pak naznačuje, který pravěký tvor zde dominoval. V horní části byla cesta sjízdná vcelku v pohodě, jenom několikrát jsme spodkem škobrtli o vyčnívající kameny. Horší už to bylo ve spodní partii, kde se tvrdý povrvh cesty začal měnit v měkký a proto jsme jízdu , v tomto místama už dost hlubokém prachu, raději nehodlali riskovat. Forda jsme zaparkovali vedle cesty a dál vyrazili po svých. Asi po půl hodině jsme došli k cíli, k řece Yampě. U ní jsme chvíli poseděli a přitom se dívali na projíždějící raftaře, musí být určitě zajímavé projet se po řece touto úchvatnou kaňonovou zemí. Při zpáteční cestě k autu začalo docela silně pršet a nám se ani nechtělo domýšlet, co se stane s prachovou cestou, po které jsme přijeli. I přes bravurní řízení Michala jsme se pěkně báli, nebo naše auto klouzalo po silnici jako po ledě a navíc jsme se v horní části pohybovaly nad hlubokými srázy. Nakonec jsme však byli nuceni podkluzujícímu fordu pomoci pouze jednou a to nedaleko cíle, který pro nás představoval samozřejmě asfaltku.
    Po ní jsme pak objeli ještě několik vyhlídek, ale vzhledem k počasí jsme raději zamířili směrem k muzeu dinosaurů. K němu nás od parkoviště dovezl shuttlebus (vyhlídkový autobus). Museum je unikátní tím, že je posazené do skály, která ukrývá zkameněliny pravěkých zvířat. Hlavní část musea, kterou je právě přírodní skála, tak díky archeologům čas od času změní svou tvář.
    Z Dinosauru jsme jeli směrem k Salt Lake City, hlavnímu městu státu Utah a to zpočátku krajinou tvořenou mnohými malými kaňony, které připomínaly tak trochu válečné zákopy. Už večer se nám podařilo najít kemp bez sprchy s cenou 5$ za místo, ale najezdili jsme kvůli němu asi tak 30 mil. K večeři byla klasika, čínská polévka. Jediný, kdo se rozhodl spát dnes pod širákem byl Michal, což bylo docela odvážné, nebo okolní horská krajina dávala tušit studenému ránu. Ještě bych zapoměl, že jsem dnes již po několikáté volal do Los Angeles Jolandě Steven, což je známá mého nevlastního otce, a ptal jsem se jí jestli neví o nějaké práci. Její odpovědĎ zněla, stejně jako při dalších telefonátech vyhýbavě, dnes konkrétně řekla, že snad její sestra by mohl něco sehnat v Salt Lake, ale nikdo z nás tomu příliš nevěřil. Nicméně hodně nám tato žena pomohla později v Los Angeles.
    Dnes jsme ujeli 438 mil.

    13. DEN 13. 7. 1997

    SALT LAKE

    V noci byla zima opravdu pořádná, vstávali jsme okolo 9 hodiny a po snídani (polévka) se jeli podívat k nedalekým jeskyním Timpagonos. Vstup do jeskyň činil 5$ na osobu, což se nám vzhledem ke zkušenostem s Rushmorských jeskyň dávat rozhodně nechtělo a tak jsme pokračovali v jízdě hornatou krajinou směrem na Salt Lake.
    Salt Lake je menší město (150 000 obyvatel) ležící na břehu velkého solného jezera. Prohlídku města jsme vynechali a rovnou zamířili k jezeru, kde jsme si ve visitor centru, představující nepovedenou kopii jakéhosi starobylého zámku, prohlídli modely nejrychlejších aut světa překonávající rekordní rychlosti v nedalekých solných pouštích. Jinak samotné jezero na nás nějak zvláštní dojem neudělalo, možná i proto, že všude byla mračna much i velký nepořádek.
    Ze Salt Lake jsme pak pokračovali horskou silničkou směrem na sever k národnímu parku Grand Teton. Cesta to nebyla nezajímavá, chvíli jsme jeli kolem divoké řeky, na níž předváděli své umění raftaři, na vyhlídkách se nám pak odhaloval skvostný kolorit zdejší hornaté krajiny. To vše se odehrávalo ještě ve státě Utah.
    Co se týkalo našeho časového plánu, tak jsme se přibližně shodovali. Tímto dnem nám vlastně skončila etapa č. 1 vyplněná především nezáživným cestováním. Etapa č. 2 již měla být převážně vyplněna národními parky. K tomu prvnímu v řadě, Grand Tetonu, jsme nadále pokračovali severním směrem, odpoledne pak již státem Woyming, kde také park leží. Tento den jsme se rozhodli přespat v kempu se sprchou, nebo jsme už docela smrděli. Po tradičním, asi hodinovém hledání, jsme objevili slušně vybavený kemp za 12, 60$. Po příjemné a hlavně potřebné sprše se usínalo velice dobře.
    Dnes jsme ujeli 435 mil.

    14. DEN 14. 7. 1997

    GRAND TETON

    Do Grand Tetonu, ležícího asi 60 mil od kempu jsme vyjeli kolem desáté po snídani, kterou dnes představovali vajíčka, tuňák a chléb. Před vstupem do parku jsme se nejprve informovali ve visitor centru. Tam nám dali mapu různých turistických okruhů, přičemž nás nejvíce zaujala cesta vedoucí okolo jezera Phelps trvající čtyři hodiny. Byla to příjemná procházka vedoucí střídavě lesem a křovinami pod čtyřtisícovými vrcholy Rocky Mountains. Voda v jezeru měla asi tak osm stupňů, ale Jelen přesto neodolal a v tý ledárně se vykoupal , i když jeho koupel trvala jen několik málo sekund. Cestou jsme potkávali docela hodně turistů, přičemž jsme se poprvé seznámili s tím, jak se zde všichni zdraví. Jinými slovy jsem za cestu řekl známé americké ÝHiÝ asi tak stokrát. Cestou zpět jsme se trochu odchýlili od mapy, ale k autu jsme došli v pohodě. Bohužel jsme neviděli žádnou zvěř, hlavně Jelen se až neuvěřitelně těšil na setkání s medvědem či pumou. Místo ní se nám však podařilo najít dva obrovské hřiby, ale kvůli řádu parku, který striktně zakazaval cokoli lovit a trhat, jsme tyto krasavce tak trochu naivně nechali na místě.
    Autem jsme poté dojeli k začátku další trasy, po které jsme měli dojít k vodopádům Hidden Falls a to za 2. 1 míle. Cesta vedla většinou lesem a opět kolem jezera. K vodopádům nakonec došli pouze Michal s Karlem, jelikož šli napřed s mapou a nedopadli tak jako my ostaní. Já, Staník a Jelen jsme totiž skončili asi 0. 5 míle před cílem a to u jakýchsi jiných vodopádů, které jsme považovali za cílové Hidden Falls. O tom, že se pohybujeme v komářím kraji nás přesvědčovaly přibývající štípance, ono jít do lesa v kraasech nebyl zrovna dobrý nápad. Cestu zpět k autu nám tak alespoň zpříjemnila srnka, jež se neohroženě pásla hned vedle cesty a svou netečnost vůči okolí pak projevila i při záblesku z našeho foáku. U auta jsme byli okolo půl osmé a to byl nejvyší čas začít hledat kemp. Ten se nám dnes podařilo najít až nezvykle brzy a navíc byl i hodně levný, 2. 5$ za místo. V tomto kempu jsme se poprvé seznámili s plechovou truhlou, která slouží k ochráně jídla před hladovými medvědy. Podle zdejších informací patří do krabice i například pasta na zuby, protože i ta by případně mohla svým aroma přilákat zvědavého medvěda. K večeři jsme si uvařili čínskou polévku a jako přílohu si k tomu opekli pár brambor. To vše za asistence neuvěřitelného množství komárů, kteří zde sáli naši krev dokonce i přes kalhoty. Naštěstí je trochu odpudil český repelent. Ulehli jsme asi okolo 11 hodiny a moc se těšili na zítra do nejznámějšího amerického parku, Yellowstone.
    Dnes jsme ujeli 135 mil.

    15. DEN 15. 7. 1997

    YELLOWSTONE-GEYSER COUNTRY

    Do příjemného slunečného dne jsme vstávali asi okolo deváté hodiny. I dnes byla k snídani čínská polévka, i když tentokrát se jednalo o zvýšenou porci, každý dostal pytlík a půl. Z kempu jsme pak mířili k jednomu menšímu městečku vyznačeném na mapě, abychom si nakoupili zásoby na několik dní dobředu, nebo v parcích bývají ceny potravin až několikanásobně vyšší. Městečko z mapy jsme nenašli, či přesněji tam nebylo a tak jsme si byli nuceni zajet až 50 mil od naší plánované trasy do města Dubois. Zní to možná trochu drasticky, ale jiné město blíže zde prostě nebylo a my jsme jídlo již potřebovali jako sůl. V Dubois jsme utratili za jídlo 24$, tak že slušně zásobeným už nám nic nebránilo v navštívení Yellowstone.
    Před vstupem do parku jsme dostali mapu a také parkové noviny, které jsou velice užitečné, nebo návštěvníky informují o cenách jednotlivých kempů, o možných uzavřených silnicích či turistických stezkách atd. Téměř vždy rovněž upozorňují na nebezpečou zvěř, zde hlavně pak na medvědy a bizony. Strážce parku nám ještě návdavkem popřál mnoho skvělých zážitků a my s očekáváním nádherné přírody vjeli do parku. První dojmy však nebyly nic moc , protože jsme projížděli zrovna tou částí parku, kde v roce 1988 řádil ničivý požár a všude okolo nás se tyčily ohořelé pahýly stromů. Zdejší ochránci parku však tyto požáry nechápou jako nějakou tragédii, ale jako přirozené přírodní cykly, které k parku po staletí patří. Naší první zastávkou v parku bylo místo West Timb, kde se nacházejí přírodní úkazy, které asi nejvíce proslavují Yellowstone, totiž gejzíry. Yellowstone má na jednotku plochy tolik gejzírů jako třeba gejzírové země Island či Nový Zeland, alespoň tak o tom psaly parkové noviny. V místě West Timb se ještě nejednalo o gejzíry v pravém slova smyslu, ale šlo spíše o jaké si vroucí hluboké louže různých barev a různé intenzity vření. Kolem těchto louží se chodí po dřevěných cestičkách, celou atmosféru pak doplňuje mírný zápach sirovodíku.
    Pokračovali v jízdě po západní straně parku k nejznámějšímu gejzíru Yellowstone, k Old Faithfull. Old Faithfull je druhý nejvýše vystřikující gejzír parku, pravidelně jednou za hodinu chrlí vodu do výšky téměř 40 metrů. Zde se také nachází údajně nejstarší hostinec v západní části USA. Je to velká dřevěná budova s velice hezkým interiérem a bylo v něm, stejně jako všude na zajímavých místech parku , mnoho turistů, kteří si pochutnávali na různých pikantnostech. My jsme mohli jen tiše závidět a raději tak, na blížící se představení Old Faithfull, čekali venku. Ten začal vodu vystřikovat asi s pěti minutovým spožděním, ale byla to nádhera. Celé divadlo trvalo několik desítek sekund, takže každý z mnoha ohromených turistů měl čas si gejzír vyfotit. Od Old Faithfull jsme pokračovali západní stranou parku směrem na sever. Cestou jsme viděli několik jelenů, kteří vůbec nevnímali okolo stojící turisty , a tak je mohl jejich jmenovec vcelku v poklidu natočit. Další naší zastávkou byl nejvyšší gejzír světa, který vystřikuje vodu do výšky až 122 metrů, ale narozdíl od toho předešlého to vše provádí kdy se mu zachce. Vydrželi jsme u něj čekat asi 45 minut, ale to bylo maximum, které jsme byli ochotni mu věnovat, nebo pomalu jsme museli začít hledat volný kemp. Ten jsme nakonec našli až několik mil za parkem, nebo všechny kempy uvnitř byly okolo sedmé večer beznadějně plné. Kemp to byl sice bez vody, ale za to zdarma. Navíc jsme se v něm setkali se skupinkou krajanů , s kterými jsme si vyměnili dojmy z dosavadního cestování, to vše za nepříjemných ataků , tentokráte pro změnu, malých mušek. otravovaly. Ještě než se setmělo, tak to vypadalo na pořádný liják, ale nakonec se obloha vyjasnila, vítr uklidnil a my mohli v klidu uvařit párky, zahrát si karty a kolem desáté jít po docela náročném dni spát.
    Dnes jsme ujeli 218 mil.

    16. DEN 16. 7. 1997

    YELLOWSTONE-MAMMOTH COUNTRY

    Dnešní den jsme hodlali vyplnit opět prohlídkou Yellowstone, přesněji pak jeho severní části. Po opětovném příjezdu do parku jsme zamířili do osady Mammoth, kde jsme si prohlédli velice slušně vybavené visitor centrum. Shlédli jsme zde dokumentární film o parku, prohlédli si různá vycpaná zvířata, ale hlavně si zde vzali podrobnější mapu pro pěší turistiku. Dnes jsme si totiž chtěli udělat delší výlet přírodou Yellowstone. Když píšu chtěli, tak tím myslím především sebe, Staníka a Karla. Michal s Jelenem si totiž dnes mínili dát odpočinkový den, navíc argumentovali tím, že vyrazit na cestu před polednem je nesmysl, nebo začínalo být opravdu slušné vedro. Určitě měli z části pravdu, ale my jsme byli tři proti a to rozhodlo, i když po dlouhé hádce. V mapě nás zaujala trasa začínající nedaleko Mammoth Springs měřící 11 mil a mající převýšení necelých 1750 metrů. Ještě než jsme se vydali na cestu, prošli si právě Mammoth Springs, což jsou takové vápencové, různobarevné terasy, po kterých stéká kaskádovitě horká podzemní voda.
    Hned od záčátku trasy jsme začali docela dost stoupat a tak jsme byli během chvilky pořádně spocení a tím na sebe přitahovali snad celý hmyz z lesa, který zde představovali spíše než stromy ohořelé pahýly. Nejvíce to asi vadilo Michalovi, kterému už před cestou naskočila jakási podivná vyrážka a díky dotírajícímu hmyzu se musel neustále drbat. Nakonec to vyřešil tak, že si vzal na sebe šusákovku (triko zde proti komárům nepomáhá), ale ani v té mu nebylo zrovna nejpříjemněji, vždy koupat se ve vlastním potu asi není žadná slast. Naštěstí se zvětšující se výškou klesala i teplota vzduchu, nahoře na hřebeni, už foukal příjemný vítr. Z vrcholu naší cesty, který mohl mít tak 2000 metrů, byl pak nádherný výhled na okolní Yellowstone. Zde se také, po společném fotu, naše cesty rozešli, Michala, který toho měl opravdu plné zuby, doprovodil Jelen stejnou cestou zpět k autu, ostatní jsme pokračovali dále podle mapy.
    TedĎ budu psát pouze o cestě nás tří, která se ubírala převážně rozkvetlými loukami v nádherné horské krajině. Vše jsme si mohli vychutnávat o to víc, protože už se šlo převážně z kopce. V horní části jsme se vyfotili v ojedinělém sněhovém poli, dole pak se vykoupali v romantickém jezírku, které ani nebylo příliš studené. S klukama jsme se setkali asi okolo osmé v Mammoth a poté jeli do našeho včerejšího kempu, kde jsme na stejném místě jako včera přespali.
    Dnes jsme ujeli 30 mil.

    17. DEN 17. 7. 1997

    YELLOWSTONE-CANYON COUNTRY, LITTLE BIGHORN

    Sedmnáctý den v Americe byl asi zatím nejdelší ze všech, nebo jsme si dnes doprohlídli Yellowstone, přesněji jeho východní část, poté navštívili národní park Little Bighorn a pak se ještě snažili dostat co nejvíce na západ směrem na Seattle. Stávali jsme poměrně brzo, asi kolem sedmé, rychle se nasnídali, sbalili věci a vyjeli k první zajímavosti, kterou představoval vodopád Tower Fall. Málem bych zapoměl napsat, že Michalova vyrážka během noci zcela zmizela, tak že hned bylo o starost míň. U Tower Fall se konečně splnil sen Jelenovi, protože zde spatřil medvěda, či spíše medvídka. Jednalo se nejspíš o mládě medvěda černého, kteří nedorůstají takových výšek jako například jejich příbuzní grizzli. Samozřejmě jsme ho stačili vyfotit, stejně jako mnoho turistů okolo nás, ale na fotce připomíná bohužel všechno možné jen ne medvěda. K samotným vodopádům, respektive pod ně, se šlo po dřevěném chodníčku asi míli, aby se nám pak dole naskytl hezký pohled na padající vodu opředenou duhovým závojem.
    Další naší zastávkou byl nejvyšší vodopád parku Upper Fall, který jsme si prohlédli ze dvou vyhlídek minimálně vzdálených od auta. Na vyhlídkách byl někdy problém vůbec něco vidět, tak hodně tam bylo turistů. Shodli jsme se na tom, že toto poznávání parků po vyhlídkách nám nic moc neříká, daleko větším zážitkem pro nás byl například včerejší výlet. Ještě, že zde byla alespoň ta zvěř, po medvědovi jsme totiž nedaleko parkoviště uviděli mohutného bizona. Seděl či spíše ležel tam v naprosté pohodě ukazujíce mnoha fotografujícím turistům svou zadní část těla. Nejblíže k bizonovi jsme se z přihlížejícího davu odvážili samozřejmě my, ale jemu to bylo úplně jedno. Myslím, že by se nechal snad i podrbat.
    Pomalu jsme opouštěli Yellowstone a mířili, zpočátku po velice špatné silnici, směrem na východ do parku Little Bighorn, který je vzdálen od Yellowstone približně 100 mil. Byli jsme všichni hodně unaveni, navíc několik dní bez sprchy a do toho všeho bylo pořádné vedro. V městečku Lowell jsme objevili visitor centrum, kde nám velice ochotná Američanka dala mapy a také vysvětlila, že národní park má s dějištěm slavné bitvy shodný pouze název. Kopec, na němž se bitva odehrála se měl nacházet ještě asi 100 mil směrem na východ, ale tam už se nám nechtělo. Po menším bloudění jsme našli vstup do parku, kde nás překvapil peněžní automat žádajíce od nás 2. 5$. Byl to vlastně jediný park, kde jsme neuplatnili Golden Eagle. Národní park Little Bighorn je svými hlubokými kaňony, jež vytváří řeka Little Bighorn, a vyprahlou načervenalou půdou hodně podobný parku Dinosaur. Po obou stranách parku se pak rozkládá indiánská reservace, kam je vstup zakázán. Na vlastní oči jsme se tedy mohli přesvědčit , jakou nehostinou krajinu přidělili běloši indiánům. Narozdíl od Yellowstone zde panoval božský klid, a možná proto jsme spatřili i divoké koně, mustangy, kteří se pásli nedaleko prašné silnice, v níž se změnila asfaltka někde u hranic parku s reservací. V parku se nám také podařilo objevit ne příliš čisté jezero, ale naše spocená a špinavá těla jím rozhodně nepohrdla. Po krátkém odpočinku u jezera, kde jsme si i udělali polévku, jsme pak opustili park a jeli po interstátní dálnci č. 90 směrem na západ. Opět tedy nastal čas nekonečné stereotypní cesty, která byla ukončena až v půl čtvrté ráno na jednom odpočívadle, když podle mapy jsme projeli asi dvěma třetinami státu Montana. Na odpočívadle spal Michal s Jelenem v autě, já s Karlem na stole, Staník na zemi.
    Dnes jsme ujeli 642 mil.

    18. DEN 18. 7. 1997

    STÁT WASHINGTON

    Celý tento den, stejně jako zbytek toho včerejšího, vyplnila nudná cesta. Pokračovali jsme v jízdě směrem na Seatlle, který mohl být vzdálen od našeho nocležiště tak 550 mil. Po projetí Montany jsme vjeli do Idaha a k večeru pak do státu Washington. Přes den se nic zajímavého neudálo, snad jen to , že jsme vjeli do dalšího časového pásma, takže jsme si museli posouvat hodinky o hodinu dozadu. Pro zmírnění nudy jsme v autě hráli karty, četli si a hlavně spali. Dnes jsme se rozhodli přespat v kempu a to hlavně kvůli vysprchování. Koupel v přírodě není špatná, ale teplá sprcha je teplá sprcha. Kemp jsme našli nedaleko národního parku Mt. Renier a stál 10$ za místo. Majitelka nás ujistila, že v něm jsou sprchy, už ale opoměla dodat, že pouze za peníze (1$) a navíc z nich tekla, k naší velké nelibosti, pouze studená voda. Přesto jsme nepohrdli ani studenou koupelí a po několika dnech obstojně čistí, jsme šli spát, Michal s Jelenem pod širák, zbývající do stanu.
    Dnes jsme ujeli 528 mil.

    19. DEN 19. 7. 1997

    MT. RENIER

    Tento den nás čekal výlet do národního parku Mt. Renier, jež mohl být od kempu vzdálen takových 30 mil. Už zdálky bylo vidět, že největší pýchou tohoto parku je třetí nejvyšší hora USA měřící 4392 metrů a nesoucí stejné jméno jako samotný park.
    Naší první zastávkou v parku bylo visitor centrum, kde jsme si vyhlídli dvě rozdílné trasy. Ta první měla vést k 1000 let starým cedrům, druhou jsme se pak měli dostat až pod samotnou horu Mt. Renier. Prvně jmnenovaná cesta nebyla ani příliš dlouhá, asi tak dvě míle jsme šli kolem nádherně průzračného potoka, který nás přivedl i k cíli, tedy k cedrům. Jako mravenci jsme si pak mohli připadat pod těmito mohutnými stromy, jejichž obvod dosahuje až 8 metrů a výška úctyhodných 70 metrů. Ke druhé cestě jsme se museli vyšplhat autem do turistické osady, jež byla plna nejen lidí a aut, ale také příjemného slunce. Už v začátku cesty, která podle mapy měla měřit 8 mil , bylo nevídaně hodně sněhu. Celou cestu nahoru jsme se tedy bořili sněhem a to v kraasech a triku, nebo zde panovalo až neskutečné teplo. Celá ta námaha však určitě stála za to, po čtyřech hodinách náročného výstupu jsme se ocitli ještě blíže této bývalé sopce a také se nám naskytl hezký výhled na okolní zasněžené štíty. Z místa, kde jsme skončili naši cestu už se pak pokoušejí pouze horolezci, zdolat tuto gigantickou horu. Po asi hodinovém odpočinku a společném fotu jsme se dali na sestup, či spíše úprk. Já, Staník a Jelen jsme totiž prakticky celou zpáteční cestu seběhli, s pocity jako při jízdě na lyžích. Samozřejmě se to neobešlo bez mnoha pádů, což odnesla hlavně naše kolena, protože tající sníh měkkou peřinou rozhodně nebyl. Nejhůře dopadl bezesporu Jelen, který byl na sněhu každou chvilku, což možná bylo dáno tím, že byl přeci jen o něco t잚í než ostatní a hůře se mu tedy točili zatáčky. V dolních partiích kopce jsme pak stali středem pozornosti mnoha turistů, když někteří z nich si nᚠzajímavý sestup, stejně jako Karel, natočili. Těch turistů zde byly opravdu mraky a nejednalo se o turisty ledajaké nebo já alespoň sněhové radovánky černochů či Indů za typické příliš nepovažuji. Po této sněhové anabázi jsme nasedli do auta, samozřejmě už převlečený do suchého, a pokračovali v jízdě směrem na západní pobřeží. Při klesání z těchto velkých výšek se bohužel začaly ozývat brzdy, přesněji asi brzdové destičky, a také jsme zjistili, že vzorek na zadních pneumatikách už téměř neexistoval. Tyto nepříjemné závady se měli odstranit v Seattlu, který je od hranic národního parku Mt. Renier vzdálen tak 60 mil a do kterého jsme se ještě dnes chtěli dojet. Těsně před Seattlem jsme vjeli do Tacomy, což je docela velké město s obrovským přístavem. Někde vedle tohoto přístavu byl na mapě vyznačen kemp, ale jen marně jsme se ho pokoušeli najít. Spadla již tma a my byli čím dál nervóznější, kde dnes přespíme. Ono je to v městských aglomeracích docela problém, nebo zde nejsou dálniční odpočívadle a kempů v nich bývá také poskrovnu.
    Nakonec vymyslel originální rešení Jelen, totiž nocleh na basbelovém hřišti, které se nacházelo asi ještě v Tacomě. Před spánkem jsme si vařili večeři a to na parkovišti pro fanoušky, přičemž někteří projíždějící řidiči, když viděli skupinku pěti hladových vlků shromážděných kolem malého vařiče, neopoměli zmáčknout klakson. Po večeři jsme si z auta vyndali spacáky a karimatky a šli po travnatém hřišti najít nejpříhodnější místo na spaní.
    Dnes jsme ujeli 528 mil.

    20. DEN 20. 7. 1997

    NEHODA V SEATTLU

    Tento den byl jednoznačně nejhorší, jaký jsme zatím v Americe prožili. Začal probuzením na hřišti, kde nás kromě dvou náhodných chodců, nikdo nerušil.
    Pokračovali jsme v jízdě směrem na sever tj. na Seattle, kam jsme dojeli asi za hodinku. Jako největší zajímavost tohoto města se nám jevil státní park, v němž se měla nacházet základna Americké námořní pěchoty. Po počátečním bloudění se nám přeci jen podařilo, tento na mapě zeleně vyznačený prostor, najít, ale kromě hezkého výhledu na Tichý oceán a pár bílých baráků tady nic k pokoukání nebylo. Po této zbytečné zajíždĎce jsme měli v plánu nejprve koupit destičky, ty pak někde v servisu pokud možno zadarmo namontovat, dále vyměnit sjetou pneumatiku a poté co nejrychleji opustit Seattle a pokračovat směrem k národnímu parku Olympic.
    Za brzdové destičky jsme zaplatili 25$ a poté jeli po silnici č. 99 na jih a dívali se po nějakém tom servisu, kde bychom si půjčili nářadí. Vůbec k tomu však nedošlo, nebo na jedné z mnoha křižovatek jsme měli nehodu. Auto v tu chvíli řídil Karel a ve zmatku, který v autě panoval, kdy se mu každý snažil vnutit svou představu o správném směru jízdy, odbočoval do leva z pravého pruhu a přitom došlo k srážce s autem odbočujícím z odbočovacího levého pruhu. Byla to tedy jednoznačně naše chyba. Po nárazu jsme se točili jako na kolotoči , to vše za pronikavého Karlova řevu. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Auto, které do nás vrazilo, řídil asi devadesátiletý stařík a byl ze svého nabouraného buicka viditelně špatný. Jenom tam tak stál, díval se do nebe a čekal na policajty, které jsme ihned po nehodě zavolali či spíše Karel řekl opodál stojícímu Američanovi, aby je zavolal. Policajt přijel během několika minut, a první co udělal bylo, že zavolal odtahovou službu, nebo naše auto bylo po bouračce nepojízdné a lehce blokovalo provoz na křižovatce. Nepojízdným se stalo hlavně díky zcela rozrušenému levému zadnímu kolu, protože někam do levé zadní části auta do nás dědeček s buickem vrazil. Určitě mu trochu spravilo náladu naše pojištění, které jsme tedĎ mohli vynášet do nebes, protože platit ještě opravu na buickovi by se rovnalo téměř katastrofě a to i přesto, že měl pouze trochu naražený předek. Policajt byl vcelku sympatický chlapík, dokonce si s námi povídal o naší cestě Amerikou, když přitom, ale bohužel neopomněl vypisoval blok na pokutu, jež činila 114$. Amerika je však tak skvělá země, že se zde pokuty mohou zaplatit až do tří měsíců a pakliže se zdejším policjtům napíše o jiném názoru v našem případě, tedy na bouračku, tak po této lhůtě se máte právo s nimi ještě i soudit. Z hlediska našeho odletu z USA je myslím jasné, jak jsme se zachovali. . .
    Nejhorší bylo, že odtahovka auto odvezla na odtažiště vzdálené 7 mil od místa činu. Nezbývalo nám tedy nic jiného než si vzít všechny potřebné věci z forda a vydat se na dlouhý pochod, nebo autobus či metro v této periferii nejezdili. Jinými slovy, kdo zde nemá auto, je absolutní nula, a takovými nulami jsme se na několik dní stali i my. Asi po třech hodinách jsme došli k odtažišti, kde nás spražili hned dvěmi informacemi. První se týkala ceny za odtah, jenž stál 120$, druhou nepříjemnou zprávou pak bylo, že veškeré opravny měli tento den, v neděli, zavřeno, tak že jsme byli nuceni nechat našeho forda na odtažišti až do pondělního rána, což se také samozřejmě projevilo v ceně. Trocha toho štěstí se však na nás přeci jen usmála. Cestu k odtažišti nám u jedné pumpy upřesnil jeden Američan, původem Němec, a zřejmě jsme ho natolik zaujali naší cestou USA a asi i dnešní bouračkou, že zavolal potom na odtažiště, kde jsme se zrovna v tu chvíli nacházeli a dal nám telefoní číslo na jeho kamaráda, který by nám prý ohledně opravy mohl pomoci. Celou záležitost s tímto člověkem vyřizoval Michal, protože asi jako jediný s ním byl schopen komunikovat německy, nebo tímto jazykem se s námi chtěl onen člověk bavil. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než si vzít z auta věci na spaní a jít hledat nocleh, když nejpříhodnějším místem se nám zdál městský park. Po několika hodinové túře se nám ho podařilo objevit a to na břehu oceánského zálivu. Na nějaké koupání v moři jsme si klidně mohli nechat zajít chu, nebo bylo pěkně špinavé a ani jeho teplota nebyla nikterak vysoká. Přesto se podél moře promenádovalo mnoho lidí, z nichž někteří si zde dělají pravidelný nedělní piknik, což zde umožňuje i velké množství stolů doplněných o grilly. Podél břehu to tedy krásně vonělo všemi možnými pečínkami. Ještě štěstí, že Michala napadlo koupit cestou kuře, po dnešním nepříjemném zážitku bylo nějakého pořádného jídla rozhodně třeba. Ještě před hodováním šel Michal zavolat na telefoní číslo, keré nám dal dnešní náhodný Němec. K našemu velkému a milému překvapení se z Němcova kamaráda vyklubal Čech. Ten dal Michalovi dvě telefoní čísla do dvou servisů, jež vlastnili rovněž krajané, a na které jsme měli zítra ráno zavolat. Povzbuzeni touto, na dnešní den, skvělou zprávou, jsme se odebrali najít si nějaké vhodné místo na spaní. Našli jsme ho mezi několika velkými keři, kde nás při troše štěstí nemusel nějaký náhodný kolemjdoucí objevit. O městském parku jsme pak později dozvěděli, že se zde poměrně intenzivně vraždí, za měsíc prý až dvě vraždy. Tohle všechno nás ale vůbec nevzrušovalo, naopak jsme si v pohodě rozestlali a začali docela nahlas řešit zítřejší záležitosti s naším autem, hlavně jsme doufali, že by nám krajani nemuseli nasadit zrovna vysokou cenu za opravu, kterou člověk na odtažišti odhadl tak na 1000-1500$. Takovou sumu za spravení forda by jsme asi nedali a spíše bychom se pokusili sehnat nějakou levnou ojetinu a s tou pak pokračovat v cestě. Nevím, jak klukům, ale mě se podařilo usnout až hodně pozdě, stále se mi totiž před očima promítala ta dnešní nešastná boračka.
    Dnes jsme ujeli 70 mil.

    21. DEN 21. 7. 1997

    ČEŠI V SEATTLU

    Spánek v parku nebyl až zase tak hrozný, vstávali jsme kolem půl sedmé a vyrazili směrem k odtažišti. Nedaleko odtažiště jsme se přeptali v jednom servisu, kolik by stála oprava našeho nepojízdného forda. Řekli nám, že tak 1500$, ale jestli vůbec pochopili, v jakém je auto stavu, to nevím. Jedinou naší nadějí tak zůstavaly autoservisy držené v českých rukou. Několikrát tam Karel volal, ale stále se nikdo neozýval nebo bylo obsazeno. Nakonec se však Karel přeci jen do jedné z nich dovolal a Češi nám, k naší velké radosti, nabídli pomocnou ruku. Trochu nepříjemné bylo akorát to, že se jejich firma nacházela asi 30 mil od odtažiště, tak že jsme mohli očekávat další dolary za odtah.
    S odtahovou službou k servisu mohli jet však pouze dva z nás, čili nám nezbývalo nic jiného, než se rozdělit. Po vzájemné dohodě jeli s fordem do opravny Karel s Michalem, Jelen, Staník a já jsme se vrátili zpět na naše včerejší místo na pobřeží a mohli tak pouze klukům držet palce. TedĎ budu psát zatím pouze o nás třech na pláži, dá-li se tomu pobřeží vůbec tak říkat. Nebude toho asi mnoho, nebo prakticky celý zbytek dnešního dne jsme budĎ hráli karty nebo si četli, případně spali. Dnes jsme se kluků nedočkali a tím se naše netrpělivost ještě více zvýrazňovala. Vlastně jedinou zajímovstí na pláži bylo, jak zde místní rybáři chytají, hlavně pak když se jednomu z nich podařilo vytáhnout docela slušnýho kouska. Rybáři zde loví hlavně za odlivu, který dosahuje odhadem až tří metrové hloubky oproti maximální hladině za přílivu. Za odlivu se také kamenité dno zálivu stalo útočištěm několika desítek lidí sbírajících hlavně škeble, mušle a také jakési zvláštní zvířátka, jež při šlápnutí na jejich těla vystřikovala vodu do výšky několika decimetrů. Po setmění jsme opustili plហa šli spát stejně jako včera do parku, a myslím, že to bylo i na stejné místo. Docela mě dnes překvapuje jak jsme brali celou tuto nepříjemnou situaci v pohodě, naopak jsme o ní vtipkovali a nebo jí pokládali za neočekávané dobrodružství, a možná i to byl jeden z důvodů, proč to nakonec všechno dobře dopadlo. Ale to už trochu předbíhám.
    Dnes jsme bohužel neujeli nic.

    22. DEN 22. 7. 1997

    KONEČNĚ ZASE NA CESTĚ

    První polovinu dnešního dne jsme strávili podobně jako druhou část toho včerejšího, i když o proti včerejšku svítilo sluníčko, tak že jsme se mohli i opalovat. Dopoledne jsme pak každý z nás proložili výlety do blízkého okolí, když hlavními cíli našich procházek byly ostružiny, které v tomto město snad nikdo nejí, tak že jsme se mohli řádně napást. Okolo třetí hodiny jsem šel, společně se Staníkem, koupit něco k jídlu a zároveň se také pokusit dovolat se klukům do servisu, protože už jsme začínali být hodně nervózní, co tam tak dlouho dělaj. Do opravny jsme se po několika marných pokusech dovolali, nicméně to zvedl nějaký Rus a poté hned zase položil. Podruhé už jsme to raději nezkoušeli a šli nakupovat. Cestou zpět na pláž, jsme se Staníkem neustále rozebírali, jak na tom asi kluci jsou, co ford, když tu najednou jsme nevěřili vlastním očím. Na parkovišti nedaleko pláže totiž stál nᚠford a to hlavně se spraveným zadním bokem. Na pláži už Jelen dychtivě vyzvídal od kluků jak k tomu došlo a hlavně pak kolik to stálo. Kluci nám vyprávěli, že je tedy odtahovka ( celkem nás oba dva odtahy a jedna noc auta na odtažišti stály asi 180$) odvezla do servisu, kde se je ujal velice příjemný krajan. Klukům nabídl nocleh u sebe doma, pohostil je, ale hlavně nám auto spravil za skvělou cenu představující jen 230$ a to nám ještě k tomu dal nová kola a vyměnil brzdové destičky. Velice se prý zajímal o naší cestu Amerikou a na důkaz toho, že zde měl své krajiny, nás poprosil, abychom napsali jeho dceři, která v tu dobu byla někde na prázdninách. Je jasné, že člověkovi, který možná zachránil naše další poznávání Ameriky, to problém slíbit rozhodně nebyl.
    Dlouho jsme se na pláži nezdrželi, chtěli jsme se ještě dnes dostat co nejvíce na jih a hlavně opustit toto prokleté město. Národní park Olympic, který jsme měli podle plánu navštívit, jsme kvůli vzniklé časové ztrátě vynechali. Na jih jsme jeli interstátní dálnicí č. 5 a ani bych předtím nevěřil jakou budu mít opět radost z mačkání se v našem fordu. Už večer jsme se jeli podívat do jednoho kempu nedaleko dálnice, ale bohužel byl plný. Jenomže já, Staník a Jelen jsme sprchu potřebovali jako sůl a tak jsme se do něj jeli pouze vysprchovat. To se nám také podařilo, aniž bychom vzbudili jaké koliv podezření. Tento elegantní způsob , představující bezplatné sprchování v kempu a poté nocleh na odpočívadle, jsme praktikovali ještě několikrát. Na Rest Areu jsme dojeli kolem jedenácté a aby byl nᚠpohár štěstí naplněn dnes až po okraj, dávala se zde káva a sušenky zadarmo, respektive za několik centů, jež jsme hodili do připravené kasičky. Dnes se usínalo skutečně báječně a to kupodivu i Karlovi. . .
    Dnes jsme ujeli 168 mil.

    23. DEN 23. 7. 1997

    CESTA KOLEM PACIFIKU

    Ráno jsme si dali opět to téměř bezplatné kafe a poté pokračovali pětkou na jih. Karlovi dnešní den nezačal ale vůbec šastně, nebo při skládání karimatky zjistil, že spal celou noc na hovně, jež se nádherně rozmazalo po spodní straně karimatky. I s naším nočním smradĎochem jsme pak z pětky odbočili na západ a po několika desítkách mílích jsme se dostali na silnici kopírující pobřeží Tichého oceánu. Tou jsme pokračovali rovněž na jih a jednou jsme dokonce zastavili, abychom se šli blíže podívat na pobřeží, které tvořila převážně písečná plហa také množství zajímavých skalnatých útvarů. Jinak samotný oceán byl pořádně ledový, koupání v něm by asi nebylo nic moc. Po několika hodinové jízdě okolo Pacifiku, jsme uhli směrem na východ, nebo zítra bylo v plánu navštíviti vnitrozemský národní park Creater Lake. Nocovat jsme se rozhodli opět na odpočívadle na dálnici č. 5. Před spánkem nám Jelen uvařil párky s bramborem a jako zákusek přichystal každému dvě kolečka sušenek a čaj. S plným žaludkem jsme pak ulehli do svěží travičky , když nás však o její svěžesti zanedlouho přesvědčilo několik dychtivě stříkajících zavlažovačů. Lehce mokří jsme si tedy museli najít vhodnější místo na spaní. Já jsem tuto noc doslova protrpěl, nebo mě pořádně rozbolel zub a tato bolest přetrvala až do časných ranních hodin.
    Dnes jsme ujeli 488 mil.

    24. DEN 24. 7. 1997

    CREATER LAKE

    Nasnídali jsme se a poté vyrazili směrem k národnímu parku Creater Lake, který se již nachází ve státě Oregon. Stát zajímavý také tím, že má zvláštní zákon týkající se tankování u pumpy, zákazník se zde totiž musí nechat obsloužit personálem pumpy, jinak by se dopustil deliktu.
    Ve visitor centru jsme shlédli naučný film o parku, jehož největší atrakcí je, jak sám název napovídá, kráterní jezero. To vzniklo zatopením kráteru více než šest tisíc let vyhaslé sopky. Nejhlubší bod jezera dosahuje až 600 metrů pod hladinu. Z azurově modré jezerní hladiny pak vyčnívá menší sopka, která jako by chtěla ještě více zvýraznit celou tu nádheru, kterou asi nejlépe ukáží fotografie. I v tomto parku jsme udělali takovou menší tůru a to na vrchol Mt. Scott měřící 2721 metrů. Asi po hodince stoupání jsme došli nahoru, odkud byl hezký výhled na jezero a okolní krajinu.
    Z tohoto nádherného parku jsme pokračovali směrem na jih k národnímu monumentu Lava Beds, jež je vzdálen od Creater Lake asi 120 mil. Původně jsme tento monument chtěli kvůli časovému stresu vynechat a jet z Creater Lake rovnou na západní pobřeží do známého parku Redwood, ale nakonec jsme se podívat na sopečná pole přeci jen jeli. Možná, že k tomu přispěli i dva starší krajani, které jsme potkali při výstupu na Mt. Scott. Ti nám, kromě jiného, říkali, že návštěvy Lava Beds rozhodně nebudem litovat.
    Do monumentu jsme dorazili kolem šesté a se štěstím tak stihli pohlednou zaměstnankyni visitor centra, která nás tedy ještě dnes mohla vybavit potřebnými prospekty a hlavně mapou.
    Prakticky celý tento monument vytvořila láva, jež proudila na povrch sopečnými komíny, sopouchy, a tím jak různě tuhla vytvářela množství jeskyň a jiných zvláštních útvarů. Jeskýní tu podle mapy je opravdu hodně, ale dnes jsme je navštívit nemohli, nebo téměř do všech bylo možné vstoupit pouze se silnou baterií a my měli pouze jednu kapesní, která navíc už dodělávala. Museli jsme tedy počkat do zítra, kdy nám je měli půjčit ve visitor centru. Mladé zaměstnankyně parku jsme se tak ještě zeptali, kde bychom zde mohli přespat. Byli jsme trochu překvapeni, když nám řekla, že můžem klidně zde v parku, akorát prý alespoň 1 míli od civilizace, což ve zdejší pusté krajině nebyl žádný problém. Dnešní noc jsme tak strávili na jednom opuštěném parkovém odpočívadle, kde bylo několik stolů a na těch se spí příjemně, protože nejste vystaveni mravencům ani jiný havěti a taky chladu od země. I když v dálce buráceli hromy a oblohu osvětlovali narůžovělé blesky, usínalo se, alespoň mě, velice příjemně.
    Dnes jsme ujeli 266 mil.

    25. DEN 25. 7. 1997

    LAVA BEDS

    I vstávání bylo hezké, nebo nás probudily teplé paprsky vycházejícího slunce. Ihned jsme zamířili do visitor centra pro baterky, každý dostal docela slušný světlomet, a šli na první značený okruh, jež čítal 14 jeskyní. Jeskyně jsou poměrně nízko pod povrchem, ale zato je tvoří nesčetné množství chodeb, v nichž není vůbec složité zabloudit. Jelenovi a mně se podařilo tak trochu zabloudit v jeskyni Catacombs, když jsme jí šli asi tak hodinu neustále vpřed doufajíc, že je průchozí. Výraz ݚliÝ se sem moc nehodí, nebo ve vzdálenějších partiích jeskyně jsme se spíše plazili, což v kraasech a tričku nebylo zrovna příjemný. Když už jsme pak byli nuceni plazit se ve výšce asi tak 20 cm, přestali jsme věřit v její druhý východ, a raději se rozhodli pro návrat. Cestu zpět jsme naštěstí trefili správně. Kluci mezi tím navštívili další jeskyně v okruhu, všichni jsme se poté sešli v jeskyni Valentine, kde jsme se splolečně vyfotili. Poslední jeskyní, kterou jsme zde navštívili byla Skull Cave. V této jeskyni byla zima jako v lednici, v její spodní části jsme chodili po ledové podlaze. Bohužel jsme z této, asi nejznámější jeskyně, mohli vidět tak třetinu, nebo před nedávnem se v několika jejích částech zřítil strop. Ale i zde jsme se snažili procházet i těmi nejmenšími otvory a nacházet tak další, pro většinu pohodlných turistů nedostupné, části tohoto bludiště. Všichni jsme se shodli , že návštěva tohoto parku (monumentu) stála určitě zato. Odtud jsme pak jeli západním směrem do již californského parku Redwood, jež leží na pobřeží pacifiku severně od San Franciska. Nepříjemné bylo, že na západ z Lava Beds nevede žádná dálnice, tak že jsme byli nuceni se ploužit po malých silničkách vedoucích převážně přes hory. Před večerem jsme zastavili u řeky, kde jsme se, v docela silných peřejích, parádně umyli. Navíc byla řeka i překvapivě teplá. Také jsme nakoupili potraviny na několik dní dopředu. Nocleh jsme zvolili na odpočívadle, které mohlo být od Redwoodu asi 50 mil. Povečeřeli jsme párek s bramborem, já jsem po večeři opět volal Jolandě, zda-li pak nemá v okolí nějakého toho známého, akterý by nám nabídl práci. Měla, a to bratra v San Francisku, že by. . . .
    Dnes jsme ujeli 265 mil.

    26. DEN 26. 7. 1997

    REDWOOD

    K Redwoodu, v kterém rostou nejvyšší stromy na světě, jsme přijeli asi v poledne. V informačním centru, které je zde opravdu skvěle vybavené, jsme si vzali potřebné mapy a vyjeli do nitra parku. Jako nejlepší ze všech tras se nám jevila ta, jež vedla k největším stromům světa, jež se jmenují stejně jako samotný park. Nejstarší stromy na naší planetě, sequoie, se pak nacházejí někoilik set mil na jihovýchod v stejnojmeném parku Cesta k přírodním velikánům měla podle mapy měřit 13 mil, převýšení mi bohužel uniklo. Každopádně směrem k Redwoodům jsme šli neustále z kopce a to převážně lesem, v němž už se taky pár obřích stromů našlo. Dřevo těchto stromů, jež jsme mohli spatřit díky několika pokácených jedinců, má načervenalou barvu a dost měkkě. Asi po třech hodinách svižnější chůze jsme došli do cíle. Zde nás obklopily neuvěřitelně obrovské stromy, přičemž ten nejvyšší měřil 367, 8 stop (112 metrů) a jeho průměr mohl mít okolo šesti metrů. Asi hodinu jsme si zde odpočinuli, Jelen s Michalem si dali dvacet, my tři zbývající jsme se brouzdali v nedalekém potoce. Cesta nahoru už byla nepoměrně náročnější, byli jsme řádně spocení a navíc jsme si s sebou vzali málo vody, tak že jsme měli párádně vyschlo. Cesta nahoru k autu nám trvala trochu překvapivě opět tři hodiny, Jelenovi s Michalem pak vlastně o něco méně, nebo je postihl hubnucí záchvat a část cesty běželi.
    Nahoře jsme pak notně vyčerpáni nasedli do auta a rozhodli se zajet ještě do městečka Klamath, kde se podle našich informací mělo dát projet autem žijícím vykotlaným stromem. V městečku jsme byli okolo osmé hodiny a osoba, která vybírala 2$ za projetí tam již nebyla. Stromem jsme tedy projeli zadarmo, ale jinak však zábava , na úkor žíjícího stromu, nebyla nic moc.
    Nocovali jsme opět na odpočívadle několik mil jižně od Redwoodu, když po celou noc byla docela slušná zima. Karel si ustlal tradičně na stole, ostatní jsme spali na trávě nedaleko auta.
    Dnes jsme ujeli 192 mil.

    27. DEN 27. 7. 1997

    PROBLÉMY S FORDEM

    Z vyhřátých spacáků se nám moc nechtělo, ale dnes jsme se chtěli dostat až do San Franciska vzdáleného od odpočívadla takových 300 mil, tak že jsme si museli pospíšit. Určitě podstatně rychleji bychom tam dojeli po dálnici vedoucí vnitrozemím, ale my jsme se rozhodli jet podél pobřeží, na jehož krásu nás každý upozorňoval. Jeli jsme však po neskutečně klikaté silničce, na které byly i občasné zácpy, čili nás krásné pobřeží po nějaké době rychle omrzelo. Možná nás tak neuchvátilo i kvůli počasí, které bylo tento den opravdu mizerné.
    Do San Franciska jsme dojeli okolo čtvrté hodiny a první co nás zde zajímalo bylo nějaké místo, kde bychom se mohli najíst. Celý den totiž naše břichy nepozřely ani sousto, tak že čínská polívka, kterou jsme si dali ve zdejším městském parku, přišla opravdu vhod. Jelikož již bylo pozdě na prohlídku města, raději jsme se chtěli dostat co nejdříve do kempu, který byl v mapě vyznačen nedaleko slavného Golden Gate. Ke kempu se nám však nakonec dostat nepodařilo, nebo na čtyřproudové silnici cosi lehce bouchlo v našem fordu a ten se jednoduše vypnul. Jaké osudové vypnutí to tehdy bylo, pak ukázaly následující dny. Ale pěkně po pořádku.
    Byli jsme rádi, když se nám podařilo dojet do odstavného pruhu. Nejprve jsme si mysleli, že auto nejede, kvůli jaké si čouhající hadičce, ale ta to nebyla. Asi po deseti minutách pak zastavilo asi 30 metrů za naším fordem policajtský auto a aktivní policistka na nás začala z ampliónu cosi hulákat. Karel za ní šel a řekl jí, že hned jedem, že se zkrátka jedná jen o malý problém. Chvíli tam ta kráva ještě stála a neustále nás okřikovala abychom se nepřibližovali blízko dálnici, ale naštěstí to posléze vzdala a odjela. Všichni jsme si z hluboka oddychli, nebo ceny za odtah zde myslím nebudou příliš odlišné od cen v Seattlu. Na zavádu jsme nepřišli, a tak nám nezbývalo nic jiného než auto odtlačit pryč z dálnice. To se nám naštěstí podařilo, auto jsme odtlačili na parkoviště, které patřilo k několika servisům, které dnes, v neděli, byly samozřejmě zavřené. Přesto jsme v jednom z nich objevili jednoho Američana, který se na naše auto ochotně podíval, ale jediné co nám řekl, bylo, že závada je v elektrice. Naštěstí za podívání nic nechtěl. Domluvili jsme se s ním na zítřek, kdy prý bude mít více času. Nastala tedy podobná situace jako v Seattlu, museli jsme si bez auta najít nějaký místo na spaní. Nakonec jsme to vyřešili tak, že Michal s Jelenem spali v autě, ostatní tři jsme spali kousek od parkoviště za žel. tratí ve vysoké trávě. Opět se nám neusínalo příliš dobře, nebo jsme si byli velice dobře vědomi, že další velká oprava by nás nejspíš úplně zruinovala. Ještě bych zapoměl, že jsem opět volal Jolandě, jak je to s tím jejím bratrem v San Francisku a naší prací, ale její odpovědĎ byla opět vyhýbavá. Měl jsem jí opět zavolat až budem někde blízko Los Angeles, kde , jak už jsem kdysi napsal, žije.
    Dnes jsme ujeli 354 mil.

    28. DEN 28. 7. 1997

    OPĚT V AKCI NÁŠ FORD

    Ráno nás tři vzbudil hluk z projíždějících aut, v noci se nám místo za tratí jevilo jako daleko klidnější. Přesto jsme se vyspali docela dobře, zřejmě již zvyklí na tato neobvyklá nocování. Vzbudili jsme také Michala s Jelenem v autě a ihned se vypravili do autoopravny. Včerejší Američan již dnes však tak ochotný nebyl, řekl pouze dost rozmrzelým tónem, a přijdem až odpoledne. Neměli jsme tedy co dělat, tak jsme se šli podívat do města. Ono to město vlastně ani nebylo, byla to spíše jakási periferie protkaná množstvím několikaproudových dálnic mířících do centra San Franciska. Procházka to byla vcelku příjemná, našli jsme dokonce místo, kde rostli ostružiny a také na špendlíkách jsme si parádně pochutnali. Původně jsme chtěli dojít až někam ke Golden Gate, ale z jednoho výhledu jsme zjistili, že je to odsud pěkná dálka. Raději jsme se vydali hledat nějaký supermarket, nebo se již začali hlásit o slovo naše žaludky, jímž dopolední kompot zjevně nestačil. Na ulicích jsme byli téměř sami, nebo i zdejší obyvatelstvo, stejně jako v Seattlu, používá pouze automobily. Když píši téměř, tak tím narážím na docela slušnou eskadru Mexičanů, kteří stáli okolo silnic a doufali, že si je nějaký Američan vezme k sobě na práci. Je asi jasné, že se na nás nekoukali zrovna s láskou, nebo si mysleli, že se jim zde objevila bílá konkurence.
    Najedení salámem a chlebem jsme seděli před supermarketem a žertovali o naší, opět velice zajímavé, situaci, když tu k nám přišla mladá slečna prodávající opodál pečivo a darovala nám několik koláčků. Nevím jestli jsme vypadali už tak blbě, ale každopádně nám to v danou chvíli bylo jedno a koláčky jsme smlsli jako maliny. K autu jsme přišli tak v jednu, v opravně nám tentokrát její majitel poradil, že v zadním kufru je jakási pojistka, která může při větším otřesu auta vypnout elektriku. Pojistku, čudlík, jsme bez problému našli a posléze také zmáčkli a k naší obrovské radosti se ford opět zapnul. Naházeli jsme naše věci zpátky do kufru a vyrazili po stejné silnici jako včera směrem na Golden Gate. Když jsme míjeli místo, kde nám včera auto vyplo, všichni jsme se tomu náležitě smáli. Bohužel nám usměv na rtech vydržel ještě asi tak pět mil, při sjezdu na slavný most nám totiž ford přestal pro změnu brzdit. Naštěstí Michal zachoval chladnou hlavu a docela slušně rozjeté auto strhl na výjezdovou silnici z dálnice a posléze na odstavné parkoviště, jež je těsně před mostem. Do dnes mi není jasné , proč jsme poté s tímto nebrzdícím autem vyjeli krpál na vyhlídku, odkud měl být hezký výhled na slavný most a San Francisko. Asi jsme doufali, že se nám brzdy jízdou sami spraví.
    Zjistili jsme, že viníkem je rozbité prasátko u kola, u toho kola, které bylo postiženo bouračkou v Seattlu. Auto pak zcela nebrzdilo proto, nebo nám vytekla veškerá brzdovka. Bylo jasné, že dolů se hned tak nedostanem. Tři z nás se tedy museli vypravit sehnat brzdovku. Tu jsme nakonec sehnali v Sausalitu, což je hezké přímořské letovisko a zároveň také jedno z mnoha předměstí San Franciska. Společnost při cestě nám dělal mladý Američan pocházející z Chicaga, který cestoval po USA autobusy Greyhound. Karel ho pořádně vyzpovídal, hlavně inrormace o autobusech pro nás začínali být čím dál důležitější. . . Brzdovku, která nás stála 2. 45$, jsme nalili do brzdného systému, když ještě před tím jsme byli nuceni zaškrtit hadičku od brzd u postiženého kola, aby nám kapalina opět nevytekla. Auto tedy mohlo brzdit pouze na třech kolech, a to jenom do té doby než opět vyteče brzdovka, nebo hadičku se nám úplně zaškrtit nepodařilo. Zajímevého úkolu sjet dolů z vyhlídky se ujal Jelen a zvládl to v pohodě.
    Na hledání nějakého servisu již bylo docela pozdě, tak že jsme rozhodli zajet na naše včerejší parkoviště nacházející v předměstí zvaném San Rafaelo, kde se dalo alespoň přiměřeně vyspat. Cestou k parkovišti jsme neustále sledovali stopu, kterou za naším fordem vytvařela vytékající brzdovka a doufali, že nám do příjezdu k našemu novému domovu vydrží. Nakonec se to tedy podařilo. Na parkovišti jsme začínali být poněkud známější, tak že za námi přišel člověk ze servisu na vozy porsche, později jsme se dozvěděli, že je to jeden ze dvou majitelů, a nabídl nám jednak svoje nářadí a také na přespání jeho auto zaparkované před servisem. Ne, porsche to nebylo. Dnes se však již nic spravovat nedalo, to kvůli počátku stmívání , a tak jsme si alespoň trochu spravili náladu dobrou večeří. Jelen dnes uvařil rýži s vynikající fazolovou omáčkou, kterou pro změnu v marketu objevil Staník. Spali jsme podobně jako včera, akorát Jelen zvolil nocleh v nabídnutém autě.
    Dnes jsme ujeli pouze 10 mil.

    29. DEN 29. 7. 1997

    SAN RAFAELO

    Tento den píši s velice těžkou hlavou, nebo v jeho závěru jsme měli takovou menší oslavu a whisky mi stále ještě bzučí v hlavě. Pokusím se, ale napsat jak včerejší den proběhl, protože včerejší den byl asi nejlepší jaký jsme zatím v Americe strávili.
    Vzbudili jsme se okolo půl osmé a kluci se vrhli do opravy prasátka. Zjistli, že několik součástek je rozbitých, tak že jsme byli nuceni vysolit 80$ za nové. Stále to však bylo určitě levnější než případná oprava v servisu. Klukům se to podařilo spravit a my tak mohli nasednout a odjet odjet, jenomže se začaly dít neuvěřitelné věci. Všechno začalo tím, že nás majitel místní servisové restaurace, představil se nám jako Ron , pozval na oběd. Ani nevím proč to udělal, ale zřejmě jsme začali býti na tomto místě již dost populární. Populární pro Američany asi tím, že jsme si sami spravovali auto tak trochu drze přímo před opravnami, že spíme nedaleko v křoví , nebo že hodujeme na zemi na parkovišti. Každopádně jsme dostali pořádné porce lahodných italských těstovin, k tomu spousty velice dobrého osmahnutého chleba, máslo a jako zákusek nám přinesl meloun. Celou dobu nás obsluhoval sympatický Američan španělského původu jménem Fernando a neustále se nás vyptával na naší cestu Amerikou. Jako symbol vděku jsme pak dali majitelovi českou desetikorunu.
    Další velepříjemnou událostí bylo, že nám majitelé , již zmíněného servisu na vozy porsche, nabídli práci, kontrétně chtěli natřít právě budovu jejich opravny. Všechno potřebné nám k tomu dali (válečky, štětce, barvy) a my se tak mohli dát do natírání. Původně jsme ani nevěděli za kolik děláme, ale práce to byla snadná, tak že nám to ani moc nevadilo. Až do večera jsme tedy natírali a stihli toho nabarvit tolik, že na zítra nám toho chybělo již jen nepatrně.
    Večer jsme si udělali, jak jsem již napsal, oslavu tj. koupili si dvouapůlitrovou láhev whisky a kbelík zmrzliny, to vše za nějakých 17$. Pokračování dnešního štěstí však nebylo stále u konce. Majitel servisu, tentokráte na vozy BMW a sousedícího se servisem na porsche, nám nabídl, že se můžem u něj v opravně vysprchovat. Nabídku jsme samozřejmě přijali, vždy na teplou sprchu už jsme skoro zapoměli. Tento člověk byl jinak už v dost opilém stavu, přesto s Karlem začal konverzovat o čem jiném, než o naší cestě, tak že se nakonec stalo, že jsme naši zapářku přesunuli k němu do dílny. Nabídli jsme mu naší whisku a on nám na oplátku dal ochutnat 150% lihoviny a můžu za sebe říci, že mi po ní málem shořela pusa. Pomalu jsme se tedy opíjeli a při tom hráli automat, který zde měl pro zábavu a hráli jsme také šipky a dokonce jsme snědli i zmrzlinu, což v kombinaci s whisky není vůbec špatné. Tom, tak se nám představil, si s námi povídal asi do půlnoci a pak jel domů. Natolik nám důvěřoval, že nám dovolil přespat u něj v opravně, kde měl v podkroví takovou docela útulnou místnost s gaučem. My jsme pak pokračovali v opíjení bez něj. Jako poslední jsme šli spát já s Jelenem, protože jsme neustále soutěžili o piva. Nejvíc ze všech se asi opil Jelen a padal ze židle a byl pro něho problém stát rovně.
    Dnes jsme ujeli 30 mil.

    30. DEN 30. 7. 1997

    TOM

    Po nočním flámování jsme se probudili vcelku brzy, asi okolo půl osmé. Nikomu se, ale příliš dobře nestávalo, když důvod je myslím jasný. Nejhůře asi dopadl Jelen, který se probudil na špinavé podlaze opravny vedle svých blitek. Zanedlouho přijel Tom a byl natolik v pohodě, že se všemu pouze smál. Jelen se kvůli svému nočnímu výtvoru stal velice populární, nebo jeho zvratky špinavou podlahu opravny doslova vyčistili . Tom kdykoliv šel pak kolem tohoto bílého fleku, ukázal na něj a následně Jelena a strašně se tomu smál. Samozřejmě to neopomněl ukazovat svým kamarádům s ostatních servisů.
    Opět jsme se tedy vrhli do natírání a zřejmě proto, že nám to šlo docela od ruky nám majitel opravny na porsche, jmenoval se Devon, nabídl další práci a to natírání jakési stodoly na jeho farmě. Takováto práce se samozřejmě neodmítá, zvláště pak když nám za natření servisu dal 170$. Z těch peněz jsme byli opravdu hodně šastní, mohli jsme tak Michalovi splatit 200$ a dlužit mu již jen 800$. S Tonim jsme se domluvili na šestou hodinu před servisem.
    Bylo okolo poledne a my se rozhodli konečně navštívit San Francisko. Konečně jsme ÝzdolaliÝ Golden Gate a po zaplacení 3$ za přejetí slavného mostu na jeho druhé straně, jsme se ocitli v samotném Frisku. Zde jsme se zpočátku drželi turistického okruhu, jež je značený symbolem bílého racka, ale později se nám asi ulítl a tak jsme pokračovali podle sebe. Projížděli jsme okolo mrakodrapů a také okolo menších domků postavených na velice prudkých svazích mezi nimiž jezdí světoznámé tramvaje. Ty překonávají zdejší nemalé krpály díky tažnému lanu umístěnému v kolejišti. Chtěli jsme se i jednou takovou tramvají svést, ale stála se na ní šílená fronta, do které se nám vůbec nechtělo. V přístavu nás hlavně překvapilo obrovské množství žebráků, či jiných šašků snažících se všeljak zaujmout proudící davy turistů. Také jsme zde navštívili lodní museum, kam je vstup na Golden Eagle. Bohužel však kvůli srazu s Dennym jsme si stihli prohlédnout pouze pár exemplářů, ale pakliže by to šlo, slíbili jsme si důkladnější prohlídku tohoto zajímavého musea.
    Devona jsme stihli včas, ale řekl nám, že by byl radši, kdybychom u něj začali pracovat až po víkendu. Důvody pro to byly dva, jednak jeho manželka, která po chlapcích s Evropy asi zrovna netoužila, a pak také to, že v sobotu pořádali nějakou rodinnou party. S Devonem jsme se tedy dohodli na pondělí, ale práci na zítra se nám přeci jenom podařilo sehnat. Člověk z opravny, jež sousedí s Tomovou nám totiž na zítra nabídl kopání příkopů pro závlahy u něj doma a to za 5$ na hodinu a osobu, což docela ušlo.
    Středeční večer měl podobný průběh jako ten včerejší, strávili jsme ho opět u Toma v servisu, když se o nás celou dobu staral jak o vlastní. Tohoto veterána vietnamské války jsme si opravdu hodně oblíbili a to nejen proto, že jsme mu za dnešní noc vypili asi třicet piv a nebo že dal poslat pro velkou pizzu . Konverzovat s Tomem jsme po několika pivech začali všichni, ale nebyl tam pouze on, ale i několik jeho kamarádů, kteří z nás byli taky docela vyplašení. Spát jsme šli tentokrát dříve než Tom a to opět do podkroví, které konečně objevil i Jelen, nebo dnes se tak strašně neopil.
    Dnes jsme ujeli 70 mil.

    31. DEN 31. 7. 1997

    DALŠÍ PRÁCE A NEÚSPĚCH V NAPĚ

    Poslední červencový den jsme stávali docela brzo, mohlo být tak okolo sedmé. Pozdravili se s Tomem, který i dnes vypadal po ránu až neskutečně čile a čekali až si nás vyzvedne onen člověk na to kopání. Ještě než přijel, tak nám Ron přinesl lahodné tousty. Tom nás pozval na páteční oslavu do jeho opravny, kdy se prý budou dělat hamburgery a bude tam spousty pití a také hodně jeho známých.
    Člověk, který měl zájem o naší práci přijel v deset a řekl, abychom ho naším autem následovali. Jeli jsme směrem na sever a po zhruba deseti mílích jsme byli u něj doma. Naší prací bylo odstranit suché drny a vykopat asi 30 cm hluboké příkopy na trubky pro zavlažování. Byla to docela dřina a některým z nás se udělali docela slušný puchýře. Navíc bylo pěkný vedro, ale 140$ za pětihodinovou práci určitě stály. Napa, vinařská oblast rozprostírající se severně od San Franciska byla důvodem naší následné cesty. Na tento kraj nás upozornili lidé ze servisů, podle nichž bychom tam mohli najít nějakou tu práci. Kraj to plný vinic skutečně byl, nicméně na česání bylo ještě brzo, podle několika místních lidí mělo začít vinobraní asi tak za čtyři týdny. Trochu smutni jsme pokračovali dále na sever k jezeru, u kterého měl být dle mapy kemp. Ten se nám najít kupodivu nepodařilo, ale za to jsme objevili rozlehlé sady hrušní, u kterých byly navíc připravené krabice představující neklamnou známku sklizně. Podařilo se nám narazit i na manufakturu, kde se sklizené hrušky zpracovávali, a samozřejmě se zde rovnou zeptali, zda-li nepotřebují levnou pracovní sílu. Řekli nám, že se máme stavit zítra ráno, kdy nám prý řeknou více. Jinak továrna pracovala na plný kotel i v devět hodin večer, aby taky ne, když zde pracovali vesměs samí Mexičani. Chtěli jsme pochopitelně přespat co nejblíže od tovární budovy, ale nakonec jsme vhodné místo na spaní našli několik mil od ní, u jezera, v kterém jsme málem i s naším fordem skončili. Usínání se neslo ve znamení jakéhosi zvláštního bručení či houkání nějakého podivného tvora kdesi v dálce.
    Dnes jsme ujeli 175 mil.

    32. DEN 1. 8. 1997

    DALŠÍ ZAPÁŘKA U TOMA

    Stávali jsme tedy opět brzo a jeli směrem k továrně. Tam nám bohužel oznámili, že práci zde pro nás nemají. Důvod byl prostý, měly plné stavy. Vyrazili jsme tedy zpět do San Franciska na Tomovu oslavu. Ještě dříve jsme si však udělali takový malý výlet na jednu vyhlídku, odkud byl pěkný pohled na Golden Gate a San Francisko. Zajímavé je, že Golden Gate jsme viděli třikrát a vždy byly zahaleny jeho horní pasáže do mraků, když v okolní krajině zatím svítilo sluníčko.
    Na oslavu jsme přijeli asi ve čtyři a hned jsme na uvítanou dostali maso a poté cheesburger. Bylo tam už poměrně hodně lidí, mezi nimi i naši staří známí jako Ron, Fernando, Polák, Devon s bratrem Tonim, dále pak tam byl chlápek u kterého jsme kopali atd. Všichni jsme se najedli až k prasknutí a začali pít jedno pivo za druhým. Na těchto oslavách, pořádaných každý pátek, je zvykem, že každý přinese něco k jídlu či k pití. Ani my jsme nepřišli s prázdnou, koupili jsme opět láhev whisky a později pak ještě karton piv. Naše konverzace se nejprve nesla ve znamení sháňky nějaké práce na víkend , ale nikdo pět pracovitých hochů nechtěl. A tak jsme pili, hráli automat, šipky a snažili se rozumět všemu, co nám Amíci říkali, protože tohle je asi nejlepší možnost, jak se naučit jazyk. Chvílemi přecházela oslava do trochu drsnější podoby, například když si Jelen s jedním Američanem začali házet bassebalovým míčkem uvnitř opravny nebo když opět tito dva zaměnili šipky za nůž a zkoušeli co vydrží terč i jeho okolí.
    Šli jsem spát hodně pozdě, já nejdéle, asi ve čtyři, protože jsem si povídal s Felixem, s Amíkem vypadajícím tak na dvacet let a přitom v kristvých létech. Jak jsme byli oba opilý, tak jsme si docela rozuměli.
    Dnes jsme ujeli 183 mil.

    33. DEN 2. 8. 1997

    ZAPÁŘKA U LUKA

    Vstávali jsme asi v devět a všichni ještě cítili včerejší náročnou oslavu. Tom přijel asi v deset a společně jsme začali uklízet spouš, která v opravně po včerejší akci zůstala.
    Byla sobota a my nevěděli, co dělat. Bylo nám také jasné, že prací u Devona přijdem o několik dnů, tak že budem nuceni vyškrtnout nějaký ten park či zajímavost z původního plánu. Jenomže peníze jsme prostě potřebovali. Jak naložit se sobotou nám pomohl vyřešit Luk, dvacetiletý mladík s vedlejšího servisu, který nám chtěl ukázat zdejší pláž. Nejdříve jsme zajeli k němu domů, bydlel společně se svou matkou v jedné klidné vilové čtvrti asi deset mil od San Rafaela. Luk nám ukázal jejich , ne zrovna honosný, domek, vzal si plavky a mohli jsme vyrazit na pobřeží. K němu jsme jeli po až neuvěřitelně klikaté silničce, když nejprve jsme po ní neustále stoupali a poté následoval poměrně prudký sjezd k plážím. Tento krpál dolů už však Luk neabsolvoval v autě, nebo nám chtěl předvést jak se v Americe jezdí na skejtu. Bylo to docela dost šílený, protože Luk nabral poměrně slušnou rychlost a v prudkých zatáčkách začínal mít problémy. My jsme se neustále drželi za ním a tak trochu brzdili auta za námi. Luk nakonec upadl kupodivu pouze dvakrát. Poprvé se mu to podařilo přímo pod policajtský auto, jež stálo na krajnici. K našemu údivu mu však policajt vůbec nevynadal, naopak mu pomohl vstát a snad mu i popřál mnoho štěstí do další jízdy. To druhý pád již tak slavně nedopadl, nebo Luk si nepříjemně sedřel a asi i narazil loket a celou dobu na pláži ho to dost bolelo. Každopádně jeho sjezd na skejtu byl pro nás skvělou podívanou.
    Na rozlehlé písečné pláži se slunilo docela hodně lidí, trochu překvapivě málo z nich bylo obtloustlých. Poté co nás přestalo bavit jen tak ležet a opalovat se, jsme se zeptali Luka, zda-li by si on a několik jeho kamarádů nechtělo zahrát volejbal. Luk souhlasil a tak jsme asi hodinu a půl sportovali. Co se týká koupání v moři, tak nebylo nic moc, protože i zde , už poměrně na jihu, je vlivem studených proudů, moře hodně studené. Dalo se v něm vydržet maximálně několik minut, i když po volejbálku byla mořská koupel příjemným osvěžením. Plហjsme opustili pozdě odpoledne a jeli se k Lukovi domů osprchovat. A protože chtěl své nové kamarády z Evropy představit i své místní partičce, rozhodl se na dnešní večer udělat u sebe doma party, což bylo možné i díky tomu, že jeho matka měla být dnes večer kdesi jinde. Abychom si nepřipadali jako chudí příbuzní, sjeli jsme koupit dva kartony budweiserů a párky. S přibývajícimi hodinami se Lukova zahrada stále více zaplňovala, kolem desáté večer už tam mohlo být tak třicet mladých lidí, mezi nimi i dost dobrý holky. Opět jsme tedy pili a čím více piv stouplo do našich hlav, tím lépe jsme konverzovali. Mladí Američané se nejvíce bavili, když měli opakovat české sprosté věty, které byly natolik drsné, že je ani nemůžu napsat. Zatímco jsme se dobře bavili a popíjeli piva, na grilu se opékal pořádný kus hovězího steaku, kterému naše levné párky konkurovat rozhodně nemohli. Když pak Luk uznal, že steak je hotov, s velkým zájmem jsme sledovali jak se o něj budou zajímat Amíci. Dopadlo to naprosto skvěle, teměř nikdo z místních se steaku ani nedotkl, tak že skoro celý mohl skončit v českých žaludcích. Byl fakt dobrej. Někdy o půlnoci však celá akce u Luka musela skončit, nebo se zcela nečekaně vrátila jeho matka, která pro takováto slavení nejspíš neměla pochopení. Luk u ní neuspěl ani, když jí řekl o nás. Většina lidí toho však ještě neměla dost, a tak se rozhodlo, že se pojede kamsi na vyhlídku. Horší bylo, že už jsme neměli co pít, ale Luk znalý zdejších poměrů celý problém elegantně vyřešil. Řekl nám, a zastavíme před jedním otevřeným supermarketem a počkáme než přijde, přesněji než vyběhne s ukradenou lahví. Jelen zatím zalepil lepenkou poznávací značku na našem fordu. Celou tuto záležitost jsme považovali za velkou legraci, ale tedĎ když si uvědomím, co všechno se mohlo stát, tak mi to tak legrační zase nepřipadá. Každopádně vše dobře dopadlo a na vyhlídku jsme jeli jak s Lukem, tak i s dvěmi lahvemi whisky. Na místě, odkud byl nádherný výhled na osvětlené San Francisko, jsme pak pokračovali v pití a také jsme se dohodli, že zde přespíme. Já jsme toho začínal mít skutečně hodně v hlavě. Ani nevím v kolik jsme šli spát, ani kdo mi rozbalil spacák či rozložil karimatku, ale zato vím zcela přesně, že jsem se ještě před spánkem řádně pozvracel a bylo mi jasný, že to nebylo naposled.
    Dnes jsme ujeli 35 mil.

    34. DEN 3. 8. 1997

    PROHLÍDKA SAN FRANCISKA A PŘÍJEZD K DEVONOVI

    Dnešní nedělní ráno bylo alespoň pro mne bezkonkurenčně nejhorší, nebo má hlava byla natolik těžká a můj žaludek tak lehký, že jsem blil ještě jedenáckrát. Kluci dopadli podstatně lépe než já a měli se k tomu, co nejdříve vyjet do San Franciska a doprohlídnout si ho. V San Francisku jsme najprve zašli do Merytimu, lodního musea, které jsme si před několika dny slíbili doprohlédnout. Bylo zde mnoho různých lodí, od starobylých z 16. století až po lodě z našeho století. Mě nejvíce zaujal, jestli to vůbec dnes šlo, mohutný kolesový parník, který ve své době převážel lidi a zboží mezi San Franciskem a Eurekou, což je přímořský přístav několik set mil severně od San Franciska. Z musea jsme pak šli zdejší hlavní silnicí a opět jsme viděli mnoho žebráků a bavičů, kteří se všemožně snažili zaujmout kolemjdoucí turisty. Učitě nejvíce se nám z nich líbil černoch, který seděl skoro uprostřed chodníku na židli, v ruce držel několik utrhlých větví, za kterými se skrýval a vždycky, když kolem něho prošel nic netušící turista, tak na něj vybafl. Turista se samozřejmě leknul, ale pak se spíše smál, když nejvíce pak asi jeho nápadu s cedulkou, jež tomuhle týpkovi visela na krku a na níž stálo "HA HA HA BUSHMAN". Na této estrádě jsme také narazili na několik krajanů, kteří si zde vydělávali pro změnu motáním šňůrek do vlasů. Prohodili jsme s nimi pár slov a pak jsme se pomalu začali vracet směrem k autu.
    Během dne jsme se několikrát marně pokoušeli dovolat Devonovy ohledně práce a naše nervozita se díky tomu začala poněkud zvyšovat, protože kvůli této práci jsme zde čekali již několik dní. Tím ovšem na druhou stranu nechci tvrdit, že byly nezajímavé. Volali jsme taky Lukovi, který slíbil, že nás pozve na večeři, ale ani s ním jsme nemluvili, pouze s jeho podivínskou matkou a z ní zrovna přátelství nevyzařovalo. Večer jsme opět zakotvili na našem starém známém místě před servisama, kde Jelen uvařil párky s bramborem. Po večeři šel Karel opět volat a konečně se mu podařilo spojit se s Devonem. Ten mu, k naší velké radosti řekl, aby jsme ještě dnes přijeli k němu na farmu do městečka Napy.
    Po menším hledání jsme tam dorazili kolem desáté a Devon nám hnedle ukázal co budem zítra natírat. Byla už tma, tak že jsme jen stěží poznali, že se jednalo o dřevěnou garáž, jež vzhledem i velikostí připomínala spíše nějakou stodolu. Spát jsme měli v jaké si velké dřevěné chatě či boudě, jež se skládala s prostorné kůlny, kde Devon převážně pracoval na výrobě jachty (to jsou koníčky. . . ) a s menšího pokoje, v němž jsme měli spát. Jinak barák, kde bydlel Devon s rodinou jsme dnes pořádně ani neviděli. Chvíli jsme si ještě s Devonem povídali, hlavně pak o zítřejší práci, a poté šli spát.
    Dnes jsme ujeli 35 mil.

    35. DEN 4. 8. 1997

    PRÁCE U DEVONA-ŠKRÁBÁNÍ

    Vstávali jsme docela pozdě, asi v půl devátý, a po tradiční čínské polévce jsme nasedli do auta a vyrazili do centra Napy. Hlavním důvodem cesty bylo, že se nám všem, ano opravdu všem, chtělo na velkou a právě na zdejším náměstí na nás čekalo asi deset azurových umělohmotných budek. Je trochu divné, že nám Devon nedovolil chodit na záchod k němu do baráku, navíc když tam byla jeho manželka. Asi nechtěl, aby jsme ji nějak otravovali. V Napě jsme pak ještě hledali poštu, abychom mohli poslat naše negativní vyjádření na pokutu za bouračku v Seattlu. Na papíru totiž stálo, že ji odmítáme zaplatit a že se chcem soudit, což nás ale nemuselo příliš zajímat, nebo do třech měsíců, kdy měl soud proběhnout už budem doma. Jinak samotné by nás to asi nenapadlo, poradili nám to jak Češi v Seattlu, tak i lidi u Toma.
    Věci potřebné k práci jsme měli připravené už od včera, tak že hned po příjezdu na farmu jsme začali se škrábáním. Devon si naší práci představoval tak, že dnes budem odstraňovat starou barvu a zítra natírat. Celý den tak proběhl v rytmu špachtlí, maximálně jsme se naobědvali (rýže s ragú omáčkou) či jsme se vykoupali v bazénu, což nám Denny kupodivu dovolil. Osvěžení v bazénu jsme si museli dát vícekrát, nebo bylo příšerný vedro, ve stínu bylo 40 stupňů.
    Až na malý kus na průčelí garáže jsme dnešní úkol splnili, tak že Devon, který přijel společně se svým bratrem Tonim v půl osmý , nás pochválil. Večer nám pak udělal hamburgery a poté jsme si s ním a jeho bratrem povídali o všem možným.
    Dnes jsme ujeli 5 mil.

    36. DEN 5. 8. 1997

    PRÁCE U DEVONA-NATÍRÁNÍ

    Tentokrát jsme stávali o něco dříve, asi v půl osmý. Průběh dnešního rána byl téměř identický s včerejším, akorát jsme dnes nehledali poštu. Pak jsme začali natírat, někdo štětcem, někdo s válečkem. Práci jsme opět prokládali koupelí v bazénu a taky několika doušky whisky, která nám ještě zbyla ze San Franciska. Dnes snad bylo ještě větší vedro než včera. Asi okolo čtvrté nám došla barva, tak že se Karel po předchozím telefonátu s Devonem vypravil shánět další. Nakonec ji sehnal až u Devona v San Rafaelu, nebo v Napě se mu jí sehnat nepodařilo. Garហjsme donatírali asi v osm večer a asi dvacet minut na to přijel Devon. Pochválil nás za dobrou práci a dal nám 400$, což nás lehce rozesmutnilo, nebo jsme počítali, že nám za dva dny vyplatí alespoň 500$. Ale i tak to bylo slušné. Dokonce nám na dnešní večer přichystal jakési mexické jídlo. Stejně jako včera jsme si s Devonem povídali, když dnes hlavně o vozech porsche a jejich možném převážení do Evropy, nebo ceny těchto aut jsou zde v porovnání s Evropou velice nízké. Spát jsme šli asi v jedenáct, s tím, že jsme řekli Devonovi, a nás brzy ráno vzbudí. Chtěli jsme se totiž dostat co nejdříve k Tomovi, který slíbili, že se nám přeptá po nějaké práci.
    Dnes jsme ujeli 60 mil.

    37. DEN 6. 8. 1997

    DVĚ VÝBORNÉ PRÁCE OD TOMA A ODJEZD ZE SAN RAFAELA

    Devon nás vzbudil, jak říkal a dal nám ještě 20$ na snídani. Příjemné probuzení. Posnídali jsme z našich starých zásob chléb s burákovým máslem a jeli k Tomovi. Byl rád, že nás opět zase vidí. Řekl nám, že sehnal práci u jednoho jeho kamaráda, ale prý jen pro dva. Než jsme se tam vypravili, zavolal Tom do pojišovny, aby se přeptal, jak to dopadlo s naší bouračkou. Docela se přitom bavil, hlavně když ho pořád někam přepojovali. Trvalo asi půl hodiny než celou záležitost vyřídil, ale to jak komunikoval s lidma s pojišovny byl fakt zážitek, těžko se to dá popsat. Jak to však bude s vracením peněz, když jsme měli nehodu, mu ale neřekli.
    Tomův kamarád, původem asi Španěl, bydlel stále ještě v San Rafaelu a to v takovém typickém americkém dřevěném domku. Chtěl po nás vykopat příkopky pro zavlažování. Když jsme se ho ptali, kolik by nám byl ochoten dát, tak řekl, že si po práci máme sami určit výslednou sumu. Nakonec jsme pracovali ve čtyřech a dva krátké příkopky jsme mu vykopali asi za dvě a půl hodiny. Zkusili jsme si říci o 100$, a on souhlasil. Další přišla vzápětí a to od jeho velice půvabné přítelkyně. Měli jsme ji naším autem následovat. Zastavila u obrovské a poměrně i hezké vily a řekla, že bude chtít cosi přestěhovat. Interiér vily dával tušit, že se jednalo o nějaké nahrávací studio, když velké množství všeljakých postelí tak trochu upřesňovalo jaký druh filmu se zde mohl asi natáčet. Přestěhovat několik skříní, gauč a pár krabic nám trvalo tak půl hodiny a za tento počin jsme dostali opět neuvěřitelných 100$. Měli jsme tedy vyděláno, tak že jsme se konečně mohli vypravit do národního parku Yosemite. Ještě předtím jsme však zajeli k Tomovi rozloučit se a také poděkovat jemu i všem ostatním za všechno , co pro nás udělali. S Tomem a Lukem jsme si vyměnili adresy a po společné fotu jsme toto legendární místo opustili. Je pravdou, že jsme tady ztratili mnoho dní a díky tomu jsme byli později nuceni vyškrtnout, či zkrátit návštěvu některých parků. Přesto na těch několik dní zde strávených budem vzpomínat asi nejvíce z celého pobytu v Americe.
    Ještě než jsme opustili San Francisko, tak jsme nakoupili potraviny na několik dní dopředu a to v supermarketu, kde na zadních stranách účtú byly různé slevy, mezi nimi i sleva na hamburgery do podniku s názvem Bigburger, což je něco jako Mc DonaldÝs. Samozřejmě jsme tedy nakupovali individuálně a to hlavně vélké množství čínských polívek. Pět kupónků na slevu se nám nakonec podařilo vvykouzlit a mohli jsme tady vyrazit na pořádný jídlo. Bigburger jsme našli po menším hledání , každý z nás si dal dva pořádné hamburgery a colu.
    Ze San Franciska jsme pak pokračovali směrem na východ po silnici č. 101. V městečku Tray nám opět začali zlobit brzdy, přesněji ona choulostivá brzda na levém zadním kole. Byli jsme tedy nuceni zastavit a kolem 11 hodiny večer se vrhnout v neskutečném vedru do opravy. Naštěstí problém vznikl pouze kvůli vypadlému pérku, tak že ho tam kluci zase nandali a mohli jsme tak naštěstí pokračvat dál. Nocleh jsme zvolili na takové vyprahlé louce nedaleko silnice, když jsme se předtím marně pokoušeli najít na mapě vyznačenou Rest Areu. V docela slušném horku, kdy jsme se kvůli dotěrným komárům nemohli ani odkrýt, se usínalo velice špatně.
    Dnes jsme ujeli 219 mil.

    38. DEN 7. 8. 1997

    YOSEMITE-YOSEMITE FALLS

    Už jsme, myslím, zažili v Americe lepší noci než byla tato. Vstávali jsme okolo sedmé a nenasnídaní jsme rovnou vyjeli směrem do Yosemite, což je národní park označovaný mnohými jako jedem z nejhezčích. Do parku jsme dojeli ještě dopoledne a poté, co zkontrolovali strážci parku nᚠGolden Eagle, jsme vyjeli do nejnavštěvovanější části parku, totiž do Yosemite Valley.
    Yosemite Valley je hluboké údolí tvaru ÝUÝ, které v žulové hornině, vytvořil postupující ledovec někdy v druhohorách. To, že údolí tvoří neskutečně vysoké a prakticky kolmé skály nejlépe dokazuje největší a nejvyšší žulová stěna na světě, El Capitan. Tento přírodní monument je doslova rájem pro horolezce z celého světa, kteří se ho, v mnoha případech neúspěšně, snaží zdolat. Zatím jsme kolem stěny pouze projeli, nebo naše první cesta v každém parku prakticky vždy vedla nejprve do visitor centra. Zde jsme měli možnost uvidět, stejně jako všude jinde, vycpaná zvířata, dále pak instruktážní film o parku a množství map. Po drsnější dohodě jsme si na dnešní den vybrali výlet k Yosemite Faĺls, asi k neznámějším vodopádům parku. Cesta k vodopádům měří asi 7 mil, což není tak moc, ale její náročnost spočívá v téměř kilometrovém převýšení. Počátek výstupu je v kempu Sunnyside, kemp který, podle informační cedule ve visitor centru, nebyl jako jediný plný. Poplatek do kempu činil 3$ na osobu a noc, my, snažíce se ušetřit každý dolar, jsme nahlásili pouze dvě osoby, v domnění, že to přece nebude nikdo kontrolovat. Navíc zde nebyly ani sprchy.
    Po pozdní snídani jsme, zásobeni množstvím vody, vyšli vzhůru k vodopádům. Stoupání to bylo hodně náročné a navíc bylo tehdy pekelný vedro. Asi v polovině cesty jsme poprvé spatřili, v tu dobu, už proklínané vodopády, ale také jsme viděli v celé kráse Half Dome, další nádherný přírodní úkaz parku vzniklý ledovcovou činností. Yosemitské vodopády se dělí na tři části, Upper Falls měřící 436 metrů, Middel Falls měřící 244 metrů a Lower Falls, jež mají 91 metrů. Celková výška vodopodů tedy dosahuje až 2500 stop.
    Asi po třech hodinách jsme vyčerpaní došli nahoru, kde nás však čekal skutečný ráj na zemi. Průzračná voda tryštící v kaskádách a malých vodopádech zde vytváří kouzelná jezírka připomínající hluboké hrnce, aby posléze padala z ohromné výšky dolů v podobě Upper Falls. Dost těžko se tato nádhera popisuje, lépe to vystihnou určitě fotky. V studených jezírkách jsme se chvíli osvěžovali a poté jsme jen tak leželi a odpočívali.
    Asi po dvou hodinách pobytu v ráji jsme se dali na sestup, já a Staník stejnou cestou jako se šlo nahoru. Kluci zvolili jinou variantu, neznačenou stezku vedoucí přímo kolem vodopádů. K autu dorazili asi hodinu po nás, Jelen s pěkně odřeným prstem, nebo v některých pasážích, jimi objevené stezky, prý bylo velice nebezpečno.
    V kempu jsme pak v pohodě postavili stan, když problémy kvůli místu dělala zpočátku jakási ženská, ale nakonec se stáhla. K večeři Jelen uvařil párky s bramborem a po tomto skvělém jídle jsme ihned ulehli, protože únava byla veliká.
    Dnes jsme ujeli 105 mil.

    39. DEN 8. 8. 1997

    YOSEMITE-VERNAL FALLS

    Devět hodin spánku bylo velice příjemných, po čínské snídani, jsme jeli opět navštívit visitor centrum. Tam jsme se začali trochu přít, co dnes podniknout. Můj prosazovaný návrh, výstup na Half Dome, hlasováním neprošel, když hlavním důvodem oponentů by byla velká časová ztráta. Dnes jsme totiž chtěli či spíše museli tento nádherný park opustit a kdybychom uskutečnili celodenní výlet na Half Dome, tak by dnes odjet, podle kluků, možné nebylo. Nakonec v anketě zvítězil výlet k vodopádům Vernal Falls, který se svou obtížností i délkou s včerejším výstupem měřit rozhodně nemohl. K začátku cesty nás od visitor centra dopravil Shuttle bus, který jezdí zdarma po celém Yosemite Valley. Pod vodopády, přes které se napínala nádherná duha, jsme se dostali asi za hodinu, nahoru k přelivné hraně jsme pak museli vystoupat po strmých schodech. I dnes bylo pěkný vedro, tak že osvěžení v jezírku, jež je hned nad vodopády, jsme nemohli odmítnout. Navíc jsme zde objevili novou zábavu a to klouzání se po přírodní skluzavce, kterou vytvořil v žulové hornině potok tekoucí do jezírka. Celá tato atrakce, jež vzbudila i pozornost mnoha Američanů kolem, je pečlivě zanesená na videokameře. Jinak turistů zde bylo strašně moc, byl skoro problém dostat k zabrádlí a podívat se na vodopád. Poté, co byly naše slipy neustálým klouzání k nepoznání jsme se vydali na cestu zpátky.
    Shuttle bus nás dovezl před visitor centrum, odkud jsme již autem jeli k El Capitan. Pokusili jsme se dostat přímo pod tuto, necelý kilometr měřící, kolmou stěnu, ale došli jsme pouze k menší skále, odkud nebylo skoro nic vidět. Daleko lepší výhled na stěnu je přímo od silnice. Viděli jsme také na stěně několik barevných teček, horolezců, kteří se museli v tomto vedru parádně smažit. Trochu nám jich bylo líto, zvláště pak, když jsme se osvěžovali v nedaleké řičce Merced. Silnicí č. 120 jsme pomalu opouštěli tento překrásný park, v němž strávit pouze dva necelé dny je skoro zločin. Když píšu, že jsme ho opuštěli pomalu, tak to myslím doslova, nebo se na hlavní příjezdové silnici do parku se vytvořila několika kilometrová kolona aut a to kvůli bouračce.
    Poté, co se silnice trochu uvolnila, jsme pokračovali parkem směrem na jihovýchod a někdy před setměním jsme ho opustili. Přespat jsme se rozhodli na odpočívadle asi 50 mil jižně od parku. Ani nevím v jaké nadmořské výšce mohlo být odpočívadlo položeno, každopádně byla v noci tak velká zima, že dva tradiční naháči, Michal s Jelenem, se museli asi ve čtyři ráno obléknout.
    Dnes jsme ujeli 119 mil.

    40. DEN 9. 8. 1997

    DEATH VALLEY

    Tento den jsme měli původně v plánu navštívit národní park Kings Canyon a Sequoia, ale v městečku Bishop jsme se informovali, že vstup do těchto sousedících parků je možný pouze ze západní strany, což by z východu, byla velká zajíždĎka. Dále pak v původní plánu stálo, dostat se dnes do Whitney Portal, což je osada, z které se chodí na nejvyšší horu kontinentální Ameriky Mt. Whitney (4418 m). Z Bishopu to do Whitney Portal je docela blízko, tak že jsme museli vymyslet plán na dnešek. S elegantním návrhem přišel Staník, vymyslel, že bychom se dnes při troše štěstí stihli podívat do Death Valley, jež mohlo být od Bishopu takových 200 mil. Ještě před cestou do údolí smrti jsme se v Bishopu zaregistrovali v Ranger Station, ve stanici strážců parku, na zítřejší výstup na Mt. Whitney. K výstupu je totiž nutné mít povolení (permit), aby strážci parku měli přehled o počtu lidí snažících se tuto horu zdolat. S úlevou jsme přijali také informaci o tom, že nepotřebujem žádné horolezecké vybavení, nebo hora byla podle ochránců beze sněhu. Zásobeni množstvím vody jsme mířili do legendárního údolí smrti. Krajina se postupem času začala stávat vyprahlou, zelenou barvu postupně začala nahrazovat barva žlutočervená.
    Národní park Death Valley je znám především díky svým extrémě vysokým teplotám a také je zde nejnižší bod Spojených států. Vjezd do parku jsme vlastně ani pořádně nezaregistrovali, nikde nebylo ani živáčka, všude jen vyprahlá krajina hrající všemi barvami, samozřejmě vyjma zelené. To, že se nacházíme v parku také vycítil nᚠford, nebo se mu ručička měřící teplotu vody v chladiči nebezpečně přibližovala do červeného políčka. Vedro bylo skutečně pekelné, tak že první zastávka v parku u klimatizovaného domku se suvenýry přišla opravdu vhod. Opomněl jsem totiž dodat, že nám v autě nefungovala klimatizace, což v této krajině není zrovna nejpříjemnější. Po krátkem osvěžení se v domku jsme opět nasedli do sauny a pokračovali dál v jízdě parkem. Další naše zastávka byla u ruin těžební stanice, jež kdysi sloužila k získávání boraxu, materiálu používanému k výrobě převážně čistících prostředků. Asi desetiminutová procházka kolem trosek nás dokonale vysušila, tak že jsme se všichni již těšili do klimatizovaného visitor centra. Zde nás nejprve zaujala inrormace o aktuální dnešní teplotě ve stínu, jež činila 52 stupňů celsia, nejvyšší maximální teplota byla naměřena v roce 1913, kdy se rtu teplomětu vyšplhala na neuvěřitelných 57 stupňů ve stínu. Ve visitor centru jsme pak dále dozvěděli, že vysoké teploty v tomto místě vznikají kvůli vysokým horám, jež brání výměně vzduchu mezi Death Valley a okolním prostředím. Vzduch tak vlastně neustále cirkuluje mezi horami a ohřívá se. Pouš zde pak vznikla hlavně proto, že mraky postupující převážně od západu, od Tichého oceánu, kondenzují v horách Sierra Nevady před údolím smrti. Není proto divu, že zde průměrná roční srážková výška dosahuje něco málo přes 5 cm.
    Z visitor centra jsme mířili na jih, ještě více do nitra parku, k nejhlubšímu místu údolí. Zde jsme v hloubce 86 metrů pod hladinou moře udělali společnou fotku a už se těšili na trochu rozumější klima. Bohužel jsme dnes údolí smrti nakonec neopustili, nebo nᚠford se zahřál na své maximum a odmítl spolupracovat. A aby toho nebylo málo, tak nás ještě v otevřené krajině zastihla nefalšovaná písečná bouře. Docela jsme se chvílemi báli, abychom s autem neopustili pevnou matičku Zemi. Nakonec se ford přeci jen trochu umoudřil a my se tak mohli dostat krátkým popojížděním alespoň k visitor centru, to už opět za jasné oblohy.
    Co přesně je s autem nikdo z nás netušil, za to nám, ale bylo jasné, že budem nuceni strávit noc v Death Valley, nebo už byl podvečer a v jediném zdejším miniservisu nikdo nebyl. Utábořili jsme se hned vedle visitor centra a pro lepší náladu jsme si udělali dobrou večeři, rýži s ragú omáčkou. Po večeři jsme se pak šli podívat do visitor centra na film, který zde hrají pro návštěvníky nedalekého kempu. Opět jsme tedy byli v klimatizované místnosti a ani samotný film nebyl špatný, hráli Spartaka. Po filmu jsme se pak šli podívat k nedaleké benzínce na teploměr, ten ukazoval v 10 hodin večer nepochopitelných 37 stupňů. Karimatky jsme si natáhli na zavlažovaném trávníku vedle visitor centra a pokoušeli se usnout v určitě nejteplejší noci našeho života.
    Dnes jsme ujeli 260 mil.

    41. DEN 10. 8. 1997

    MT. WHITNEY-VÝSTUP KE KEMPU OUTPOST

    Vstávali jsme asi kolem šesté, když teploměr ukazoval pouhých 30 stupňů. V servisu měli otvírací dobu až od 8 hodin, tak že se ještě kluci pokusili s autem cosi vymyslet, ale bezvýsledně. V osm hodin jsme auto dotáhli do servisu, kde nám jakýsi chlapík poradil, že je třeba vyndat celý chladič, k čemuž nám půjčil ochotně nářadí. Kluci auto spravovali tak dvě hodiny, já, o motorech nic nevědící, jsem se mezitím chladil ve visitor centru, nosil jim vodu a držel palce. Klukům se nakonec podařilo opravit chlazení, alespoň tak, že jsme mohli dojet do nejbližšího města a tam koupit jaký si kolík, což byl hlavní viník našich trablí. Při odjezdu z údolí smrti jsme se ještě stavili u písečných dun, které věrohodně připomínali duny saharské.
    V městečku Lone Pine, z kterého vede silnice k Whitney Portal, se nám podařilo již zmíněný kolík sehnat a nic nám tedy nebránilo konečně vyjet směrem k Mt. Whitney. Ještě předtím jsme však chtěli v Ranger station změnit permit či spíše ho prodloužit o další den, protože dnes jsme hodlali vystoupit do prvního kempu a zítra pak vyjít na samotný vrchol. Jenže strážci parku nám řekli, že do oblasti dnes vstoupit nesmíme, nebo jsou prý všechny kempy beznadějně plné a dali nám tak povolení pouze na zítřek. Přesto jsme vyjeli směrem k Whitney Portal, odkládat cestu na další den se nám moc nechtělo. Při zdolávání nemalého převýšení se nám opět podařilo zavařit auto, ale naštěstí to odpočinková půlhodina spravila.
    V základním táboře, osadě, jsme měli menší problémy s parkováním, Mt. Whitney skutečně lákala. Někdy kolem čtvrté jsme dobalili potřebné věci k výstupu a mohli se dát na náročný pochod. Tento den se nám podařilo s nelehkými batohy vystoupat přes čtyři míle a unaveni jsme se utábořili u hezkého jezírka nedaleko kempu Outpost. Kempy, které jsou při cestě na vrchol tři, nejsou v té klasické podobě jako jinde, nikdo je nehlídá, jsou zde pouze mezi skály místa, kde se dá postavit malý stan. Přesto jsme nechtěli riskovat, že by nás nějaký aktivní ochránce mohl načapat bez permitu, a tak jsme si vybrali raději nenápadné místo u jezírka. Podle cedulek na cestě jsme zjistili, že jsme mohli být nějakých 7 mil od vrcholu a čekalo nás ještě asi 1500 m převýšení. Jedna cedulka také visela na stromě u námi vybraného jezírka a stálo na ní NO CAMP, hledat jiné místo jsme ale odmítli. Stan jsme z opatrnosti postavili, až když se setmělo, batohy s potravinami jsme podle pravidel chování v medvědí krajině pověsili na strom. Před spánkem jsme se ještě řádně posilnili, měli jsme čínskou polévku a jako hlavní chod byly fazole s chlebem. Hodně navlečeni, tušíce chladnou noc, jsme zalehli asi v devět s nařízeným budíkem na půl pátou ranní.
    Dnes jsme ujeli 90 mil.

    42. DEN 11. 8. 1997

    MT. WHITNEY-VÝSTUP NA VRCHOL, SETKÁNÍ S JOLANDOU

    Noc, kterou jako jediný strávil mimo stan Michal, zase tak chladná nebyla, už jsme v Americe zažili chladnější. Před cestou jsme si dali každý dvojitou polévku a vybaveni energetickými potravinami, čokolády, sušenkami a samozřejmě také vodou s vitamínem jsme se vydali na obávaný výstup. Lepší den jsme si k tomu vybrat nemohli, nebo ranní azurová obloha dávala tušit krásnému slunečnému počasí.
    Naše pětičlená skupinka se brzy roztrhla, každý šel tak, jak mu síly stačily. Staník a já jsme nasadili vskutku pekelný tempo, prakticky všechny lidi zdolávající horu jsme předběhli. Okolní horská krajina je nádhernou podívanou, vysoké žulové štíty a průhledná horská plesa byla pastvou pro naše unavené oči. Dost mě překvapilo velké množství lidí, když zdolat nejvyšší vrchol se pokoušel asi stoletý stařec stejně jako stokilová ženská. Ani nevím zda-li tam došli, každopádně to podle tempa museli jít tak pět dní.
    Asi v půl desatý jsem já a Staník vstanuli společně na Mt. Whitney ve výšce 4418 m. n. m. . Po nás dorazil asi s půl hodinovým spožděním Karel a po něm pak Jelen s Michalem. Asi hodinu jsme nahoře odpočívali a kochali se okolní krajinou Sierra Nevady. Byli jsme šastni, že se nám tento veleobtížný úkol zdařil, nebo být prakticky během 24 hodin ve dvou extrémech Ameriky je , myslím, vynikající výkon. Poté, co se naše podpisy objevily v knize zdolatelů této hory, jsme se dali na sestup. Horší bylo, že Jelena a Michala rozbolela , z té velké změny tlaku , hlava, ale nakonec jedenáct mil dlouhý sestup k autu do Whitney Portal zvládli. Dole u auta jsme se všichni sešli kolem páté, i když Staník, expert na sestupy, byl u auta možná o hodinu dříve a to ještě nesl Michalovi batoh. Měli jsme toho opravdu všichni plný zuby, ale abychom toho ještě dnes neměli málo, tak se dohodlo, že se pojede k Jolandě do asi 250 mil vzdáleného Los Angeles. Naší staré známé jsem chtěl zavolat přímo z Whitney Portal, ale nenašli jsme telefon. Za to v městečku Lone Pine se nám budku najít podařilo a podařilo se mi rovněž dovolat do L. A. . I když naše předchozí domluva zněla, že mám před příjezdem do města zavolat den předem, přesto svolila k tomu, abychom k ní ještě dnes dorazili.
    Po třech hodinách jízdy jsme dojeli na začátek velkoměsta a ještě jednou jsem volal Jolandě, aby nám upřesnila cestu. Její typický americký domek jsme našli překvapivě bez větších problémů.
    Jolanda, dobře vypadající asi čtyřicetiletá dáma, nás pozvala dovnitř a hned nám dala, podle ní, narychlo připravenou večeři. Kuře s rýži bylo po dlouhé době trochu lepší jídlo, jako zákusek jsme každý dostali pořádnou porci zmrzliny. Jolanda nebyla doma sama, společně s ní nás přivítal i Antonio, zřejmě její přítel. U Antonia jsme také měli dnes přespat, protože Jolandin domek zrovna velkými prostory neoplýval. Chvíli jsme si ještě společně povídali, ale spíše už jsme se viděli u Antonia v posteli, tak strašně moc jsme byli unaveni. Ještě než jsme odjeli k Antoniovi, tak mi Jolanda dovolila zavolat si domů do Prahy a také nás pozvala na snídani. Na zítřejší večer pak slíbila, že nám ukáže noční Los Angeles.
    Antonio nám v jeho domku, vzdáleném od Jolandy asi 10 mil, přidělil pokoj se sprchou a návdavkem nám k dobrému usínání přinesl ještě karton piv. Po příjemné sprše jsme ulehli a unaveni se těšili na zítřek, nebo nás čekal první zábavný park v řadě Universal Studios Hollywood.
    Dnes jsme ujeli 253 mil.

    43. DEN 12. 8. 1997

    UNIVERSAL STUDIOS HOLLYWOOD

    Jolanda nám k snídaní připravila chleba s marmeládou a koláčky. Dala nám také pár cenných rad, jak se dostat co nejsnadněji k studiím.
    Vstupné do parku činilo 37$ na osobu, my sice měli z nějakého časopisu kupónky na 4$ slevu na jednoho, ale i tak to byla pro nás obrovská suma peněz. A to jsme ještě byli nuceni zaplatit 6$ za parkování.
    Před vstupem do parku jsme každý dostali průvodce, v němž kromě mapy byly i časy začátků jednotlivých představení. Jako první jsme navštívili představení WATERWORLD, v němž kaskadéři simulovali děj stejnojmeného filmu. Celé představení bylo prošpikováno množstvím zajímavých efektů, to vše za skvělé hudby. Celé divadlo trvalo asi dvacet minut a diváci, kterých se do tohoto anfiteátru mohlo vejít několik stovek, ho náležitě odměnily potleskem.
    Davem návštěvníku jsme se pokoušeli prodrat k další atrakci, jež se jmenovala LAND BEFORE TIME, ale hned z první minuty představení, jsme pochopili, že to není mířeno zrovna dospělým. Zato atrakce BACK TO THE FUTURE, u níž v průvodci byla značka zakazující vstup dětem a těhotným ženám, dávala tušit trochu drsnějšímu pojetí. Po vystání dlouhé fronty nás posadili do simulátoru, který simuloval let kosmickou raketou a to tak věrohodně, že Karel prakticky celou atrakci prořval. JURASSIC PARK, další pěkná atrakce, kdy jsme projížděli lodĎkou pravěkou krajinou, když se nás při této plavbě snažila postrašit kolona pravěkých ještěrů. Daleko více než ještěři nás však překvapil konec celé projíždĎky, kdy jsme s lodĎkou prudce sjeli , či spíše spadli, asi o dvacet metrů a od nárazu na vodní hladinu jsme pak byli řádně vykoupaní. Představení BACKDRAFT, zase spočívalo hlavně v ukázce hořící továrny, kdy plameny šlehaly pouze několik metrů od stojících diváků. Poté jsme se vypravili k atrakci zvané BACKLOT TRAM TOUR. Návštěvníci zde nasednou do mobilní tramvaje, která pak s nimi projíždí kolem mnoha hollywoodských studií a kulis. Asi nejzajímavější částí projíždĎky je, když tramvaj vjede do velkého tmavého hangáru, jehož interiér simuluje stanici metra, a přepadne jí tam zemětřesení a následně pak obrovitý kingkong. Vše samozřejmě probíhá za pronikavého řevu překvapených a následně vyděšených návštěvníků.
    Kolem desáté večerní jsme opustili park, s tím, že jsme navštívili prakticky všechny atrakce, ty nejzajímavější, jež jsem se také pokusil popsat, i vícekrát. Pozdě večer jsme pak dorazili k Jolandě a ta byla viditelně smutná z toho, že jsme tak trochu opovrhli noční prohlídkou L. A. , v jedenáct večer se jí už totiž nikam nechtělo. Přesto nám připravila opět vynikající večeři, tentokrát uvařila hovězí maso s bramborem. Po večeři jsme si asi hodinu s ní a Antoniem povídali, když hlavním tématem rozhovoru byl tentokrát Disneyland, tedy park, který jsme měli v úmyslu navštívit zítra. A jelikož zítra ráno na nás neměla Jolanda čas, museli jsme se s ní dnes večer rozloučit. Poděkovali jsme této sympatické dámě za její vstřícnost a slíbili ji, že se ji ozvem , až bude na podzim v Praze.
    Od Jolandy jsme ještě nejeli rovnou k Antoniovi, ale na HOLLYWOOD BULVAR, podívat se na podpisy slavných filmových hvězd. Společně s podpisem je zde vytlačen do betonu také otisk ruky slavného herce či herečky, největší pazouru neměl, nikdo jiný než, Arnold Schwarzeneger. K Antoniovi jsme dorazili asi ve dvě v noci a po noční sprše ulehli.
    Dnes jsme ujeli 123 mil.

    44. DEN 13. 8. 1997

    DYSNEYLAND

    Dnes nás tedy čekal další park v řadě, slavný Disneyland. Ještě před odjezdem do Disneylandu, jež leží přibližně v půli cesty mezi San Diegem a L. A. , jsme pomohli Antoniovi se stěhováním nábytku. Také jsem ještě ráno volal Jolandě, zda-li nesehnala nějakou tu slevu do Disneylandu, ale žádný kupónek v časpise či novinách doma neobjevila. Mohli jsme tedy očekávat podobnou, ne-li vyšší, sumu za vstup jako včera do Hollywoodu. Po rozlučce s Antoniem jsme tedy konečně vyjeli směrem na Anaheim, tj. do města, kde park leží. I díky mnoha poutavým značkám a cedulím okolo dálnice jsme, na obrovské parkoviště před park, dojeli bez problémů.
    Dysneyland je opravdu velkým lákadlem, zvláště pak o prázdinách, jinými slovy bylo tady hodně přelidněno. Mohlo být tak deset hodin, když jsme si stoupli do jedné z mnoha nemalých front. Zatímco jsme ostatní stáli ve frontě, tak se ještě Karel pokoušel uplatit hocha , co trhal lístky, ale mladíkovi to připadalo spíše jako dobrý vtip. Nezbylo nám tedy nic jiného než zaplatit hrozivých 36$ za osobu. Stejně jako včera v Hollywoodu i dnes jsme každý dostali přehledného průvodce a už jen při letmém pohledu do něj bylo jasné, že zde bude daleko více atrakcí než ve včerejším parku. Nejdříve jsme si chtěli park pořádně prohlédnout, a k tomu je nejlepší zvolit okružní jízdu vyhlídkovým vláčkem. Ten nás provezl různými zeměmi pohádkového světa Walta Disneye, tak že jsme projížděli například kolem městečka , jemuž vévodil proslulý Mickey Mause nebo jsme profrčeli drsnou krajinou divokého západu. Naší projíždĎku vláčkem jsme zakončili v zemi, jež nese v doslovném překladu název ÝzítřejšíÝ a hned šli stát frontu na první atrakci nesoucí jméno STARTOURS. Během asi hodinového pobytu ve frontě jsme poznali, že se jedná o simulátora, tak že se bylo na co těšit. Narozdíl od včerejšího simulátoru zde však v jedné raketě sedělo asi 40 lidí, což tak trochu snižovalo pocit strachu a napětí. Za to na další atrakci SPICE MOUNTAINS jsme si vzrušení užili docela hodně. Jednalo se totiž o horskou dráhu v ponurém kosmickém prostředí , v něž nebylo možné předem tušit kam s vámi vozíček, kosmická raketka, zahne.
    Poté jsme se možná i tak trochu záměrně rozdělili a každý navštěvoval atrakce podle své libosti. Hodně dobrá se mi jevila atrakce s názvem SPLASH MOUNTAIN, kdy se projíždí kánoemi pohádkovou horou a vše je zakončeno impozantním volným pádem, který hodně připomínal včerejší pád v Jurském parku v Hollywoodu. Nejsou zde však pouze horské dráhy nebo autodromy, návštěvník má možnost shlédnout například velice hezká divadelní představení (tento den hráli indiánskou pohádku Pocahantos) či se může podívat na nejznámější místa USA v obřím polokruhovém kině. Své si zde najde opravdu každý návštěvník, jen kdyby jich tak bylo o trochu méně. Kvůli mnoha lidem jsem měl problémy, abych viděl i večerní show, která denně začíná v devět hodin. Celé představení zahájily na umělé řece starobylé lodě ve skutečné velikosti , na nichž ve víru světelných efektů tancovaly a zpívaly různé pohádkové postavy. V tomto duchu se pak odehrávalo představení i nadále, pouze se měnily interpreti a plavidla. Málem bych opoměl atrakci, na níž se stáli suveréně nejdelší fronty a kterou jsem já, již s Karlem, navštívili jako poslední. Indiana Jones, je atrakce při níž se projíždí teréním džípem prostředím známým s filmů o tomto americkém hrdinovi. Asi nejvzrušivější pasáží jízdy je, když se proti vám valí v jeskyni obrovský balvan a už už se zdá, že vás nemilosrdně zavalí, avšak vy se s autem těsně před ním propadnete o několik metrů a pro tuto chvíli jste zachráněni. Je jenom trochu škoda, že projíždĎka trvá asi tak tři minuty, kdežto frontu jsme stáli tak hodinu a půl.
    Přibližně o půlnoci jsme se všichni sešli u auta a okamžitě vyjeli směrem na San Diego, kde na dálnici byla značená Rest Area. Mapa nelhala, tak že jsme si posléze vyndavali s auta spacáky a karimatky a šli si lehnout poněkud hladoví na trávník do ústraní odpočívadla. Hladoví proto, že jsme za celý den měli jen několik krajíců chleba s marmeládou, ceny za jídlo v parku byly totiž až nechutně našponované.
    Dnes jsme ujeli 95 mil.

    45. DEN 14. 8. 1997

    SEA WORLD

    Sea World, známý park ležící v San Diegu, který nás čekal dnes. I k němu nás naprosto perfektně dovedli nepřehlédnutelné poutače, velkým překvapením pro nás však byly téměř nicotné fronty. A aby překvapením nebyl konec, tak Karel konečně uspěl se svou verzí chudých studentů ze střední Evropy a společně s pěti 3. 5$ kupónky na slevu z novin vybojoval neuvěřitelnou slevu 14$ na osobu, když normální vstupné činilo 32$ za osobu.
    Už samotný název parku napovídá, že hlavní roli zde hrají mořší živočichové. Podle tradičního přehledného průvodce s mapou a časovým sledem jednotlivých představení jsme nejprve zamířili na SHAMU SKYWALKS, tedy na představení, jehož hlavními účinkujícími jsou kosatky. Během půl hodinového představení měl zcela zaplněný stadion hodně důvodů tleskat, někdy až zázračným kouskům těchto inteligentních savců. Největší šílenství v hledišti pak způsobilo, když kosatka plácla o vodu svým mohutným ocasem a část osazenstva ohodila. Postižení na to pak byli náležitě hrdi. DOLPHIN SHOW, představení hodně podobné tomu předchozímu, akorát jen v podání jiných mořských inteligentů, delfínů. Z dalších představení stojí za připomenutí například to, kde hlavní roli hrál obrovský mrož, jemuž sekundovali lachtani, vydry a jiná další vodomilná zvířátka. Zde jsme se asi nejvíce zasmáli, nebo tupé grimasy a pohyby líného pana mrože, či vychytralost a drzost malých vyder byly těmi správnými důvody. Vše pak ještě, stejně jako na jiných představeních doplňoval svým humorem sympatický uvaděč. Málem bych zapoměl na BIRD SHOW, představení dravých ptáků, kteří se snášeli ze vzducholodě zavěšené nad scénou přímo na ruce jejich chovatelů. Rychlost jakou ptáci letěli, padali dolů byla neuvěřitelná.
    Sea World, ale nejsou jen různá, časem přesně danná představení, je možné zde spatřit například obrovskou šedou velrybu nebo párek dovádějících lachtanů, dále delfíny, které si při troše štěstí můžete i pohladit, nádherné růžové plameňáky, žraloky, jež na vás vyceňují své nechutné zuby v jednom z mnoha podzemních veleakváríí atd. Zavítali jsme také do Beerschool, pivní školy, a to hlavně proto, že se zde v rámci akce poznáváme BUDWEISER nabízelo k ochutnání nejznámější a podle mnohých Američanů i nejlepší americké pivo. Nějaký človíček nám asi tři čtvrtě hodiny cosi vysvětloval o výrobě a složení tohoto piva, když největší radost nám dělalo velké množství druhů tohoto moku, právě tolik kelímků jsme totiž dostali k ochutnání. Co se týkalo pití, tak to byla příjemná změna, nebo už několik dní jsme byli odkázani pouze na vodu z pítek, kterých je však v parcích docela hodně. Po skončení přednášky jsme jako pozornost dostali přívěšek a také diplom, jako důkaz, že jsme úspěšně zvládli poslouchání o pivu. . .
    Někdy v sedm pak začínala večerní představení. Jako nejlepší se mi jevilo představení s kosatkami provázené světelnou show a skvělou muzikou. Ještě asi půl hodiny před nástupem tolik očekávaných kosatek se do posledního místa zaplněný stadion výborně bavil a nejvíce pak, když kamera zblízka vzala nějakou tu část obecenstva a tito vyvolení se následně objevili na obří televizní tabuli.
    Opět velice pozdě jsme se sešli u auta a vyjeli směrem k místním plážím najít nějaké to místo na spaní. Zrovna nejklidnější jsme však nenašli, po pláži se pořád někdo potuloval, kousek od nás pak dělali nějací podivíni oheň. Přesto jsme se rozhodli zde přespat, když nás z poklidu nevyvedla ani podivná dívka, jež si suše lehla hned vedle Staníka. Ten vedle této , asi opilé osoby, odmítl spát, tak že jsem to nakonec odnesl já. Jelen tuto noc spal v autě.
    Dnes jsme ujeli 60 mil.

    46. DEN 15. 8. 1997

    MEXICO A LAS VEGAS

    R áno nás asi kolem šesté probudil skrejpr čistící pláž. Řidič tohoto stroje na nás začal co si hulákat, nejspíš se nám pokoušel vysvětlit, že by potřeboval vyčistit i ten kousek, na kterém zrovna ležíme, ale my jsme ho nebrali příliš vážně a pokračovali ve spaní klidně dál. Nakonec jsme vstali asi v devět, to už byla plហplna , pro dnešní Ameriku tolik typických běžců, v moři pak své umění předváděli surfaři.
    Zajímavá příhoda se stala v noci Jelenovi. Asi ve dvě hodiny v noci ho vzbudil policajt a vysvětlil mu, že zde v tuto dobu nesmí parkovat. Jelen tedy uposlechl a odjel hledat místo k parkování někam jinam. Dostal se však kamsi do nitra San Diega a bloudil tak dlouho, že když se vrátil opět zpět na oné místo, to mohly být asi čtyři , tak již lhůta pro zákaz parkování vypršela a Jelen mohl pokračovat ve spánku. Dnes jsme měli v plánu krátce navštívit Mexico, které je od San Diega, co by kamenem dohodil. Po menším bloudění jsme se dostali k americko-mexickým hranicích, kde nás nepříjemě překvapily ceny za parkování. Do Mexica jsme totiž chtěli jít po svých, od jízdy autem do chudé krajiny nás každý varoval. Hraniční přechod z USA do Mexika je hodně zvláštní, prošli jsme pouze jakýmsi železným turniketem, který nikdo nehlídal a fakticky jsme se ocitli na půdě Mexika. Ono rozeznat státní hranici až zase tak velký problém nebyl, nebo prakticky ihned za ní jsme se stali doslova oběmi mexických stánkařů či taxikářů nabízejících nám odvoz do nedalekého města Tijuana. Kvůli časovému presu, dnes večer jsme totiž chtěli být již v Las Vegas, jsme cestu , do asi zajímavého města, byli nuceni neustále odmítat. Zato jsme však neodmítli pozvání do jedné z mnoha venkovních restaurací, když nás doslova ulovil z ulice jeden z jejích číšníků mající valkou radost, že to byl právě on komu jsme podlehli. Kromě Staníka, jež mexickou stravu zarytě odmítal, jsme si objednali všichni stejné jídlo a to Tacos, což jsou těstové placky plněnné hovězím masem. Těchto malinkých palivých placek jsme se však moc nenajedli, a když i číšník se změnil jako chameleon a začal být dost nevrlý, opustili jsme tuto restauraci a asi po deseti metrech chůze se nechali draftovat konkurencí. V této restauraci jsme si objednali jídlo nesoucí název burrilos, což jsou opět těstovinové placky plněné jakou si pálivou směsi avšak nesrovnatelně větší a řekl bych, že i chutnější než ty předešlé. I s pitím nás to vše stálo 15$, což docela ušlo. Parádně posilněni jsme pak vyrazili na průzkum mexických stánků. Michal zde koupil kovbojské sedlo, já jsem si vzpoměl na svou lásku doma a koupil jí pravou mexickou deku. . . . Deka původně stála 25$, ale po velice zábavném smlouvání jsem ji nakonec uhrál , ke spokojenosti obou stran, na cenu 5$.
    Po dvou hodinách strávených v tomto chudém státě jsme se opět ocitli na americké půdě, když přechod hranic byl opět bez problémů, celníci nám pouze zkontrolovali pasy a v nich víza. Poté nás již čekal dlouhý a nudný přejezd pouští do města hazardních her, když tento stereotyp narušili pouze imigrační úředníci, kteří nás zastavili asi již ve státě Nevada a dost drsně po nás vyžadovali pasy.
    Asi v jedenáct hodin večer se nám do nádherně osvětlého města podařilo dojet a první, co jsme zde udělali bylo, že jsme se převlékli do nejčistších věcí. Auto jsme zaparkovali před infornační centrum a plni očekávání jsme, za nechutného vedra, vyrazili do tohoto hazardního blázince. Kasina v Las Vegas jsou skutečně nádherná, je až neuvěřitelné čím vším se snaží nalákat to obrovské množství hráčů, kteří sem rok co rok přijíždějí ze všech končin světa pokoušet štěstí. Proto je zde možné vidět kasino jako zámek ze světa Walta Dysneho či kasino, do něhož se vchází slavnou egyptskou sfingou, zkrátka každé kasino se snažilo něčím upoutat. Samozřejmě, že ty nejhezčí jsme si prohlédli, avšak v nich bychom si asi příliš nezahráli, nebo minimální vklad na ruletu se v nich pohyboval tak od 10$ nahoru. Hrát jsme se rozhodli až v kasinu, kde činil minimální vklad 2$, tak že s přidělenými 20$ z erárních peněz měl každý z nás možnost si alespoň trochu zahrát. Až na Staníka, který vyhrál 24$, jsme však všichni erární peníze prohráli, ba co víc někteří jedinci zde prohráli i část svých vlastních peněz, konkrétně Jelen 35$, Michal 10$ a já 15$. Staníkovi šla dle domluvy půlka vyhraných peněz do vlastní kapsy. Karel, který ruletu nehrál, sváděl předem prohranou bitvu s jednorukým banditou, avšak úplně o všechny přidělené peníze ho automat neobral, Karlíček se totiž neopomněl z peněz určených na hru také řádně nasytit.
    Kolem páté ranní jsme se všichni sešli u auta a dohodli se, že ihned vyjedem směrem k národnímu parku Grand Canyon. Byli jsme všichni opravdu řádně unaveni, o to více je třeba vyzdvihnout Michala, který se jako první ujal řízení.
    Dnes jsme ujeli 388 mil.

    47. DEN 16. 8. 1997

    GRAND CANYON-NOČNÍ SESTUP

    Dostat se do asi nejslavnějšího parku Ameriky, to byl hlavní úkol pro dnešní den. Nevyspalí a unavení z nočního hraní v Las Vegas jsme jeli směrem na severovýchod, právě ze severu jsme totiž chtěli do parku vjet. Po dost nepříjemné zajíždĎce, kdy Karel, pravděpodobně vlivem únavy, najel přes 150 mil, jsme pozdě odpoledne dojeli do parku, přesněji k Ranger Station. Grand Canyon patří k těm větším americkým parkům, rozkládá se podél řeky Colorado a to ve dvou státech v Arizoně a Nevadě. Většina návštěvníků tohoto parku jezdí hlavně po vyhlídkách, odkud jsou impozantní pohledy na kaňonovou krajinu, z některých vyhlídek je pak možné spatřit i samotné dno kaňonu, jež tvoří výše zmiňovaná řeka. K tomu, aby mohl návštěvník parku sejít až k řece Colorado, potřebuje, stejně jako například při výstupu na Mt. Whitney, povolení (permit), které se sjednává u ochránců parku v již zmíněné Ranger Station.
    Michalovi s Jelenem se na dno kaňonu příliš nechtělo, a to hlavně proto, že na zdolání asi 50 kilometrové cesty s převýšením těsně pod 2000 metrů, jsme měli s dneškem pouze dva dny. Nám ostatním se však chtělo ještě více se unavit a proto jsme požádali o permit pro dnešní zbytek dne a na zítřek. Bohužel nám ho však, kvůli zvýšenému počtu lidí v parku nedali, tak že nám nezbývalo nic jiného než absolvovat cestu ilegálně, bez permitu.
    Autem jsme dojeli k začátku trasy, jež nese název North Rim, severní okraj, a na malém parkovišti si udělali mohutnou večeři, či spíše nám ji udělali Michal s Jelenem, nebo my jsme se museli co nejrychleji sbalit. Poté co nám kluci sjeli ještě pro vodu, bez níž bychom v pekelné výhni na dně kaňonu asi brzo pošli, jsme mohli vyjít na náročnou pou, když hodinky ukazovaly něco po šesté. Rozloučili jsme se s klukama a řekli jim, že se pokusíme vrátit zítra někdy v podvečer. Stezka , po které se chodí ze severní strany parku k řece Colorado se nazývá Kaibab Trail a měří, jak jsem již dříve avizoval, asi 25 kilometrů. Cesta v příjemném podvečerním chladu a hlavně z kopce byla vcelku příjemná, asi po hodině a půl prudkého klesání jsme se ocitli ve větším kaňonu, který měl podle informačních tabulek vyústit až u cíle, u Colorada. V tuto chvíli jsme se museli rozhodnout zda-li ve tmě po dost nerovné turistické stezce pokračovat dál nebo si najít nějaké to místo na spaní a pokračovat zítra. Nakonec jsme se rozhodli jít dokud nám naše chabé zásoby sil vydrží, navíc svítil měsíc, tak že alespoň základní obrysy stazky se dali rozeznat.
    Tajemnou a zároveň nádhernou krajinou, jejíž mohtnost jsme vnímali jen díky měsíčním paprskům , jsme pochodovali směrem k vytouženému cíli. Hluboký kaňon, kterým jsme postupovali se později začal zužovat až v něm zbylo místo pouze pro potok a uzoučkou cestu, která se jím všemožně klikatila. Začínali jsme toho mít docela dost, po každém záhybu úzkého kaňonu jsme doufali, že se vynoří ten hlavní v němž teče Colorado. Mohla být tak hodina po půlnoci, když jsme konečně došli v tu dobu, již k proklínané řece. Obří kaňon, v kterém měla protékat jsme však jaksi neviděli a určitě to nebylo tmou, nebo měsíc stále intenzivně svítil. Důvod byl prostý, hlavní kaňon, o kterém jsme celou cestu snili, je totiž natolik široký, že přes malý kaňůnek ohraničující řeku zkrátka není vidět. Naše představa, že řeka Colorado protéká zcela pod kolmými stěnami kaňonu tedy vzala za své.
    Hodně zklamáni jsme se umyli v potoce, nebo do hnědého a prudkého Colorada se nám vůbec nechtělo. Místo na spaní jsme si našli nedaleko řeky a jenom tak smutně jsme se před spánkem dívali na malý měsíčním světlem ozářený kaňůnek, s kterým by se mohla směle měřit údolí někde na Sázavě či Berounce.
    Dnes jsme ujeli 452 mil.

    48. DEN 17. 8. 1997

    GRAND CANYON-VÝSTUP

    Vstávali jsme docela brzo, asi v 7 hodin a opět se nám, tentokráte již za denního světla, naskytl stejný pohled jako včera, totiž pohled na hnědou řeku a hlavně pak na malý kaňůnek. Šli jsme se ještě podívat kousek dál směrem po řece, ale pořád jsme viděli jen to samé. Proto jsme se rozhodli pro návrat zpět. TedĎ už vím jak velkou chybu jsme tehdy udělali, stačilo totiž jít jen asi dvě míle po cestě vedoucí po druhé straně řeky a velký kaňon bychom v celé jeho kráse spatřili. Jedná se o cestu, jež má svůj počátek v místě zvaném South Rim, jižní okraj, a která je nepoměrně kratší než ta, kterou jsme šli my. Většina návštěvníků chodí na dno kaňonu právě touto cestou a nebo volí kombinaci s delším Kaibab Trail. V obou dvou případech však hlavně vždy uvidí hlavní kaňon! Zpět k autu jsme tedy šli po cestě jakou jsme sem včera přišli a vůbec se netěšili na to až propukne to správný vedro. O tom, že horko zabíjí nás po cestě neustále informovali různé značky. Nakonec to tak hrozný nebylo, podle teploměru v jednom malém táboře bylo ÝpouzeÝ 30 stupňů. Jinak krajina, kterou jsme včera viděli pouze za svitu měsíce je vskutku drsná, pouze kaktusy mají šanci se zde uchytit, na druhou stránku však nádherně hraje všemi barvami a to podle jednotlivých geologických vrstev. Hodinu před polednem, když jsme mohli ujít takových 12 mil, jsme došli k jaké si oáze u potoka, kde si dali odpočinek až do pěti hodin. To hlavní nás dnes totiž ještě čekalo, mám na mysli závěrečný výstup, jež v sobě skrýval převýšení 1300 metrů na vzdálenosti pouhých 4 mil. Příjemně odpočati a tak trochu s vidinou, že výstup v pohodě zvládnem jsme vyrazili vzhůru. Jenže asi tak po míli jsme toho začali mít plné zuby, jedině snad Staník vypadal, že je v pohodě. V závěrečných pasážích výstupu se mi již natolik pletli nohy, že jsem několikrát šlápnul dřeváčkovsky do mulých hoven, ale v tu chvíli mi to bylo opravdu jedno. Muly používají především movitější návštěvníci parku, ale příliš slasti si na velice úzké a hrbolaté cestě , ve většině vedoucí nad hlubokými stržemi, asi také neužijí. Karel, který měl zpočátku největší problémy nakonec uviděl našeho forda a kluky jako první, druhý jsem dorazil já a jako poslední Staník.
    Během 24 hodin jsme tedy dokázali ujít 50 kilometrů touto drsnou krajinou a myslím si, že každý z nás tří si musel sáhnout až na dno svých sil. Já osobně jsem v životě nic náročnějšího neabsolvoval Ani Jelen s Michalem přes den nezaháleli, uklidili v autě a udělali rovněž několik fotek kaňonové krajiny z nedalekých vyhlídek, odkud byl hlavní kaňon docela slušně vidět. Paradoxně tak kluci viděli více než my.
    Převlečeni do suchých věcí jsme vyjeli směrem k národnímu parku Zion, který jsme hodlali navštívit zítra. Místo ke spaní jsme našli v RV parku, což je takové tábořiště pro karavany, v domnění, že se jedná o odpočívadlo. Každopádně jsme přenocovali zadarmo.
    Dnes jsme ujeli 118 mil.

    49. DEN 18. 8. 1997

    ZION

    Ráno nám třem , ještě stále poznamenaných náročnou včerejší cestou, připravili Michal s Jelenem velice lahodné hot dogy a poté se mohlo vyjet do Zionu.
    Národní park Zion nás uvítal nejen mohutným poutačem, ale rovněž i trochu odlišným hnědočerveným zbarvením vozovky. Nedaleko za vstupem do parku nás čekala první zajímavost a to obrovská pískovcová duna Checkerboard Mesa, hluboce rozbrázděná četnými horizontálními i vertikálními rýhami a žlábky. Tato pravoúhlá ݚachovnicová sítÝ po níž je duna také pojmenována vznikla příčným ukádáním vrstev písku a erozivní činností vody. Další naší zastávkou bylo visitor centrum, kde jsme se , i díky dokumentárnímu filmu, náležitě informovali o parku, a abychom se v něm i trochu prošli, vybrali jsme túru, jež měla netradičně vést řekou Virgin River z místa s názvem Temple of Sinawava. Pochod 600 metrů hlubokým kaňonem v již zmiňované řece mi připadal docela zajímavý a hlavně odlišný od těch předchozích, ale třeba Staníka příliš nezaujal. Každopádně netrval dlouho, asi za dvě hodiny jsme byli zpět u auta.
    Pramálo času, to byl hlavní důvod, proč jsme museli tak brzo opustit Zion a jet do 60 mil vzdáleného národního parku Bryce Canyon. Tam jsme dojeli někdy v podvečer a ještě stačili navštívit visitor centrum. Park jsme však chtěli navštívit až zítra a to i kvůli rodeu, jež se mělo uskutečnit v městečku jmenujícím se stajně jako park. Bohužel ho však dnes zrušili pro příliš mokrou půdu, tak že Michal, který se na něj doslova třásl , byl hodně zklamaný. A náladu si určitě nevylepšil ani potom, nebo jako jediný se odmítl vysprchovat v jednom z lepších místních hotelů. Samozřejmě to bylo zadarmo, nebo jsme se do hotelu dostali tajně zadním vchodem. U tohoto hotelu na parkovišti také Jelen uvařil rýži s ragú omáčkou a pak jsme již jeli přenocovat na nedalekou Rest Areu. Po partičce karet jsme šli spát okolo jedenácté tušíce chladnou noc a hlavně ráno.
    Dnes jsme ujeli 130 mil.

    50. DEN 19. 8. 1997

    BRYCE CANYON A CAPITOL REEF

    Ráno nám byla příšerná zima a to i proto, že jsme od rosy měli mokré spacáky a ty nás tudíž příliš neohřály. Rychle jsme proto nasedli do auta a zamířlili k hlavním zajímavostem národního parku Bryce Canyon, který jsme kvůli časové tísni chtěli poznat ve stylu typických amerických turistů, tj. jezdit po vyhlídkách a odtud pohodlně fotit a natáčet.
    Prakticky na všech vyhlídkových bodech jsme stáli na okraji obrovského kotle, zaplněného bizarními skalními útvary všech možných odstínů světlých barev, od růžové a oranžové až po žlutou a bílou. Mnohé útvary tohoto amfiteátru jsou pojmenovány podle význačných osobností nebo známých staveb. Hlavní roli při vzniku těchto jedinečných útvarů hraje eroze, přesněji pak dešové srážky a voda z tajícího sněhu a ledu, jež milimetr po milimetru uhlodávají horninu z okraje skalního kotle a vytváří tak nové pahýly a sloupy. Jako první se v této skalní krajině usadil Ebeneezer Bryce a zkusil zde pěstovat hovězí dobytek, jenomže pro krávy zdejší skalní labyrint nebyl zrovna tím nejpříhodnějším místem pro pastvu a tak ji posléze opustil. Určitě tenkrát netušil jak slavným se stane.
    Celé dopoledne jsme tedy jezdili po vyhlídkách a kochali se touto nádhernou krajinou, která si určitě zaslouží více pozornosti, než jen pár hodin. Nedalo se však nic dělat, dnes jsme ještě měli na programu další národní park a to Capitol Reef.
    I v tomto parku má návštěvník možnost uvidět pozoruhodnou skladbu nejrůznějších druhů hornin, jež se zde ve vrstvách usazovaly po statisíce let na dně prehistorických moří a jezer. Díky horotvorným procesům, zde přesně vlivem zdvihu Coloradské plošiny, se jednotlivé geologické vrstvy obnažily a následně pak podlehly činnosti zvětrávání. A právě proto jsou zde vidět zajímavě vymodelované a pestrobarevné skály, které jsme však viděli pouze z auta , nebo tímto parkem jsme , až na zastávku ve visitor centru a u petrogryfů, primitivních kreseb prapůvodních obyvatel, prakticky jen projeli.
    Východním směrem jsme pokračovali k národnímu parku Arches, který jsme chtěli navštívit zítra. Začali jsme však míti vážné pochybnosti, zda k němu vůbec dojedem, po delší době se totiž přihlásil o slovo nᚠford, konkrétně se začalo vyklat jeho přední kolo. Asi třikrát jsme kvůli tomu museli stavět a neustálým utahováním šroubů se snažili předejít hrozícímu upadnutí. Cesta na odpočívadlo ležícího nedaleko Arches tak proběhla hlavně ve stylu debaty o tom co budeme dělat dál. Nabízeli se dvě možnosti, budĎ si nechat kolo za určitě nemalé peníze spravit a navíc riskovat další potenciální poruchu v průběhu dlouhé cesty na východ a nebo tu někde auto nechat případně i prodat a do New Jersey se dopravit vnitrostátním autobusem Greyhound. Pokračovat v jízdě bez opravy se nám riskovat příliš nechtělo.
    Na Aree jsme si pro zlepšení nálady uvařili dvojitou čínskou polévku a po partičce karet jsme šli spát. Narozdíl od včerejška bylo příjemné teplo.
    Dnes jsme ujeli 290 mil.

    51. DEN 20. 8. 1997

    ARCHES

    Jelikož jsme hoši milující dobrodružství, rozhodli jsme se s naším rozbitým fordem ještě podniknout výpravu do již zniňovaného parku Arches. Dát auto do opravny jsme pak chtěli v městě Moab, což je snad jediné větší město v této oblasti.
    Před vjezdem do nitra parku jsme jako obvykle navštívili visitor centrum, kde jsme kromě jiného zjistili, že hlavní zajímavosti parku, různé skalní brány, oblouky a jiné útvary, se soustřeďují hlavně podél vyhlídkové silnice Scenic Drive , jež vede přímo od návštěvnického centra až po Devils Garden, DĎáblovu zahradu. Do Devils Garden jsme také rovnou zamířili a odtud šli asi 1. 5 míle k nejznámějším skalním branám parku, především pak k největší bráně na světě Landscape Arch, jejíž rozpětí dosahuje téměř 100 metrů. Za pozornost v tomto místě však stojí určitě i jiné brány, jako například Double Arch.
    Jak vlastně tyto někdy až neskutečné skalní útvary vznikají? Opět zde hlavní roli hraje eroze, nejvíce pak voda, která se v trhlině měkkého pískovce v zimě promění v led, jež ji svým tlakem neustále rozrušuje. Nakonec vše dojde tak daleko, že se v pískovci vytvoří otvor, který se , tentokráte především působením větru, neustále zvětšuje , až vzniknou takové útvary jako například výše uvedená Landscape Arch. Všechna tato stadia zvětrávání je možné v parku vidět. Po Devils Garden jsme jeli navštívit další klenot parku Delicates Arch a naši krátkou pou parkem jsme zakončili v oblasti skalních oken, Windows Section. Zde, alespoň mne, nejvíce zaujal skalní útvar Balanced Rock, což je obrovský kámen balancující v několika metrové výšce na úzkém podstavci, či spíše noze. Tento úkaz vznikl vlivem dvou rozdílných druhů pískovců, ten horní dokázal daleko více čelit účinkům zvětrávání. Z parku jsme jeli do města Moab a doufali, že tam za rozumný peníz necháme opravit přední kolo našeho forda. S příiš velkou ochotou jsme se však ve zdejších autoopravnách nesetkali. V autoopravně na vozy Ford nám pouze za prohlídnutí kola naúčtovali 30$ a to jsme se ani nemohli podívat o jakou závadu se přesně jednalo. A když nám posléze sdělili, že by po nás chtěli za opravu ložiska 263$, raději jsme se rozhodli riskovat v jízdě i nadále. Ještě dnes jsme se chtěli dostat na odpočívadlo ležící nedaleko vstupu do národního parku Mesa Verde, který byl na programu zítra. Jestliže jsme doufali, že nám v opravně alespoň pořádně utáhli šrouby na postiženém kolu, tedy že nebudem muset tolikrát stavět a utahovat, tak jsme se hluboce zmílili, před příjezdem na nocležiště jsme stavěli hnedle dvakrát. Navíc ještě přestala pracovat brzda na onom kole, čili zítra místo návštěvy parku, to vypadalo spíše na opravu.
    Proti špatné náladě jsme měli v Americe jednoduchý lék, totiž dobré jídlo. Ještě v Moabu jsme spořádali galon výborné zmrzliny (4. 99$) a na odpočívadlo jsme si přivezli nemalé množství mletého hamburgrovéhoo masa, za které jsme, díky jeho delšímu pobytu v supermarketu, zaplatili pouhých 3. 90$. Po dlouhé době jsme se tedy párádně najedli, dokonce jsme to obrovské množství hamburgerů do sebe museli naládovat ve dvou etapách, jež jsme proložili partičkou karet. Usínání s plným žaludkem pak bylo určitě příjemné a vůbec nás při něm nevzrušovala ani cedule visící před vjezdem na odpočívadle, na níž stálo něco jako ÝZákaz kempování přes nocÝ. Byli jsme už natolik otrkaní, že jsme z toho měli spíše legraci.
    Dnes jsme ujeli 210 mil.

    52. DEN 21. 8. 1997

    MESA VERDE

    Po snídani jsme zamířili do nedalekého městečka Cortez, poprosit někoho o klíč na utažení problematické brzdy. V jednom servisu nám to vlídní lidé zadarmo provedli, ale stále to neřešilo nᚠhlavní problém s rozbitým ložiskem. Opět se však zdálo, že kolo nějakou tu míli vydrží, jinými slovy jsme vjeli do národního parku Mesa Verde doufajíc, že tam někde nezůstanem trčet.
    Mesa Verde je vlastně jediným národním parkem, který byl zřízen především za účelem ochrany stavebních památek, vytvořených člověkem. Hlavní pozornost návštěvníků se zde tedy nezaměřuje ani tak na přírodu, jako spíše na dochované zbytky sídel starověkého indiánského obyvatelstva. Jako první z Evropanů toto místo objevili Španělé a dali mu dnešní název Mesa Verde, což v překladu znamená Ýzelený stůlÝ. Název to není nikterak náhodný, nebo prakticky celé území národního parku se rozprostírá na tabulové hoře, jež je narozdíl od okolní krajiny pokryta bujnou vegetací. Pravěcí indiáni, Anasazoivé, objevili tuto náhorní plošinu asi před 1500 lety a usídlili se ve zdejších skalních výklencích, tedy v místech jako stvořených pro bezpečná obydlí. Hlavně díky těmto legendárním Ýobydlím pod převisemÝ se stal park jedním z nejvyhledávanějších. To se také projevilo hned u visitor centra, kde mnoho lidí stálo ve frontě na lístky umožňující vstup do některých ze skalních obydlí, konkrétně do Cliff Palace, Long House a Balcony House. Z těchto tří obydlí jsme si po vystání této nepříjemné fronty vybrali Cliff Palace, když vstupné na osobu činilo 1. 25$. Jelikož jsme lístky dostali až na půl čtvrtou, jeli jsme se zatím podívat do západní části parku, kde jsou soustředěny především nadzemní stavby , které Anasaziové postavili poté, co z neznámých důvodů opustili skalní paláce. Hlavním stavebním materiálem byla směs hlíny a jílu doplněná o slámu, později ji pak nahradil odolnější kámen. Ke každému obydlí neodmyslitelně patřila kiva, kruhovitá stavba, budĎ úplně nebo z části vyhloubená pod zem, jež sloužila k různým náboženským obřadům. Podle informcí z místního musea se kolem roku 1200 n. l. Anasaziové opět vrátili zpět do skalních výklenků, ale zda-li to bylo ze strachu před nepřáteli nebo z nějakých jiných důvodů se dodnes neví. Stejně tak se neví, proč a za jakých okolností byla tato velkolepá skalní sídla už po dalších 100 letech znovu (tentokráte definitivně) opuštěna ani kam Anasaziové odešli.
    Před půl čtvrtou jsme stejně jako jiní další návštěvníci čekali u vstupu do Cliff Palace na to, až si nás vyzvedne průvodce. Ujal se nás sympatický mladík a za v Americe ojedinělého deště jsme ho následovali po úzkých a nyní kluzkých schodech ke skalnímu obydlí. Zde pak začal vyprávět o smyslu těchto obydlí pod převisem, když ten hlavní jsme díky neustálému dešti poznali okamžitě. Cliff Palace je největší stavební komplex celého národního parku. Sídlo zahrnuje 217 obytných prostor ve čtyřech i více podlažích a 23 staveb typu kiva. Existenci téměř 200 lidí v tomto skalním paláci měli indiáni dokonale propracovanou, každý měl dané své společenské postvení, ženy například měli kromě jiného nastarosti opracovávání pískovcových bloků. Prohlídka mohla trvat asi hodinku, po ní jsme si jeli prohlédnout zdejší skvěle vybavené museum. Jako poslední jsme navštívili obydlí zvané Spruce Tree House, které je hodně podobné obydlí předchozímu, nicméně sem se chodí zadarmo. Dokonce se zde návštěvník může podívat i do zakryté kivy, pakliže k tomu ovšem má vhodné proporce, vždy otvor byl dělaný pro štíhlé indiány. Už s opět vyklajícím se kolem jsme opouštěli tento nádherný park, spát jsme se rozhodli na stejném místě jako včera, to proto abychom to měli blízko k opravnám v nedalekém Cortezu. Situaci s naším autem jsme chtěli zítra již definitivně vyřešit.
    Dnes jsme ujeli 97 mil.

    53. DEN 22. 8. 1997

    OPRAVÁŘI Z CORTEZU A JEŠTĚ JEDNOU GRAND CANYON

    Ráno nám chlápek starající se o odpočívadlo taktně naznačil, že by jsme měli již vypadnout, ještě než jsme tak však učinili, zeptali se ho na dobré, tedy levné servisy v Cortezu. Možná trochu překvapen naší drzostí, nám jakýsi servis doporučil a my k němu ihned vyrazili. Štěstí jsme však neměli, nebo servis byl lidiprázdný a tak jsme jen tak pomalu projížděli nevelkým Cortezem snažíce se objevit servis jiný, když tu si Karel vzpomněl, že na odpočívadle nechal svůj nůž. Opět jsme se tedy shledali s oním strážcem, když tentokrát dokonce do dalšího z místních servisů zavolal a objednal nás. Skvělý to člověk. Servis na který jsme poté hodně dlouho vzpomínali nevypadal nikterak vábně, všude okolo bylo množství vraků a ani samotná budova netrpěla zrovna novotou. Přivítali nás však vcelku vlídní majitelé, kteří zatím bez poplatku zvedli našeho forda. Diagnóza postiženého kola se poté potvrdila, prasklé ložisko se vysypalo na podlahu garáže a my netrpělivě čekali kolik si řeknou za nové. Řekli, že bude stát v rozmezí 150$ až 200$, což byly pro nás cifry pohybující se na hraně akceptovatelnosti. Začala tedy opět hodně živá debata o tom co dělat dál, zda zvolit bezrizikový Greyhound či nikoliv. Nakonec jsme se dohodli na opravě. Ložisko na automobil ford však tento servis nevlastnil, tak že ho jeden z majitelů musel telefonicky objednat. Asi za půl hodiny přivezla řízná Američanka nové ložisko a za zhruba stejnou dobu bylo kolo spravené. Pak už jsme jen s napětím čekali, jakou částku si z daného rozmezí řeknou, když se stalo něco neuvěřitelného. I tyto lidi jsme totiž natolik udivili svou cestou po Americe, že si za opravu neřekli zhola nic, pouze nás požádali, zda-li bychom jim mohli z Čech poslat pohled. Ani snad nemusím psát, jak moc jsme jim děkovali a že pohled z domova jim byl samozřejmě přislíben.
    Poté nám nezbývalo nic jiného, než se s těmito skvělými lidmi rozloučit, nebo nás ještě dnes čekala dlouhá cesta k jižní straně Grand Canyonu. O tuto velkou zajíždĎku se zasadil především Karel, protože on asi nejvíce litoval, že ze severní strany neviděl to co si představoval, totiž pořádný výhled na legendární kaňon. S vírou, že oněch několik set mil za to skutečně bude stát jsme mířili na jihozápad a to vyprahlou a chudou krajinou. Ta krajina je indiánskou reservací kmene Navajo, indiáni zde obhospodařují téměř všechno, například i známý bod , kde se stýkají jako nikde jinde čtyři americké státy a to Colorado, Arizona, Nové Mexico a Utah. Poplatek za vstup na tento průsečík byl 1. 25$ na osobu, což jsme indiánům odmítli dát a raději pokračovali v jízdě. Jinak Indiáni se v této nehostinné krajině snaží přežít jak se dá, je zde kolem silnic mnoho stánkařů prodávající různé indiánské předměty, také jsme sem tam viděli i obdělané pole či pást se dobytek, ale žít zde pro ně asi určitě jednoduché není. O tom, že svůj velký problém přizpůsobit se dnešní době řeší hlavně alkoholem, nás pak přesvědčilo nejenom množství dopravních značek , jež na řízení pod vlivem upozorňovali, ale také hned asi tři bouračky na místech, kde by sřízlivý mohl nabourat jen stěží. Konečně jsme dorazili na vyhlídkovou silnici, jež se vine podél jižní strany Grand Canyonu. O tom, že se cesta sem skutečně vyplatila nás přesvědčili hned první vyhlídkové body, odkud byl překrásný výhled na kaňonovou zemi. Z obrovské výšky jsme viděli hnědou řeku Colorado a také místo, kde jsme před několika dny přenocovali. South Rim, je doslova rájem pro lidi milující Ývyhlídkovou turistikuÝ , nebo vyhlídek je zde skutečně hodně a vedou k nim od silnice pouze několik desítek metrů dlouhé pěšinky, zkrátka nic náročného. Grand Canyon jsme tedy viděli v celé jeho kráse.
    Odtud jsme pak pokračovali na jih, abychom se napojili na interstátní dálnici č. 40, tedy na důležitou tepnu vedoucí na východ. Ještě dříve než jsme asi v půl desáté dojeli na Rest Areu, rozhodli jsme se udělat malou exkurzi sprch v KOA cempu. Opět nás nikdo nepřistihl, tak že potom na odpočívadle jsme večeřeli párky a vajíčka příjemně a hlavně bezplatně osprchovaní. Na tomto slušně vybaveném odpočívadle jsme si povšimli i obrázků a informací o nedalekém národní parku Petrified Forest, a natolik nás zaujal, že jsme se jej rozhodli zítra navštívit. Budík na Staníkových hodinkách byl proto nařízen na hodně brzo.
    Dnes jsme ujeli 450 mil.

    54. DEN 23. 8. 1997

    PETRIFIELD FOREST

    V pět hodin nás Staník postupně všechny probudil a po snídani jsme vyrazili směrem k parku. K visitor centru, jež zde slouží zároveň i jako vstupní brána parku, jsme dojeli asi v sedm, když zde kromě podivného chlápka, jež sekal trávu, nikdo nebyl. Naštěstí se vcelku brzo objevil člověk, který , visitor centrum či spíše prodejnu zkaměnělin, otevřel. Petrified Forest, tedy zkamenělý les, je název nevelkého národního parku, zřízeného pro ochranu geologicky ojedinělého zkamenělého dřeva. Hlavní roli při tomto procesu sehrála mineralizace, tedy křemičitani, právě jimi totiž byla nahrazena za nepřístupu vzduchu organická tkaniva, usazená společně s uhynulými živočichy pod mocnými vrstvami bahna a kalů. Krajina se později díky horotvorným procesům začala zvedat a spodní geologické vrstvy nahromaděné v průběhu stovek miliónů let praskaly a s nimi praskali také kmeny zkamenělých stromů. Větrná a vodní eroze pak postupně odkrývala horní vrstvy a jednotlivé vzácné fragmenty zkamenělého dřeva, které se tak tedy znovu dostalo na zemský povrch.
    Po krátké prohlídce zkamenělin za sklem v budově návštěvnického centra jsme si je jeli prohlédnout konečně i do parku, kde jsou možné vidět hned na několika vyhlídkových cestách. Informace, které jsme o parku získali nelhali, nebo jsme se skutečně procházeli kolem jako by rozřezaných zkamenělých klád hrajících všemi možnými barvami. Všude okolo pak bylo ještě velké množství různě velkých zkamenělých úlomků. Pestrými barvami však nehráli pouze klády, ale také okolní vyprahlá krajina, zvláště pak v oblasti Painted Desert, kde jsou impozantní šedě, modře a fialově pásované bentonitové pahorky. Po silnici vedoucí napříč parkem jsme pokračovali směrem na východ, až jsme dorazili k hlavnímu visitor centru. Zde jsme shlédli instruktářní film, když asi nejzajímavější pasáží filmu bylo, jak dopadnou nezbední turisté snažící se nějaký ten kousek zkameněliny z parku vyvézt. Policajti, klepeta, to myslím stačí pro upřesnění.
    Z parku jsme vjeli opět na dálnici č. 40 a pokračovali po ní na východ. Cesta to byla úmorná a to také proto, že v autě začalo něco nesnesitelně smrdět, avšak tentokrát to nebylo chybou našeho forda. Původně jsme si mysleli, že to jsou něčí nohy, ale nakonec se ukázalo, že smrad má původce na podlaze pod přední sedačkou. Nějaký dřevák tam totiž rozlil vodu a ta jak se vypařovala z této nechutně špinavé a propocené podlahy způsobovala onen strašný zápach. Doslova jsme proletěli Novým Mexikem a asi v deset hodin večer dojeli na odpočívadlo, jež mohlo být nějakých 150 mil od Dallasu. Na Rest Aree jsme pak prováděli naši obvyklou hygienu, když na záchody se nikomu moc nechtělo, protože čistotou zrovna neoplývaly.
    Dnes jsme ujeli 813 mil.

    55. DEN 24. 8. 1997

    ÚNAVNÁ JÍZDA TEXASEM

    Převážně v autě jsme strávili tento den, aby jsme se dostali až k Houstonu, kde nás zítra čekala prohlídka vesmírného Space centra. Únavnou cestu se nám zachělo proložit osvěžující koupelí a tak jsme možná 50 mil před Houstonem uhli z dálnice k jednomu menšímu jezeru. U hlavního vstupu na plហjsme se však bohužel byli nuceni vysmát člověkovi, jež vybíral vstupné činící 5$ na osobu. To jsme raději objevili tajný boční vstup, kterým jsme se tam pak v pohodě dostali, ale moc jsme si nepomohli, zmlsani horskými plesy a potoky jsme koupelí v hnědém a zalidněném jezeře opovrhli. Rest Area, na které jsme se rozhodli dnes přenocovat taky nebyla zrovna liduprázdná, navíc se zde pohybovali různí pochybní živlové, zkrátka velkoměsto leželo až příliš blízko. K večeři jsme si udělali fazole s rýží a po tradiční partičce karet jsme ulehli do měkké trávy s vírou, že nás nebude v noci nikdo rušit. Jinak ohledně našich financí jsme na tom byli relativně dobře, 750$ nám na zbylých 12 dní muselo stačit přebohatě, spíše jsme začali přemýšlet o tom, kolik se nám podaří ušetřit na splacení Michalovi půjčky.
    Dnes jsme ujeli 439 mil.

    56. DEN 25. 8. 1997

    SPACE CENTRUM A NOČNÍ NEW ORLEANS

    V noci nás nikdo nerušil, pouze snad komáři, jejichž počet se cestou na vlhký jih začal rapidně zvětšovat. Ještě předtím, než jsme přijeli k Space centru, se nám podařilo za slušných 12$ vyměnit pneumatiku u jednoho z předních kol. Poté nás již tedy čekal další zábavný park, dá-li se toto vesmírné středisko vůbec tak nazývat. Se slevou 2. 5$ na osobu jsme dohromady zaplatili vcelku rozumných 50$. Přehledný průvodce nám prozradil, že téměř všechny zajímavosti a atrakce se nalézají uvnitř hlavní budovy, pouze projíždĎka minitramvají dává možnost návštěvníkovi poznat i jiné části a budovy zdejšího komplexu. V hlavní budově jsme nejprve navštívili názornou ukázku života v modelu kosmické rakety a to v podání malého kluka vybraného z diváků a zkušeného instruktora. V budově bylo rovněž hodně počítačových simulátorů, různých robotů a jiných nesmyslů, asi nejvíce se nám líbilo v kinosálech, kde promítali zajímavé filmy, jimž podle mého názoru vévodil snímek ukazující život na ruské orbitální stanici MIR. Vůbec pak asi nejzajímavější atrakcí celého programu byla výše uvedená projíždĎka tramvají, která nás kromě jiného zavezla do budovy, kde jsme se mohli podívat přes sklo na činnost v kontrolním středisku. Právě přes toto místo jsou kosmonauti ve vesmíru spojení se zemí. O tom jak důkladně připravuje NASA budoucí kosmounaty jsme se pak přesvědčili v další budově. Tam nás sympatická průvodkyně zavedla k několika simulátorům, abychom tak na vlastní oči mohli spatřit, co vlastně všechno předchází tomu, než kosmonaut zamává lidem z rakety a následně opustí naší planetu.
    Návštěvu Space centra jsme ukončili asi v šest a pak nás již opět čekala další dlouhá cesta, ještě dnes v noci jsme se totiž chtěli dostat do slavného New Orleans.
    Mohla být tak půlnoc, když jsme bloudili nočním New Orleans a hlavní atrakci tohoto města, tedy proslulou ulici Burboun Street stále ne a ne objevit. Nakonec jsme ji však přeci jen našli. Auto jsme zaparkovali raději do jedné z tišších přilehlých ulic a poté nám už tedy nic nebránilo k prohlídce známé uličky. Ta nás přivítala hlavně velkým rámusem, který vytvořila směsice nejrůznější musiky řinoucí se z jednotlivých barů, když nejčastěji jsme rozeznali asi džes. Burboun Street byla i v tuto noční hodinu poměrně dost zaplněna, ale střízlivé osoby by člověk v tento čas hledal nejspíš marně. I my jsme měli chu si sednout do nějakého z mnoha podniků a něco popít, ale peníze a také únava nás od tohoto záměru odradili. A tak jsme brouzdali touto ulicí všímajíce si především lehkých děvčat, s nichž se některé daly označit dokonce i za hezké a už se spíše viděli někde na odpočívadle. Tak hodně jsme byli unaveni. Za pozornost ještě stojí setkání s třemi mladými lidmi oblečenými možná ve stylu hippies, s kterými jsme začali konverzovat poté, co jsem je požádal o vyfocení. Dva chlapci a jedna dívka se nás snažili přesvědčit, abychom s nimi šli do jednoho , podle nich, levného podniku, ale nám se opravdu nikam nechtělo. Odpočívadlo, jež jsme si vybrali na dnešní přenocování se nám bohužel najít nepodařilo, navíc cesta k němu byla proložena několika zastávkami, když se opět přihlásilo o slovo naše auto, tentokráte nefungovalo jak mělo dobíjení baterky. Tak trochu bezradně jsme pak jezdili a hledali nějaký ten plácek na přespání, nakonec jsme ten kus zelené trávy našli u nějaké menší budovy, jež ve tmě připomínala garáž. Už při vybalování spacáků a karimatek nám bylo jasné, že se nejpříjemněji zrovna nevyspíme, k nechutnému vedru totiž přibili ještě komáři, aby taky ne, vždy jsme se pohybovali v ústí mohutné Missisipi. Každý z nás měl tak dvě možnosti jak spát, budĎ se ubránit houževnatým komárům zabalením se do spacáku, v tom případě pak nastala koupel ve vlastním potu, nebo se nechat poštípat, ale být tak alespoň relativně osvěžován teplým večerním vánkem.
    Dnes jsme ujeli 447 mil.

    57. DEN 26. 8. 1997

    CHALMETTE

    Asi nejépe z nás se vyspal Jelen, ten jako jediný nešel spát na trávu, ale lehl si přímo vedle auta na příjezdovou cestu, kde bylo komárů přeci jen méně. Bez snídaně jsme pak mířili městem na východ, přesněji k národnímu parku Chalmette. Cestou jsme se stavili v pneuservisu, to abychom vyměnili i druhou sjetou gumu (opět 12$) a také jsme nakoupili párky a housky, nebo jsme si v parku chtěli udělat hot dogy.
    Jako v oáze jsme si připadali po příjezdu do parku, všude spousty zeleně a také božský klid, zkrátka ideální prostředí pro piknik. Toto místo bylo vyhlášené národním parkem, protože se zde v letech 1812 až 1815 odehrála bitva mezi Američany vedenými generálem Andrew Jacksonem a Brity, jímž velel generál Edward Pakenham. Byl to vlastně největší střet mezi Brity a Američany vůbec, střet, který vítězného Jacksona vynesl až do Bílého domu a dal rovněž rozhodující impuls k definitivní nezávislosti USA. Tohle všechno jsme se dozvěděli v příjemně klimatizovaném visitor centru, kde nám pustili i dokumentární film o slavné bitvě. Pak jsme si již udělali zmiňované hot dogy, skutečně skvěle jsme se najedli, každý měl čtyři kusy. Chvíli jsme si poleželi ve svěží trávě a potom se vydali na obhlídku parku. Došli jsme i k molu, kde nás tak trochu rozesmutněl pohled na odplouvající kolesový parník, plavba po hnědé Missisipi, tímto pro ní tak typickým parníkem, by rozhodně nemusela být špatná. Jinak v parku toho k vidění až zase tak moc nebylo, za připomenutí stojí snad jen hlavní stan generála Jacksona a několik dochovaných kanónů. Po dálnici č. 10 jsme pokračovali dále na východ a během dnešního dne se nám podařilo projet třemi státy Lousianou, Missisipi a Alabamou. Dnešní úmornou cestu jsme ukončili asi ve dvě ráno na dálničním odpočívadle a to již ve státě Florida. Zdejší dálniční odpočívadla jsou nejspíš všechna hlídaná, tak že jsme měli zprvu velké obavy o nᚠnocleh, ty však rychle rozptýlil místní strážce, který nám jej někde stranou dovolil.
    Dnes jsme ujeli 683 mil.

    58. DEN 27. 8. 1997

    UKRADENÁ PEN̎ENKA

    Po snídani, jíž jako obvykle představovala čínská polévka jsme pokračovali po západní straně státu Florida směrem na jih. Tak jsme dojeli až do národního parku Everglades, kde nás ve visitor centru informovali o výletu lodí po zdejších pobřežních vodách. Suma 12$ na osobu se nám zase nezdála tak vysoká, tak že jsme již po chvíli seděli v takové menší motorové bárce a těšili se na zajímavou plavbu. Ta se převážně odehráhavala mezi množstvím nejrůznějších ostrůvků, které vytvořily asi nějaké vodomilné křoviny či stromy. Mezi ostrůvkama jsme však nic zajímavého, kromě pár ptáků neviděli, zato na otevřeném moři jsme se těšili ze společnosti delfínů, jež až do chvíle opětovného návratu do ostrůvkové džungle, za naší lodĎí vydrželi neúnavně plavat a skákat. Málem bych zapomněl na rypouše, tedy velkého mořského savce, který nám na malý okamžik ukázal své objemné tělo. To bylo ale asi tak vše, co jsme viděli, na to jestli investované peníze za tento výlet stály, jsme měli poněkud odlišné názory.
    S vírou, že konečně uvidíme krokodýly jsme pak jeli do národního parku Big Cypres. K tomu, aby návštěvník spatřil nějakého toho aligátora, se musí vypravit po dřevěných chodníčkách do nitra džungle, když mu cestu po většině nepříjemně komplikuje nechutné dusno a také komáři. Většinou se pak usilovně snaží registrovat i sebemenší pohyb na hladině, ale má to hodně složité, nebo krokodýli dokážou býti nehybní i několik hodin. Nám se podařilo objevit jednoho krokodýla díky jeho velkým nažloutlým očím, ale to bylo přesně vše, co nám tento ještěr ukázal. Dále jsme pak viděli několik želv nebo obrovské pakobylky, ale nadšenec, který by v této sauně vydržel déle než my, by určitě spatřil ještě daleko více zajímavých živočichů.
    Z Big Cypres jsme pokračovali v jízdě na východní pobřeží Floridy. Už za soumraku jsme přijeli do Miami, kde se marně pokoušeli objevit nějakou tu pláž, která pro nás představovala relativně slušné místo na spaní. Většinou jsme však projížděli kolem hotelů, jež měli své přístupy pečlivě ohraničeny, navíc nám vše komplikovala tma a také naše prapodivná orientace, kdy jsme se hodnou chvíli pohybovali takřka v bludném kruhu. Všechny tyto důvody zapříčinili, že jsme pokračovali dále na jih směrem na Key West.
    Už na poloostrově Key West jsme zastavili u benzínové pumpy, abychom nabrali vodu pro osvěžení a při té příležitosti se Karel zeptal lidí, podle poznávací značky pocházejících z Pennsylvanie, jestli nevědí o nějaké pláži nebo o jiném vhodném místě na spaní. Dva chlápci středního věku a jedna o něco mladší ženská nám řekli, abychom je následovali, že nás na jedno skvělé místo dovedou. Za celý dosavadní pobyt v Americe jsme neměli příliš důvodů lidem nedůvěřovat, tak že jsme je následovali a zanedlouho jsme dojeli na místo zvané Hollyday Island. Nic lepšího jsme si přát nemohli, nejenže se zde dalo pohodlně vyspat, na v noci, opuštěných plážových lehátkách, ale návdavkem zde byl i venkovní osvětlený hotelový bazének a to nikterak hlídaný. Nejprve jsme se však vykoupali v příjemně teplém moři a pak zprvu trochu rozpačitě pokračovali v cachtání společně s našimi průvodci v malebném bazénku. Skutečně jako v ráji jsme si připadali a aby toho nebylo málo, tak jsme si po koupeli chtěli udělat hamburgery. Opět z velice levného masa připravil Jelen každému tři kusy, tak že po delší době jsme se opět parádně najedli. Poté jsme jen tak seděli a povídali si s tou ženskou od těch chlápků a jeden po druhém jsme odcházeli na záchod, taková nevídaná porce jídla se musela rychle projevit. Když jsem pak odcházel na záchod já, byl již u stolu akorát Michal a ta ženská. Ani ve snu mě nenapadlo jakou chybu tak činím. Zapoměl jsem si totiž vzít ze stolu svoji peněženku, kterou jsem si předtím vyndal z kapsy u kraas, aby mi náhodou nevypadla. Možná to bylo tou naléhavou potřebou, kdy jsem na záchod doslova pádil, možná jsem tak učinil podvědomě, vždy u stolu byl ještě Michal. Problém byl hlavně v tom, že ihned po mě odcupital na velkou i on, tak že se na chvilku ocitli sami u stolu ta ženská a moje peněženka, což byla ona osudová chyba. Když jsem se pak skvěle vyprázdněn vracel ze záchodu, u stolu již byli opět Jelen, Karel a Staník, ale už ne ta ženská a ne moje peněženka. Byla to obrovská smůla, nebo ji musela vzít přesně v momentě, kdy Michal odběhl a akorát se za rohem minul s Jelenem, který jako první mířil zpět ke stolu. Byla to však i moje hloupost a bezmezná důvěřivost, jenomže jak jsem již výše napsal nedůvěřovat lidem v Americe jsem za nᚠdosavadní pobyt jsem neměl důvod.
    Nastal zmatek, začali jsme dokonce prohledávat auto i batohy, ale mě bylo jasné, že peněženka na stole opravdu ležela a že ji tedy museli vzít ti lidé. V peněžence jsem měl hlavně pas a také 520$ v šekách, tak že po chvíli již Karel vytáčel telefonní číslo do American Travel Expres, aby je zablokoval. Situaci zvládl skvěle, blokace šeků proběhla rychle a v pohodě, nové jsem si měl zítra vyzvednout v First Union Bank v městečku Key West. Rovněž nám dali číslo na naší ambasádu ve Washingtonu, jejíž návštěva nás nyní asi čekala.
    Po této nepříjemné údálosti jsme si vzali z auta věci na spaní a šli na takové dřevěné molo, kde si lehli na tvrdá dřevěná lehátka. Nevím jak klukům, ale mě se neusínalo zrovna nejlíp, pořád jsem musel myslet na to, jestli nám skutečně zítra vyplatí nové šeky a také na to, jaké další problémy vyvstanou kvůli mému odcizenému pasu.
    Dnes jsme ujeli 502 mil.

    59. DEN 28. 8. 1997

    KEY WEST

    Ráno nás kolem osmé probudil silný vítr a hromy přicházející bouře od východu. Rychle jsme se sbalili a bez snídaně vyjeli směrem dále na jih do městečka Key West nacházejícím se na samém konci tohoto ojedinělého poloostrova. Poloostrov, nebo souostroví Key West je zvláštní především svým úzkým tvarem, kdy se jednotlivé menší ostrůvky spojené mohutnými mosty táhnou Mexickým zálivem směrem na jihozápad jako by se snažili spojit Severní Ameriku a několik desítek mil vzdálený ostrov Kuba. Výhled z auta nám zprvu komplikoval hustý d隝, ale po chvilce se rozjasnilo a my tak mohli , hlavně při dlouhých přejezdech jednotlivých mostů, vidět napravo i nalevo nádherné azurové moře.
    V Key Westu jsme se chvíli různě motali, abychom pak zaparkovali nedaleko hledané banky First Union. Ještě dříve než jsme do ní vstoupili, Karel opět zavolal do American Travel Expres, zda-li je vše v pořádku a k naší velké radosti mu oznámili, že by nic nemělo bránit k vydání nových šeků. Zajímavé na celém problému bylo, že společnost vůbec netušila jestli šeky byly do dnešního poledne použity, což vzhledem k laxním kontrolám šeků například u bezínek bylo dost pravděpodopné. Navíc ti tři měli k dispozici i můj pas. Tohle nás však nemuselo příliš obtěžovat, důležité bylo, že po zhruba půl hodině strávemé v příjemně klimatizované bance jsme měli své peníze, šeky, zpět.
    S dobrou náladou jsme pak vyjeli hledat pláž, nebo osvěžení v moři začínalo být v tomto příšerném vedru nutné. Cestou jsme se zastavili u nejjižnějšího bodu USA, který je zde znázorněn v podobě velkého ocelového pacholete. Na společném fotu zde tentokrát chybí Michal a to nikterak náhodně, byl totiž pevně přesvědčen, že onen bod se nachází asi půl míle od toho pravého. Nevíme přesně, jak k tomu došel, snad možná podle sluníčka, , ale každopádně by si to měli zdejší geodeti určitě překontrolovat. Poté jsme konečně našli to pravé místo na koupání. Jednalo se o onu klasickou floridskou písečnou plហlemovanou vysokými palmami, pod kterými se nacházelo mnoho stánků s občerstvením, půjčovny a další jiné služby zpříjemňující lidem pobyt u moře.
    Jestliže jsme se chtěli řádně osvěžit, tak pak jedině ve sprše, nebo moře bylo kvůli malé hloubce až neskutečně teplé. Zato nám ale nabídlo jeho nádherný a jedinečný svět, který jsme i díky půjčeným potápěčským brýlím a šnorchlu (4$) měli možnost vychutnávat. Bylo opravdovým zážitkem , být tak blízko rejnokovi, mořským koníkům, medůzám , nebo proplouvat mračny různě velkých pestrobarevných rybek, jež i občas prohnala nějaká ta mořská štika.
    Bylo kolem páté, když jsme nasedli do forda a příjemně odpočinutí vyrazili zpět směrem k našemu včerejšímu místu, kde jsme chtěli přespat i dnes. Cestou jsme se zastavili v supermarketu, kde se nám podařilo objevit hodně levný chleba (0. 50$) a také jsme koupili tolik oblíbený galon zmrzliny, do něhož jsme se hned před supermarketem pustili a to v našem tradičním stylu. Pro okolní lidi muselo být docela zábavné vidět pět mladíků sedících na betonu kolem kýble se zmrzlinou a polévkovými lžícemi se snažící urvat co nejvíc. Jedna ženská, asi prodavačka ze supermarketu, nejspíš vůbec neviděla onen kbelík, tak že se neustále zvědavě dívala, co že to tam děláme za podivný rituál. Na našem starém známém místě jsme dnes neměli takové hody jako včera, ale ani chlebová večeře nebyla špatná. Po ní nemohlo nastat nic jiného, než koupel v hotelovém bazénku. Dnes jsme v něm vydrželi snad ještě déle než včera a to opět za naprostého nezájmu hotelových hostů. Po skvělé koupeli jsme se poté nechali zlákat místním vyhrávajícím barem. Chtěli jsme si v něm dát i něco dobrého k pití, ale pivko za necelé tři dolary se nám jevilo jako drahé. Pouze na sucho jsme tedy seděli u stolku na terase a hráli lóru. Po tradičním vítězství Jelena jsme se pak odebrali přenocovat na totéž místo jako včera.
    Dnes jsme ujeli 173 mil.

    60. DEN 29. 8. 1997

    EVERGLADES A MIAMI BEACH

    Dnešní ráno bylo téměř identické tomu včerejšímu, opět jsme stávali za silného větru, jež signalizoval přicházející bouři. Z té však nakonec téměř sešlo, těch pár kapek nám při snídani příliš nevadilo. Najít policejní stanici, to byl úkol pro následující chvíle. Hlavně já jsem totiž, možná naivně, věřil, že by zde alespoň o mém pasu, mohli něco vědět. Vždy ti tři se mohli uspokojit pouze penězi a vyhozenou peněženku s pasem pak mohl poctivý nálezce předat na stanici. Kvůli špatnému značení jsme policejní stanici objevili po několika zbytečných zajíždĎkách, do bílé menší budovy jsem šel já s Karlem. Sympatický šerif nám řekl, že o peněžence či pasu žádné informace nemá, prý a to ještě zkusíme na Holliday Island v oddělení ztrát a nálezů. Alespoň si napsal moje nacionále, pro případ, že by ji snad někdy v budoucnu našli. Šerif byl velice mile překvapen, že zde vidí turisty z České republiky, naši vlast totiž kdysi dávno navštívil. Když pak řekl, že si od nás pamatuje hlavně Ýnějaké město s takovou strašně velkou továrnouÝ, Karel vedle mě zazářil štěstím. Podobně na tom byli i další dva kladeňáci Jelen s Michalem, když jsme jim to v autě řekli. Zkrátka spojení ÝKladno a šerif z FloridyÝ se stalo věčným tématem nejenom dnešního dne.
    V oddělení ztrát a nálezů v Hollyday Island měli sice několik hnědých kožených peněženek, ale žádná nebyla ta pravá.
    Pomalu jsme opouštěli poloostrov Key West, když jsme se pak dostali několik desítek mil pod Miami, uhli jsme na západ, abychom se dostali do již známého národního parku Everglades, který jsme si tentokrát chtěli prohlédnou z druhé, tedy východní, strany. Ve visitor centru jsme jako obvykle viděli množství vycpaných zvířat a také dokumentární film o přírodě v parku. Stejně jako na západní sraně, i zde jsme šli do nitra džungle po dřevěných chodníčkách, lávkách, abychom i zde spatřili vesměs to samé, co předevčírem, tedy nehybné oči krokodýla a několik želv. Alespoň já jsem již se těšil, až z toho nechutného dusna vypadnem. Z parku jsme se vrátili na silnici vedoucí do Miami, kam se nám ještě před setměním podařilo dojet. Zde nás čekali hlavně přeplněné silnice, asi největším množstvím aut pak trpěla třída vedoucí kolem známé pláže Miami Beach. Velice pomalu jsme se sunuli tímto bulvárem, kde bylo hodně nejenom aut, ale i lidí všech možných barev , v tuto dobu převážně již sedících v mnoha barech a venkovních restauracích. Samotná Miami Beach je obrovskou písečnou pláží, jež asi musí být rájem pro lidi vyznávající tento druh turistiky, zvláště pak když mají dostatek peněz. Po krátké procházce po pláži, nám bylo jasné, že klidnou noc bychom zde asi neprožili, proto jsme pokračovali podél pobřeží dále na sever a doufali v objevení místa méně přelidněného. Tím místem pro dnešní noc se nakonec stala plហnějakých 10 mil od Miami, kde jediný problém byl s parkováním, nebo před vjezdem na parkoviště byla cedule upozorňující na zavření parkoviště po západu slunce. Po dohodě jsme ceduli pochopili tak, že zde přes noc pouze zavřou hlavní bránu a stojící auto uvnitř jim vadit nebude. Tak trochu slavnostnější nádech měl dnešní večer, na každého z koupeného kartónu Budweiserů vyšly dvě plechovky, a jelikož jich bylo dvanáct, tak se o ty zbývající dvě strhla velká bitva v kartách. K překvapení všech jsem ji nakonec vyhrál já a byla to moje vůbec první výhra v lóře do této chvíle. Následovala příjemná, ale bohužel asi i poslední koupel v teplém Atlantiku a pak už, po studené spršce, zalehnutí do měkkého plážového písečku.
    Dnes jsme ujeli 185 mil.

    61. DEN 30. 8. 1997

    MIS CANAVERAL

    Myslím, že se všichni dobře vyspali, po snídani, jíž dnes tvořil chléb s marmeládou, jsme z parkoviště bez problémů vyjeli a pokračovali v jízdě podél pobřeží směrem na sever. Jeli jsme zprvu po po menší silnici vedoucí přímořskou zástavbou, kde jsme se asi ve čtyřech servisech pokoušeli vyměnit jednu z opětovně sjetých předních pneumatik. V žádném jsme však neuspěli, protože měli zavřeno kvůli dnešnímu svátku.
    Mis Canaveral je místo, které je známé především v souvislosti startů raketoplánů do vesmíru. Ano, právě zde se nacházejí odpalovcí rampy, právě odsud se vydaly na svou kosmickou pou například známý raketoplány Apollo či Discovery. Američané přitom nezapoměli ani na turisty, nedaleko této přísně střežené oblasti se nachází Kennedyho Space Centrum, tedy místo, jež by se s trochou fantazie dalo nazvat vesmírným zábavným parkem. Narozdíl od Nasa centra v Houstonu je vstup do komplexu zdarma, pouze ten, kdo má zájem o projížku autobusem kolem startovacích ramp nebo se nechá zlákat některým z filmů společnosti IMAX, musí nějaký ten dolar zaplatit. My jsme nezaplatili dolar žádný a přesto jsme se podívali na velice pěkný film, jež nám přiblížil nejprve start a následně i život na raketoplánu Discovery. Vstupné 6$ na osobu jsme neplatili, nebo se nám podařilo projít do kinosálu za zády naivního trhače lístků přes naivně nízké zábradlí. Měli jsme velkou radost, jak se nám podařilo parádně ušetřit.
    Při následné procházce parkem jsme měli možnost spatřit až neuvěřitelně provedené kopie jednotlivých raket a raketoplánů, když některé z nich byly přístupné i zevnitř. Nebyly to však pouze rakety, které vzbuzovaly zájem návštěvníků. Byl to také velký krokodýl, který ukazoval své vypasené tělo ve zdejší nádržce. Odměnou mu zato pak byly přívaly nejrůznějšího jídla od poněkud slabomyslných Američanů. Nám se tedy konečně vyplnilo přání spatřit pořádného krokodýla, i když na místě, které s k němu příliš nehodilo. To bylo asi tak vše zajímavé co jsme zde viděli, někdy v osm jsme se sešli u auta a pokračovali v jízdě směrem na sever. Přenocovali jsme po delší době opět na Rest Aree, čemuž předcházel souhlas jejího strážce. Ještě bych chtěl dodat, že jsem se celý den snažil spojit s naší ambasádou ve Washingtonu, ale číslo, které mi dali z American Travel Expres bylo asi špatné. Na novém, které jsme získali z informačního střediska ve Washigtonu, se pak ozýval pouze záznamník, jež mi alespoň sdělil číslo na tísňové volání. I to jsem samozřejmě vytočil, ale výsledek byl opět nulový, tentokrát se neozýval z telefonu ani tón. Začínal jsem z toho být trochu nervózní, vždy do konce našeho pobytu zbývalo pouhých šest dní a já byl stále bez pasu.
    Dnes jsme ujeli 435 mil.

    62. DEN 31. 8. 1997

    ATLANTA A DLOUHÁ JÍZDA NA SEVER

    Dnes nás čekala opět poměrně dlouhá cesta, kterou mělo zpestřit především olympijské město Atlanta. Atlanta je hlavním městem státu Georgia, státu, kde snad bylo ještě větší vedro než na floridském Key Westu, možná i proto zde žijí převážně lidé tmavší pleti. To bylo pak nejvíce poznat v samotném hlavním městě, kdy jsme při hledání olympijského stadionu viděli v ulicích převážně samé černochy. Stadion jsme našli asi po půlhodinovém bloudění, a kdyby jsme se nezeptali nějaký ženský u brány, tak bychom asi pokračovali v jeho hledání dál. Olympijský stadion totiž nyní slouží místnímu bassebolovému klubu a je natolik změněn, že by mohl svou olympijskou minulost bez problémů zapřít. Vstupné do nitra stadiónu činící 8$ na jednoho se nám zdálo vysoké, bassebalový stadión jsme si tedy prohlédli pouze z venku a nijak jsme toho nelitovali.
    Z Atlanty jsme pokračovali v jízdě opět severním směrem, opustili jsme stát Georgia a vjeli do Jižní Caroliny, kde jsme se ještě na hranicích stavili ve Welcome centru. Zde nás nejen zaplavili spousty prospekty týkajících se zajímavostí tohoto amerického státu, ale rovněž nás i upozornili na skvělé koupání v jednom jezeře při dálnici. Koupel přišla opravdu vhod, zvláště pak po tom příšerném vedru, jež panovalo v Atlantě. U jezera jsme při té příležitosti i povečeřeli, měli jsme tolik oblíbené špagety s ragú omáčkou. Následná dlouhá cesta se tedy nesla ve znamení dobré nálady. Snad ještě před půlnocí jsme vjeli na Rest Areu, vybalili si spacáky a karimatky a za pronikavého rachotu z nedalekého kamiónu se pokoušeli usnout. Můj příběh s pasem a ambasádou měl dnes svůj další díl, tentokráte o něco optimističtější, nebo se mi podařilo konečně dovolat na jedno z čísel, přesněji na číslo tísňového volání. Česky mluvící chlápek si napsal moje nacionále a řekl, že mám zavolat zítra, tedy v pondělí, na to druhé číslo, které jsem měl, a dohodnout se již přímo z pověřenou osobou z ambasády na dalším postupu.
    Dnes jsme ujeli 548 mil.

    63. DEN 1. 9. 1997

    OPĚT NUDNÁ JÍZDA A NÁKUPY

    Převážně jízdou byl vyplněn tento den, nebo jsme se chtěli dostat co nejblíže k hlavnímu městu Ameriky, Washingtonu. Jediným zpestřením naší dnešní cesty tak byly pouze zastávky v levných supermarketech, především pak v K-martu a Wallmartu, kde jsme si každý z rozdělených peněz nakoupili různý nesmysly. Asi největším trhákem se staly džíny známe značky Route 66 (16$), vůbec drahý nebyl například ani diskman (36$), z něhož se těšil Karel. Na závěr našeho nakupování jsme si opět koupili galonovou zmrzlinu, tentokráte jahodovou, ale narozdíl od těch předchozích jsme s jejím zdoláváním měli velké problémy. Ještě abych se vrátil k tomu rozdělení zbylých erárních peněz. Usnesli jsme se na tom hlavně proto, že jsme věřili v prodej našeho forda okolo nějakých 500$ , což byla právě suma, kterou jsme ještě dlužili Michalovi. Dnešní den jsme zakončili na Rest Aree asi 60 mil od Washingtonu, ale stejně jako ta včerejší příliš klidem neoplývala. Bylo znát, že se již pohybujem v dost zalidněné oblasti. Další díl mého příběhu s pasem mi udělal velkou radost, kompetentní člověk na ambasádě mi sdělil, že když se zítra dopoledne zastavím, tak jsou schopni mi na počkání vystavit pas nový. Hodně se nám tak ulevilo, nebo možné prodlení by v našem časovém presu bylo hodně nepříjemné.
    Dnes jsme ujeli 474 mil.

    64. DEN 2. 9. 1997

    WASHINGTON D.C.

    Vstávali jsme poměrně brzo, nebo dnes nás čekal velice náročný den. Měl být vyplněn návštěvou naší ambasády, prohlídkou Washingtonu a na závěr cestou do New Jersey, konktrétně do starého známého kempu ležícím ve státním parku Voorhees.
    Ambasádu jsme našli téměř bez problémů a to i díky přesnému popisu jejího místa, který mi řekli po telefonu. Naše velvyslanectví se nachází ve velice klidném prostředí nedaleko centra, pohlednou budovu uprostřed velké zahrady obýváme společně s MadĎary. Ujal se mne starší pán, který mi po přivítání řekl, že k vystavení cestovního průkazu, jako náhrady za pas, potřebuji dvě fotky. Ty mi udělali na hlavní třídě a to za cenu, která se mi vůbec nelíbila, dvě fotky totiž stály 13$, tedy skoro stejně jako například džíny. Kluci, zatímco jsem byl u fotografa, seděli v příjemně klimatizované místnosti ambasády a četli staré české časopisy. Poté, co jsem přinesl dvě fotky, proběhlo již vše hladce, asi za půl hodiny jsem se podepisoval na cestovní průkaz, jež mi umožňoval návrat do vlasti. Opět jsem se tedy mohl těšit na letadlo domů stejně intenzivně jako kluci.
    Po rozloučení jsme jeli směrem k hlavním dominantám města, které se nacházejí v obrovském parku mimo hlavní rušné třídy. Kupodivu se nám podařilo v pohodě a hlavně zadarmo zaparkovat, s trochou štěstí jsme totiž vjeli na místo s rozbitými parkovacími hodinami. Už po svých jsme se dostali nejprve k Bílému domu, přesněji pak před přísně střeženou železnou bránu, odkud se nám naskytl téměř stejný pohled, jež jsme znali z televizních záběrů tohoto sídla. Od Bíleho domu jsme šli k Washington Memorial, což je 169 metrů vysoký betonový štít postavený na památku prvního amerického prezidenta. Z tohoto místa jsou také vidět všechny čtyři slavné stavby, po již zmíněném Bílem domě, to jsou Capitol, Jefferson Memorial a Lincoln Memorial. Zde si opět vybral, stejně jako na Floridě, slabší chvilku Michal, když slavně prohlásil Capitol za Bílý dům.
    A právě k sídlu amerického senátu mířili naše následujíci kroky, při cestě parkem jsme potkávali nejen mnoho běžců, ale také stánky a to převážně s oblečením. V jednom stánku jsem nakonec já s Jelenem podlehli a koupili si každý za 8. 50$ triko s emblémem Ameriky, respektive Capitolu.
    Capitol je ohniskem politického života USA. Své sídlo zde má kongres skládající se ze senátu a sněmovny reprezentantů, dále pak tato budova slouží jako universita a v neposlední řadě je zde museum ukazující historii tohoto veledíla a dalších zajímavostí z historie Ameriky. V museu je rovněž i síň, kde jsou umístěny sochy nejznámějších guvernérů jednotlivých amerických státu. Pro návštěvníky je dokonce přístupný i senát, tak že jsem ze Staníkem viděl přímo v akci nějaké americké politiky hovořící o problému dovozní politiky. Vše je samozřejmě přísně střeženo, než jsme se posadili do parlamentní auly, byli jsme asi čtyřikrát zkontrolováni místní ochrankou. Jelikož Michal s Jelenem se mi ztratili ještě před Capitolem a Karel byl taky někde bůh ví kde, k další slavné stavbě, k Lincoln Memorial, jsem pokračoval pouze se Staníkem. Nikterak malé vzdálenosti jsou mezi jednotlivými monumenty, od Capitolu k Lincoln Memorial jsme mohli ujít takové dvě míle, což v dusnu a vedru, které zde panovalo, nebylo nic příjemného.
    Lincoln Memorial je úchvatná stavba, jakýsi sloupový palác, který chrání obří sochu slavného amerického prezidenta Abrahama Lincolna. Prostranství před tímto palácem je místem konání různých demonstrací, za všechny jsou zde vystaveny snímky z demonstrací proti válce ve Vietnamu. V útrobách paláce je pak v několika místnostech popsán životopis tohoto geniálního prezidenta, muže, který se velkou měrou podepsal pod vyřešení válečného konfliktu mezi severem a jihem. Nedaleko této stavby se nachází obrovská pamětní deska obsahující jména padlých vojáků ve Vietnamu, má jich tam být přesně 58 000. Slavný hřbitov obětí této strašné války jsme zde neobjevili, možná se nachází úplně někde jinde. K dalšímu památníku, Jefferson Memorial, jsme už nešli, jednak by to byla opět pořádná štreka a navíc nás tlačil čas. U auta jsme se všichni sešli kolem čtvrté a za neustálého dusna jsme vyjeli směrem na New Jersey. Jak jsem již napsal dnešní noc jsme hodlali strávit v kempu nacházejícím se na území statního parku Voorhees, tedy na místě spjatém z naší druhou nocí v Americe. Cesta tam však nebyla vůbec jednoduchá, měli jsme velké problémy se orientovat v tom bludišti mnoha dálnic, z nichž některé navíc pro nás byly tabu a to kvůli mýtnému. Placení jsme se ale přesto nevyhnuli, 3$ po nás chtěli za přejetí mostu někde v Pennsylvanii, most, kterým jsme se pak z tohoto státu dostali do New Jersey už stál naštěstí jen 25 centů. Do kempu jsme nakonec dorazili až hodinu po půlnoci a to už řádně rozhádaní, nebo i s objevením kempu jsme měli nemalé problémy, konkrétně pak já s Michalem. Ještě, že s námi cestoval Jelen, který si vše pamatoval z onoho druhého dne. Amerikou poučeni jsme tentokrát do schránky na peníze nehodili nic, mělo to však podmínku brzkého vstávání, než by se mohl objevit zdejší ochránce. Po příjemné teplé sprše jsme unaveni ulehli hned vedle našeho forda.
    Dnes jsme ujeli 282 mil.

    65. DEN 3. 9. 1997

    PETER ENGELMAN

    Noc to nebyla vůbec příjemná, asi v pět hodin ráno začalo pršet, tak že jsme zbytek noci strávili v umývárně, já se Staníkem pak v prostoru nemalého záchoda pro postižené. Jediný Michal se před deštěm ukryl ve fordu. Kolem sedmé jsme pak dost nevyspalí opustili kemp a vjeli na naši starou známou silnici s číslem 22. Po ní jsme pokračovali směrem na východ až k exitu na městečko Watchung, tj. jeli jsme k realitní kanceláři Petera Engelmana. Byl velice šastný, že nás opět vidí, okamžitě nám nabídl kávu a přislíbil pomoc při prodávání našeho auta. Jeho pomoc měla spočívat v tom, že obvolá jednotlivé místní dealery a zeptá se jich, zda -li by neměli zájem o automobil značky FORD 88 TEMPO. Aby nᚠford měl šanci se nějakýmu tomu zájemcovi zalíbit, bylo potřeba ho řádně vypulírovat. Engelman nám poradil cestu k nedaleké myčce, kam jsme také posléze odjeli. Dohodli jsme se s ním, že přijedem opět tak za dvě hodiny.
    Myčku jsme našli zcela bez problémů, ještě dříve však než byl ford svěřen do péče kartáčů a luxu, jsme se na prostranství za budovou myčky pokoušeli nacpat do batohů svoje věci. Pro nezúčatněného to musel být zážitek, vidět tu masu rozházených věcí v okruhu několika metrů od auta a pět mladíků, kteří pakování prokládají vařením obědu či hrají fotbálek. Automaticky obslužná myčka nás sice připravila o několik čtvráků, ale výsledkem byl téměř nový ford, tak že jsme si jeho prodejní cenu podvědomě posunuli ještě o nějaký ten dolar výše. Přijeli jsme tedy opět k Peterovi a ten nám řekl něco tak skvělého, že by se to dalo v klidu zařadit do našeho seznamu neuvěřitelností, jež nás potkali v Americe. Emgelman pravil, že zbylé dva dny do odjezdu můžem pobýt u jeho dobrých přátel bydlících nedaleko Watchungu. Bylo to opravdu moc dobré, nebo tím odpadly starosti s dvěmy následnými noclehy, které jsme po prodání auta hodlali strávit v letištní hale. Následovali jsme Peterovo auto, které po několika mílích zastavilo v klidné vilové oblasti u slušně vypadajícího domku. Přivítal nás starší pán, který se představil jako Alfred a po vzájemném představení nás ihned pohostil velkou pizzou. Interiér domku byl především ve znamení starožitností, například representační pokoj, dá-li se tak nazvat, působil velice luxusně. Zatímco jsme do sebe ládovali výbornou pizzu , se Peter telefonicky spojil s pojišovnou a zeptal se jich, zda-li nám vrátí část peněz, jak před dvěma měsíci slíbili. Vzhledem k tomu, že jsme však měli nehodu v Seattlu nám nehodlali vrátit nic, naopak jsme prý měli ještě něco připlatit. Blázni. Poté nastala konverzace mezi námi a Alfredem, samozřejmě jsme byli trochu vyplašení, vždy ten pán nás vůbec neznal a už se bavil o tom, co bychom si dali dnes k večeři. Bylo to zkrátka super. Do večera zbývalo ještě docela dost času a tak jsme se rozhodli vyrazit na prohlídku New Yorku. Alfred nám řekl, abychom přijeli na osmou na večeři, Peter zase, že nás bude očekávat ráno před jeho kanceláří, aby nám sdělil, jak dopadl s obvoláváním dalších dealerů. Do New Yorku jsme přijeli po placené silnici č. 75, když placení se zde uskutečňuje v závislsti na tom, kolik mil po ní ujedete, přesněji tedy , kterým exitem s této dalnice sjedete. Vše se zaznamenává na kupón, jež se obdrží při vjezdu. My jsme sjeli na výjezdu (65 centů), ještě před Manhattnem, a to proto, abychom navšívili Statue of Liberty Park, park odkud jsme se domnívali, že jezdí lodě k Soše Svobody. Přístaviště jsme sice neobjevili, ale přesto jsme nelitovali návštěvy této klidné oázy uprostřed velkoměsta, navíc nám neunikla ani o Socha Svobody, i když pohled na ní se nám naskytl z poněkud větší dálky. Strávili jsme zde asi hodinu, poté následovala jízda přímo do hlavního ohniska tohoto největšího amerického města, Manhattenu.
    Auto jsme, stejně jako ve Washingtonu, zaparkovali překvapivě bez problémů a to nedaleko známé dvojice mrakodrapů, jejichž přesný název zní World Trade Centrum. A právě k ÝdvojčatůmÝ mířili naše první kroky. Tyto dvě gigantické budovy jsou o nějaký ten metr menší než námi navštívená stavba v Torontu a to byl asi hlavní důvod, proč jsme nehodlali investovat 8$, tedy cenu za vyjetí výtahem do posledního podlaží. Stejně jako při návštěve CN Toweru, tak i tady jsme se ptali na to, zda-li by bylo možné se dostat do posledního patra po svých, ale odpovědĎ slečny z infornačního stánku byla záporná.
    Dále nás lákalo zdejší metro, tak že jsme po chvilce procházení se slavnou třídou Brodway, zapluli do jedné z mnoha stanic a za 1. 5$ se asi tak hodinu vozili ne zrovna nejhezčím metrem. Jeli jsme se podívat dokonce i do černoského a podle povídaček i nebezpečného Bronxu či Queenu, ale kromě několika sedících černochů ve vysprejovaných stanicích jsme žádné příznaky nebezpečí neregistrovali. Je asi fakt, že člověk si uvědomí, v jakém nebezpečí se pohybuje, až když je pozdě. Staníka s Michalem přestalo objevování dalších tras bavit dříve než nás tři zbylé, tak že se od nás odtrhli, s tím, že sraz u auta byl dán na sedmou hodinu. Jelen, Karel a já jsme pak ještě projeli dalších několik stanic, když bohužel na stanici, jež měla být blízko našeho auta, jsme díky lehčí dezorientaci nevystoupili. Museli jsme tedy absolvovat docela slušnou štreku směrem k autu, když v tom bludišti vysokých budov, nám jako orientační bod nejvíce posloužili dvojčata. Kluci nás v osm hodin z láskou zrovna nepřivítali, navíc bylo jasné, že se zpozdíme i na večeři.
    Ta hodina zpoždění Alfredovi ani Helen vůbec nevadila nebo to alespoň nedávali najevo. Helen, na svůj věk velice půvabná Alfredova žena, nás stejně půvabně přivítala, k večeři nachystala karbanátky s bramborovým salátem a na závěr hodování pak zmrzlinu. Poté jsme seděli na verandě, z níž byl hezký výhled na osvětlený New York a povídali si. Večer proběhl převážně v duchu Alfredova příbuzenstva, když každý z nich byl nějakou významnou osobností. Helen se moc ke slovu nedostala. Ještě bych chtěl dodat, že Helen pracovala u Petera v realitní kanceláři. Po dlouhém povídání jsme šli spát kolem půlnoci, samozřejmě řádně vysprchovaní.
    Dnes jsme ujeli 108 mil.

    66. DEN 4. 9. 1997

    PRODEJ FORDA

    Po dlouhé době jsme tedy nespali pod širým nebem nebyli obtěžováni komáry či hlukem aut, zkrátka vyspali jsme se všichni super. K snídani Helen přichystala vejce a chléb, dále pak trochu exotický chléb banánový a marmeládu. Po této vydatné snídani jsme nasedli do auta a odjeli k Peterovi. Ten pro nás zprávy příznivé zrovna neměl, nebo o našeho forda žádný dealer zájem neprojevil. Řekl, že bychom mohli uspět u dealerů poněkud dále od silnice č. 22. Peter se nabídl, že tam s námi pojede, což mimo jiné znamenalo, že se naše cesty museli na dnešní odpoledne rozdělit. Bylo by totiž zbytečné, abychom jezdili v pěti, navíc by jsme se pak , při případném prodeji forda, mačkali v Peterově autě. Prodávat forda jeli Karel, Jelen a Michal, zatímco já se Staníkem jsme se vydali na procházku, jejíž hlavním těžištěm byly návštěvy levných supermarketů nacházejících se při silnici č. 22. Nejvíce nás zaujali levné boty, poslední dolary jsme utratili právě za ně. Takto jsme strávili prakticky celý den, někdy kolem osmé hodiny jsme přišli k Alfredovu domku zvědavi, jak pak, že dopadl dnešní prodej. Dopadl přímo katastrofálně, právě tak hodnotím obdrženou sumu, jež odpovídala pouze deseti procentům ceny, za kterou jsme toto auto koupili. Obdržených 250$ jsme samozřejmě dali Michalovi, jenže pak ještě mu každý dlužil dalších 50 babek. Celý den jim prý dealeři nabízeli za forda ještě směšnější částky, až se našel jeden, který se v autě naštěstí neprojel a rovnou za něj vysolil alespoň těch 250$. Když jsme přišli, tak byli již kluci navečeření. Museli se tedy chvíli dívat, jak já se Staníkem do sebe ládujem jaké si masové kuličky doplněné těstovinami, asi Heleninu specialitu. Dnešní večer byl téměř totožný s tím včerejším, akorát, že se okruh témat rozšířil ještě o světové války. Bylo skutečně neuvěřitelné, co všechno Alfred a jeho nejbližší prožili a vůbec i Alfredovy znalosti. S jeho povídáním rychle zmizel smutek z toho nepovedeného prodeje, příjemně naladěni jsme mohli být také i proto, že nám na zítra slíbil Peter odvoz na letiště. Dnes jsme šli spát o něco dříve než včera, asi v jedenáct.
    Dnes jsme ujeli posledních 52 mil.
    Celkem jsme v Americe najezdili 16 900 mil.

    67. DEN 5. 9. 1997

    ALFRED, HELEN A ODLET DO VLASTI

    Závěrečný den našeho pobytu v Americe zahájila opět vydatná snídaně, přičemž její náplň byla téměř shodná jako včera. Dopoledne jsme strávili převážně u televize, když všem zprávám tehdy vévodily ty, jež se týkaly pohřbu tragicky zesnulé princezny Diany. Nějakou tu chvíli jsme dokonce zůstali v domku úplně sami, to když Helen odjela s Michalem shánět bundu a Alfred byl u lékaře. Myslím, že k tomu není, co dodávat. Kolem poledne jsme se opět všichni sešli, aby nás poté Helen s Alfredem pozvali do resturace. Restaurace to nebyla ledajaká, jednalo se o velice luxusní podnik, jehož hlavní doménou bylo pořádání svatebních hostin, k čemuž mělo sloužit několik obrovských a také interierově působivě řešených sálů. Toto vše nám ukázal majitel, Řek, ktery byl i zároveň dobrým přítelem Alfreda. Odhalil nám rovněž i zákulisí nemalé kuchyně, jež zde produkuje jídla samozřejmě převážně v řeckém podání. Ani snad nemá smysl psát, co si každý z nás objednal, za zmínku však stojí, že jsme z tohoto podniku odcházeli tak přeplněný, že třeba já jsem se přestal po dlouhé době těšit na jídlo v letadle.
    Zanedlouho po našem příjezdu z restaurace se objevil Peter Engelman, aby nás odvezl na letiště. Jen velmi těžko jsme se loučili s Alfredem a Helen, kteří se skoro s mateřskou láskou postarali o pět chlapců. Ještě tedĎ mi to vše připadá jako hezká pohádka. Samozřejmě nechybělo společné foto, ale pak už jsme museli vyrazit směrem na Newark.
    Asi hodinu před startem našeho letadla, tedy v pět, jsme byli na letišti. I s Peterem Engelmanem jsme se pak museli rozloučit, s chlápkem, který se nám tak náhodně dostal do cesty, a který nám tak vydatně pomohl. ڞasný člověk. Celní odbavení proběhlo bez problémů, což se týkalo hlavně mě a mého cestovního průkazu. Krátce po šesté hodině jsme vstoupili do přistaveného jumba, když podle místenek jsme seděli všichni v prostřední řadě a to tak, že kluci vedle sebe a já za nimi mezi starším Američanem a nějakou Němkou. Pak už se jen naplno rozhučeli obrovité motory, abychom po chvíli opustili americký kontinent. Měl jsem štěstí, nebo stařík pocházející z Virginie byl velice příjemným společníkem, tak že jsem měl možnost mu svou lámanou angličtinou povídat o našich velkých zážitcích. Snažil jsem se mu vyprávět především o skvělých lidech, které jsme při naší cestě potkali, mám tím na mysli hlavně Langdonovi z Nebrasky, dále pak krajany ze Seattlu, jež nám opravili levně našeho nabouraného forda, samozřejmě také Toma a lidi ze San Rafaela, Jolandu a Antonia, jež nám usnadnili pobyt v L. A. , dva automechaniky z coloradského Cortezu, kteří nám díky bezplatné opravě předního kola fakticky umožnili projet zbytek Ameriky podle původního plánu a v neposlední řadě Petera Engelmana a Alfreda s Helen, jejichž počinání si lze u nás doma jen stěží představit. Všichni tito lidé budou zcela jistě tvořit základní kameny našich vzpomínek na Ameriku. Když to tento stařík všechno vyslechl byl natolik ohromen naší cestou, že nás vybídl, abychom se příště určitě zastavili i u něj ve Virginii. . . . .

    JAN KŘ͎

    Pokud naleznete překlepy nebo chyby jako i/y z/s, pokud budete chtít říci slova chváli a obdivu, tak klidně napište a vylejte si své srdce.
    Pokud máte výhrady k slohovému stilu a nevhodným výrazům tak si to nechte pro sebe a nezatěžujte svými stížnostmi Internet.


    Stránky stvořil a výpravy se zúčastnil: Karel Hanton - krlvllum.c

    Tyto stránky jsou sponzorovány firmou "Průmyslový-servis", dodavatelem materiálů pro slévárny a abrasiv pro otryskávání.


    [CNW:Counter]
    Od 30.9.1998.