Chorvatsko 2000

Čauky, všechny vás zdravím a přikládám povídání o tom, jak to bylo v Chorvatsku (2000). Vloni jsem myslím vůbec nic nepsal, a ani jsem tam sebou neměl foťák - obojí důsledek určité myšlenkové rezignace na schopnost slov i obrazu pochytit nepochytitelné, zadržet všechny ty okamžiky vrhající se bezhlavě do propasti minulosti a zapomnění, prozaicky řečeno. Loňský přístup mě - snad až na svoji pohodlnost - neuspokojil, a tak jsem letos nafotil čtyři filmy, z toho jedny diáky, a též ze sebe touto cestou vrhám cosi slovního průjmu, pokoušejícího se nedokonale vystihnout sice dokonalou, ale už uplynulou minulost.

Let's get started:	Letos, jako už po dvakráte, jsme opět s kladenskou bandou mého známeho Karla Hantona, který vše zorganizoval (pozn. od KH "nejenom já"), a s dalšíma lidma, které se podařilo sehnat, vyrazili opět na jachtu do Chorvatska. Po zkušenostech se dvěma předchozími plavbami jsme provedli následující drobné organizační změny: - jelo se v půlce října, tj. v době, kdy se výrazně lámou ceny směrem dolů, a tudíž jsme si za menší peníz než obvykle pronajmuli mnohem lepčejší loď než obvykle. Zároveň jsme tiše i nahlas přepdpokládali, že v říjnu už to bude pěkně foukat, tudíž že se nám vyhnou ty bezvětrné dny, kdy se dá akorát tak blbnout s motorem a opalovat se na přídi. - nikdo to v loni neřekl nahlas, ale vzít na loď ženy se neukázalo být štastným (nebo snad řekněme "optimálním") řešením, a proto "se" od této varianty letos upustilo. Žena na palubě může přinášet i spoustu výhod, a obecně věřím, že určitý typ holek, něco mezi bikerkou, jezdkyní rallye a lyžařskou instruktorkou, by byl na lodi jako ryba ve vodě, spousta ženských plachtí líp než jejich manželé, ale ty ženy, které jsme tam měli minule, se ke své následné škodě domnívaly, že se jedou "slunit k moři na dovolenou". Což je pravda jen částečně - jede se na moře, ne k moři, a nejede se na dovolenou, ale plachtit. Což není činnost vždy zcela pohodlná. A v říjnu už to s tím sluníčkem taky nebude zcela havé.
13.10.2000, Pátek:	Naštěstí lidí bylo tentokrát víc než dost, dokonce o jednoho víc než byla kapacita lodi, a tak jsme se naskládali do Transita a do jednoho renaulta a vyrazili. Podle zpráv od kapitána bylo v Chorvatsku 15st, vítr jak svině a déšť. Zajímavá kombinace. Já jsem byl nabrán na Hrádku, kde jsem ještě před odjezdem na dovču naskóroval zase jednu méně příjemnou situaci, v armádě nic neobvyklého, ale prostě odjezd na dovču si dovedu představit i bez těchto obstrukcí. (Mimochodem, skoro jsem nejel, ale to je zase jiná story, která se v tomto případě překrásně nezadržitelně propadá do hluboké minulosti, viz subject!, tudíž o ni tady pomlčíme :-) Opřel jsem si hlavu o fleecovou bundu a probudil jsem se až v Brně před hypermárketem, ve kterém jsme chtěli jenom dokoupit nějaký drobnosti - gró zásob se vezlo ve stokilové bedně naložené v transitu. Jít do hypermárketu v pátek odpoledne je nápad, který je v Brně zjevně velmi populární, a ještě zjevněji je taky naprosto blbý. Nesehnali jsme ani tu kárku, co se do ní tlačej věci, takže jsme koly, budvar, gin, sýrec a další nesli jen tak v ruce. Všude okolo nás bublal onen typický supermárketově stresový cvrkot nakupujících rodinek, pro změnu štrejchnutý brněnským dialektem, který celému tomu hemžení a mravenčení dával nádech jihomoravské lehkosti, ale jak mám moravštinu rád, byl jsem fakt hepy, když jsem se v autě znovu zabořil do měkoučké bundy a znovu jsem usnul. Kvůli známým problémům s přechodama jsme to švihli na Blavu, nicméně kdesi v patlasu jsem vyšťoural, že hned za hranicema s ČR je na Slovensku taky jeden přechod, a rozhodli jsme se, že to zkusíme tam. Odbočku jsme nejdříve přehlédli, což nebyl žádný problém, protože to byla taková zpevněnější polní cesta kamsi do kukuřice - nebýt tma a být to v srpnu, připomínalo by to určitě onu památnou "zkratku" v Rumunsku, no ale i to je jiná historka. Přechod připomínal spíš výletní hospůdku pod velkým kaštanem než bod mezistátní důležitosti, znuděný celník se na auto ani nepodíval a poslal nás přes Dunaj. Na druhý břeh vedl pontonový (!) most a tak se ze zkratky kukuřicí směr svoboda a demokracie stala spíš jízda zručnosti, protože ty pontony na ten břeh teda navazovaly dost blbě a málem jsme přišli o výfuk. Pak jsme prokličkovali jakési rakouské Neratovice nebo Kralupy, při pohledu na kouřící komíny a po ochutnání místního vzdoušku pochopili, proč TADY u přechodu nikdo proti atomu nedemonstruje a práskali to na Vídeň, já opět sladce spící. Vzbudil jsem se, nepříliš ochotně, až na jednom parkovišti kdesi za Vídní, kde jsme se sjeli s posádkou Transita, a zjistilo se, že až na kapitána, který, jak už řečeno, se právě snažil usušit promočené spodní prádlo po regatě v Chorvatsku, jsme komplet. Jelo se dál, Slovinsko, Chorvatsko - všechno jsem prospal.
14.10.2000, Sobota: Ujeto: 20.5 Nm Lodě v domovské marině v Zadaru. Krásný pohled opět po roce. Celá posádka mimo fotografa Lukáše. Večer jsme zakotvili u českého katamaranu. Vychod Slunce v Kornatske zatoce.	V sedm ráno jsme byli v Zadaru v maríně. Marína je přístav jachet a motoráků, s veškerým komfortem jak pro posádky (teplá voda ve sprše), tak pro lodě (od servisu motorů po jehly a nitě na plachty). Byla už plná lodí, a ty z posádek, které se pobledlé, pohublé a jen lehce opálené navrátily z moře, pomalu vyklízely lodě, do kterých se po zevrubné několikahodinové kontrole stavu lodí postupně začaly stěhovat zcela neopálené, po noční jízdě lehce rozcuchané, ale přesto velmi veselé posádky nové. Přetransportovali jsme objemnou krabku do lodi, rozdistribuovali jsme její obsah do různých úkrytů, skříní a děr rozesetých po celé lodi, což mělo mít za následek, že jsme ke svému úžasu koncem týdne začali objevovat různé "skryté zásoby", ale to jsme v té chvíli ještě netušili, prostě jsme měli pocit, že způsob uskladnění je přehledný, a snadno zapamatovatelný. Mezitím jsme se ještě vydali na prohlídku Zadaru, od jehož centra jsme byli tak deset minut chůze, a já v malé cukrárně, v chorvatčtině případně nazývané SLASTIČARNA naskóroval naprosto báječné kafe so šlagem čili šlehačkou, což se mělo stát naprostým kafařským šlágrem týdne a hlavním trumfem chorvatské pohostinnosti, aspoň teda pokud jde o moji osobu, na kofeinu, jak jest obecně známo, zcela závislou. Zhruba ve dvě až ve tři hodiny jsme se vydali na cestu. Jachta se jmenovala Dora, a byla jediným majetkem Bruna, což byl postarší sympatický Chorvat, který měl o svoji loď zcela jistě strach. Vzhledem k tomu, že nová přijde na 300tis marek, a že měl jen tuhle, se mu ani nedivím - já bych to nedal z ruky, ale nějak si to na sebe vydělat musí, to je jasný. V lodi byly postele pro devět lidí, ale bylo nás deset, což se vyřešilo tak, že Dave spal "na gauči v obýváku". V kuchyni zavládla anarchie, všichni nadšeně pobíhali sem a tam, od kormidla dolů do lodi, různě se věšeli do lan a podobně, prostě prvotní nadšení z pocitu, který v člověku vyvolává postupně vzdalování se nábřeží a sílící vítr v tváři. Kokpitu, což je prostor na zádi před vlezem dovnitř do kajuty, vévodila výrazná samolepka, na které byla v červeném kruhu přeškrtnuta plachetnice, jejíž stěžeň škobrtal o most spojující ostrovy Ugljan a Pašman. Je sice 16.5 m vysoký, ale totéž se dalo říct o stěžni naší lodi, a sázky byly tudíž vyrovnané. Kapitán Pepa si sice věřil, nicméně pro jistotu těsně před mostem nechal celou posádku pověsit na ráhno (spíš bych použil slovo "vyvěsit") vysunuté do boku, čímž se stěžeň naklonil na stranu, několik centimetrů získaných tímto způsobem nám pomohlo prodrat se silným proudem pod mostními pilíři a byli jsme na cestě ven na moře. Pobřeží Dalmácije je před mořem kryté pásmem šelfových ostrůvků. Hlavní část se jmenuje Kornáty, které jsou zároveň vyhlášeným přírodním parkem, proslulým holýmy kuželovitými ostrůvky a naprosto perfektně čistou smaragdovou vodou, která by mohla úspěšně soutěžit s korálovými atoly, snad jen těch rybek a dalších potvor je v ní míň. Už za tmy jsme dopluli k ostrovu Katina, kde jsme se vyvázali na kotvící český katamaran a já jsem mohl, jak jinak, dál spát.
15.10.2000, Neděle: Vítr: Jugo 145/30 Moře: 3-4 Ujeto: 45 Nm Podzimní sluníčko svítí již nízko nad horizontem. A hřeje ještě míň. Jo a tohle je náš kapitán Pepa. Elan43 se zarezaval do vln podstatne vice nez lonsky SAS39. U nezvracejici posadky to vyvolavalo nadseni. Zde je několik starších fotek. Ne vždy je moře tak přívětivé, že se dá jen v klidu zvracet. ZIMA. VÍTR. DÉŠŤ.	Následujícího rána jsem chvíli v sandálech honil kozy po ostrých kamenech, mezi kterými se krčily vyfoukané trsy trávy a jen sem tam nějaký zakrslý stromek. Nicméně pohled na vymetenou oblohu a lehce zvlněné moře sliboval hezkou jízdu. Vyrazili jsme směr jihovýchod, vymotali se mezi ostrůvky na širé moře a začali křižovat proti větru. Ten je v zásadě trojí: Jugo, což je vítr odkudsi z Afriky, který fouká Jadranem vzhůru a foukal i dva dny po našem příjezdu, tudíž pokud jsme chtěli plout dolů, museli jsme křižovat. Další je Bora, (zdravíme touto cestou šťastné majitele nových Volkswagenů), která fouká od pevniny do moře, řekněme kolmo na Jadran, a poslední je Široko, které fouká v opačném směru než Jugo. Jugo přidávalo a zvedlo pěkné vlny. Měl jsem na sobě jen plavky a tričko, a protože mi bylo trochu zima, seděl jsem na schodech do kajuty tak, abych měl nohy pod plexisklem, které se zatahuje nad vchodem. Ze začátku jsem tahal za lana a snažil se aktivně účastnit dění v kokpitu a na palubě, nicméně čím dál víc jsem se smiřoval se svojí poměrně pohodlnou pozicí na schodech. Asi to znáte z vlastní zkušenosti nebo kdo na lodi nebyl, tak z filmu, nicméně zakladním průvodním jevem plachtění je náklon, a když se křižuje proti silnému větru, jde o náklon maximální. Dá se tedy buď zapřít za kormidlem, nebo sedět na boku lodi, vysoko nad vodou, kde to na vás cáká a jako bonus vám smáčí zadek voda stékající po palubě směrem od špičky, která se občas za hurónského řevu nadšené posádky zaboří s mohutným cáknutím do vlny. Ještě je možné se uplacírovat na lůžku v kajutě, a zapřít se nohou o protější stěnu a rukou o dveře, abyste z palandy nespadli. Z těchto důvodů mě moje místo docela uspokojovalo, i když jsem překážel těm několika šťastlivcům, co měli žaludek na to scházet i v této chvíli do podpalubí. Tam je totiž nejenom obývák a kuchyň, ale taky GPSka a mapy, základ navigace. Tahle loď měla GPSku luxusnější, dokonce v ní už byla naprogramovaná mapa pobřeží, takže jsme už rovnou na displeji viděli, kde jsme a kam plujem. Ty loňské ukazovaly jen polohu lodi, takže jsme to museli vždycky dohledávat na mapách. Vlny se monotónně valily jedna za druhou, nahoru a dolů, a jejich monotónní pohyb kopírovala i loď a s ní i můj žaludek. Loď se vždycky zhoupla nahoru na vlně, pak se obrátila směrem dolů a přicházející vlnu bud hladce prořízla, anebo do ni - v případě slabšího kormidlování anebo nepravidelnosti v rytmu vlnění - s velkým rámusem a hlavně se spoustou cákotu plácla, až to zadunělo. Příslušná sprška vyvolávala obrovské nadšení u zmáčené posádky, koš na špičce lodi byl stále obsazen nadšenci vyžívajícími se v každém zaříznutí do následující vlny, a můj žaludek se vzpíral pohybu po sinusovce. Najednou se strhl na zádi trochu povyk a veselé poznámky komentovaly Marka přehnutého přes palubu, posílajícího nevydatný oběd rybám. Všichni se smáli - ale já se nesmál. Zručně kormidlujícímu kapitánovi a pak dalším, co si od něj kolo brali, svítily oči nadšením, kapičky tříště se třpytily v odpoledním slunci a na fousech mu začínaly objevovat první krystalky soli. To už jsem se držel deklu oběma rukama, jak jsem byl mokrej tak mi byla pěkná zima, drkotal jsem teda zlehýnka zubama, naskákal jsem na sobě husí kůži a můj žaludek už toho měl vážně tak akorát. Tak akorát, že kdyby se v té chvíli zakotvilo v nějaké klidné zátoce, přirazilo k molu v nějaké marině nebo se prostě to moře jenom přestalo vlnit, bylo by vše OK. Ale široko daleko bylo jen moře a nejbližší maríny s teplou sprchou se ztrácely v oparu na obzoru. Od kompletní soupravy funkčního prádla z Moiry, které používám na kolo a na lyže, mě přitom dělilo asi tak pět hrizontálních a jeden jediný vertikální metr. Po zvážení situace jsem se tedy rychle rozhod, že vezmu za své obecně uznávanou myšlenku, tolikrát horlivě prodiskutovávanou u šálku dobré silné kávy se šlágrem v přístavních kavárničkách, že mořská nemoc je jen psychická záležitost a že Pepovi nebylo špatně NIKDY. Je potřeba mě něčím zaměstnat, aby mě nezaměstnávaly myšlenky na rozhoupaný žaludek!, křičela moje rozhoupaná mysl. Jako horlivý fotoamatér jsem tedy vlezl do houpajícího a nakloněného podpalubí, kde jsem během rekordních patnácti vteřin vyndal foťák z tašky a vyměnil objektivy včetně fitru. Po zatuchlém vzduchu s pachem nafty dole byl svěží mořský vzduch se stopou vodní tříště velmi osvěžující. Clona, čas, pěkně zaostřit, taaaak - CVAK ... Se zrcadlem mojí stařičké Minolty X-700 se ale definitivně překlopilo i cosi jiného někde jinde - rychle jsem hodil foťák do přihrádky pod schody a vystartoval k zábradlí. Bohužel na návětrnou stranu, tedy stranu, odkud fouká vítr směrem na záď lodi, směrem na kapitánovy fousy, kde tímto krystalky soli dostaly společnost, směrem dolů do kokpitu, kde se zotavoval již docela zotavený Marek a Honza a i starý mořský vlk Dave, který stejně jako já jel potřetí, ale blil poprvé. Poháněn nesouhlasným mručením jachtařského davu jsem se podél zábradlí nějak odplazil blíž k zádi, kde jsem se moh realizovat už bez dopadu na okolní životní prostředí, a posléze se přesunul na tzv. zrcadlo, neboli "badeplatz". To je prostor na samé zádi lodi, za kormidelním kolem, je tam i sprcha (páč má lodní nádrž na vodu kapacitu jen 400l, tak se používá vysloveně na symbolické opláchnutí tváře a rukou po výlezu z moře, nikoliv na skutečné koupání, jak by název mylně naznačoval) a je tam i relativně klidněji než vysoko na boku nakloněné a ve vlnách se houpající lodi. Tady jsem seděl asi dvacet centimetrů nad vodou, opásán lanem, abych do ní nespad, když mě sluníčko, které se teda mezi náma to odpoledne docela flákalo, lehce osušilo, když už nehřálo, tak mě zase zepředu osprchla vodní tříšt, byla mi zima, mokro, společnost mým žaludečním křečím dělaly jen Honzovy žaludeční křeče, a přál jsem si, stejně jako další postižení, být v té chvíli v teple, suchu a pokud možno někde úplně jinde, co nejdál. Propluli jsme okolo ostrůvku Opat, před jehož molem jsme uhnuli proti větru a vyrazili směrem k pevnině k ostrovu Murtar, přes tzv. Murtarské moře, což je asi osmi mílový prostor mezi vnějšími a vnitřními šelfovými ostrovy. Vlnění trochu polevilo, spíš symbolicky, ale nastal jiný problém - obraty. Jak byl kurz na otevřeném moři stabilní, jakž takž se stabilizovaly i vnitřnosti. Nicméně teď se každých dvacet minut dělal obrat, a jen co si střeva zvykly na jeden náklon, lups, zavrčel naviják kosatky, plachta se na chvíli začala třepat ve větru a loď se naklonila na druhou stranu. Abych to dál neprotahoval, trvalo to ještě asi hodinu a půl. (Když už teda tady takhle rozebírám tuhle nikoliv příjemnou problematiku, tak jsem měl mimo jiné možnost zjistit, že jsou různé styly zvracení, od prostého vrhnutí obsahu do moře, až po dvou tří minutové dávení, které jest tedy mojí výsadou, a které mi u pobavené posádky vyneslo titul "Mořský lev"... :-) inu český smysl pro humor, jakkoliv mi bylo blbě, tak tomuhle jsem se v tý chvíli fakt zasmál. Murterská zátoka a přilehlá marína i městečko jsou obklopeny klidovou lagunou, kde se vše uvedlo do naprostého normálu, takže jsem sešel do obávaného podpalubí, kde jsem dal vodu na sporák a začal kuchtit, nejdřív horký čaj a pak i nějaké jídlo. Dostal jsem titul lodní kuchař, který jsem přijal ze dvou pragmatických důvodů: horu nádobí po každém jídle myl v nakloněném podpalubí kuchařský pomocník, ne já, a za druhé, když jsem viděl programátorský úchop kuchyňského náčiní, poděkoval jsem v duchu mamince, že mě naučila jakž takž základům vaření, a šel jsem se dobrovolně o svůj žaludek starat sám. Už si nepamatuju, co jsme klohnili - jo, hovězí ve vlastní šťávě. Přátelé, a to speciálně vy, kteří nakupujete v síti Kaufland, P O Z O R ! ! ! Hovězí ve vlastní šťávě zakoupené v síti Kaufland a Made by Hame (čti "madebihame") připomínalo hovězí ve vlastní šťávě asi tak jako připomíná macdonald útulnou kamenou rodinou hospůdku kdesi v levandulí provoněné Provence. Dělal jsem fakt co jsem moh, ale *smrad* z těch několika málo gramů parodie na maso, které skromně plavaly v koutě konzervy (dá-li se u konzervy mluvit o koutech...:-) se ani deseti dekama pepře na porci nepodařilo vyrazit. Raději jsme proto s povděkem přijali návrh místního hlídače maríny, který nám nabídl férový obchod: teď mu dáme stovku a vypadneme ráno do půl osmé, nebo zaplatíme v osm ráno v recepci maríny dvěstě kun. Nejen proto, že nás ten dobrý muž nasměroval na nejbližší horkou sprchu, jsme jeho návrh přijali s povděkem. Ve sprše jsem vyslechl napínavé líčení opáleného postaršího Novozélanďana, který kolegům jachtařům barvitě líčil, jak při vjezdu do laguny, ano, přesně tam kde je potřeba se trefit mezi dvě záludné mělčiny, se otočil po výkřiku své manželky a uviděl, jak se na něj řítí plnou parou loď pod plachtama! Strhl proto kormidlo doleva, ale představte si ten šok, když presně v té chvíli učinil přesně totéž i kormidelník jachty, která si to na něj šněrovala. To bylo vcelku logické, pomyslel jsem si, protože nám foukal vítr zprava a měli jsme ještě na stěžni kus hlavní plachty, proto se nám mnohem líp točilo po větru než proti němu, ale v zájmu zachování dobrých vztahů s Novým Zélanďanem jsem si to nechal pro sebe - stačí už to Rakousko. Naštěstí, pokračoval ten muž, už jsme byli těsně za tou mělčinou, proto jsem strhl kormidlo prudce vpravo a lodě se minuly, ale fakt jen o pár bloody centimetres. To byla pravda, víceméně jsem už mírně zotaven sledoval celou situaci zpoza kapitána - nicméně jsem nevěděl, že to co vidím já (stál jsem vpravo za ním) on přes plachtu nevidí a tudíž tu loď uviděl až na poslední chvíli ze všech možných posledních chvil. V Murtaru jsem se před dvěma rokama, kdy jsme tu kotvili zahákováni nikoliv v marině, ale pěkně romanticky a strašidelně přivázáni k boku vraku rybářské lodi, seznámil v cukrárně s jistou Krystinou. Prodávala výtečnou zmrzlinu, sněd jsem jich asi sedm kopců, a směsí chorvatštiny a němčiny a angličtiny a češtiny jsme se pobavili o všem možném. Prchavost jachtařských existencí v přístavech nedovolila ovšem našemu vztahu, aby se plně rozvinul, nicméně si dvakrát do roka pošlem pohled. Vyrazili jsme tedy i s ostatníma do oné slastičárny, protože nejen ke zmrzlinářkám nás všechny, co jsme tu tehdy byli, vázalo silné emotivní pouto. Zmrzka je prostě v chorvatsku naprosto super. Jaké bylo ovšem Lukášovo zklamání, když okna slastičárny byla pustá a dveře zavřeny na petlici! I vydala se skupina zklamaných mořských vlků hledat útěchu v jiných vaničkách než původně plánovala, ale ouha. Na chorvaty už je asi v říjnu zima, zmrzku nikde neměli! Sedli jsme si teda na balkon jedné kavárny, dali si šlágrový kafčo, koukali na hemžení na náměstíčko-navsi pod náma a bylo to super. Chorvatům asi říjen přijde tak studený, že mu dokonce říkají listopad, a listopadu říkají studený.
16.10.2000, Pondělí: Vítr: 140/3-4 Moře: 1-2 Tlak: 1024 hP Ujeto: 58 Nm LORA. LORA. LORA. LORA. Karel, David a LORA. Tak tohle je vjezd do Trogiru. Ještě jednou Trogir.	V půl jedenácté jsem sebu prasknul na bidlo a spal jsem jako nemluvně až do rána. Probudil jsem se naprosto v pohodě, s čistou myslí i žaludkem klidným jak tichá hladina laguny, nicméně já už mu nevěřil, už to nebyl můj přítel a proto jsem mu dolů poslal jeden Nokinal, kdyby ho náhodou zase hodlaly napadnout zaječí úmysly. Nevím jestli to bylo tím Nokinalem, anebo oním deficitem spánkovým, který na sobě cítím jak mě ta zkur... armáda nenechá ani jeden den pořádně vyspat, nebo tím, že ten den už tolik nefoukalo a vydržet v podpalubí pro mě byla "brnkacka". Ať tak či onak, spal jsem v podpalubí jako miminko asi čtyři hodiny a probudil jsem se skoro až když jsme po *relativně* klidné hladině dosvištěli až do starobylého města Trogir. Trogir - to byla bomba. Pánové a dámy, něco vám povím. Předloni jsem objevil pevnost Hvaru, hrdě se tyčící nad mořem, vloni jsme na italském pobřeží objevili dokonce celé městečko Peschici, hrdě se tyčící nad mořem na útesu převislým tak, aby místní mohli pohrdavě odplivavat z oken baráků rovnou do bouřících vln hluboko pod nimi. Dvakrát jsme strávili úžasný večer v uzounkých uličkách starobylého Šibeniku, kde jsme lehce zbloudili nejenom kvůli té rakiji, která už tak křivolaké uličky ještě více zašmodrchala. Ale Trogir, to byla FAKT BOMBA. Trogir, město zlatníků a kupců - mimochodem, uličky karvány obchůdkama se zlatem a luxusní kosmetikou, a kluci, kteří se vydali na kopec do přízemně současnějších čtvrtí tvrdili, že vily, které potkali, se rozhodně nedaly označit za standardní bydlení. (konec placené inzerce...:-) po večeři jsme se vydali na prohlídku, ve slastičarně s "Vítejte" v japonštině na dveřích jsem si dal jednu kuglicu banánové, ale tak dobré banánové, jakou už jsem taky fakt hoooodně dlouho neměl. Pak jsme si sedli do kavárny na nábřeží pod mohutným hranolem věže přístavní pevnosti, poslouchali racky, přístavní cvrkot a též hukot letadel, přistávajících v nedalekém Splitu. A taky se snažili vyrovnat s faktem, že místní víno není zdaleka tak dobré, jak by poloha na jihu evropy napovídala - tohle nechápu. Trogir je chráněn Unescem, a Unesco v tomto případě ví přesně, co dělá. Časem dodám nějaké ty historické údaje okolo - vzhledem k tomu, že nikdy nevíme dopředu, kam poplujem, tak nemám nastudovanou historii, památky apod., navíc většinou se dostanem do těch měst až pozdě večer, kdy je všechno zavřený, takže to tu dodám někdy příště. Dnes jen moje dojmologie. :-)
17.10.2000, Úterý: Vítr: 230/1 Moře: 0-1 Tlak: 1026 hP Ujeto: 25.6 Nm David ve vodě. Ondra na špičce potápějícího se TITANICU. Ondra je prostě hvězda.	V úterý ráno nás probudilo naprosté bezvětří, da-li se tedy říci o naprostém bezvětří, že vás vzbudilo. Posilnili jsme se a na motor vyrazili z města. Na lodi se toho dá v bezvětří dělat relativně víc, než v silném větru, kdy se dá jen něčeho se držet, nechat na sebe cákat vodní tříšť a plachtit. Za bezvětří se dá v lodi spát, což jsem hned využil, dají se hrát karty, začátečníci se učí kormidlovat nebo vázat uzly, vyptávají se na funkci různých lan a navijáků, čímž umožňují zkušeným mořským vlkům, kteří to za ten rok samozřejmě skoro všechno zapomněli, by si to tímto důstojným způsobem zopakovali bez toho, aby se ztrapnili. Taky se dají hrát karty, a jenom pít se pije stejně dobře jako za větru. Karel a spol, finanční mág celé akce, našel před dvěma lety kdesi hluboko v útrobách prodejní sítě Kaufland opuštěný kout, kde se smutně krčilo několik opuštěných a nikým nechtěných, a právě proto asi VELICE levných kartonů přerovského piva model ZUBR (KH: jedno z mála piv, které se snese i "tepl." né moc vychlazené a 0,5l za 9Kč Jóóóóóó) . Tedy, spíš BR. Jak v úvodu naznačeno, coby ošlehaný mořský vlk vsadil jsem na doplňující kartónek Budvárku, ale ty do úterka došly, a tak ten den i já jsem se vydal, nesouce na bedrech svůj kartón, na svoji nechlazenou plechovkovou Zubří kalvárii. No a taky se dá za bezvětří krom pivní meditace provozovat motorové blbnutí. To se na lano, co vede z vrcholku stěžně na konec ráhna, navážou další lana, takže člověk je asi třicet metrů za lodí, a ono nechat se vodou vláčet rychlostí okolo sedmi osmi uzlů vydá za intenzivní masáž. Tedy pokud neuvažuje uzly Jirka řečený díky své bujné hřívě Leonardo, který uzel uvázal tak kvalitně, že se lano utopilo ještě dřív, než se za jeho konec stačil chytit. :-) Takhle jsme blbli a koupali se, až nám začalo být zima. Udělal jsem tedy Šerifovo kafe, vyrobené na základě prosté úvahy, že cokoliv smícháno s dostatečným množstvím ginu musí dát v součtu něco dobrého, a začal se číst Restaurant na konci vesmiru. No a pak zhasli, páč se slunce nachýlilo nad obzor a odpálilo onen každovečerní šíleně kýčovitý spektákl svého západání do moře, na který spolu s oblohou vyplácají snad všechny barvy, co existujou, do toho ještě frknou sem tam nějaký ten ostrůvek, párek hravých rackounů anebo zadumaného rybáře v malé loďce, nejlépe s vnoučkem. Nechápu, proč maj v Chorvatsku tak naprosto mizerný pohlednice, když tam maj tak nádherný západy slunce, překrásný města a další tyhle pohlednicový záležitosti. Abysme si toho všeho pěkně užili, zakotvili jsme na divoko v malé zátoce, bez teplé sprchy a bez teplé vody, ale ani nebyla potřeba. A zde vstupuje do hry rum. Čili od našeho vstupu "Božkovská pochoutka s lodičkou vyrobena z bramborového zákvasu namísto cukrové třtiny a proto nemohoucí nést označení RUM". A gin, se kterým není problém nikdy. (No dobře dobře, beru zpět, řekněme tedy "až na onoho památného silvestra nikdy...") Chlastalo se asi do tří do rána, a nálada byla výborná. Všechno se to pořádně rozjelo v tu chvíli, kdy se kdosi ze tří osaměle diskutujících u stolu vyjádřil, že "inteligentní holka se pozná, že do *toho* jde s rovnýma nohama", načež někdo jiný, o kom si tři osaměle diskutující u stolu mysleli, že už dávno spí, suše poznamenal, že naopak, inteligentní holka se přece pozná, že nohy pokrčí, což vyvolalo bouřlivou reakci dalších, o kterých si osamělí u stolu taky mysleli, že už dávno spí, a hnedle byl plný obývák, a rozpoutal se karneval. Otevřel se další soudek s rumem, já vytáhl z mrazáku na počest svého svátku láhev s "kfalitním" (jak se máš, Januszi? :-) ginem, i kola se někde našla, tonic tekl proudem, hrudě se dmuly, nad stolem se vznášely obrazy svůdných těl krásných žen, svíjejících se pod pohledem zpod našich suverénně přimhouřených víček, vzduchem létala vítězství, svět se scvrknul na malý jadýrko a my ho rozlouskávali pouhým lusknutím prstů.... asi ve čtyři zdroje vyschly, což způsobilo, že závaží světa zase ztěžklo, na svůdné krásky už šípy našich pohledů nezabíraly a páč to prostě začalo bejt takový všední, tak jsme si šli zase lehnout.
18.10.2000, Středa: Vítr: 290/3 Moře: 1-2 Tlak: 1026 hP Ujeto: 83 Nm	Stari Grad mě na rozdíl od Trogiru zklamal. Sice jak koukám na čerstvě vyvolané diáky, fotograficky mi sednul líp než Trogir, ale byla to díra. Nevím, možná tím, že po dvakrát jsme se tam nedostali, vždycky nám tak nějak "unikal", a k tomu ještě to jméno, navíc to bylo na opačné straně ostrova od toho báječného Hvaru - představoval jsem si cosi úžasného, starobylého, mohutného ... Zkuste si to říct pomalu a důstojně: "Stari - Grad". Byla to ale jenom taková malá vesnice u moře se sámoškou a jednou větší zotavovnou ROH na druhé straně zátoky - typický konflikt tajuplného očekávání ČEHOSI a následného kontaktu se šedivou realitou. Uličky byly ještě užší, kočky ještě línější, atmosféra ještě ospalejší než v Trogiru. Slunce svítilo jako o život a protože obloha byla podzimně vymetená, vytvářelo na předmětech pozorovaných v protisvětle nádhernou jiskřivou svatozář. Protože jsme vyráželi docela pozdě, a byli jsme docela daleko - ostrov Hvar už leží dost na jihu (taky na něj zasahuje subtropický pás, a palmy na něm rostou jako u nás šípky) - museli jsme vyrazit šupito presto. Pročež jsme vytáhli plné plachty a vyrazili podél ostrova Brač, na kterém odpolední slunce vyrýsovávalo nádherné žebroví hor. To přetínala jenom jedna silnice, ostrýma serpentínama sestupující z hřebene až dolů k moři. Místy byly vidět vypálená prostranství po rozsáhlých lesních požárech. Vitr zesílil, a abysme se trefili do místa večerního kotviště, vydali jsme se nekompromisně křižujíce proti němu směrem na moře, přímo do zapadajícího slunce, které barvilo ocelově modrou mořskou vodu do zlatova. Mělo to tu výhodu, že člověk nemusel sledovat kompas, a přitom jel pořád správným směrem, zase na druhou stranu to bylo asi stejně příjemný na oči jako když řídíte v autě a svítí vám večerní sluníčko přímo do očí. (Ještě že neřídím tak často směrem proti večernímu sluníčku...:-) Nicméně jestli se nebylo třeba něčeho obávat, tak to byli bezohledně předjíždějící řidiči v protisměru, tudíž jsem si převzal kormidlo, abych nečím pozitivním zaměstnal mysl, opět se soustředící v té chvíli až příliš na souboj mezi dobrými skřítky Nokinalíky a zlým čarodějem sídlícím v mém žaludku. Vítr zesílil, trochu jsme museli stáhnout kosatku, vlny narostly skoro do dvou metrů a kormidlování si vyžadovalo skutečně fyzické i psychické nasazení, a to bylo přesně to, co moje mysl potřebovala. Když jsem nekormidloval, tak jsem seděl na boku, oblečený do moirových spodků a trička s dlouhým rukávem, takže mi bylo relativně teplo, ale kraťasy mi pořád máčela voda, která stříkala na palubu při průjezdu většíma vlnama a pak si to tekla pěkně dozadu, aby se mohla zase vrátit domů do moře. Bohužel část z ní už se nikdy nevrátila, protože se zaláskovala do mých kraťasů. Postupně jsem ještě přitlačil fleecku a nepromokavou bundu, protože jsem nechtěl opakovat pondělní prochladnutí. Bylo to skoro perfektni a nahoře mi bylo opravdu příjemně teploučko, jenom jsem litoval, že jsem si neoblík i moirové slipy a ponožky, od kterých mě dělilo pouhých pět horizontálních a jeden výškový metr... Nicméně do kajuty jsem tentokrát nešel ani pro slipy, ani pro foťák. S večerem se všichni ti, kterým "se" řeklo, že si mají koupit gumákové pláštěnky, oblékli do žlutých gumákových pláštěnek, Pepa se zachmuřenou tváří vyndal záchrané vesty, kteréžto gesto by nás bylo i pobavilo, kdyby loď nebyla nakloněna na maximum a nesvištěla vlnama rychlostí devět uzlů, a to i přes několikeré přitažení plachet. Po západu slunce se paluba pomalu začala vyprazdňovat, ti, jejichž žaludek byl zároveň i jejich přítelem, se odebrali do kajut, a nahoře tak zůstali jen pobledlí potenciální poblijóni, idealističtí romantici mlčky objevující smysl a podstatu života v rychlé změně zpěněného zlata na stříbro a nakonec na olovo, no a kapitán. Težko se to popisuje, rytmus zpěněných vln, svištění větru, cákání vodní tříště, monotónní vrčení navijáků při obratech, třepetání plachty.... Loď se řítila nocí, řízena spíš nekompromisním tlakem větru než podle kompasu, a do toho tu a tam spadla hvězda. Za ostrovem vyšel OBROVSKÝ měsíc. A někdy okolo sedmé osmé hodiny tohoto magického večera, kdy nám bylo dopřáno potřást si rukou s tím, co nás přesahuje, nastal problém, označený v Ondrově zápiscích jako "čůrání nula". Loď se totiž houpala takovým způsobem, že vzadu na badeplatzu nebylo možno ani na okamžik zaujmout polohu stabilizovanou natolik, aby umožnila ono potřebné chvilkové uvolnění svalstva. Nohy prostě pořád musely pracovat a vyvažovat neustálé a nepravidelné pohyby nahoru dolů a do stran. Po určité době jsem na tom byl už tak, že jsem se snažil vyčůrat se z boku (tentokrát již ne návětrného....:-) napůl v kleče a napůl vleže, jednou nohou zapřenej o žbrlení a jednou rukou šikovně zamotanou mezi zábradlí a nohy tak, aby mohla plnit funkce podpůrné i směřující, ale prostě to nešlo. Po deseti minutách marných pokusů jsem to vzdal a řek jsem si, že teda až bude nejhůř, tak se stane co se má stát, a bude vystaráno. Snažil jsem se aspoň soustředit na kompasový kurz, vlny a padající hvězdy. To trvalo několik hodin. Naštěstí se okolo jedenácté přesně podle kapitánovy předpovědi ("vítr se ztiší buď okolo šesté, po západu slunce, anebo okolo jedenácté") vítr i moře trochu zklidnily, a už bylo možné ulevit si na zádi i bez záchranné vesty. Po jedné se nastartoval motor, loď se narovnala a já šel do podpalubí postavit kotel vody na grog. Ten si všichni promrzlí členové posádky skutečně zasloužili.
19.10.2000, Čtvrtek: Vítr: 280/2-3 Moře: 1-2 Tlak: 1025 hP Ujeto: 37,4 Nm Malá zátoka s velkou hospůdkou.	Další den začal tím pádem trochu později. V pohodě a bez nějakých závažných problémů jsme dopluli až do Murtarského moře, kterým jsme prosvištěli opět křižujíce proti větru, foukajícímu tentokrát z opačné strany, než když jsme tudy křižovali proti větru v pondělí. Na ostrově Opat se na nás mezitím již chystaly gurmánské rozkoše nevídaného kalibru. Asi ve čtvrt na osm jsme napochodovali i s erárním ZUBRem do útulné hospůdky, kde nám za delší chvíli přinesl sympatický majitel poloprázdnou láhev rakije a košíčky s fíky. Rakiji jsme toho moc nedali, protože jsme přišli naprosto vyhládlí, a prý je to nápoj, který má tu moc transformovat silné muže v zesláblé trosky. Ve velikém a vysokém krbu hořelo jakési příjemně vonící dříví, nebo dřevěné uhlí, to už si tak nepamatuju, nicméně co si pamatuju byl veliký špalek, spíš širší než vyšší, který byl položen na uhlících. Mistr kuchařský ho pouze otočil, a na rozžhavenou část položil stříbřitou rybku nebo čvachtající chobotničku, a když zmíněné dosmažil, špalek očistil a položil hořící stranou zpátky na uhlíky. Vůně byla nesmírná, naše chuťové pohárky se chvěly nedočkavým vzrušením, a pak to nakonec přišlo: na dvou velikých stříbrných podnosech připlulo z kuchyně asi dvanáct různých druhů mořské havěti, mečoun, tuňák, zubatec, olihně, sépie, chobotnice.... Všechno pěkně dozlatova osmažené, místy s křupavou kurčičkou, vkusně ozdobené a jen zlehýnka dochucené různými bylinkami, které čekaly na svoji reinkarnaci na záhoncích v závětří za hospůdkou. Harmonie chuti různých druhů jemného bílého mořského masa, do kterého mistr kuchař přičaroval vůni kouře, moře a slané vodní tříště, bylinek a tajemného koření. Dary našeho moře. Nebo spíš jejich moře. Ačkoliv jsem měl nejdřív pocit, že na deset vyhládlých mořských vlků je to možná trochu málo, poradily si s náma zástupci murtarské fauny i flóry vcelku bez problému, doplněni ještě o nové brambůrky a dvě velikánské mísy salátu (KH: byl jsem také plný dojmů, ale něco malého by se do me jeste veslo). Stačí kapka panenského olivového oleje a troška soli, a chuťové pohárky řvou slastí. Není třeba zeleninu kastrovat octem a cukrem - kdy už to sakra tenhle pitomej, Růžičkovou a jejíma řízkama odkojenej národ pochopí?!?!
20.10.2000, Pátek: Vítr: 060/1-2 Moře: 0-1 Tlak: 1028 hP Nafta: 30 l	Poslední den měl příichu» kouře z voňavého dřeva, kterým načichlo naše oblečení během večera minulého a pachu» nostalgie posledního dne prázdnin večera nadcházejícího. Ráno jsme nikam nepospíchali, já jsem si ještě u okna s nádherným výhledem do zátoky dal kafčo, by» to tedy byl turek, ale žaludek moc neprotestoval, takový to byl nádherný výhled. Napsali jsme pohledy a přes murtarské moře jsme vyrazili na motor vpřed. Posádka se bavila jak mohla, hrály se různé hry typu slovní fotbal, anebo se dospávala včerejší žranice. Někteří členové posádky již neunesli frustraci z pobytu v neustále přeplněném kokpitu, a tak neurotizovaný mozek vyslal neurotický impulz směrem k bílým svalovým vlaknům Honzovy pravé ruky, kterážto poslušně vystřelila směr ondrova tvář, a právě v té chvíli se k tomu přimíchaly nic netušící ondrovy sluneční brýle. Přišly k tomu jak slepý k houslím, nicméně najednou jim Honzova ruka udělila zrychlení převyšující sílu tření, držící je na ondrově nose a za ušima, a bez toho, aby se jich kdokoliv zeptal, jestli je to doopravdy to, co v té chvíli chtějí dělat, se vydaly na svou potápěčskou exkurzi. Až na tento drobný incident jsme ale po zlátnoucí hladině domotorovali až do přístavu a tím to vlastně úplně všechno skončilo. Večer jsme se vydali do města, ale znáte to, jak to dopadne, když si skupinka několika lidí řekne, že "někam" zajdou a poseděj - ten chce pivčo, ten zas kafčo, tady je to moc drahý, tady moc hlučný, "tady je to takový, no..." - nakonec jsem se ocitnul na lavičce na nábřeží, popíjel jsem heinekena z plechovky a Ozujsko z úzké lahvičky, čučel jsem na moře, pozoroval korzující a s přibývající nocí čím dál nechutněji opilou chorvatskou mládež - a cítil jsem se jako úplný a naprostý cizinec. Závany již poměrně studeného větru mi cuchaly vlasy a přinášely sebou nevítané hosty v podobě nostalgických myšlenek. Poslal jsem domů několik SMSek, ale až na jednu vyjímku už všichni spali, a tak jsem se úplně sám na tomto světě jen se svým mobilem vydal zpátky do maríny. Okolo půlnoci jsem se naposledy v kajutě poskládal na úzkém bidle a nechal se ukolébat mírným vlněním do osvobozujícího zapomnění hlubokého spánku.
21.10.2000, Sobota: Prostě pěkná fotka a pěkní lidé na závěr.	... a ve 21:30 již sedíme v Jindřichově Hradci a cpeme se čímsi s hranolkama. Úplně ticho u stolu, přerušované jen pochvalným mručením a synchronizovaným mlaskáním napovídalo, že po šesti dnech, kdy jedním z hlavních chodů byly moje zeleninové saláty (pěkne na drobno nakrájet, velkou spoustu česneku a malou kapku olivového oleje, který jsem tedy neměl, tak jsem nahrazoval olejem rostlinným), je tyranie (pomyslných) oliv a česneku konečně u konce.

Mějte se pěkně! Lukáš - srpntinotlcom.c
Pokud si chcete kliknout na zajímavé stránky o Čínštině a čínských znacích, tak můžete zde.

Tyto stránky jsou sponzorovány firmou "Průmyslový-servis", dodavatelem materiálů pro slévárny a abrasiv pro otryskávání.

Vytvořeno: 16.7.2001