AMERIKA 1997

Vyber dikritiky:

Témìø ¾lu»ouèký kùò úpìl dábelské ver¹e. (ISO-Latin-2)
Témìø žluouèký kùò úpìl dábelské verše. (Kod-1250-Win)
Temer zlutoucky kun upel dabelske verse. (Bez diakritiky)
T‚mˆ© ‘luŸou‡k˜ k–¤ £pˆl d belsk‚ ver¨e. (Kam-CZ)
English version of this document.

AMERIKA 1997

1. DEN

1. 7. 1997

Prilet do USA

Karel Hanton, Standa Sulc, Michal Rakos, Petr Jelinek a Jan Kriz se rozhodli letni prazdniny roku 1997, presne 67 dni, stravit v Severni Americe. Tato petice se utvorila vlastne az dva mesice pred odletem, kdyz vsichni spolecne jsme se sesli poprve az na Ruzynskem letisti. V casovem planu nasi cesty meli dominovat hlavne narodni parky, protoze prave poznani prirodnich kras nas asi nejvice pritahovalo do teto casti sveta. Spojene staty jsme hodlali fakticky projet kolem dokola, v planu byly rovnez i kratke zastavky v Kanade a Mexiku. Vychozim a zaroven i konecnym bodem tohoto vyletu se stalo letiste Newark nachazejici se ve state New Jersey, ktery tvori jakesi obrovske predmesti, da-li se to vubec tak nazvat, nejvetsiho mesta USA, New Yorku. Jak, tedy cim, jsme vlastne chteli Ameriku projet? Pred autobusem dostalo zcela jednoznacne prednost auto, nebot je samozrejme pohodlnejsi, ale hlavne se jim da navstivit neporovnatelne vice nez pri cestovani Greyhoundem, tak se autobusy jezdici napric Amerikou nazyvaji. Dale jsme pak zive diskutovali nad tim zda auto koupit, ci zvolit bezpecnejsi, pohodlnejsi, ale za to, podle dilcich informaci, drazsi variantu tj. si ho pujcit. Nakonec vyhrala varianta cislo dve a auto se melo koupit po priletu do New Jersey. Letenky jsme si objednali u letecke spolecnosti Lufthansa, ktera z Prahy do New Yorku lita pres nemecky Frankfurt.
Let do mesta s nejvetsim letistem na svete trval asi tak hodinku a to mensim letadlem, jez se v nekolika fazich letu ponekud rozklepalo, ale nic vazneho to nebylo. Ve Frankfurtu jsme cekali asi tak dve hodiny na letadlo , ktere uz bylo poradne velke, aby taky ne, vzdyt se jednalo o jumbo. Uvnitr tohoto obriho letadla byly tri serie rad, z toho dve krajni byly po trech a prostredni mela ctyri sedacky. Sedeli jsme tak nejak vcelku spolecne, i kdyz Karel puvodne dostal misto asi pet rad za nami. Nakonec si ho vsak vymenil s jednim ochotnym Americanem. Let do New Jersey trval neco kolem sesti hodin a probehl vcelku v pohode, i kdyz nekolikrat v jeho prubehu byl vydan kapitanem letadla prikaz Ýpripoutejte seÝ a to kvuli vetrnym virum. Prijemne letusky nas rozhodne nenechali hladovet, dostali jsme dve velice chutna jidla (steak, sendvice, moucnik. . ) a stejne tak i chutne piti, ktereho jsme si mohli dat kolik jsme chteli. Kazdy z nas mel asi ctyri piva, Jelen o par kousku vice. Nadherny byl pohled z letadla na temer neobydlenou Kanadu, ohromujici bylo i pristani, pri nemz se nam naskytl skvostny vyhled na New York a na jeho slavne mrakodrapy.
Po opusteni letadla jsme sli letistni halou smerem k tolik obavanym emigracnim urednikum. Stoupli jsme si do fronty a netrpelive cekali az prijdem na radu, prave v nasledujicich chvilich se totiz melo rozhodnout, zda-li se planovany vylet vubec uskutecni. Emigracni urednici vsak byli vcelku prijemni a naprosto bez problemu nas vpustili do vytouzene Ameriky. Informace, ktere jsme o techto inspektorech meli z Cech tj. , ze se vsemozne snazi nase turisty posilat domu, nam tehdy pripadaly jako famy. Mozna se dobre vyspali.
TedÏ tedy melo zacit to prave dobrodruzstvi. Nase situace byla pomerne zajimava, byli jsme totiz jednak bez auta, a jednak i bez nejakeho mozneho ubytovani. Toulali jsme se letistni halou, nebo spise halami, kterych tam bylo asi sest vzajemne spojene jakousi nadzemni drahou, a pokouseli se najit spolecnost, u ktere bychom si mohli levne pujcit auto na dva dny. Za tyto dva dny jsme pak chteli koupit auto, kterym by jsme projeli Ameriku.
Autubus spolecnosti Alamo nas zdarma odvezl z Newarku do sveho sidla a uz vyhled z nej ukazoval jake je to tady bludiste, vsude spousty nekolikaproudovych silnic s obrovskymi prutoky aut. Asi za deset minut jsme byli jiz ve spolecnosti, kde se nam podarilo sehnat auto na dva dny za 135$. Castka to nebyla rozhodne mala, ale vzhledem k pocatecni zdrzenlivosti Americana za prepazkou, kdy nam neustale omilal, ze auto je treba si zamluvit nekolik dni predem, jsme mohli byt radi. Zde se poprve ukazalo, jak strasne dulezitou roli bude hrat pri nasi ceste Karel, nebot jeho anglicina mu, jako jedinemu z nas, umoznovala dohodnout se na cemkoli. Zde mu take vydatne pomohla urcite i Michalova kreditka, tak ze tak po pul hodine debatovami , jsme dostali hezkeho, bileho, dvoudveroveho cheevroleta. Vcelku pohodlne jsme se do nej naskladali a vydali se hledat misto, kde bychom mohli prespat. Rizeni se ujal Michal a slo mu to (az na pocatecni problemy s automatickou prevodovkou) docela slusne. Na mape jsme nasli pouze jediny kemp, navic pekne daleko. Zacalo se pomalu stmivat a my jeli po ctyrproudove dalnici statem New Jersey smerem na zapad k onomu jedinemu kempu. Uz za tmy jsme sjeli z dalnice na takovou mensi silnici a pomalu se vzdavali myslenky, ze dnes do kempu dorazime. Byli jsme totiz zmateni z toho velkeho provozu a navic se zacala dostavovat i unava. Ve vesnici Watchung jsme zastavili na parkovisti pred jednim vetsim domem a sli se zeptat pobliz stojiciho Americana, zda-li nahodou nevi o nejakem levnejsim hotelu ci jinem vhodnem miste na prespani. Nevim jestli to bylo ze zertu, ale kazdopadne kdyz nas videl v te tme prichazet, bleskove odhodil veci z kapes a zvedl ruce. Rychle je vsak dal zase dolu, pote co vyslechl nas problem a s usmevem na tvari nas pozval k sobe dal, do domu, sidla jeho splocnosti obchodujici s realitami. Peter Engelman, mohlo mu byt tak petatricet, se nam venoval priblizne pul hodiny, za tu dobu nam uvarili kafe a stihl si vyslechnout nasi planovanou cestu Amerikou. Byl z nas cely vedle a v jednu chvili to dokonce vypadalo, ze nas necha prespat u sebe doma, ale nakonec z toho seslo kvuli jeho manzelce, ktera asi o pet darecku z Evropy nemela zajem. Pekne nas nastvala, slepice. Kazdopadne nam rekl, kde najit levny hotel. K tomu nam dal par cennych rad ohledne zitrejsiho nakupu auta a take svoji adresu, na kterou jsme auto mohli prihlasit. Rozloucili jsme se s timto skvelym clovekem, aniz bychom tusili, ze nas pribeh s nim jeste zdakeka neskoncil a vyjeli hledat hotel. Ten jsme nasli jiz na smrt unaveni, ale alespon i prijemne najedeni, mensi pokoj se sprchou vysel na 34$ za noc, coz sice nebylo malo, ale bez vahani jsme ho zaplatili. Po prijemne sprse jsme ulehli a okamzite usli.

2. DEN 2. 7. 1997

FORD 88 TEMPO

Vsichni jsme se pomerne slusne vyspali. Vstavali jsme neco kolem sedme, vysprchovali se, sbalili a vyjeli k prohlidce bazaru. Podel silnice c. 22, kterou jsme prijeli vcera k hotelu, se to bazary jen hemzilo. Bohuzel u vetsiny z nich se ceny aut pohybovaly od trech tisic nahoru. My jsme byli ochotni do koupe investovat tak maximalne dva tisice a to jeste s prispenim Michalovy tisicovky, ktera by se mu pak pri prodeji vratila. Asi tak po hodine hledani jsme konecne objevili neco levnejsiho, a to Nissana z roku 1980 za 700$. Stal osamocen opodal hlavni silnice a kontakt na jeho majitele, byl udan v podobe papiru na zadnim skle. Opsali jsme si tedy telefon a pokracovali dal v jizde po '22' doufajic, ze sezenem neco lepsiho, nebot na Nissanovi se jeho vek jiz zacal ponekud viditelneji projevovat. Priblizne v poledne jsme poprve navstivili americky supermarket. Byli jsme trochu zmateni neuveritelne se menicimi cenami veskereho zbozi, kdy napriklad v jednom z rohu stal balik chleba 79 centu, jinde jsme obdobny druh videli za 2$. Nas prvni nakup jsme poridili za 7$ a jednalo se o chleba, veku, syr a salam. Sedli jsme si pred market a radne jsme se nasytili, to vse za zvydavych pohledu okolo chodicich Americanu. Pote jsme opet pokracovali v jizde po silnici c. 22 a prohlizeli prilehle bazary. V jednom z nich nas zaujal velice slusne vypadajici ford TEMPO za 1945$ , roku vyroby 1988. Majitel, ktery se nam nyni jevil jeste jako docela sympatak, nam slibil, ze kdyz ho dnes koupime , tak je schopen nam do zitra obstarat poznavaci znacky, coz byl znacny rozdil oproti jinym bazarum. V jinych bazarech by jsme totiz na znacky museli cekat tak tyden, coz jsme si vzhledem k nasemu casovemu planu nemohli dovolit. Asi hlavne tento duvod rozhodl, ze jsme na koupi pristoupili. Celkem jsme zaplatili 2135$, kdyz na 200$ vysly znacky. Auto jsme napsali na adresu Engelmana a s prozatimni papirovou znackou za oknem (pro ty stabilni jsme se meli stavit zitra rano) vyjeli jiz dvema auty smerem k autopujcovne vratit cheewroleta. Zde probehlo vsechno v pohode, tak ze zanedlouho jsme jiz mirili opet zpet smerem na Watchung , pochlubit se s nasim novym autem Engelmanovi. Na otazku kolik by za nej dal nas vsak pekne sprazil, nebot odpovedel, ze tak 400$ a navic se moc divil, ze jsme nesmlouvali. Podle nej jsme ho mohli usmlouvat klidne na takovych 1200$. Byla to nase prvni velka chyba a vysla nas nejspis pekne draho. Mozna bychom ho usmlouvali jen o minimum, ale v nasem napjatem rozpoctu i to minimum predstavujici treba jen 100$ hralo velkou roli. Kazdopadne Engelman se opet choval velice kamaradsky, radil nam, na co si v Americe mame davat pozor a rekl, ze az se vratime za dva mesice zpet do New Jersey tak se mame opet zastavit. Bohuzel nam vsak nebyl schopen vysvetlit, kde najit pojistovnu a kolik by vubec stalo pojisteni auta na dva mesice. Pojistovnu jsme nasli tak po dvou hodinach ustavicneho hledani a ptani se v cernosske ctvrti s nazvem Planfield, ale v pul paty jiz mela zavreno. Pojisteni tedy bylo odlozeno na zitrek a vydali jsme se najit kemp , ke kteremu jsme vcera nedojeli. Po velkych orientacnich problemech jsme ho nakonec nasli, nachazel se ve statnim parku Voorhees. Kemp stal 10$ za noc a placeni probihalo tak, ze jsme tech deset dolaru dali do obalky a tu pak vhodily do schranky. Pote jsme nasli zaplacene misto, postavili stan a sli se vysprchovat. Po studene veceri (marne jsme dnes hledali v supermarketu plynovou bombu na nas varic) jsme opet velice unaveni ulehli, kdyz mohlo byt neco kolem desate. Radost z usinani nam trochu kazil pocit z jizdy do kempu, nebot nas ford pri ni zacal podivne piskat a podle Michala to byl klinovy remen.
Dnes jsme ujeli 55 mil.

3. DEN 3. 7. 1997

FORD 88 TEMPO. . .

Stavali jsme opet pomerne brzo, asi kolem sedme, a po ranni hygiene jsme vyjeli opet smerem do mesta doresit zalezitosti s nasim autem (pojisteni, znacky). Nase prvni dnesni cesta vedla do Planfieldu, do pojistovny. Tam nam velice pohledna Americanka sdelila, ze za pojisteni forda dame 400$ s tim, ze nam, paklize se nic nestane, 200$ po dvou mesicich vrati. Jelen tento urcite nezanedbatelny penezni vydaj psychicky neunesl a tak na dve hodiny se urazil. Ostatni jsme totiz byli pro a vlastne se tak poprve projevilo hlasovani, ktere nas pak provazelo celou nasi cestou po Americe. Jak stastny to byl tehdy krok jsme ocenili za necele tri tydny. Z pojistovny jsme se vydali do bazaru pro slibene znacky. Majitel je okamzite prinesl a my tak mohli konecne vyrazit na nasi dlouhou cestu. Jeste predtim jsme vsak poprosili majitele o novy klinovy remen, jenomze ten, pote co uzavrel pro nej urcite vyhodny obchod, uz neprojevoval jakekoliv znamky ochoty a poslal nas kamsi do opravny, kde ho nemeli. Podarilo se nam ho sehnat az v jedne mensi opravne pobliz '22'. Jelikoz jsme nemeli klice na jeho upevneni a nemeli je ani v opravne, vratili jsme se opet k majiteli , jestli by nam je nepujcil a on tak, k nasemu uzasu, ucinil. Po nasazeni noveho remenu jsme tedy jiz definitivne mohli vyjet. Po '22' jsme ujeli od bazaru tak necelou mili (pozn. 1 mile= 1. 609 km), kdyz nam upadl vyfuk, resp. zadni tlumic. Nastesti '22' je pouze dvoupruodova silnice, takze nebyl velky problem vyfuk sebrat. Zabalili jsme ho do novin, dali do kufru, a doufali, ze se nam ho nekde podari svarit. Nastesti auto zase tak moc nervalo. S velice ponurou naladou a s ocekavanim dalsi poruchy jsme pak projeli New Jersey a mirili na sever smerem na kanadsky Montreal. Ta dalsi porucha na sebe skutecne nenechala dlouho cekat a tak jeste pred setmenim nam na petiproudove dalnici upadl pro zmenu levy blinkr. Kdekdo by cekal, ze nas to po dnesku nejak polozi, ale my se tomu zacali normalne smat. Tak nam to pripadalo komicky. Blinkr byl tedy nenavratne v tahu a tak jsme alespon lepenkou upevnili zarovku. To vsechno se udalo jiz ve statu New York, kde krajina zacinala menit svuj raz, jen mirne zvlnenou krajinu v New Jersey totiz vystridali jiz docela slusne kopce, z kterych byly hezke vyhledy do udoli. Kolem desate jsme projizdeli okolo nadherne osvetleneho mesta Albany. Jelikoz jsme dnes chteli nahnat casovou ztratu vzniklou shanenim auta(puvodne jsme pocitali s dvema dny), tak jsme jeli az do druhe hodiny rano, kdy jsme zastavili na Rest Aree, dalnicnim odpocivadle a bez rozpaku jsme se rozhodli tam prespat. Vybalili jsme spacaky a karimatky a pod jednim vetsim stromem jsme si ustlali neustale obtezovani mracnem komaru. Repelenty privezene z domova je ale nakonec odradily.
Dnes jsme ujeli 363 mil.

4. DEN 4. 7. 1997

MONTREAL

Na odpocivadle se spalo docela slusne a hlavne zadarmo. Probuzeni uz ale tak radostne nebylo , nebot na nas asi okolo pul sedme zacal rvat jakysi American a jeste notne rozespali jsme po chvili pochopili, ze nas varuje pred policajtama, kteri by nam pry mohli dat pokutu. Moc jsme si z jeho rad vsak nedelali a v poklidu si udelali studenou snidani (chleb, parky, syr), stale jsme totiz byli bez bomby.
Pokracovali jsme v jizde smerem na sever ke kanadskym hranicim, kam se nam podarilo dojet kolem poledne. Zde jsme meli mensi problemy, nebot Stanik a ja jsme meli v pase povolen pouze jeden vstup do USA a pravem se tak obavali, abychom nezustali v Kanade. Celnici nam vsak vysvetlili, ze to nevadi a tak jsme vjeli do statu s javorovym listem na vlajce , presneji do provincie Quebec , kterou jsme mirili do jejiho hlavniho mesta Montrealu. Auto zatim do techto chvil jelo bez problemu (nic z nej nepadalo). Docela vyrazne se zacalo menit klima, odpoledne zde bylo prijemnych 23 stupnu, coz byl velky rozdil oproti New Jersey, kde bylo tou dobou stupnu tak 35.
Montreal pusobil spise evropskym dojmem, nebyly tu zadne mrakodrapy ani takova klubka dalnic, jako tomu bylo v New Jersey. Projeli jsme ho prakticky cely po okruhu vyznacenem v turisticke mape, kterou nam dali na hranicich. Asi nejvice nas zde zaujal olympijsky stadion, kde se konaly letni olympijske hry v roce 1976. Soucasti olympijskeho komplexu je dominantni vez, na jejiz vrchol se da vyjet lanovkou , atleticky stadion s otviraci strechou a plavecky bazen. Vse je velice zajimave architektonicky i prakticky vyreseno, napriklad vez uchvati nejen svym zvlastnim tvarem, ale stejne i tak svou ulohu pri otvirani strechy atletickeho stadionu. Ten jsme mimochodem nemohli rozpoznat ci spise uverit , ze se skryva v tak malem krytem objektu. Do akce se zde poprve dostala i Karlova videokamera, i kdyz prvni snimky asi nebudou prilis k pokoukani. . .
Prohlidka Montrealu nam trvala tak tri hodiny, z nej jsme pak jeli na jihozapad smerem na Toronto, ktere bylo od Montrealu vzdalene pres 300 mil , a ke kteremu jsme se dnes chteli co nejvice priblizit. Cekali nas tedy opet dlouhe hodiny sezeni v aute, ale uz jsme si pomalu zacinali zvykat, hlavne pak nase zadky. Asi kolem devate jsme byli tak 50 mil od Toronta a pomalu jsme se zacinali poohlizet po nejakem kempu. Kemp, ktery byl vyznacen v mape jsme vsak za boha nemohli najit, dokonce se nam podarilo vjet na soukromou cestu, ktera nas dovedla k jakymsi usedlostem. Samozrejme to nezustalo bez povsimnuti majitelu, ale nastesti byli velice vstricni a vysvetlili nam presne, kde hledany kemp lezi. Kemp uz jsme pak nasli v pohode, nicmene cena uz tak pohodova nebyla, chteli po nas 16$ za misto a dve osoby plus jeste 10$ za dalsi tri. Zdalo se nam to moc drahe a proto jsm vyjeli hledat kemp jiny, levnejsi. To uz byla pekna tma a my stale byli bez mista na spani a do prirody se nam moc nechtelo, kdyz hlavnim duvodem byli medvedi, kterymi se to v okolnich lesich urcite jen hemzilo. Kemp jsme samozrejme nenasli a tak jsme se rozhodli prespat na rozlehlejsim miste lezicim kousek od silnice, jez silne pripominalo skladku.
Vybalovali jsme veci z auta, kdyz tu najednou vjelo na skladku nejake auto, zastavilo se asi deset metru pred nami a mozna pul minuty na nas svitilo. Bylo to dost neprijemny, nebot kdo mohl tusit, co bude nasledovat. Nastesti nenasledovalo nic a auto odjelo. Brali jsme to vsak jako vyzvu k opusteni tohoto mista a v nasem zoufalem hledani mista na nocleh pokracovali dal. Nakonec jsme skoncili na mezi za benzinovou pumpou, cemuz muselo predchazet nenapadne vybaleni spacaku a karimatek , aby si nas pumpari nevsimli. Velmi chladny vecer daval tusit, ze rano by mohlo dokonce mrznout.
Dnes jsme ujeli 400 mil.

5. DEN 5. 7. 1997

CN TOWER, NIAGARA FAALS

Spani u pumpy bylo velice neprijemne, neustale okolo neco houkalo a hlavne byla opravdu poradna zima , navic umocnena rosou, takze ani spacaky nehraly tak , jak by meli. Nalozili jsme mokre veci do auta a jeste pomerne brzo rano jsme vyjeli na Toronto. Toronto je hlavni mesto provincie Ontario a taky nejvetsim kanadskym mestem.
Do poloprazdnych torontskych ulic jsme dorazili asi v 7 hodin rano. Auto jsme nechali na parkovisti , ktere v tu dobu jeste nebylo hlidane, a sli se podivat k nejvetsi atrakci tohoto mesta, k nejvyssi stavbe sveta , nesouci nazev CN Tower, merici 553 m. ( v Praze jsme se pozdeji dozvedel, ze CN Tower byl prekonan jednim malajskym mrakodrapem). Vstupne na osobu cinilo 16$, coz bylo docela dost. Zacali jsme se tak trochu prit, jestli by nebylo lepsi se konecne poradne najist (16$=tri propecena kurata), ale nakonec zvitezila touha videt svet z tohoto obra. Vyjeli jsme tedy vytahem do nejvyssi urovne, odkud se nam pak naskytl zajimavy pohled na torontske mrakodrapy, jejichz strechy mohly byt takovych 200 metru pod nami a take na nemale jezero Ontario. Po nabazeni se vyhledu z vysky 447 m, jsme sjeli vytahem na uroven 351 m. Zde byla v urcite casti udelana podlaha ze skla a trochu nachylnejsim naturam by se pri pohledu skrz ni mohl zvednout zaludek, coz ale nebyl zrovna nas pripad, nebot jsme si na ni lehli a nechali se od jednoho vystraseneho Japonce vyfotit. Jinak Japoncu tam bylo opravdu hodne, ostatne jako vsude jinde v USA na atraktivnich mistech.
Asi okolo 11 hodiny jsme vyjeli, ujeli z parkoviste, smerem na Niagarske vodopady. Stejne jako vcera i dnes bylo velice prijemne pocasi, slunecno a teplota kolem 25 stupnu. Cim blize jsme se blizili k proslulym vodopadum , tim vice houstnul provoz na dalnici. V meste Niagara Falls, ktere je takovou vstupni branou k vodopadum a zaroven hranicnim prechodem do USA, jsme uz spise stali nez jeli. V tom velkem zmatku, ktery zde panoval, jsme meli , co delat, abychom nasli neplacene parkoviste, jez se nachazelo tak dva kilometry od vodopadu smerem proti proudu. K nim jsme tedy vyrazili po svych podel reky Niagary, siroke a velice divoke. Samotne Niagary pak byly skutecne nadherne, povesti nelhali. Vodopady jsou vlastne obrovskym prirodnim stupnem dosahujici vysky az k 50 metrum, ktery vznikl diky extremne rozdilnym vyskam Erijskeho a Ontarijskeho jezera, kam take reka Niagara usti. Z nej pote vyteka jiz v podobe mohutne reky Sv. Vavrince, ktera se vleva do Antlanskeho oceanu. Vodopady se deli na dve casti a to na americkou a kanadskou. Kanadska cast, u ktere jsme byli my, je asi tak dvakrat vetsi a rika se, ze i hezci. Bylo docela velkym problemem se protlacit k zabradli a na celou tu scenerii se podivat a samozrejme i vyfotit, tak strasne moc lidi tam bylo. Chteli jsme se podivat i pod vodopady, kam jezdila vyletni lodÏ, ale odradilo nas vysoke vstupne cinici 5. 75$ na osobu.
Asi po trech hodinach jsme vyrazili k autu, kde jsme se navecereli. Rozdelovani jidla se ujal Jelen a tahle role mu pak zustala az do konce pobytu. K veceri byla slanina (kazdy mel dva platky) a chleb. Z Niagara Falls jsme pak vyjeli smerem na Detroit a asi po 50 milich jsme nasli kemp, ktery byl velice levny, 13$ za vsechny na noc. Byl to slusne vybaveny kemp, s velice prijemnymi majiteli. Po dni plnem velkych zazitku jsme sli spat okolo jedenacte, Karel , Stanik a ja do stanu, Michal s Jelenem si ustlali pod sirakem.
Dnes jsme ujeli 204 mil.

6. DEN 6. 7. 1997

OPET AMERIKA

Noc mezi 5. a 6. dnem byla , podle mne, zatim nejelpsi, jakou jsme v USA stravili. Po vydatnem spanku jsme se probudili do nadherneho slunecneho dne. Snidane byla poprve tepla, kazdy si dal pytlik cinske polevky. Tyto polevky jsou v USA velice levne, jedna vyjde tak na 20 centu (nekdy i min) a proto se staly kostrou naseho jidelnicku. Vodu na polevku jsme uvarili nad ohnem, nebot stale jsme nemohli sehnat ten spravny druh bomby. Majitele kempu nam pote dovolili koupel v mensim bazenku, coz prijemne osvezilo, nasledovala vyhecovana soutez v hazeni basketbaloveho mice na kos. (vyhral jsem ja , ten nejmensi ) a pak psani dopisu a pohledu svym nejblizsim.
Mohlo byt kolem treti, kdyz jsme prijemne zregenerovani nasedli do auta a chteli odjet, ale nas ford jaksi ne. Duvod byl prosty, celou noc a i dnesni cast jsme totiz nechali otevrene snad vsechny dvere, tak ze vnitrni osvetleni forda stacilo za tu dobu spolehlive vybit baterii a on tedy na otoceni klickem nikterak nereagoval. Majitel kempu, skvely to clovek, nam ji nastesti behem chvile nabil a my tak mohli vyjet smerem na Detroit, kde se nedaleko nachazi hranicni prechod mezi Kanadou a USA. Zde probehlo vse bez problemu a tak jsme se ocitli, jiz vecer, ve meste automobilu, v Detroitu. Ten na me pusabil velice spinavym dojmem, je ale fakt, ze jsme ho asi projeli nejakou drsnejsi ctvrti, coz se projevilo treba i pri tankovani, kdy pumpar inkasoval penize za neprustrelnym sklem. Dokonce i silnice zde byly v dost dezolatnim stavu. Byli jsme radi, ze jsme toto mesto Rychle jsme toto mesto tedy opustili, za pripominku snad jeste stoji, jak jsme pred jednim Mc Donaldem videli takova dve zvlastni skakaci auta, jejichz popis by vsak byl velice narocny. Statem Michigen jsme pokracovali dalnici c. 94 smerem na Chicago. Na teto dalnici jsme se setkali s zatim nejvyssi povolenou rychlosti a to se 70 mil/hod. Jak jsem jiz napsal tak rozdelovani jidla se ujal Jelen a to tak, ze nam ho daval v malem mnozstvi v pravidlenych intervalech, cimz se vcelku usetrilo a dale pak to zamezovalo tvorbe vredu. Svaciny jsme proto prekrtili na antivredovky. Jedna takova antivredovka byla napr. dva krajicky chleba a jeden platek syra. Prespat jsme se rozhodli na dalnicnim odpocivadle nedaleko Chicaga, to uz bylo hodne po pulnoci. Tohle spani na odpocivadlech se nam zacinalo zamlouvat cim dal tim vic, nebot to bylo docela pohodlne a hlavne zadarmo. Byl to den, jehoz hlavni naplni byla unavna cesta, a v kterem jsme utratili zatim nejmene penez, pouze 35$.
Dnes jsme ujeli 460 mil.

7. DEN 7. 7. 1997

NUDNA JIZDA STREDOZAPADEM

Tento den byl na zazitky velice chudy, nebot ho stejne jako ten vcerejsi vyplnila nudna cesta nudnou krajinou. Projizdeli jsme totiz stredozapadem Ameriky , ktery se vyznacuje rovinatou krajinou s nedozirnymi lany kukurice a jinych plodin. Teto casti zeme se proto take rika obilnice Ameriky. Vstavali jsme asi okolo sedme a po ranni hygiene (americka odpocivadla jsou, co se tyka jejich socialni vybavy , na velice slusne urovni) vyrazili smerem na Chicago, ktere je hlavnim mestem statu Illionois. Chicagem jsme stejne jako Detroitem pouze projeli, velka mesta nebyla zrovna tim hlavnim , co jsme v Americe chteli videt.
Pokracovali jsme stale na zapad, z Illinois jsme vjeli do statu Wisconsin. Cestou jsme se konecne odhodlali koupit varic (20$) a dve bomby (6$), shanet bomby na nas dovezeny typ varice nam jiz pripadalo zbytecne. Jinak v aute jsme nudu zabijeli hranim karet, povidanim si, ci spankem. Co se tyka rizeni tak jsme se snazili vsichni prostridat, i kdyz Michal z nas ridil nejvic, aby taky ne, vzdyt doma jezdi pro spolecnost DHL.
V podvecer jsme zastavili na Rest Aree a poprve vyzkouseli varic. Jelen uvaril spagety a docela se mu povedly. Dnesni umorna cesta skoncila asi v pul jedne a to opet na odpocivadle, presne na hranici statu Minnesota a Jizni Dakota. Kazdy jsme ulehli podle libosti, nekdo na stoly (zacinali jsme byt cim dal tim drzejsi), nekdo do mokre travy. Bylo mokro, protoze se tudy prehnala docela slusna boure s nadhernymi ruzovymi blesky na obzoru. Jeste je treba dodat, ze nase auto absolvovalo dnesni dlouhou cestu bez problemu.
Dnes jsme ujeli rekordnich 460 mil.

8. DEN 8. 7. 1997

TOWN 1880 A MOUNT RUSHMORE

Vyspali jsme se docela slusne a po snidani vyjeli smerem na mestecko Rapid City. Krajina Jizni Dakoty jiz zacala byt mirne kopcovita, na zelenych pastvinach se vsude paslo spousty dobytka. Cestou jsme narazili na Town 1880, na skansen znazornujici zivot na Divokem zapade. Vstupne cinilo na osobu 5$, coz jsme byli ochotni akceptovat. Vstupni branou do skansenu je stary dreveny domek, v nemz jsou vystaveny ruzne indianske rekvizity a dale pak rekvizity pouzite ve znamem americkem filmu Tanec s vlky. Film se totiz tocil prevazne v Jizni Dakote. Vsichni jsme tak poprve na vlastni oci uvideli indiaske sipi, kopi ci prave skalpy. Vstupnim domkem jsme se pote dostali do samotneho skansenu. Ten se sklada s ruznych, historickych domku (posty, vezeni, hospody, nadrazi. . . ) , mezi nimiz je promenada a na konci ni pak kostel. Bylo to zkratka jako vystrizene z klasickeho americkeho westernu. Do kazdeho z domku se pak dalo nahlednout nebo si ho projit, v jednom byl dokonce serif, ktery nam nabizel, ze se muzem za urcity obnos obleknout do dobovych satu. Fotky by to byly urcite hezke, ale nam se uz nechtelo vytahovat dalsi dolary, tak ze jsme ho striktne odmitli. Americane zde projevili take trochu nevkusu , nebot zcela nepochopitelne byla ve skansenu umistena take lokomotiva s vagony asi z roku 1980 nebo novodobe plechovky od Coca-Col umistene v domku stare posty. Presto alespon me se prohlidka libila a tech 5$ jsem rozhodne nelitoval.
Po prohlidce skansenu jsme zamirili smerem k pohori Black Hills prohlidnout si zname skalni dilo Mount Rushmore. Jeste predtim jsme vsak navstivili jeskyne Beautiful Rushmore caves a to hlavne kvuli mnoha poutacum okolo silnice, kterym se snad ani odolat nedalo. Tato prohlidka nas ale doslova zklamala a vstupneho 4, 5$ na osobu jsme litovali jeste hodne dlouho. Vapencove jeskyne totiz nebyli temer nicim zajimave , mozna tak pouze zbytky po urvanych krapnicich. S nasemi Konepruskymi jeskynemi se tyto vubec nedaji srovnavat.
Mount Rushmore nam pak alespon trochu spravil naladu. Chvili jsme tam posedeli a divali se do obrovskych ve skale vytesanych tvari ctyr nejznamejsich americkych prezidentu Washingtona, Jeffersona, Lincolna a Roosevelta. Krajinu v Black Hills uz tvorili docela slusne kopce a my byli zvedavi jak na ne bude reagovat nas ford. K nasi velke radosti jel zcela bez problemu. K veceru jsme nasli kemp v hodnote 10$ za misto placeny obalkovou metodou. Kemp se jiz nachazel v narodnim parku Windscare, kde jsme poprve na vlastni oci uvideli zcela volne se past bizony. Kemp nebyl nic moc, chybelo to hlavni a to byla sprcha. To jsme klidne mohli zadarmo prespat na odpocivadle. Pred spankem jsme si jeste udelali cinskou polevku a plni zazitku se zachumlali do spacaku okolo jedenacte.
Dnes jsme ujeli 460 mil.

9. DEN 9. 7. 1997

PRIJEZD DO SYDNEY

Dnesni den jsme se chteli dostat do Nebrasky, presneji do mestecka Sydney, kde Karel stravil asi jeden rok. Bydlel u jedne zdejsi rodiny a navstevoval mistni stredni skolu. Cela akce probehla pred tremi roky v ramci vyukoveho programu pro rozvojove zeme.
Pomalu jsme opousteli Jizni Dakotu a mirili do Nebrasky a ze zelene krajiny se postupne stavala blede zluta. Nebraska je rovinaty stat s velmi chudym osidlenim, coz bylo znat i podel silnice. Cestou jsme se stavili na Carhange, coz je obdoba slavneho Stonehange, akorat kameny jsou zde, jak nazev napovida, nahrazeny auty ci spise sede nabarvenymi vraky. Rapidne se zacali zvetsovat teploty , v Sydney, kam jsme dojeli nekdy odpoledne, bylo jiz 33 stupnu. Zde jsme ihned zamirili k domku, v kterem bydlela Karlova prechodna rodina , ale nikdo nebyl doma a tak jsme se rozhodli vyckat v nedalekem mestskem parku. Udelali jsme si tam jidlo (vajicka, chleb, maslo) a asi do osmi hodin hrali karty. Pote jsme opet zkusili stesti, ale domek byl stale prazdny. Pozdeji jsme se dozvedeli, ze cela rodina byla na dovolene. A to jim Karel psal jeste z domova o nasem prijezdu do Sydney v techto dnech. Stesti se na nas vsak preci jen usmalo, nebot nas prijala rodina Langdonova, kam Karel dochazel na pocitac a ktera si ho oblibila mozna vice nez ta oficialni. Uvital nas otec rodiny Jerry a mel opravdu velkou radost z toho, ze vidi Karla . Vsechny nas pozval dal a snazil se nam vysvetlit, ze jeho dum je od tedÏka i nas dum, coz byl pro nas zpocatku problem jakkoli chapat . Cely vecer jsme si povidali, hlavne pak Karel, o nasi ceste Amerikou a take o tom, kde dat nejlevneji privarit odpadly vyfuk ci kde sehnat levy blinkr. Povidali jsme si asi do pulnoci a pote nas John ulozil do obyvaciho pokoje, ktery se nachazel v prostoru sklepa. Toto usporadani mistnosti je v Nebrasce temer v kazdem domku a to kvuli castym tornadum. Po osmi dnech spani pod sirakem nebo ve stanu jsme tedy spali v mistnosti, kdyz se jeste predtim na sebe kazdy spustil prijemnou sprchu.
Dnes jsme ujeli 218 mil.

10. DEN 10. 7. 1997

LANGDONOVI

Rano jsme se nejprve seznamili s nejmladsim synem rodiny Joshuou, ktery byl podobne jako jeho otec velice ochotny, coz se projevilo i tim, ze nam nalil do auta 3 litry noveho oleje. Rano se zde take objevila Collin, Jerryho manzelka, ktera byla vcera kdesi na navsteve, a plna nadseni z ceskych hostu prislibila, ze na vecer prichysta neco dobreho. Odpoledne jsme se jeli koupat do mistniho bazenu. Docela vhod prislo, ze se Karel znal s clovekem, jez mel na starosti vstupne, jinymi slovy jsme za vstup nezaplatili ani dolar. V bazenu se to hemzilo vesmes pouze malymi detmi, kteri okamzite poznali, ze nejsme zdejsi a nato se nas zacali houfne vyptavat, co delame v Nebrasce, jaka je nase zeme atd. Alespon jsme si procvicili nase znalosti anglictiny, protoze malym detem je rozumet urcite nejlepe. Marne jsme v bazenu hledali nejake starsi divky, snad jen jedna plavcice se zdala byti ponekud starsi, ale pote, co jsme nekolikrat nepochopili, kam plavat po skoku z mensiho skokanku, by o nas asi stejne nezavadila. Tak po dvou hodinach nas dotazy malych Americanu, hlavne pak Americanek, prestaly bavit a tak jsme vyjeli zpet k Langdonum.
Collin nas behem naseho pobytu na koupalisti objednala na pozdni odpoledne k jednomu mistnimu automechanikovi, ktery mam pote spravil ci presneji privaril upadly vyfuk za prijatelnych 18$. Levy blinkr na FORD TEMPO jsme zde vsak shaneli marne. K veceru si pak Karel od Langdonu zavolal domu, ale prilis radostne zpravy pro nas nemel. Jednak v tu dobu suzovaly Moravu obrovske zaplavy a dale se pak dozvedel , ze Michalovi strhli z kreditni karty za pujceni auta pres 2000$ (jak jsem jiz napsal pujceni auta nas melo stat 135$). Ohledne pujceni auta vse vyresila Collin, ktera zavolala do Alama, odkud ji sdelili, ze ona obrovska suma byla zaloha za pujcene auto a penize pry Michalovi prijdou zpet na ucet do 16. cervence.
Vecere byla skutecne grandiozni, kazdy dostal poradny kusanec hoveziho steaku a k tomu byly ruzne prilohy jako brambory, ryze, zelenina a kupodivu i napriklad sladky chleb. Po veceri jsme konverzovali s Collin a Jerrym, kteri se vsemozne snazili aby jim bylo rozumet a me zacinalo byt pomalu jasne, proc se Karel naucil tak dobre ovladat anglictinu. Pred spankem jsme si jeste prohlizeli na pocitaci internetove zpravy od nas z domova. Samozrejme nas nejvice zajimaly povodne a i kdyz jsme to urcite neprozivali tak intenzivne jako lide u nas doma, meli jsme z toho hodne neprijemne pocity.
Dnes jsme ujeli 35 mil.

11. DEN 11. 7. 1997

ROCKY MOUNTAINS

Rano nam Collin pripravila , podle ni, tradicni americkou snidani, ktera se skladala s pankeiks (jakesi testovinove placky, na ktere se vetsinou dava sirup) , vajicek, salamu a z piti. Vsichni jsme se vydatne najedli a pomalu se zacali chystat na odjezd. Collin nam jeste dala na cestu krabici pankeiksu, parky a sunku.
Po spolecnem fotu a rozlouceni s temito skvelymi lidmi jsme pokracovali dale smerem na zapad jmenovite do statu Wyoming. Wyomingem jsme takto pokracovali az do mesta Cheyenne, odkud jsme zamirili na jih, smerem na stat Colorado. Ve Wyomingu jsme jeste natankovali plnou nadrz, protoze galon zde stal 1. 09$, coz bylo, napriklad oproti cenam v Nebrasce a jak se pozdeji ukazalo i v Coloradu, velice levne. Asi tak 100 mil pred coloradskym Denverem jsme uhli opet na zapad a jeli do naseho prvniho narodniho parku, do Rocky Mountain. Pred vstupem do nej jsme zakoupili za 50$ Golden Eagle, coz je jakasi povolenka umoznujici vstup zdarma do vsech americkych narodnich parku a monumentu.
Silnice, kterou jsme se rozhodli tento park projet mela svuj maximalni bod ve vysce 3713 m. n. m. . Pravem jsme se obavali, jak se na toto drasticke prevyseni bude tvarit nas ford. Ten mel zpocatku problemy, museli jsme jednou kvuli zvysene teplote motoru zastavit, ale pote se otrkal a jel pomerne slusne. Zastavovali jsme na ruznych vyhlidkach, odkud byly nadherne vyhledy na okolni stity (ten nejvyssi se jmenuje Long Peak a meri 4345m) a do hlubokych udoli. Spolecnost nam na vyhlidkach delali az neuveritelne krotke veverky. Na tech nejvyssich vyhlidkach uz byla docela slusna zima, asi okolo 10 stupnu, a navic zacalo drobne prset a foukal silny studeny vitr. Pri predstave, ze by nas takoveto mizerne pocasi melo provazet pri vystupu na nejvyssi horu kontinentalni Ameriky Mt. Whitney, se nam pekne protaceli panenky. Pri sjezdu dolu jsme uvideli a nasledne pak vyfotili velkeho jelena a take si poprve v Americe sahli na snih.
Z Rocky Mountain nase cesta pokracovala dale na zapad a to na smerem stat Utah. Okolo desate hodiny jsme zastavili na takove male opustene Rest Aree, kde sice nebyla voda, ale jinak vypadala docela slusne. Dvanactou noc v Americe jsme se tedy rozhodli preckat zde, a vsak nejstastnejsi volba to zrovna nebyla. Po blizkem okoli se totiz potuloval skunk, jehoz smradu jsme se vsichni hodne bali (nejvice asi Jelen) a navic kolem porad jezdil autem jakysi podivny zivel, tak ze jsme ho byli nuceni preparkovat primo za nase lezeni. S pocitem strachu, co kdyby onen pochybny clovek dojel pro sve kumpany a ti nas pak prepadli a prinejmensim okradli, se nam rozhodne dobre neusinalo.
Dnes jsme ujeli 385 mil.

12. DEN 12. 7. 1997

DINOSAUR

V noci se nakonec nic mimoradneho nestalo, akorat byla, alespon me, ponekud vetsi zima. Pokracovali jsme nadale zapadnim smerem , az jsme dojeli k narodnimu monumentu Dinosaur. Ve visitor (navstevnim) centru, ktere patri neodmyslitelne ke kazdemu narodnimu parku, jsme se predevsim umyli a take si vzali mapu parku.
Do nitra parku jsme jeli mensi silnici, ktera byla v nekolika castech poseta snad milionem sarancat, kdyz jich nekolik stovek muselo bohuzel zapraskat pod nasimi koly, vyhybat se jim skutecne nedalo. Z mapy jsme si pak vybrali jeste mensi silnici ci presneji jakousi polni cestu, zkratka cestu o ktere mapa rikala, ze ji smeji pouzivat pouze vozidla s nahonem na ctyri kola a se zvysenym podvozkem. My chlapci milujici dobrodruzstvi jsme se , tuto narocnou cestu, rozhodli projet se svym pretizenym fordem. Cestou se da sjet az na dno kanonu, kterym proteka hneda reka Yampa, jeste predtim se nam vsak v jeji horni casti naskytaly krasne vyhledy na okolni krajinu a hlavne pak na mohutne kanony, ktere pred miliony roky vytvorily velke reky, jez ve svych nanosech ukryvaly casti tel pravekych zvirat. Samotny nazev parku pak naznacuje, ktery praveky tvor zde dominoval. V horni casti byla cesta sjizdna vcelku v pohode, jenom nekolikrat jsme spodkem skobrtli o vycnivajici kameny. Horsi uz to bylo ve spodni partii, kde se tvrdy povrvh cesty zacal menit v mekky a proto jsme jizdu , v tomto mistama uz dost hlubokem prachu, radeji nehodlali riskovat. Forda jsme zaparkovali vedle cesty a dal vyrazili po svych. Asi po pul hodine jsme dosli k cili, k rece Yampe. U ni jsme chvili posedeli a pritom se divali na projizdejici raftare, musi byt urcite zajimave projet se po rece touto uchvatnou kanonovou zemi. Pri zpatecni ceste k autu zacalo docela silne prset a nam se ani nechtelo domyslet, co se stane s prachovou cestou, po ktere jsme prijeli. I pres bravurni rizeni Michala jsme se pekne bali, nebot nase auto klouzalo po silnici jako po lede a navic jsme se v horni casti pohybovaly nad hlubokymi srazy. Nakonec jsme vsak byli nuceni podkluzujicimu fordu pomoci pouze jednou a to nedaleko cile, ktery pro nas predstavoval samozrejme asfaltku.
Po ni jsme pak objeli jeste nekolik vyhlidek, ale vzhledem k pocasi jsme radeji zamirili smerem k muzeu dinosauru. K nemu nas od parkoviste dovezl shuttlebus (vyhlidkovy autobus). Museum je unikatni tim, ze je posazene do skaly, ktera ukryva zkameneliny pravekych zvirat. Hlavni cast musea, kterou je prave prirodni skala, tak diky archeologum cas od casu zmeni svou tvar.
Z Dinosauru jsme jeli smerem k Salt Lake City, hlavnimu mestu statu Utah a to zpocatku krajinou tvorenou mnohymi malymi kanony, ktere pripominaly tak trochu valecne zakopy. Uz vecer se nam podarilo najit kemp bez sprchy s cenou 5$ za misto, ale najezdili jsme kvuli nemu asi tak 30 mil. K veceri byla klasika, cinska polevka. Jediny, kdo se rozhodl spat dnes pod sirakem byl Michal, coz bylo docela odvazne, nebot okolni horska krajina davala tusit studenemu ranu. Jeste bych zapomel, ze jsem dnes jiz po nekolikate volal do Los Angeles Jolande Steven, coz je znama meho nevlastniho otce, a ptal jsem se ji jestli nevi o nejake praci. Jeji odpovedÏ znela, stejne jako pri dalsich telefonatech vyhybave, dnes konkretne rekla, ze snad jeji sestra by mohl neco sehnat v Salt Lake, ale nikdo z nas tomu prilis neveril. Nicmene hodne nam tato zena pomohla pozdeji v Los Angeles.
Dnes jsme ujeli 438 mil.

13. DEN 13. 7. 1997

SALT LAKE

V noci byla zima opravdu poradna, vstavali jsme okolo 9 hodiny a po snidani (polevka) se jeli podivat k nedalekym jeskynim Timpagonos. Vstup do jeskyn cinil 5$ na osobu, coz se nam vzhledem ke zkusenostem s Rushmorskych jeskyn davat rozhodne nechtelo a tak jsme pokracovali v jizde hornatou krajinou smerem na Salt Lake.
Salt Lake je mensi mesto (150 000 obyvatel) lezici na brehu velkeho solneho jezera. Prohlidku mesta jsme vynechali a rovnou zamirili k jezeru, kde jsme si ve visitor centru, predstavujici nepovedenou kopii jakehosi starobyleho zamku, prohlidli modely nejrychlejsich aut sveta prekonavajici rekordni rychlosti v nedalekych solnych poustich. Jinak samotne jezero na nas nejak zvlastni dojem neudelalo, mozna i proto, ze vsude byla mracna much i velky neporadek.
Ze Salt Lake jsme pak pokracovali horskou silnickou smerem na sever k narodnimu parku Grand Teton. Cesta to nebyla nezajimava, chvili jsme jeli kolem divoke reky, na niz predvadeli sve umeni raftari, na vyhlidkach se nam pak odhaloval skvostny kolorit zdejsi hornate krajiny. To vse se odehravalo jeste ve state Utah.
Co se tykalo naseho casoveho planu, tak jsme se priblizne shodovali. Timto dnem nam vlastne skoncila etapa c. 1 vyplnena predevsim nezazivnym cestovanim. Etapa c. 2 jiz mela byt prevazne vyplnena narodnimi parky. K tomu prvnimu v rade, Grand Tetonu, jsme nadale pokracovali severnim smerem, odpoledne pak jiz statem Woyming, kde take park lezi. Tento den jsme se rozhodli prespat v kempu se sprchou, nebot jsme uz docela smrdeli. Po tradicnim, asi hodinovem hledani, jsme objevili slusne vybaveny kemp za 12, 60$. Po prijemne a hlavne potrebne sprse se usinalo velice dobre.
Dnes jsme ujeli 435 mil.

14. DEN 14. 7. 1997

GRAND TETON

Do Grand Tetonu, leziciho asi 60 mil od kempu jsme vyjeli kolem desate po snidani, kterou dnes predstavovali vajicka, tunak a chleb. Pred vstupem do parku jsme se nejprve informovali ve visitor centru. Tam nam dali mapu ruznych turistickych okruhu, pricemz nas nejvice zaujala cesta vedouci okolo jezera Phelps trvajici ctyri hodiny. Byla to prijemna prochazka vedouci stridave lesem a krovinami pod ctyrtisicovymi vrcholy Rocky Mountains. Voda v jezeru mela asi tak osm stupnu, ale Jelen presto neodolal a v ty ledarne se vykoupal , i kdyz jeho koupel trvala jen nekolik malo sekund. Cestou jsme potkavali docela hodne turistu, pricemz jsme se poprve seznamili s tim, jak se zde vsichni zdravi. Jinymi slovy jsem za cestu rekl zname americke ÝHiÝ asi tak stokrat. Cestou zpet jsme se trochu odchylili od mapy, ale k autu jsme dosli v pohode. Bohuzel jsme nevideli zadnou zver, hlavne Jelen se az neuveritelne tesil na setkani s medvedem ci pumou. Misto ni se nam vsak podarilo najit dva obrovske hriby, ale kvuli radu parku, ktery striktne zakazaval cokoli lovit a trhat, jsme tyto krasavce tak trochu naivne nechali na miste.
Autem jsme pote dojeli k zacatku dalsi trasy, po ktere jsme meli dojit k vodopadum Hidden Falls a to za 2. 1 mile. Cesta vedla vetsinou lesem a opet kolem jezera. K vodopadum nakonec dosli pouze Michal s Karlem, jelikoz sli napred s mapou a nedopadli tak jako my ostani. Ja, Stanik a Jelen jsme totiz skoncili asi 0. 5 mile pred cilem a to u jakychsi jinych vodopadu, ktere jsme povazovali za cilove Hidden Falls. O tom, ze se pohybujeme v komarim kraji nas presvedcovaly pribyvajici stipance, ono jit do lesa v kratasech nebyl zrovna dobry napad. Cestu zpet k autu nam tak alespon zprijemnila srnka, jez se neohrozene pasla hned vedle cesty a svou netecnost vuci okoli pak projevila i pri zablesku z naseho fotaku. U auta jsme byli okolo pul osme a to byl nejvysi cas zacit hledat kemp. Ten se nam dnes podarilo najit az nezvykle brzy a navic byl i hodne levny, 2. 5$ za misto. V tomto kempu jsme se poprve seznamili s plechovou truhlou, ktera slouzi k ochrane jidla pred hladovymi medvedy. Podle zdejsich informaci patri do krabice i napriklad pasta na zuby, protoze i ta by pripadne mohla svym aroma prilakat zvedaveho medveda. K veceri jsme si uvarili cinskou polevku a jako prilohu si k tomu opekli par brambor. To vse za asistence neuveritelneho mnozstvi komaru, kteri zde sali nasi krev dokonce i pres kalhoty. Nastesti je trochu odpudil cesky repelent. Ulehli jsme asi okolo 11 hodiny a moc se tesili na zitra do nejznamejsiho americkeho parku, Yellowstone.
Dnes jsme ujeli 135 mil.

15. DEN 15. 7. 1997

YELLOWSTONE-GEYSER COUNTRY

Do prijemneho slunecneho dne jsme vstavali asi okolo devate hodiny. I dnes byla k snidani cinska polevka, i kdyz tentokrat se jednalo o zvysenou porci, kazdy dostal pytlik a pul. Z kempu jsme pak mirili k jednomu mensimu mestecku vyznacenem na mape, abychom si nakoupili zasoby na nekolik dni dobredu, nebot v parcich byvaji ceny potravin az nekolikanasobne vyssi. Mestecko z mapy jsme nenasli, ci presneji tam nebylo a tak jsme si byli nuceni zajet az 50 mil od nasi planovane trasy do mesta Dubois. Zni to mozna trochu drasticky, ale jine mesto blize zde proste nebylo a my jsme jidlo jiz potrebovali jako sul. V Dubois jsme utratili za jidlo 24$, tak ze slusne zasobenym uz nam nic nebranilo v navstiveni Yellowstone.
Pred vstupem do parku jsme dostali mapu a take parkove noviny, ktere jsou velice uzitecne, nebot navstevniky informuji o cenach jednotlivych kempu, o moznych uzavrenych silnicich ci turistickych stezkach atd. Temer vzdy rovnez upozornuji na nebezpecou zver, zde hlavne pak na medvedy a bizony. Strazce parku nam jeste navdavkem popral mnoho skvelych zazitku a my s ocekavanim nadherne prirody vjeli do parku. Prvni dojmy vsak nebyly nic moc , protoze jsme projizdeli zrovna tou casti parku, kde v roce 1988 radil nicivy pozar a vsude okolo nas se tycily ohorele pahyly stromu. Zdejsi ochranci parku vsak tyto pozary nechapou jako nejakou tragedii, ale jako prirozene prirodni cykly, ktere k parku po staleti patri. Nasi prvni zastavkou v parku bylo misto West Timb, kde se nachazeji prirodni ukazy, ktere asi nejvice proslavuji Yellowstone, totiz gejziry. Yellowstone ma na jednotku plochy tolik gejziru jako treba gejzirove zeme Island ci Novy Zeland, alespon tak o tom psaly parkove noviny. V miste West Timb se jeste nejednalo o gejziry v pravem slova smyslu, ale slo spise o jake si vrouci hluboke louze ruznych barev a ruzne intenzity vreni. Kolem techto louzi se chodi po drevenych cestickach, celou atmosferu pak doplnuje mirny zapach sirovodiku.
Pokracovali v jizde po zapadni strane parku k nejznamejsimu gejziru Yellowstone, k Old Faithfull. Old Faithfull je druhy nejvyse vystrikujici gejzir parku, pravidelne jednou za hodinu chrli vodu do vysky temer 40 metru. Zde se take nachazi udajne nejstarsi hostinec v zapadni casti USA. Je to velka drevena budova s velice hezkym interierem a bylo v nem, stejne jako vsude na zajimavych mistech parku , mnoho turistu, kteri si pochutnavali na ruznych pikantnostech. My jsme mohli jen tise zavidet a radeji tak, na blizici se predstaveni Old Faithfull, cekali venku. Ten zacal vodu vystrikovat asi s peti minutovym spozdenim, ale byla to nadhera. Cele divadlo trvalo nekolik desitek sekund, takze kazdy z mnoha ohromenych turistu mel cas si gejzir vyfotit. Od Old Faithfull jsme pokracovali zapadni stranou parku smerem na sever. Cestou jsme videli nekolik jelenu, kteri vubec nevnimali okolo stojici turisty , a tak je mohl jejich jmenovec vcelku v poklidu natocit. Dalsi nasi zastavkou byl nejvyssi gejzir sveta, ktery vystrikuje vodu do vysky az 122 metru, ale narozdil od toho predesleho to vse provadi kdy se mu zachce. Vydrzeli jsme u nej cekat asi 45 minut, ale to bylo maximum, ktere jsme byli ochotni mu venovat, nebot pomalu jsme museli zacit hledat volny kemp. Ten jsme nakonec nasli az nekolik mil za parkem, nebot vsechny kempy uvnitr byly okolo sedme vecer beznadejne plne. Kemp to byl sice bez vody, ale za to zdarma. Navic jsme se v nem setkali se skupinkou krajanu , s kterymi jsme si vymenili dojmy z dosavadniho cestovani, to vse za neprijemnych ataku , tentokrate pro zmenu, malych musek. otravovaly. Jeste nez se setmelo, tak to vypadalo na poradny lijak, ale nakonec se obloha vyjasnila, vitr uklidnil a my mohli v klidu uvarit parky, zahrat si karty a kolem desate jit po docela narocnem dni spat.
Dnes jsme ujeli 218 mil.

16. DEN 16. 7. 1997

YELLOWSTONE-MAMMOTH COUNTRY

Dnesni den jsme hodlali vyplnit opet prohlidkou Yellowstone, presneji pak jeho severni casti. Po opetovnem prijezdu do parku jsme zamirili do osady Mammoth, kde jsme si prohledli velice slusne vybavene visitor centrum. Shledli jsme zde dokumentarni film o parku, prohledli si ruzna vycpana zvirata, ale hlavne si zde vzali podrobnejsi mapu pro pesi turistiku. Dnes jsme si totiz chteli udelat delsi vylet prirodou Yellowstone. Kdyz pisu chteli, tak tim myslim predevsim sebe, Stanika a Karla. Michal s Jelenem si totiz dnes minili dat odpocinkovy den, navic argumentovali tim, ze vyrazit na cestu pred polednem je nesmysl, nebot zacinalo byt opravdu slusne vedro. Urcite meli z casti pravdu, ale my jsme byli tri proti a to rozhodlo, i kdyz po dlouhe hadce. V mape nas zaujala trasa zacinajici nedaleko Mammoth Springs merici 11 mil a majici prevyseni necelych 1750 metru. Jeste nez jsme se vydali na cestu, prosli si prave Mammoth Springs, coz jsou takove vapencove, ruznobarevne terasy, po kterych steka kaskadovite horka podzemni voda.
Hned od zacatku trasy jsme zacali docela dost stoupat a tak jsme byli behem chvilky poradne spoceni a tim na sebe pritahovali snad cely hmyz z lesa, ktery zde predstavovali spise nez stromy ohorele pahyly. Nejvice to asi vadilo Michalovi, kteremu uz pred cestou naskocila jakasi podivna vyrazka a diky dotirajicimu hmyzu se musel neustale drbat. Nakonec to vyresil tak, ze si vzal na sebe sustakovku (triko zde proti komarum nepomaha), ale ani v te mu nebylo zrovna nejprijemneji, vzdyt koupat se ve vlastnim potu asi neni zadna slast. Nastesti se zvetsujici se vyskou klesala i teplota vzduchu, nahore na hrebeni, uz foukal prijemny vitr. Z vrcholu nasi cesty, ktery mohl mit tak 2000 metru, byl pak nadherny vyhled na okolni Yellowstone. Zde se take, po spolecnem fotu, nase cesty rozesli, Michala, ktery toho mel opravdu plne zuby, doprovodil Jelen stejnou cestou zpet k autu, ostatni jsme pokracovali dale podle mapy.
TedÏ budu psat pouze o ceste nas tri, ktera se ubirala prevazne rozkvetlymi loukami v nadherne horske krajine. Vse jsme si mohli vychutnavat o to vic, protoze uz se slo prevazne z kopce. V horni casti jsme se vyfotili v ojedinelem snehovem poli, dole pak se vykoupali v romantickem jezirku, ktere ani nebylo prilis studene. S klukama jsme se setkali asi okolo osme v Mammoth a pote jeli do naseho vcerejsiho kempu, kde jsme na stejnem miste jako vcera prespali.
Dnes jsme ujeli 30 mil.

17. DEN 17. 7. 1997

YELLOWSTONE-CANYON COUNTRY, LITTLE BIGHORN

Sedmnacty den v Americe byl asi zatim nejdelsi ze vsech, nebot jsme si dnes doprohlidli Yellowstone, presneji jeho vychodni cast, pote navstivili narodni park Little Bighorn a pak se jeste snazili dostat co nejvice na zapad smerem na Seattle. Stavali jsme pomerne brzo, asi kolem sedme, rychle se nasnidali, sbalili veci a vyjeli k prvni zajimavosti, kterou predstavoval vodopad Tower Fall. Malem bych zapomel napsat, ze Michalova vyrazka behem noci zcela zmizela, tak ze hned bylo o starost min. U Tower Fall se konecne splnil sen Jelenovi, protoze zde spatril medveda, ci spise medvidka. Jednalo se nejspis o mlade medveda cerneho, kteri nedorustaji takovych vysek jako napriklad jejich pribuzni grizzli. Samozrejme jsme ho stacili vyfotit, stejne jako mnoho turistu okolo nas, ale na fotce pripomina bohuzel vsechno mozne jen ne medveda. K samotnym vodopadum, respektive pod ne, se slo po drevenem chodnicku asi mili, aby se nam pak dole naskytl hezky pohled na padajici vodu opredenou duhovym zavojem.
Dalsi nasi zastavkou byl nejvyssi vodopad parku Upper Fall, ktery jsme si prohledli ze dvou vyhlidek minimalne vzdalenych od auta. Na vyhlidkach byl nekdy problem vubec neco videt, tak hodne tam bylo turistu. Shodli jsme se na tom, ze toto poznavani parku po vyhlidkach nam nic moc nerika, daleko vetsim zazitkem pro nas byl napriklad vcerejsi vylet. Jeste, ze zde byla alespon ta zver, po medvedovi jsme totiz nedaleko parkoviste uvideli mohutneho bizona. Sedel ci spise lezel tam v naproste pohode ukazujice mnoha fotografujicim turistum svou zadni cast tela. Nejblize k bizonovi jsme se z prihlizejiciho davu odvazili samozrejme my, ale jemu to bylo uplne jedno. Myslim, ze by se nechal snad i podrbat.
Pomalu jsme opousteli Yellowstone a mirili, zpocatku po velice spatne silnici, smerem na vychod do parku Little Bighorn, ktery je vzdalen od Yellowstone priblizne 100 mil. Byli jsme vsichni hodne unaveni, navic nekolik dni bez sprchy a do toho vseho bylo poradne vedro. V mestecku Lowell jsme objevili visitor centrum, kde nam velice ochotna Americanka dala mapy a take vysvetlila, ze narodni park ma s dejistem slavne bitvy shodny pouze nazev. Kopec, na nemz se bitva odehrala se mel nachazet jeste asi 100 mil smerem na vychod, ale tam uz se nam nechtelo. Po mensim bloudeni jsme nasli vstup do parku, kde nas prekvapil penezni automat zadajice od nas 2. 5$. Byl to vlastne jediny park, kde jsme neuplatnili Golden Eagle. Narodni park Little Bighorn je svymi hlubokymi kanony, jez vytvari reka Little Bighorn, a vyprahlou nacervenalou pudou hodne podobny parku Dinosaur. Po obou stranach parku se pak rozklada indianska reservace, kam je vstup zakazan. Na vlastni oci jsme se tedy mohli presvedcit , jakou nehostinou krajinu pridelili belosi indianum. Narozdil od Yellowstone zde panoval bozsky klid, a mozna proto jsme spatrili i divoke kone, mustangy, kteri se pasli nedaleko prasne silnice, v niz se zmenila asfaltka nekde u hranic parku s reservaci. V parku se nam take podarilo objevit ne prilis ciste jezero, ale nase spocena a spinava tela jim rozhodne nepohrdla. Po kratkem odpocinku u jezera, kde jsme si i udelali polevku, jsme pak opustili park a jeli po interstatni dalnci c. 90 smerem na zapad. Opet tedy nastal cas nekonecne stereotypni cesty, ktera byla ukoncena az v pul ctvrte rano na jednom odpocivadle, kdyz podle mapy jsme projeli asi dvema tretinami statu Montana. Na odpocivadle spal Michal s Jelenem v aute, ja s Karlem na stole, Stanik na zemi.
Dnes jsme ujeli 642 mil.

18. DEN 18. 7. 1997

STAT WASHINGTON

Cely tento den, stejne jako zbytek toho vcerejsiho, vyplnila nudna cesta. Pokracovali jsme v jizde smerem na Seatlle, ktery mohl byt vzdalen od naseho nocleziste tak 550 mil. Po projeti Montany jsme vjeli do Idaha a k veceru pak do statu Washington. Pres den se nic zajimaveho neudalo, snad jen to , ze jsme vjeli do dalsiho casoveho pasma, takze jsme si museli posouvat hodinky o hodinu dozadu. Pro zmirneni nudy jsme v aute hrali karty, cetli si a hlavne spali. Dnes jsme se rozhodli prespat v kempu a to hlavne kvuli vysprchovani. Koupel v prirode neni spatna, ale tepla sprcha je tepla sprcha. Kemp jsme nasli nedaleko narodniho parku Mt. Renier a stal 10$ za misto. Majitelka nas ujistila, ze v nem jsou sprchy, uz ale opomela dodat, ze pouze za penize (1$) a navic z nich tekla, k nasi velke nelibosti, pouze studena voda. Presto jsme nepohrdli ani studenou koupeli a po nekolika dnech obstojne cisti, jsme sli spat, Michal s Jelenem pod sirak, zbyvajici do stanu.
Dnes jsme ujeli 528 mil.

19. DEN 19. 7. 1997

MT. RENIER

Tento den nas cekal vylet do narodniho parku Mt. Renier, jez mohl byt od kempu vzdalen takovych 30 mil. Uz zdalky bylo videt, ze nejvetsi pychou tohoto parku je treti nejvyssi hora USA merici 4392 metru a nesouci stejne jmeno jako samotny park.
Nasi prvni zastavkou v parku bylo visitor centrum, kde jsme si vyhlidli dve rozdilne trasy. Ta prvni mela vest k 1000 let starym cedrum, druhou jsme se pak meli dostat az pod samotnou horu Mt. Renier. Prvne jmnenovana cesta nebyla ani prilis dlouha, asi tak dve mile jsme sli kolem nadherne pruzracneho potoka, ktery nas privedl i k cili, tedy k cedrum. Jako mravenci jsme si pak mohli pripadat pod temito mohutnymi stromy, jejichz obvod dosahuje az 8 metru a vyska uctyhodnych 70 metru. Ke druhe ceste jsme se museli vysplhat autem do turisticke osady, jez byla plna nejen lidi a aut, ale take prijemneho slunce. Uz v zacatku cesty, ktera podle mapy mela merit 8 mil , bylo nevidane hodne snehu. Celou cestu nahoru jsme se tedy borili snehem a to v kratasech a triku, nebot zde panovalo az neskutecne teplo. Cela ta namaha vsak urcite stala za to, po ctyrech hodinach narocneho vystupu jsme se ocitli jeste blize teto byvale sopce a take se nam naskytl hezky vyhled na okolni zasnezene stity. Z mista, kde jsme skoncili nasi cestu uz se pak pokouseji pouze horolezci, zdolat tuto gigantickou horu. Po asi hodinovem odpocinku a spolecnem fotu jsme se dali na sestup, ci spise uprk. Ja, Stanik a Jelen jsme totiz prakticky celou zpatecni cestu sebehli, s pocity jako pri jizde na lyzich. Samozrejme se to neobeslo bez mnoha padu, coz odnesla hlavne nase kolena, protoze tajici snih mekkou perinou rozhodne nebyl. Nejhure dopadl bezesporu Jelen, ktery byl na snehu kazdou chvilku, coz mozna bylo dano tim, ze byl preci jen o neco tezsi nez ostatni a hure se mu tedy tocili zatacky. V dolnich partiich kopce jsme pak stali stredem pozornosti mnoha turistu, kdyz nekteri z nich si nas zajimavy sestup, stejne jako Karel, natocili. Tech turistu zde byly opravdu mraky a nejednalo se o turisty ledajake nebo ja alespon snehove radovanky cernochu ci Indu za typicke prilis nepovazuji. Po teto snehove anabazi jsme nasedli do auta, samozrejme uz prevleceny do sucheho, a pokracovali v jizde smerem na zapadni pobrezi. Pri klesani z techto velkych vysek se bohuzel zacaly ozyvat brzdy, presneji asi brzdove desticky, a take jsme zjistili, ze vzorek na zadnich pneumatikach uz temer neexistoval. Tyto neprijemne zavady se meli odstranit v Seattlu, ktery je od hranic narodniho parku Mt. Renier vzdalen tak 60 mil a do ktereho jsme se jeste dnes chteli dojet. Tesne pred Seattlem jsme vjeli do Tacomy, coz je docela velke mesto s obrovskym pristavem. Nekde vedle tohoto pristavu byl na mape vyznacen kemp, ale jen marne jsme se ho pokouseli najit. Spadla jiz tma a my byli cim dal nervoznejsi, kde dnes prespime. Ono je to v mestskych aglomeracich docela problem, nebot zde nejsou dalnicni odpocivadle a kempu v nich byva take poskrovnu.
Nakonec vymyslel originalni reseni Jelen, totiz nocleh na basbelovem hristi, ktere se nachazelo asi jeste v Tacome. Pred spankem jsme si varili veceri a to na parkovisti pro fanousky, pricemz nekteri projizdejici ridici, kdyz videli skupinku peti hladovych vlku shromazdenych kolem maleho varice, neopomeli zmacknout klakson. Po veceri jsme si z auta vyndali spacaky a karimatky a sli po travnatem hristi najit nejprihodnejsi misto na spani.
Dnes jsme ujeli 528 mil.

20. DEN 20. 7. 1997

NEHODA V SEATTLU

Tento den byl jednoznacne nejhorsi, jaky jsme zatim v Americe prozili. Zacal probuzenim na hristi, kde nas krome dvou nahodnych chodcu, nikdo nerusil.
Pokracovali jsme v jizde smerem na sever tj. na Seattle, kam jsme dojeli asi za hodinku. Jako nejvetsi zajimavost tohoto mesta se nam jevil statni park, v nemz se mela nachazet zakladna Americke namorni pechoty. Po pocatecnim bloudeni se nam preci jen podarilo, tento na mape zelene vyznaceny prostor, najit, ale krome hezkeho vyhledu na Tichy ocean a par bilych baraku tady nic k pokoukani nebylo. Po teto zbytecne zajizdÏce jsme meli v planu nejprve koupit desticky, ty pak nekde v servisu pokud mozno zadarmo namontovat, dale vymenit sjetou pneumatiku a pote co nejrychleji opustit Seattle a pokracovat smerem k narodnimu parku Olympic.
Za brzdove desticky jsme zaplatili 25$ a pote jeli po silnici c. 99 na jih a divali se po nejakem tom servisu, kde bychom si pujcili naradi. Vubec k tomu vsak nedoslo, nebot na jedne z mnoha krizovatek jsme meli nehodu. Auto v tu chvili ridil Karel a ve zmatku, ktery v aute panoval, kdy se mu kazdy snazil vnutit svou predstavu o spravnem smeru jizdy, odbocoval do leva z praveho pruhu a pritom doslo k srazce s autem odbocujicim z odbocovaciho leveho pruhu. Byla to tedy jednoznacne nase chyba. Po narazu jsme se tocili jako na kolotoci , to vse za pronikaveho Karlova revu. Nastesti se nikomu nic nestalo. Auto, ktere do nas vrazilo, ridil asi devadesatilety starik a byl ze sveho nabouraneho buicka viditelne spatny. Jenom tam tak stal, dival se do nebe a cekal na policajty, ktere jsme ihned po nehode zavolali ci spise Karel rekl opodal stojicimu Americanovi, aby je zavolal. Policajt prijel behem nekolika minut, a prvni co udelal bylo, ze zavolal odtahovou sluzbu, nebot nase auto bylo po bouracce nepojizdne a lehce blokovalo provoz na krizovatce. Nepojizdnym se stalo hlavne diky zcela rozrusenemu levemu zadnimu kolu, protoze nekam do leve zadni casti auta do nas dedecek s buickem vrazil. Urcite mu trochu spravilo naladu nase pojisteni, ktere jsme tedÏ mohli vynaset do nebes, protoze platit jeste opravu na buickovi by se rovnalo temer katastrofe a to i presto, ze mel pouze trochu narazeny predek. Policajt byl vcelku sympaticky chlapik, dokonce si s nami povidal o nasi ceste Amerikou, kdyz pritom, ale bohuzel neopomnel vypisoval blok na pokutu, jez cinila 114$. Amerika je vsak tak skvela zeme, ze se zde pokuty mohou zaplatit az do tri mesicu a paklize se zdejsim policjtum napise o jinem nazoru v nasem pripade, tedy na bouracku, tak po teto lhute se mate pravo s nimi jeste i soudit. Z hlediska naseho odletu z USA je myslim jasne, jak jsme se zachovali. . .
Nejhorsi bylo, ze odtahovka auto odvezla na odtaziste vzdalene 7 mil od mista cinu. Nezbyvalo nam tedy nic jineho nez si vzit vsechny potrebne veci z forda a vydat se na dlouhy pochod, nebot autobus ci metro v teto periferii nejezdili. Jinymi slovy, kdo zde nema auto, je absolutni nula, a takovymi nulami jsme se na nekolik dni stali i my. Asi po trech hodinach jsme dosli k odtazisti, kde nas sprazili hned dvemi informacemi. Prvni se tykala ceny za odtah, jenz stal 120$, druhou neprijemnou zpravou pak bylo, ze veskere opravny meli tento den, v nedeli, zavreno, tak ze jsme byli nuceni nechat naseho forda na odtazisti az do pondelniho rana, coz se take samozrejme projevilo v cene. Trocha toho stesti se vsak na nas preci jen usmala. Cestu k odtazisti nam u jedne pumpy upresnil jeden American, puvodem Nemec, a zrejme jsme ho natolik zaujali nasi cestou USA a asi i dnesni bourackou, ze zavolal potom na odtaziste, kde jsme se zrovna v tu chvili nachazeli a dal nam telefoni cislo na jeho kamarada, ktery by nam pry ohledne opravy mohl pomoci. Celou zalezitost s timto clovekem vyrizoval Michal, protoze asi jako jediny s nim byl schopen komunikovat nemecky, nebot timto jazykem se s nami chtel onen clovek bavil. Nezbyvalo nam tedy nic jineho, nez si vzit z auta veci na spani a jit hledat nocleh, kdyz nejprihodnejsim mistem se nam zdal mestsky park. Po nekolika hodinove ture se nam ho podarilo objevit a to na brehu oceanskeho zalivu. Na nejake koupani v mori jsme si klidne mohli nechat zajit chut, nebot bylo pekne spinave a ani jeho teplota nebyla nikterak vysoka. Presto se podel more promenadovalo mnoho lidi, z nichz nekteri si zde delaji pravidelny nedelni piknik, coz zde umoznuje i velke mnozstvi stolu doplnenych o grilly. Podel brehu to tedy krasne vonelo vsemi moznymi pecinkami. Jeste stesti, ze Michala napadlo koupit cestou kure, po dnesnim neprijemnem zazitku bylo nejakeho poradneho jidla rozhodne treba. Jeste pred hodovanim sel Michal zavolat na telefoni cislo, kere nam dal dnesni nahodny Nemec. K nasemu velkemu a milemu prekvapeni se z Nemcova kamarada vyklubal Cech. Ten dal Michalovi dve telefoni cisla do dvou servisu, jez vlastnili rovnez krajane, a na ktere jsme meli zitra rano zavolat. Povzbuzeni touto, na dnesni den, skvelou zpravou, jsme se odebrali najit si nejake vhodne misto na spani. Nasli jsme ho mezi nekolika velkymi keri, kde nas pri trose stesti nemusel nejaky nahodny kolemjdouci objevit. O mestskem parku jsme pak pozdeji dozvedeli, ze se zde pomerne intenzivne vrazdi, za mesic pry az dve vrazdy. Tohle vsechno nas ale vubec nevzrusovalo, naopak jsme si v pohode rozestlali a zacali docela nahlas resit zitrejsi zalezitosti s nasim autem, hlavne jsme doufali, ze by nam krajani nemuseli nasadit zrovna vysokou cenu za opravu, kterou clovek na odtazisti odhadl tak na 1000-1500$. Takovou sumu za spraveni forda by jsme asi nedali a spise bychom se pokusili sehnat nejakou levnou ojetinu a s tou pak pokracovat v ceste. Nevim, jak klukum, ale me se podarilo usnout az hodne pozde, stale se mi totiz pred ocima promitala ta dnesni nestastna boracka.
Dnes jsme ujeli 70 mil.

21. DEN 21. 7. 1997

CESI V SEATTLU

Spanek v parku nebyl az zase tak hrozny, vstavali jsme kolem pul sedme a vyrazili smerem k odtazisti. Nedaleko odtaziste jsme se preptali v jednom servisu, kolik by stala oprava naseho nepojizdneho forda. Rekli nam, ze tak 1500$, ale jestli vubec pochopili, v jakem je auto stavu, to nevim. Jedinou nasi nadeji tak zustavaly autoservisy drzene v ceskych rukou. Nekolikrat tam Karel volal, ale stale se nikdo neozyval nebo bylo obsazeno. Nakonec se vsak Karel preci jen do jedne z nich dovolal a Cesi nam, k nasi velke radosti, nabidli pomocnou ruku. Trochu neprijemne bylo akorat to, ze se jejich firma nachazela asi 30 mil od odtaziste, tak ze jsme mohli ocekavat dalsi dolary za odtah.
S odtahovou sluzbou k servisu mohli jet vsak pouze dva z nas, cili nam nezbyvalo nic jineho, nez se rozdelit. Po vzajemne dohode jeli s fordem do opravny Karel s Michalem, Jelen, Stanik a ja jsme se vratili zpet na nase vcerejsi misto na pobrezi a mohli tak pouze klukum drzet palce. TedÏ budu psat zatim pouze o nas trech na plazi, da-li se tomu pobrezi vubec tak rikat. Nebude toho asi mnoho, nebot prakticky cely zbytek dnesniho dne jsme budÏ hrali karty nebo si cetli, pripadne spali. Dnes jsme se kluku nedockali a tim se nase netrpelivost jeste vice zvyraznovala. Vlastne jedinou zajimovsti na plazi bylo, jak zde mistni rybari chytaji, hlavne pak kdyz se jednomu z nich podarilo vytahnout docela slusnyho kouska. Rybari zde lovi hlavne za odlivu, ktery dosahuje odhadem az tri metrove hloubky oproti maximalni hladine za prilivu. Za odlivu se take kamenite dno zalivu stalo utocistem nekolika desitek lidi sbirajicich hlavne skeble, musle a take jakesi zvlastni zviratka, jez pri slapnuti na jejich tela vystrikovala vodu do vysky nekolika decimetru. Po setmeni jsme opustili plaz a sli spat stejne jako vcera do parku, a myslim, ze to bylo i na stejne misto. Docela me dnes prekvapuje jak jsme brali celou tuto neprijemnou situaci v pohode, naopak jsme o ni vtipkovali a nebo ji pokladali za neocekavane dobrodruzstvi, a mozna i to byl jeden z duvodu, proc to nakonec vsechno dobre dopadlo. Ale to uz trochu predbiham.
Dnes jsme bohuzel neujeli nic.

22. DEN 22. 7. 1997

KONECNE ZASE NA CESTE

Prvni polovinu dnesniho dne jsme stravili podobne jako druhou cast toho vcerejsiho, i kdyz o proti vcerejsku svitilo slunicko, tak ze jsme se mohli i opalovat. Dopoledne jsme pak kazdy z nas prolozili vylety do blizkeho okoli, kdyz hlavnimi cili nasich prochazek byly ostruziny, ktere v tomto mesto snad nikdo neji, tak ze jsme se mohli radne napast. Okolo treti hodiny jsem sel, spolecne se Stanikem, koupit neco k jidlu a zaroven se take pokusit dovolat se klukum do servisu, protoze uz jsme zacinali byt hodne nervozni, co tam tak dlouho delaj. Do opravny jsme se po nekolika marnych pokusech dovolali, nicmene to zvedl nejaky Rus a pote hned zase polozil. Podruhe uz jsme to radeji nezkouseli a sli nakupovat. Cestou zpet na plaz, jsme se Stanikem neustale rozebirali, jak na tom asi kluci jsou, co ford, kdyz tu najednou jsme neverili vlastnim ocim. Na parkovisti nedaleko plaze totiz stal nas ford a to hlavne se spravenym zadnim bokem. Na plazi uz Jelen dychtive vyzvidal od kluku jak k tomu doslo a hlavne pak kolik to stalo. Kluci nam vypraveli, ze je tedy odtahovka ( celkem nas oba dva odtahy a jedna noc auta na odtazisti staly asi 180$) odvezla do servisu, kde se je ujal velice prijemny krajan. Klukum nabidl nocleh u sebe doma, pohostil je, ale hlavne nam auto spravil za skvelou cenu predstavujici jen 230$ a to nam jeste k tomu dal nova kola a vymenil brzdove desticky. Velice se pry zajimal o nasi cestu Amerikou a na dukaz toho, ze zde mel sve krajiny, nas poprosil, abychom napsali jeho dceri, ktera v tu dobu byla nekde na prazdninach. Je jasne, ze clovekovi, ktery mozna zachranil nase dalsi poznavani Ameriky, to problem slibit rozhodne nebyl.
Dlouho jsme se na plazi nezdrzeli, chteli jsme se jeste dnes dostat co nejvice na jih a hlavne opustit toto proklete mesto. Narodni park Olympic, ktery jsme meli podle planu navstivit, jsme kvuli vznikle casove ztrate vynechali. Na jih jsme jeli interstatni dalnici c. 5 a ani bych predtim neveril jakou budu mit opet radost z mackani se v nasem fordu. Uz vecer jsme se jeli podivat do jednoho kempu nedaleko dalnice, ale bohuzel byl plny. Jenomze ja, Stanik a Jelen jsme sprchu potrebovali jako sul a tak jsme se do nej jeli pouze vysprchovat. To se nam take podarilo, aniz bychom vzbudili jake koliv podezreni. Tento elegantni zpusob , predstavujici bezplatne sprchovani v kempu a pote nocleh na odpocivadle, jsme praktikovali jeste nekolikrat. Na Rest Areu jsme dojeli kolem jedenacte a aby byl nas pohar stesti naplnen dnes az po okraj, davala se zde kava a susenky zadarmo, respektive za nekolik centu, jez jsme hodili do pripravene kasicky. Dnes se usinalo skutecne bajecne a to kupodivu i Karlovi. . .
Dnes jsme ujeli 168 mil.

23. DEN 23. 7. 1997

CESTA KOLEM PACIFIKU

Rano jsme si dali opet to temer bezplatne kafe a pote pokracovali petkou na jih. Karlovi dnesni den nezacal ale vubec stastne, nebot pri skladani karimatky zjistil, ze spal celou noc na hovne, jez se nadherne rozmazalo po spodni strane karimatky. I s nasim nocnim smradÏochem jsme pak z petky odbocili na zapad a po nekolika desitkach milich jsme se dostali na silnici kopirujici pobrezi Ticheho oceanu. Tou jsme pokracovali rovnez na jih a jednou jsme dokonce zastavili, abychom se sli blize podivat na pobrezi, ktere tvorila prevazne pisecna plaz a take mnozstvi zajimavych skalnatych utvaru. Jinak samotny ocean byl poradne ledovy, koupani v nem by asi nebylo nic moc. Po nekolika hodinove jizde okolo Pacifiku, jsme uhli smerem na vychod, nebot zitra bylo v planu navstiviti vnitrozemsky narodni park Creater Lake. Nocovat jsme se rozhodli opet na odpocivadle na dalnici c. 5. Pred spankem nam Jelen uvaril parky s bramborem a jako zakusek prichystal kazdemu dve kolecka susenek a caj. S plnym zaludkem jsme pak ulehli do svezi travicky , kdyz nas vsak o jeji svezesti zanedlouho presvedcilo nekolik dychtive strikajicich zavlazovacu. Lehce mokri jsme si tedy museli najit vhodnejsi misto na spani. Ja jsem tuto noc doslova protrpel, nebot me poradne rozbolel zub a tato bolest pretrvala az do casnych rannich hodin.
Dnes jsme ujeli 488 mil.

24. DEN 24. 7. 1997

CREATER LAKE

Nasnidali jsme se a pote vyrazili smerem k narodnimu parku Creater Lake, ktery se jiz nachazi ve state Oregon. Stat zajimavy take tim, ze ma zvlastni zakon tykajici se tankovani u pumpy, zakaznik se zde totiz musi nechat obslouzit personalem pumpy, jinak by se dopustil deliktu.
Ve visitor centru jsme shledli naucny film o parku, jehoz nejvetsi atrakci je, jak sam nazev napovida, kraterni jezero. To vzniklo zatopenim krateru vice nez sest tisic let vyhasle sopky. Nejhlubsi bod jezera dosahuje az 600 metru pod hladinu. Z azurove modre jezerni hladiny pak vycniva mensi sopka, ktera jako by chtela jeste vice zvyraznit celou tu nadheru, kterou asi nejlepe ukazi fotografie. I v tomto parku jsme udelali takovou mensi turu a to na vrchol Mt. Scott merici 2721 metru. Asi po hodince stoupani jsme dosli nahoru, odkud byl hezky vyhled na jezero a okolni krajinu.
Z tohoto nadherneho parku jsme pokracovali smerem na jih k narodnimu monumentu Lava Beds, jez je vzdalen od Creater Lake asi 120 mil. Puvodne jsme tento monument chteli kvuli casovemu stresu vynechat a jet z Creater Lake rovnou na zapadni pobrezi do znameho parku Redwood, ale nakonec jsme se podivat na sopecna pole preci jen jeli. Mozna, ze k tomu prispeli i dva starsi krajani, ktere jsme potkali pri vystupu na Mt. Scott. Ti nam, krome jineho, rikali, ze navstevy Lava Beds rozhodne nebudem litovat.
Do monumentu jsme dorazili kolem seste a se stestim tak stihli pohlednou zamestnankyni visitor centra, ktera nas tedy jeste dnes mohla vybavit potrebnymi prospekty a hlavne mapou.
Prakticky cely tento monument vytvorila lava, jez proudila na povrch sopecnymi kominy, sopouchy, a tim jak ruzne tuhla vytvarela mnozstvi jeskyn a jinych zvlastnich utvaru. Jeskyni tu podle mapy je opravdu hodne, ale dnes jsme je navstivit nemohli, nebot temer do vsech bylo mozne vstoupit pouze se silnou baterii a my meli pouze jednu kapesni, ktera navic uz dodelavala. Museli jsme tedy pockat do zitra, kdy nam je meli pujcit ve visitor centru. Mlade zamestnankyne parku jsme se tak jeste zeptali, kde bychom zde mohli prespat. Byli jsme trochu prekvapeni, kdyz nam rekla, ze muzem klidne zde v parku, akorat pry alespon 1 mili od civilizace, coz ve zdejsi puste krajine nebyl zadny problem. Dnesni noc jsme tak stravili na jednom opustenem parkovem odpocivadle, kde bylo nekolik stolu a na tech se spi prijemne, protoze nejste vystaveni mravencum ani jiny haveti a taky chladu od zeme. I kdyz v dalce buraceli hromy a oblohu osvetlovali naruzovele blesky, usinalo se, alespon me, velice prijemne.
Dnes jsme ujeli 266 mil.

25. DEN 25. 7. 1997

LAVA BEDS

I vstavani bylo hezke, nebot nas probudily teple paprsky vychazejiciho slunce. Ihned jsme zamirili do visitor centra pro baterky, kazdy dostal docela slusny svetlomet, a sli na prvni znaceny okruh, jez cital 14 jeskyni. Jeskyne jsou pomerne nizko pod povrchem, ale zato je tvori nescetne mnozstvi chodeb, v nichz neni vubec slozite zabloudit. Jelenovi a mne se podarilo tak trochu zabloudit v jeskyni Catacombs, kdyz jsme ji sli asi tak hodinu neustale vpred doufajic, ze je pruchozi. Vyraz ÝsliÝ se sem moc nehodi, nebot ve vzdalenejsich partiich jeskyne jsme se spise plazili, coz v kratasech a tricku nebylo zrovna prijemny. Kdyz uz jsme pak byli nuceni plazit se ve vysce asi tak 20 cm, prestali jsme verit v jeji druhy vychod, a radeji se rozhodli pro navrat. Cestu zpet jsme nastesti trefili spravne. Kluci mezi tim navstivili dalsi jeskyne v okruhu, vsichni jsme se pote sesli v jeskyni Valentine, kde jsme se splolecne vyfotili. Posledni jeskyni, kterou jsme zde navstivili byla Skull Cave. V teto jeskyni byla zima jako v lednici, v jeji spodni casti jsme chodili po ledove podlaze. Bohuzel jsme z teto, asi nejznamejsi jeskyne, mohli videt tak tretinu, nebot pred nedavnem se v nekolika jejich castech zritil strop. Ale i zde jsme se snazili prochazet i temi nejmensimi otvory a nachazet tak dalsi, pro vetsinu pohodlnych turistu nedostupne, casti tohoto bludiste. Vsichni jsme se shodli , ze navsteva tohoto parku (monumentu) stala urcite zato. Odtud jsme pak jeli zapadnim smerem do jiz californskeho parku Redwood, jez lezi na pobrezi pacifiku severne od San Franciska. Neprijemne bylo, ze na zapad z Lava Beds nevede zadna dalnice, tak ze jsme byli nuceni se plouzit po malych silnickach vedoucich prevazne pres hory. Pred vecerem jsme zastavili u reky, kde jsme se, v docela silnych perejich, paradne umyli. Navic byla reka i prekvapive tepla. Take jsme nakoupili potraviny na nekolik dni dopredu. Nocleh jsme zvolili na odpocivadle, ktere mohlo byt od Redwoodu asi 50 mil. Povecereli jsme parek s bramborem, ja jsem po veceri opet volal Jolande, zda-li pak nema v okoli nejakeho toho znameho, aktery by nam nabidl praci. Mela, a to bratra v San Francisku, ze by. . . .
Dnes jsme ujeli 265 mil.

26. DEN 26. 7. 1997

REDWOOD

K Redwoodu, v kterem rostou nejvyssi stromy na svete, jsme prijeli asi v poledne. V informacnim centru, ktere je zde opravdu skvele vybavene, jsme si vzali potrebne mapy a vyjeli do nitra parku. Jako nejlepsi ze vsech tras se nam jevila ta, jez vedla k nejvetsim stromum sveta, jez se jmenuji stejne jako samotny park. Nejstarsi stromy na nasi planete, sequoie, se pak nachazeji nekoilik set mil na jihovychod v stejnojmenem parku Cesta k prirodnim velikanum mela podle mapy merit 13 mil, prevyseni mi bohuzel uniklo. Kazdopadne smerem k Redwoodum jsme sli neustale z kopce a to prevazne lesem, v nemz uz se taky par obrich stromu naslo. Drevo techto stromu, jez jsme mohli spatrit diky nekolika pokacenych jedincu, ma nacervenalou barvu a dost mekke. Asi po trech hodinach sviznejsi chuze jsme dosli do cile. Zde nas obklopily neuveritelne obrovske stromy, pricemz ten nejvyssi meril 367, 8 stop (112 metru) a jeho prumer mohl mit okolo sesti metru. Asi hodinu jsme si zde odpocinuli, Jelen s Michalem si dali dvacet, my tri zbyvajici jsme se brouzdali v nedalekem potoce. Cesta nahoru uz byla nepomerne narocnejsi, byli jsme radne spoceni a navic jsme si s sebou vzali malo vody, tak ze jsme meli paradne vyschlo. Cesta nahoru k autu nam trvala trochu prekvapive opet tri hodiny, Jelenovi s Michalem pak vlastne o neco mene, nebot je postihl hubnuci zachvat a cast cesty bezeli.
Nahore jsme pak notne vycerpani nasedli do auta a rozhodli se zajet jeste do mestecka Klamath, kde se podle nasich informaci melo dat projet autem zijicim vykotlanym stromem. V mestecku jsme byli okolo osme hodiny a osoba, ktera vybirala 2$ za projeti tam jiz nebyla. Stromem jsme tedy projeli zadarmo, ale jinak vsak zabava , na ukor zijiciho stromu, nebyla nic moc.
Nocovali jsme opet na odpocivadle nekolik mil jizne od Redwoodu, kdyz po celou noc byla docela slusna zima. Karel si ustlal tradicne na stole, ostatni jsme spali na trave nedaleko auta.
Dnes jsme ujeli 192 mil.

27. DEN 27. 7. 1997

PROBLEMY S FORDEM

Z vyhratych spacaku se nam moc nechtelo, ale dnes jsme se chteli dostat az do San Franciska vzdaleneho od odpocivadla takovych 300 mil, tak ze jsme si museli pospisit. Urcite podstatne rychleji bychom tam dojeli po dalnici vedouci vnitrozemim, ale my jsme se rozhodli jet podel pobrezi, na jehoz krasu nas kazdy upozornoval. Jeli jsme vsak po neskutecne klikate silnicce, na ktere byly i obcasne zacpy, cili nas krasne pobrezi po nejake dobe rychle omrzelo. Mozna nas tak neuchvatilo i kvuli pocasi, ktere bylo tento den opravdu mizerne.
Do San Franciska jsme dojeli okolo ctvrte hodiny a prvni co nas zde zajimalo bylo nejake misto, kde bychom se mohli najist. Cely den totiz nase brichy nepozrely ani sousto, tak ze cinska polivka, kterou jsme si dali ve zdejsim mestskem parku, prisla opravdu vhod. Jelikoz jiz bylo pozde na prohlidku mesta, radeji jsme se chteli dostat co nejdrive do kempu, ktery byl v mape vyznacen nedaleko slavneho Golden Gate. Ke kempu se nam vsak nakonec dostat nepodarilo, nebot na ctyrproudove silnici cosi lehce bouchlo v nasem fordu a ten se jednoduse vypnul. Jake osudove vypnuti to tehdy bylo, pak ukazaly nasledujici dny. Ale pekne po poradku.
Byli jsme radi, kdyz se nam podarilo dojet do odstavneho pruhu. Nejprve jsme si mysleli, ze auto nejede, kvuli jake si couhajici hadicce, ale ta to nebyla. Asi po deseti minutach pak zastavilo asi 30 metru za nasim fordem policajtsky auto a aktivni policistka na nas zacala z amplionu cosi hulakat. Karel za ni sel a rekl ji, ze hned jedem, ze se zkratka jedna jen o maly problem. Chvili tam ta krava jeste stala a neustale nas okrikovala abychom se nepriblizovali blizko dalnici, ale nastesti to posleze vzdala a odjela. Vsichni jsme si z hluboka oddychli, nebot ceny za odtah zde myslim nebudou prilis odlisne od cen v Seattlu. Na zavadu jsme neprisli, a tak nam nezbyvalo nic jineho nez auto odtlacit pryc z dalnice. To se nam nastesti podarilo, auto jsme odtlacili na parkoviste, ktere patrilo k nekolika servisum, ktere dnes, v nedeli, byly samozrejme zavrene. Presto jsme v jednom z nich objevili jednoho Americana, ktery se na nase auto ochotne podival, ale jedine co nam rekl, bylo, ze zavada je v elektrice. Nastesti za podivani nic nechtel. Domluvili jsme se s nim na zitrek, kdy pry bude mit vice casu. Nastala tedy podobna situace jako v Seattlu, museli jsme si bez auta najit nejaky misto na spani. Nakonec jsme to vyresili tak, ze Michal s Jelenem spali v aute, ostatni tri jsme spali kousek od parkoviste za zel. trati ve vysoke trave. Opet se nam neusinalo prilis dobre, nebot jsme si byli velice dobre vedomi, ze dalsi velka oprava by nas nejspis uplne zruinovala. Jeste bych zapomel, ze jsem opet volal Jolande, jak je to s tim jejim bratrem v San Francisku a nasi praci, ale jeji odpovedÏ byla opet vyhybava. Mel jsem ji opet zavolat az budem nekde blizko Los Angeles, kde , jak uz jsem kdysi napsal, zije.
Dnes jsme ujeli 354 mil.

28. DEN 28. 7. 1997

OPET V AKCI NAS FORD

Rano nas tri vzbudil hluk z projizdejicich aut, v noci se nam misto za trati jevilo jako daleko klidnejsi. Presto jsme se vyspali docela dobre, zrejme jiz zvykli na tato neobvykla nocovani. Vzbudili jsme take Michala s Jelenem v aute a ihned se vypravili do autoopravny. Vcerejsi American jiz dnes vsak tak ochotny nebyl, rekl pouze dost rozmrzelym tonem, at prijdem az odpoledne. Nemeli jsme tedy co delat, tak jsme se sli podivat do mesta. Ono to mesto vlastne ani nebylo, byla to spise jakasi periferie protkana mnozstvim nekolikaproudovych dalnic miricich do centra San Franciska. Prochazka to byla vcelku prijemna, nasli jsme dokonce misto, kde rostli ostruziny a take na spendlikach jsme si paradne pochutnali. Puvodne jsme chteli dojit az nekam ke Golden Gate, ale z jednoho vyhledu jsme zjistili, ze je to odsud pekna dalka. Radeji jsme se vydali hledat nejaky supermarket, nebot se jiz zacali hlasit o slovo nase zaludky, jimz dopoledni kompot zjevne nestacil. Na ulicich jsme byli temer sami, nebot i zdejsi obyvatelstvo, stejne jako v Seattlu, pouziva pouze automobily. Kdyz pisi temer, tak tim narazim na docela slusnou eskadru Mexicanu, kteri stali okolo silnic a doufali, ze si je nejaky American vezme k sobe na praci. Je asi jasne, ze se na nas nekoukali zrovna s laskou, nebot si mysleli, ze se jim zde objevila bila konkurence.
Najedeni salamem a chlebem jsme sedeli pred supermarketem a zertovali o nasi, opet velice zajimave, situaci, kdyz tu k nam prisla mlada slecna prodavajici opodal pecivo a darovala nam nekolik kolacku. Nevim jestli jsme vypadali uz tak blbe, ale kazdopadne nam to v danou chvili bylo jedno a kolacky jsme smlsli jako maliny. K autu jsme prisli tak v jednu, v opravne nam tentokrat jeji majitel poradil, ze v zadnim kufru je jakasi pojistka, ktera muze pri vetsim otresu auta vypnout elektriku. Pojistku, cudlik, jsme bez problemu nasli a posleze take zmackli a k nasi obrovske radosti se ford opet zapnul. Nahazeli jsme nase veci zpatky do kufru a vyrazili po stejne silnici jako vcera smerem na Golden Gate. Kdyz jsme mijeli misto, kde nam vcera auto vyplo, vsichni jsme se tomu nalezite smali. Bohuzel nam usmev na rtech vydrzel jeste asi tak pet mil, pri sjezdu na slavny most nam totiz ford prestal pro zmenu brzdit. Nastesti Michal zachoval chladnou hlavu a docela slusne rozjete auto strhl na vyjezdovou silnici z dalnice a posleze na odstavne parkoviste, jez je tesne pred mostem. Do dnes mi neni jasne , proc jsme pote s timto nebrzdicim autem vyjeli krpal na vyhlidku, odkud mel byt hezky vyhled na slavny most a San Francisko. Asi jsme doufali, ze se nam brzdy jizdou sami spravi.
Zjistili jsme, ze vinikem je rozbite prasatko u kola, u toho kola, ktere bylo postizeno bourackou v Seattlu. Auto pak zcela nebrzdilo proto, nebot nam vytekla veskera brzdovka. Bylo jasne, ze dolu se hned tak nedostanem. Tri z nas se tedy museli vypravit sehnat brzdovku. Tu jsme nakonec sehnali v Sausalitu, coz je hezke primorske letovisko a zaroven take jedno z mnoha predmesti San Franciska. Spolecnost pri ceste nam delal mlady American pochazejici z Chicaga, ktery cestoval po USA autobusy Greyhound. Karel ho poradne vyzpovidal, hlavne inrormace o autobusech pro nas zacinali byt cim dal dulezitejsi. . . Brzdovku, ktera nas stala 2. 45$, jsme nalili do brzdneho systemu, kdyz jeste pred tim jsme byli nuceni zaskrtit hadicku od brzd u postizeneho kola, aby nam kapalina opet nevytekla. Auto tedy mohlo brzdit pouze na trech kolech, a to jenom do te doby nez opet vytece brzdovka, nebot hadicku se nam uplne zaskrtit nepodarilo. Zajimeveho ukolu sjet dolu z vyhlidky se ujal Jelen a zvladl to v pohode.
Na hledani nejakeho servisu jiz bylo docela pozde, tak ze jsme rozhodli zajet na nase vcerejsi parkoviste nachazejici v predmesti zvanem San Rafaelo, kde se dalo alespon primerene vyspat. Cestou k parkovisti jsme neustale sledovali stopu, kterou za nasim fordem vytvarela vytekajici brzdovka a doufali, ze nam do prijezdu k nasemu novemu domovu vydrzi. Nakonec se to tedy podarilo. Na parkovisti jsme zacinali byt ponekud znamejsi, tak ze za nami prisel clovek ze servisu na vozy porsche, pozdeji jsme se dozvedeli, ze je to jeden ze dvou majitelu, a nabidl nam jednak svoje naradi a take na prespani jeho auto zaparkovane pred servisem. Ne, porsche to nebylo. Dnes se vsak jiz nic spravovat nedalo, to kvuli pocatku stmivani , a tak jsme si alespon trochu spravili naladu dobrou veceri. Jelen dnes uvaril ryzi s vynikajici fazolovou omackou, kterou pro zmenu v marketu objevil Stanik. Spali jsme podobne jako vcera, akorat Jelen zvolil nocleh v nabidnutem aute.
Dnes jsme ujeli pouze 10 mil.

29. DEN 29. 7. 1997

SAN RAFAELO

Tento den pisi s velice tezkou hlavou, nebot v jeho zaveru jsme meli takovou mensi oslavu a whisky mi stale jeste bzuci v hlave. Pokusim se, ale napsat jak vcerejsi den probehl, protoze vcerejsi den byl asi nejlepsi jaky jsme zatim v Americe stravili.
Vzbudili jsme se okolo pul osme a kluci se vrhli do opravy prasatka. Zjistli, ze nekolik soucastek je rozbitych, tak ze jsme byli nuceni vysolit 80$ za nove. Stale to vsak bylo urcite levnejsi nez pripadna oprava v servisu. Klukum se to podarilo spravit a my tak mohli nasednout a odjet odjet, jenomze se zacaly dit neuveritelne veci. Vsechno zacalo tim, ze nas majitel mistni servisove restaurace, predstavil se nam jako Ron , pozval na obed. Ani nevim proc to udelal, ale zrejme jsme zacali byti na tomto miste jiz dost popularni. Popularni pro Americany asi tim, ze jsme si sami spravovali auto tak trochu drze primo pred opravnami, ze spime nedaleko v krovi , nebo ze hodujeme na zemi na parkovisti. Kazdopadne jsme dostali poradne porce lahodnych italskych testovin, k tomu spousty velice dobreho osmahnuteho chleba, maslo a jako zakusek nam prinesl meloun. Celou dobu nas obsluhoval sympaticky American spanelskeho puvodu jmenem Fernando a neustale se nas vyptaval na nasi cestu Amerikou. Jako symbol vdeku jsme pak dali majitelovi ceskou desetikorunu.
Dalsi veleprijemnou udalosti bylo, ze nam majitele , jiz zmineneho servisu na vozy porsche, nabidli praci, kontretne chteli natrit prave budovu jejich opravny. Vsechno potrebne nam k tomu dali (valecky, stetce, barvy) a my se tak mohli dat do natirani. Puvodne jsme ani nevedeli za kolik delame, ale prace to byla snadna, tak ze nam to ani moc nevadilo. Az do vecera jsme tedy natirali a stihli toho nabarvit tolik, ze na zitra nam toho chybelo jiz jen nepatrne.
Vecer jsme si udelali, jak jsem jiz napsal, oslavu tj. koupili si dvouapulitrovou lahev whisky a kbelik zmrzliny, to vse za nejakych 17$. Pokracovani dnesniho stesti vsak nebylo stale u konce. Majitel servisu, tentokrate na vozy BMW a sousediciho se servisem na porsche, nam nabidl, ze se muzem u nej v opravne vysprchovat. Nabidku jsme samozrejme prijali, vzdyt na teplou sprchu uz jsme skoro zapomeli. Tento clovek byl jinak uz v dost opilem stavu, presto s Karlem zacal konverzovat o cem jinem, nez o nasi ceste, tak ze se nakonec stalo, ze jsme nasi zaparku presunuli k nemu do dilny. Nabidli jsme mu nasi whisku a on nam na oplatku dal ochutnat 150% lihoviny a muzu za sebe rici, ze mi po ni malem shorela pusa. Pomalu jsme se tedy opijeli a pri tom hrali automat, ktery zde mel pro zabavu a hrali jsme take sipky a dokonce jsme snedli i zmrzlinu, coz v kombinaci s whisky neni vubec spatne. Tom, tak se nam predstavil, si s nami povidal asi do pulnoci a pak jel domu. Natolik nam duveroval, ze nam dovolil prespat u nej v opravne, kde mel v podkrovi takovou docela utulnou mistnost s gaucem. My jsme pak pokracovali v opijeni bez nej. Jako posledni jsme sli spat ja s Jelenem, protoze jsme neustale soutezili o piva. Nejvic ze vsech se asi opil Jelen a padal ze zidle a byl pro neho problem stat rovne.
Dnes jsme ujeli 30 mil.

30. DEN 30. 7. 1997

TOM

Po nocnim flamovani jsme se probudili vcelku brzy, asi okolo pul osme. Nikomu se, ale prilis dobre nestavalo, kdyz duvod je myslim jasny. Nejhure asi dopadl Jelen, ktery se probudil na spinave podlaze opravny vedle svych blitek. Zanedlouho prijel Tom a byl natolik v pohode, ze se vsemu pouze smal. Jelen se kvuli svemu nocnimu vytvoru stal velice popularni, nebot jeho zvratky spinavou podlahu opravny doslova vycistili . Tom kdykoliv sel pak kolem tohoto bileho fleku, ukazal na nej a nasledne Jelena a strasne se tomu smal. Samozrejme to neopomnel ukazovat svym kamaradum s ostatnich servisu.
Opet jsme se tedy vrhli do natirani a zrejme proto, ze nam to slo docela od ruky nam majitel opravny na porsche, jmenoval se Devon, nabidl dalsi praci a to natirani jakesi stodoly na jeho farme. Takovato prace se samozrejme neodmita, zvlaste pak kdyz nam za natreni servisu dal 170$. Z tech penez jsme byli opravdu hodne stastni, mohli jsme tak Michalovi splatit 200$ a dluzit mu jiz jen 800$. S Tonim jsme se domluvili na sestou hodinu pred servisem.
Bylo okolo poledne a my se rozhodli konecne navstivit San Francisko. Konecne jsme ÝzdolaliÝ Golden Gate a po zaplaceni 3$ za prejeti slavneho mostu na jeho druhe strane, jsme se ocitli v samotnem Frisku. Zde jsme se zpocatku drzeli turistickeho okruhu, jez je znaceny symbolem bileho racka, ale pozdeji se nam asi ulitl a tak jsme pokracovali podle sebe. Projizdeli jsme okolo mrakodrapu a take okolo mensich domku postavenych na velice prudkych svazich mezi nimiz jezdi svetozname tramvaje. Ty prekonavaji zdejsi nemale krpaly diky taznemu lanu umistenemu v kolejisti. Chteli jsme se i jednou takovou tramvaji svest, ale stala se na ni silena fronta, do ktere se nam vubec nechtelo. V pristavu nas hlavne prekvapilo obrovske mnozstvi zebraku, ci jinych sasku snazicich se vseljak zaujmout proudici davy turistu. Take jsme zde navstivili lodni museum, kam je vstup na Golden Eagle. Bohuzel vsak kvuli srazu s Dennym jsme si stihli prohlednout pouze par exemplaru, ale paklize by to slo, slibili jsme si dukladnejsi prohlidku tohoto zajimaveho musea.
Devona jsme stihli vcas, ale rekl nam, ze by byl radsi, kdybychom u nej zacali pracovat az po vikendu. Duvody pro to byly dva, jednak jeho manzelka, ktera po chlapcich s Evropy asi zrovna netouzila, a pak take to, ze v sobotu poradali nejakou rodinnou party. S Devonem jsme se tedy dohodli na pondeli, ale praci na zitra se nam preci jenom podarilo sehnat. Clovek z opravny, jez sousedi s Tomovou nam totiz na zitra nabidl kopani prikopu pro zavlahy u nej doma a to za 5$ na hodinu a osobu, coz docela uslo.
Stredecni vecer mel podobny prubeh jako ten vcerejsi, stravili jsme ho opet u Toma v servisu, kdyz se o nas celou dobu staral jak o vlastni. Tohoto veterana vietnamske valky jsme si opravdu hodne oblibili a to nejen proto, ze jsme mu za dnesni noc vypili asi tricet piv a nebo ze dal poslat pro velkou pizzu . Konverzovat s Tomem jsme po nekolika pivech zacali vsichni, ale nebyl tam pouze on, ale i nekolik jeho kamaradu, kteri z nas byli taky docela vyplaseni. Spat jsme sli tentokrat drive nez Tom a to opet do podkrovi, ktere konecne objevil i Jelen, nebot dnes se tak strasne neopil.
Dnes jsme ujeli 70 mil.

31. DEN 31. 7. 1997

DALSI PRACE A NEUSPECH V NAPE

Posledni cervencovy den jsme stavali docela brzo, mohlo byt tak okolo sedme. Pozdravili se s Tomem, ktery i dnes vypadal po ranu az neskutecne cile a cekali az si nas vyzvedne onen clovek na to kopani. Jeste nez prijel, tak nam Ron prinesl lahodne tousty. Tom nas pozval na patecni oslavu do jeho opravny, kdy se pry budou delat hamburgery a bude tam spousty piti a take hodne jeho znamych.
Clovek, ktery mel zajem o nasi praci prijel v deset a rekl, abychom ho nasim autem nasledovali. Jeli jsme smerem na sever a po zhruba deseti milich jsme byli u nej doma. Nasi praci bylo odstranit suche drny a vykopat asi 30 cm hluboke prikopy na trubky pro zavlazovani. Byla to docela drina a nekterym z nas se udelali docela slusny puchyre. Navic bylo pekny vedro, ale 140$ za petihodinovou praci urcite staly. Napa, vinarska oblast rozprostirajici se severne od San Franciska byla duvodem nasi nasledne cesty. Na tento kraj nas upozornili lide ze servisu, podle nichz bychom tam mohli najit nejakou tu praci. Kraj to plny vinic skutecne byl, nicmene na cesani bylo jeste brzo, podle nekolika mistnich lidi melo zacit vinobrani asi tak za ctyri tydny. Trochu smutni jsme pokracovali dale na sever k jezeru, u ktereho mel byt dle mapy kemp. Ten se nam najit kupodivu nepodarilo, ale za to jsme objevili rozlehle sady hrusni, u kterych byly navic pripravene krabice predstavujici neklamnou znamku sklizne. Podarilo se nam narazit i na manufakturu, kde se sklizene hrusky zpracovavali, a samozrejme se zde rovnou zeptali, zda-li nepotrebuji levnou pracovni silu. Rekli nam, ze se mame stavit zitra rano, kdy nam pry reknou vice. Jinak tovarna pracovala na plny kotel i v devet hodin vecer, aby taky ne, kdyz zde pracovali vesmes sami Mexicani. Chteli jsme pochopitelne prespat co nejblize od tovarni budovy, ale nakonec jsme vhodne misto na spani nasli nekolik mil od ni, u jezera, v kterem jsme malem i s nasim fordem skoncili. Usinani se neslo ve znameni jakehosi zvlastniho bruceni ci houkani nejakeho podivneho tvora kdesi v dalce.
Dnes jsme ujeli 175 mil.

32. DEN 1. 8. 1997

DALSI ZAPARKA U TOMA

Stavali jsme tedy opet brzo a jeli smerem k tovarne. Tam nam bohuzel oznamili, ze praci zde pro nas nemaji. Duvod byl prosty, mely plne stavy. Vyrazili jsme tedy zpet do San Franciska na Tomovu oslavu. Jeste drive jsme si vsak udelali takovy maly vylet na jednu vyhlidku, odkud byl pekny pohled na Golden Gate a San Francisko. Zajimave je, ze Golden Gate jsme videli trikrat a vzdy byly zahaleny jeho horni pasaze do mraku, kdyz v okolni krajine zatim svitilo slunicko.
Na oslavu jsme prijeli asi ve ctyri a hned jsme na uvitanou dostali maso a pote cheesburger. Bylo tam uz pomerne hodne lidi, mezi nimi i nasi stari znami jako Ron, Fernando, Polak, Devon s bratrem Tonim, dale pak tam byl chlapek u ktereho jsme kopali atd. Vsichni jsme se najedli az k prasknuti a zacali pit jedno pivo za druhym. Na techto oslavach, poradanych kazdy patek, je zvykem, ze kazdy prinese neco k jidlu ci k piti. Ani my jsme neprisli s prazdnou, koupili jsme opet lahev whisky a pozdeji pak jeste karton piv. Nase konverzace se nejprve nesla ve znameni shanky nejake prace na vikend , ale nikdo pet pracovitych hochu nechtel. A tak jsme pili, hrali automat, sipky a snazili se rozumet vsemu, co nam Amici rikali, protoze tohle je asi nejlepsi moznost, jak se naucit jazyk. Chvilemi prechazela oslava do trochu drsnejsi podoby, napriklad kdyz si Jelen s jednim Americanem zacali hazet bassebalovym mickem uvnitr opravny nebo kdyz opet tito dva zamenili sipky za nuz a zkouseli co vydrzi terc i jeho okoli.
Sli jsem spat hodne pozde, ja nejdele, asi ve ctyri, protoze jsem si povidal s Felixem, s Amikem vypadajicim tak na dvacet let a pritom v kristvych letech. Jak jsme byli oba opily, tak jsme si docela rozumeli.
Dnes jsme ujeli 183 mil.

33. DEN 2. 8. 1997

ZAPARKA U LUKA

Vstavali jsme asi v devet a vsichni jeste citili vcerejsi narocnou oslavu. Tom prijel asi v deset a spolecne jsme zacali uklizet spoust, ktera v opravne po vcerejsi akci zustala.
Byla sobota a my nevedeli, co delat. Bylo nam take jasne, ze praci u Devona prijdem o nekolik dnu, tak ze budem nuceni vyskrtnout nejaky ten park ci zajimavost z puvodniho planu. Jenomze penize jsme proste potrebovali. Jak nalozit se sobotou nam pomohl vyresit Luk, dvacetilety mladik s vedlejsiho servisu, ktery nam chtel ukazat zdejsi plaz. Nejdrive jsme zajeli k nemu domu, bydlel spolecne se svou matkou v jedne klidne vilove ctvrti asi deset mil od San Rafaela. Luk nam ukazal jejich , ne zrovna honosny, domek, vzal si plavky a mohli jsme vyrazit na pobrezi. K nemu jsme jeli po az neuveritelne klikate silnicce, kdyz nejprve jsme po ni neustale stoupali a pote nasledoval pomerne prudky sjezd k plazim. Tento krpal dolu uz vsak Luk neabsolvoval v aute, nebot nam chtel predvest jak se v Americe jezdi na skejtu. Bylo to docela dost sileny, protoze Luk nabral pomerne slusnou rychlost a v prudkych zatackach zacinal mit problemy. My jsme se neustale drzeli za nim a tak trochu brzdili auta za nami. Luk nakonec upadl kupodivu pouze dvakrat. Poprve se mu to podarilo primo pod policajtsky auto, jez stalo na krajnici. K nasemu udivu mu vsak policajt vubec nevynadal, naopak mu pomohl vstat a snad mu i popral mnoho stesti do dalsi jizdy. To druhy pad jiz tak slavne nedopadl, nebot Luk si neprijemne sedrel a asi i narazil loket a celou dobu na plazi ho to dost bolelo. Kazdopadne jeho sjezd na skejtu byl pro nas skvelou podivanou.
Na rozlehle pisecne plazi se slunilo docela hodne lidi, trochu prekvapive malo z nich bylo obtloustlych. Pote co nas prestalo bavit jen tak lezet a opalovat se, jsme se zeptali Luka, zda-li by si on a nekolik jeho kamaradu nechtelo zahrat volejbal. Luk souhlasil a tak jsme asi hodinu a pul sportovali. Co se tyka koupani v mori, tak nebylo nic moc, protoze i zde , uz pomerne na jihu, je vlivem studenych proudu, more hodne studene. Dalo se v nem vydrzet maximalne nekolik minut, i kdyz po volejbalku byla morska koupel prijemnym osvezenim. Plaz jsme opustili pozde odpoledne a jeli se k Lukovi domu osprchovat. A protoze chtel sve nove kamarady z Evropy predstavit i sve mistni particce, rozhodl se na dnesni vecer udelat u sebe doma party, coz bylo mozne i diky tomu, ze jeho matka mela byt dnes vecer kdesi jinde. Abychom si nepripadali jako chudi pribuzni, sjeli jsme koupit dva kartony budweiseru a parky. S pribyvajicimi hodinami se Lukova zahrada stale vice zaplnovala, kolem desate vecer uz tam mohlo byt tak tricet mladych lidi, mezi nimi i dost dobry holky. Opet jsme tedy pili a cim vice piv stouplo do nasich hlav, tim lepe jsme konverzovali. Mladi Americane se nejvice bavili, kdyz meli opakovat ceske sproste vety, ktere byly natolik drsne, ze je ani nemuzu napsat. Zatimco jsme se dobre bavili a popijeli piva, na grilu se opekal poradny kus hoveziho steaku, kteremu nase levne parky konkurovat rozhodne nemohli. Kdyz pak Luk uznal, ze steak je hotov, s velkym zajmem jsme sledovali jak se o nej budou zajimat Amici. Dopadlo to naprosto skvele, temer nikdo z mistnich se steaku ani nedotkl, tak ze skoro cely mohl skoncit v ceskych zaludcich. Byl fakt dobrej. Nekdy o pulnoci vsak cela akce u Luka musela skoncit, nebot se zcela necekane vratila jeho matka, ktera pro takovato slaveni nejspis nemela pochopeni. Luk u ni neuspel ani, kdyz ji rekl o nas. Vetsina lidi toho vsak jeste nemela dost, a tak se rozhodlo, ze se pojede kamsi na vyhlidku. Horsi bylo, ze uz jsme nemeli co pit, ale Luk znaly zdejsich pomeru cely problem elegantne vyresil. Rekl nam, at zastavime pred jednim otevrenym supermarketem a pockame nez prijde, presneji nez vybehne s ukradenou lahvi. Jelen zatim zalepil lepenkou poznavaci znacku na nasem fordu. Celou tuto zalezitost jsme povazovali za velkou legraci, ale tedÏ kdyz si uvedomim, co vsechno se mohlo stat, tak mi to tak legracni zase nepripada. Kazdopadne vse dobre dopadlo a na vyhlidku jsme jeli jak s Lukem, tak i s dvemi lahvemi whisky. Na miste, odkud byl nadherny vyhled na osvetlene San Francisko, jsme pak pokracovali v piti a take jsme se dohodli, ze zde prespime. Ja jsme toho zacinal mit skutecne hodne v hlave. Ani nevim v kolik jsme sli spat, ani kdo mi rozbalil spacak ci rozlozil karimatku, ale zato vim zcela presne, ze jsem se jeste pred spankem radne pozvracel a bylo mi jasny, ze to nebylo naposled.
Dnes jsme ujeli 35 mil.

34. DEN 3. 8. 1997

PROHLIDKA SAN FRANCISKA A PRIJEZD K DEVONOVI

Dnesni nedelni rano bylo alespon pro mne bezkonkurencne nejhorsi, nebot ma hlava byla natolik tezka a muj zaludek tak lehky, ze jsem blil jeste jedenackrat. Kluci dopadli podstatne lepe nez ja a meli se k tomu, co nejdrive vyjet do San Franciska a doprohlidnout si ho. V San Francisku jsme najprve zasli do Merytimu, lodniho musea, ktere jsme si pred nekolika dny slibili doprohlednout. Bylo zde mnoho ruznych lodi, od starobylych z 16. stoleti az po lode z naseho stoleti. Me nejvice zaujal, jestli to vubec dnes slo, mohutny kolesovy parnik, ktery ve sve dobe prevazel lidi a zbozi mezi San Franciskem a Eurekou, coz je primorsky pristav nekolik set mil severne od San Franciska. Z musea jsme pak sli zdejsi hlavni silnici a opet jsme videli mnoho zebraku a bavicu, kteri se vsemozne snazili zaujmout kolemjdouci turisty. Ucite nejvice se nam z nich libil cernoch, ktery sedel skoro uprostred chodniku na zidli, v ruce drzel nekolik utrhlych vetvi, za kterymi se skryval a vzdycky, kdyz kolem neho prosel nic netusici turista, tak na nej vybafl. Turista se samozrejme leknul, ale pak se spise smal, kdyz nejvice pak asi jeho napadu s cedulkou, jez tomuhle typkovi visela na krku a na niz stalo "HA HA HA BUSHMAN". Na teto estrade jsme take narazili na nekolik krajanu, kteri si zde vydelavali pro zmenu motanim snurek do vlasu. Prohodili jsme s nimi par slov a pak jsme se pomalu zacali vracet smerem k autu.
Behem dne jsme se nekolikrat marne pokouseli dovolat Devonovy ohledne prace a nase nervozita se diky tomu zacala ponekud zvysovat, protoze kvuli teto praci jsme zde cekali jiz nekolik dni. Tim ovsem na druhou stranu nechci tvrdit, ze byly nezajimave. Volali jsme taky Lukovi, ktery slibil, ze nas pozve na veceri, ale ani s nim jsme nemluvili, pouze s jeho podivinskou matkou a z ni zrovna pratelstvi nevyzarovalo. Vecer jsme opet zakotvili na nasem starem znamem miste pred servisama, kde Jelen uvaril parky s bramborem. Po veceri sel Karel opet volat a konecne se mu podarilo spojit se s Devonem. Ten mu, k nasi velke radosti rekl, aby jsme jeste dnes prijeli k nemu na farmu do mestecka Napy.
Po mensim hledani jsme tam dorazili kolem desate a Devon nam hnedle ukazal co budem zitra natirat. Byla uz tma, tak ze jsme jen stezi poznali, ze se jednalo o drevenou garaz, jez vzhledem i velikosti pripominala spise nejakou stodolu. Spat jsme meli v jake si velke drevene chate ci boude, jez se skladala s prostorne kulny, kde Devon prevazne pracoval na vyrobe jachty (to jsou konicky. . . ) a s mensiho pokoje, v nemz jsme meli spat. Jinak barak, kde bydlel Devon s rodinou jsme dnes poradne ani nevideli. Chvili jsme si jeste s Devonem povidali, hlavne pak o zitrejsi praci, a pote sli spat.
Dnes jsme ujeli 35 mil.

35. DEN 4. 8. 1997

PRACE U DEVONA-SKRABANI

Vstavali jsme docela pozde, asi v pul devaty, a po tradicni cinske polevce jsme nasedli do auta a vyrazili do centra Napy. Hlavnim duvodem cesty bylo, ze se nam vsem, ano opravdu vsem, chtelo na velkou a prave na zdejsim namesti na nas cekalo asi deset azurovych umelohmotnych budek. Je trochu divne, ze nam Devon nedovolil chodit na zachod k nemu do baraku, navic kdyz tam byla jeho manzelka. Asi nechtel, aby jsme ji nejak otravovali. V Nape jsme pak jeste hledali postu, abychom mohli poslat nase negativni vyjadreni na pokutu za bouracku v Seattlu. Na papiru totiz stalo, ze ji odmitame zaplatit a ze se chcem soudit, coz nas ale nemuselo prilis zajimat, nebot do trech mesicu, kdy mel soud probehnout uz budem doma. Jinak samotne by nas to asi nenapadlo, poradili nam to jak Cesi v Seattlu, tak i lidi u Toma.
Veci potrebne k praci jsme meli pripravene uz od vcera, tak ze hned po prijezdu na farmu jsme zacali se skrabanim. Devon si nasi praci predstavoval tak, ze dnes budem odstranovat starou barvu a zitra natirat. Cely den tak probehl v rytmu spachtli, maximalne jsme se naobedvali (ryze s ragu omackou) ci jsme se vykoupali v bazenu, coz nam Denny kupodivu dovolil. Osvezeni v bazenu jsme si museli dat vicekrat, nebot bylo priserny vedro, ve stinu bylo 40 stupnu.
Az na maly kus na pruceli garaze jsme dnesni ukol splnili, tak ze Devon, ktery prijel spolecne se svym bratrem Tonim v pul osmy , nas pochvalil. Vecer nam pak udelal hamburgery a pote jsme si s nim a jeho bratrem povidali o vsem moznym.
Dnes jsme ujeli 5 mil.

36. DEN 5. 8. 1997

PRACE U DEVONA-NATIRANI

Tentokrat jsme stavali o neco drive, asi v pul osmy. Prubeh dnesniho rana byl temer identicky s vcerejsim, akorat jsme dnes nehledali postu. Pak jsme zacali natirat, nekdo stetcem, nekdo s valeckem. Praci jsme opet prokladali koupeli v bazenu a taky nekolika dousky whisky, ktera nam jeste zbyla ze San Franciska. Dnes snad bylo jeste vetsi vedro nez vcera. Asi okolo ctvrte nam dosla barva, tak ze se Karel po predchozim telefonatu s Devonem vypravil shanet dalsi. Nakonec ji sehnal az u Devona v San Rafaelu, nebot v Nape se mu ji sehnat nepodarilo. Garaz jsme donatirali asi v osm vecer a asi dvacet minut na to prijel Devon. Pochvalil nas za dobrou praci a dal nam 400$, coz nas lehce rozesmutnilo, nebot jsme pocitali, ze nam za dva dny vyplati alespon 500$. Ale i tak to bylo slusne. Dokonce nam na dnesni vecer prichystal jakesi mexicke jidlo. Stejne jako vcera jsme si s Devonem povidali, kdyz dnes hlavne o vozech porsche a jejich moznem prevazeni do Evropy, nebot ceny techto aut jsou zde v porovnani s Evropou velice nizke. Spat jsme sli asi v jedenact, s tim, ze jsme rekli Devonovi, at nas brzy rano vzbudi. Chteli jsme se totiz dostat co nejdrive k Tomovi, ktery slibili, ze se nam prepta po nejake praci.
Dnes jsme ujeli 60 mil.

37. DEN 6. 8. 1997

DVE VYBORNE PRACE OD TOMA A ODJEZD ZE SAN RAFAELA

Devon nas vzbudil, jak rikal a dal nam jeste 20$ na snidani. Prijemne probuzeni. Posnidali jsme z nasich starych zasob chleb s burakovym maslem a jeli k Tomovi. Byl rad, ze nas opet zase vidi. Rekl nam, ze sehnal praci u jednoho jeho kamarada, ale pry jen pro dva. Nez jsme se tam vypravili, zavolal Tom do pojistovny, aby se preptal, jak to dopadlo s nasi bourackou. Docela se pritom bavil, hlavne kdyz ho porad nekam prepojovali. Trvalo asi pul hodiny nez celou zalezitost vyridil, ale to jak komunikoval s lidma s pojistovny byl fakt zazitek, tezko se to da popsat. Jak to vsak bude s vracenim penez, kdyz jsme meli nehodu, mu ale nerekli.
Tomuv kamarad, puvodem asi Spanel, bydlel stale jeste v San Rafaelu a to v takovem typickem americkem drevenem domku. Chtel po nas vykopat prikopky pro zavlazovani. Kdyz jsme se ho ptali, kolik by nam byl ochoten dat, tak rekl, ze si po praci mame sami urcit vyslednou sumu. Nakonec jsme pracovali ve ctyrech a dva kratke prikopky jsme mu vykopali asi za dve a pul hodiny. Zkusili jsme si rici o 100$, a on souhlasil. Dalsi prisla vzapeti a to od jeho velice puvabne pritelkyne. Meli jsme ji nasim autem nasledovat. Zastavila u obrovske a pomerne i hezke vily a rekla, ze bude chtit cosi prestehovat. Interier vily daval tusit, ze se jednalo o nejake nahravaci studio, kdyz velke mnozstvi vseljakych posteli tak trochu upresnovalo jaky druh filmu se zde mohl asi natacet. Prestehovat nekolik skrini, gauc a par krabic nam trvalo tak pul hodiny a za tento pocin jsme dostali opet neuveritelnych 100$. Meli jsme tedy vydelano, tak ze jsme se konecne mohli vypravit do narodniho parku Yosemite. Jeste predtim jsme vsak zajeli k Tomovi rozloucit se a take podekovat jemu i vsem ostatnim za vsechno , co pro nas udelali. S Tomem a Lukem jsme si vymenili adresy a po spolecne fotu jsme toto legendarni misto opustili. Je pravdou, ze jsme tady ztratili mnoho dni a diky tomu jsme byli pozdeji nuceni vyskrtnout, ci zkratit navstevu nekterych parku. Presto na tech nekolik dni zde stravenych budem vzpominat asi nejvice z celeho pobytu v Americe.
Jeste nez jsme opustili San Francisko, tak jsme nakoupili potraviny na nekolik dni dopredu a to v supermarketu, kde na zadnich stranach uctu byly ruzne slevy, mezi nimi i sleva na hamburgery do podniku s nazvem Bigburger, coz je neco jako Mc DonaldÝs. Samozrejme jsme tedy nakupovali individualne a to hlavne velke mnozstvi cinskych polivek. Pet kuponku na slevu se nam nakonec podarilo vvykouzlit a mohli jsme tady vyrazit na poradny jidlo. Bigburger jsme nasli po mensim hledani , kazdy z nas si dal dva poradne hamburgery a colu.
Ze San Franciska jsme pak pokracovali smerem na vychod po silnici c. 101. V mestecku Tray nam opet zacali zlobit brzdy, presneji ona choulostiva brzda na levem zadnim kole. Byli jsme tedy nuceni zastavit a kolem 11 hodiny vecer se vrhnout v neskutecnem vedru do opravy. Nastesti problem vznikl pouze kvuli vypadlemu perku, tak ze ho tam kluci zase nandali a mohli jsme tak nastesti pokracvat dal. Nocleh jsme zvolili na takove vyprahle louce nedaleko silnice, kdyz jsme se predtim marne pokouseli najit na mape vyznacenou Rest Areu. V docela slusnem horku, kdy jsme se kvuli doternym komarum nemohli ani odkryt, se usinalo velice spatne.
Dnes jsme ujeli 219 mil.

38. DEN 7. 8. 1997

YOSEMITE-YOSEMITE FALLS

Uz jsme, myslim, zazili v Americe lepsi noci nez byla tato. Vstavali jsme okolo sedme a nenasnidani jsme rovnou vyjeli smerem do Yosemite, coz je narodni park oznacovany mnohymi jako jedem z nejhezcich. Do parku jsme dojeli jeste dopoledne a pote, co zkontrolovali strazci parku nas Golden Eagle, jsme vyjeli do nejnavstevovanejsi casti parku, totiz do Yosemite Valley.
Yosemite Valley je hluboke udoli tvaru ÝUÝ, ktere v zulove hornine, vytvoril postupujici ledovec nekdy v druhohorach. To, ze udoli tvori neskutecne vysoke a prakticky kolme skaly nejlepe dokazuje nejvetsi a nejvyssi zulova stena na svete, El Capitan. Tento prirodni monument je doslova rajem pro horolezce z celeho sveta, kteri se ho, v mnoha pripadech neuspesne, snazi zdolat. Zatim jsme kolem steny pouze projeli, nebot nase prvni cesta v kazdem parku prakticky vzdy vedla nejprve do visitor centra. Zde jsme meli moznost uvidet, stejne jako vsude jinde, vycpana zvirata, dale pak instruktazni film o parku a mnozstvi map. Po drsnejsi dohode jsme si na dnesni den vybrali vylet k Yosemite Falls, asi k neznamejsim vodopadum parku. Cesta k vodopadum meri asi 7 mil, coz neni tak moc, ale jeji narocnost spociva v temer kilometrovem prevyseni. Pocatek vystupu je v kempu Sunnyside, kemp ktery, podle informacni cedule ve visitor centru, nebyl jako jediny plny. Poplatek do kempu cinil 3$ na osobu a noc, my, snazice se usetrit kazdy dolar, jsme nahlasili pouze dve osoby, v domneni, ze to prece nebude nikdo kontrolovat. Navic zde nebyly ani sprchy.
Po pozdni snidani jsme, zasobeni mnozstvim vody, vysli vzhuru k vodopadum. Stoupani to bylo hodne narocne a navic bylo tehdy pekelny vedro. Asi v polovine cesty jsme poprve spatrili, v tu dobu, uz proklinane vodopady, ale take jsme videli v cele krase Half Dome, dalsi nadherny prirodni ukaz parku vznikly ledovcovou cinnosti. Yosemitske vodopady se deli na tri casti, Upper Falls merici 436 metru, Middel Falls merici 244 metru a Lower Falls, jez maji 91 metru. Celkova vyska vodopodu tedy dosahuje az 2500 stop.
Asi po trech hodinach jsme vycerpani dosli nahoru, kde nas vsak cekal skutecny raj na zemi. Pruzracna voda trystici v kaskadach a malych vodopadech zde vytvari kouzelna jezirka pripominajici hluboke hrnce, aby posleze padala z ohromne vysky dolu v podobe Upper Falls. Dost tezko se tato nadhera popisuje, lepe to vystihnou urcite fotky. V studenych jezirkach jsme se chvili osvezovali a pote jsme jen tak lezeli a odpocivali.
Asi po dvou hodinach pobytu v raji jsme se dali na sestup, ja a Stanik stejnou cestou jako se slo nahoru. Kluci zvolili jinou variantu, neznacenou stezku vedouci primo kolem vodopadu. K autu dorazili asi hodinu po nas, Jelen s pekne odrenym prstem, nebot v nekterych pasazich, jimi objevene stezky, pry bylo velice nebezpecno.
V kempu jsme pak v pohode postavili stan, kdyz problemy kvuli mistu delala zpocatku jakasi zenska, ale nakonec se stahla. K veceri Jelen uvaril parky s bramborem a po tomto skvelem jidle jsme ihned ulehli, protoze unava byla velika.
Dnes jsme ujeli 105 mil.

39. DEN 8. 8. 1997

YOSEMITE-VERNAL FALLS

Devet hodin spanku bylo velice prijemnych, po cinske snidani, jsme jeli opet navstivit visitor centrum. Tam jsme se zacali trochu prit, co dnes podniknout. Muj prosazovany navrh, vystup na Half Dome, hlasovanim neprosel, kdyz hlavnim duvodem oponentu by byla velka casova ztrata. Dnes jsme totiz chteli ci spise museli tento nadherny park opustit a kdybychom uskutecnili celodenni vylet na Half Dome, tak by dnes odjet, podle kluku, mozne nebylo. Nakonec v ankete zvitezil vylet k vodopadum Vernal Falls, ktery se svou obtiznosti i delkou s vcerejsim vystupem merit rozhodne nemohl. K zacatku cesty nas od visitor centra dopravil Shuttle bus, ktery jezdi zdarma po celem Yosemite Valley. Pod vodopady, pres ktere se napinala nadherna duha, jsme se dostali asi za hodinu, nahoru k prelivne hrane jsme pak museli vystoupat po strmych schodech. I dnes bylo pekny vedro, tak ze osvezeni v jezirku, jez je hned nad vodopady, jsme nemohli odmitnout. Navic jsme zde objevili novou zabavu a to klouzani se po prirodni skluzavce, kterou vytvoril v zulove hornine potok tekouci do jezirka. Cela tato atrakce, jez vzbudila i pozornost mnoha Americanu kolem, je peclive zanesena na videokamere. Jinak turistu zde bylo strasne moc, byl skoro problem dostat k zabradli a podivat se na vodopad. Pote, co byly nase slipy neustalym klouzani k nepoznani jsme se vydali na cestu zpatky.
Shuttle bus nas dovezl pred visitor centrum, odkud jsme jiz autem jeli k El Capitan. Pokusili jsme se dostat primo pod tuto, necely kilometr merici, kolmou stenu, ale dosli jsme pouze k mensi skale, odkud nebylo skoro nic videt. Daleko lepsi vyhled na stenu je primo od silnice. Videli jsme take na stene nekolik barevnych tecek, horolezcu, kteri se museli v tomto vedru paradne smazit. Trochu nam jich bylo lito, zvlaste pak, kdyz jsme se osvezovali v nedaleke ricce Merced. Silnici c. 120 jsme pomalu opousteli tento prekrasny park, v nemz stravit pouze dva necele dny je skoro zlocin. Kdyz pisu, ze jsme ho opusteli pomalu, tak to myslim doslova, nebot se na hlavni prijezdove silnici do parku se vytvorila nekolika kilometrova kolona aut a to kvuli bouracce.
Pote, co se silnice trochu uvolnila, jsme pokracovali parkem smerem na jihovychod a nekdy pred setmenim jsme ho opustili. Prespat jsme se rozhodli na odpocivadle asi 50 mil jizne od parku. Ani nevim v jake nadmorske vysce mohlo byt odpocivadlo polozeno, kazdopadne byla v noci tak velka zima, ze dva tradicni nahaci, Michal s Jelenem, se museli asi ve ctyri rano obleknout.
Dnes jsme ujeli 119 mil.

40. DEN 9. 8. 1997

DEATH VALLEY

Tento den jsme meli puvodne v planu navstivit narodni park Kings Canyon a Sequoia, ale v mestecku Bishop jsme se informovali, ze vstup do techto sousedicich parku je mozny pouze ze zapadni strany, coz by z vychodu, byla velka zajizdÏka. Dale pak v puvodni planu stalo, dostat se dnes do Whitney Portal, coz je osada, z ktere se chodi na nejvyssi horu kontinentalni Ameriky Mt. Whitney (4418 m). Z Bishopu to do Whitney Portal je docela blizko, tak ze jsme museli vymyslet plan na dnesek. S elegantnim navrhem prisel Stanik, vymyslel, ze bychom se dnes pri trose stesti stihli podivat do Death Valley, jez mohlo byt od Bishopu takovych 200 mil. Jeste pred cestou do udoli smrti jsme se v Bishopu zaregistrovali v Ranger Station, ve stanici strazcu parku, na zitrejsi vystup na Mt. Whitney. K vystupu je totiz nutne mit povoleni (permit), aby strazci parku meli prehled o poctu lidi snazicich se tuto horu zdolat. S ulevou jsme prijali take informaci o tom, ze nepotrebujem zadne horolezecke vybaveni, nebot hora byla podle ochrancu beze snehu. Zasobeni mnozstvim vody jsme mirili do legendarniho udoli smrti. Krajina se postupem casu zacala stavat vyprahlou, zelenou barvu postupne zacala nahrazovat barva zlutocervena.
Narodni park Death Valley je znam predevsim diky svym extreme vysokym teplotam a take je zde nejnizsi bod Spojenych statu. Vjezd do parku jsme vlastne ani poradne nezaregistrovali, nikde nebylo ani zivacka, vsude jen vyprahla krajina hrajici vsemi barvami, samozrejme vyjma zelene. To, ze se nachazime v parku take vycitil nas ford, nebot se mu rucicka merici teplotu vody v chladici nebezpecne priblizovala do cerveneho policka. Vedro bylo skutecne pekelne, tak ze prvni zastavka v parku u klimatizovaneho domku se suvenyry prisla opravdu vhod. Opomnel jsem totiz dodat, ze nam v aute nefungovala klimatizace, coz v teto krajine neni zrovna nejprijemnejsi. Po kratkem osvezeni se v domku jsme opet nasedli do sauny a pokracovali dal v jizde parkem. Dalsi nase zastavka byla u ruin tezebni stanice, jez kdysi slouzila k ziskavani boraxu, materialu pouzivanemu k vyrobe prevazne cisticich prostredku. Asi desetiminutova prochazka kolem trosek nas dokonale vysusila, tak ze jsme se vsichni jiz tesili do klimatizovaneho visitor centra. Zde nas nejprve zaujala inrormace o aktualni dnesni teplote ve stinu, jez cinila 52 stupnu celsia, nejvyssi maximalni teplota byla namerena v roce 1913, kdy se rtut teplometu vysplhala na neuveritelnych 57 stupnu ve stinu. Ve visitor centru jsme pak dale dozvedeli, ze vysoke teploty v tomto miste vznikaji kvuli vysokym horam, jez brani vymene vzduchu mezi Death Valley a okolnim prostredim. Vzduch tak vlastne neustale cirkuluje mezi horami a ohriva se. Poust zde pak vznikla hlavne proto, ze mraky postupujici prevazne od zapadu, od Ticheho oceanu, kondenzuji v horach Sierra Nevady pred udolim smrti. Neni proto divu, ze zde prumerna rocni srazkova vyska dosahuje neco malo pres 5 cm.
Z visitor centra jsme mirili na jih, jeste vice do nitra parku, k nejhlubsimu mistu udoli. Zde jsme v hloubce 86 metru pod hladinou more udelali spolecnou fotku a uz se tesili na trochu rozumejsi klima. Bohuzel jsme dnes udoli smrti nakonec neopustili, nebot nas ford se zahral na sve maximum a odmitl spolupracovat. A aby toho nebylo malo, tak nas jeste v otevrene krajine zastihla nefalsovana pisecna boure. Docela jsme se chvilemi bali, abychom s autem neopustili pevnou maticku Zemi. Nakonec se ford preci jen trochu umoudril a my se tak mohli dostat kratkym popojizdenim alespon k visitor centru, to uz opet za jasne oblohy.
Co presne je s autem nikdo z nas netusil, za to nam, ale bylo jasne, ze budem nuceni stravit noc v Death Valley, nebot uz byl podvecer a v jedinem zdejsim miniservisu nikdo nebyl. Utaborili jsme se hned vedle visitor centra a pro lepsi naladu jsme si udelali dobrou veceri, ryzi s ragu omackou. Po veceri jsme se pak sli podivat do visitor centra na film, ktery zde hraji pro navstevniky nedalekeho kempu. Opet jsme tedy byli v klimatizovane mistnosti a ani samotny film nebyl spatny, hrali Spartaka. Po filmu jsme se pak sli podivat k nedaleke benzince na teplomer, ten ukazoval v 10 hodin vecer nepochopitelnych 37 stupnu. Karimatky jsme si natahli na zavlazovanem travniku vedle visitor centra a pokouseli se usnout v urcite nejteplejsi noci naseho zivota.
Dnes jsme ujeli 260 mil.

41. DEN 10. 8. 1997

MT. WHITNEY-VYSTUP KE KEMPU OUTPOST

Vstavali jsme asi kolem seste, kdyz teplomer ukazoval pouhych 30 stupnu. V servisu meli otviraci dobu az od 8 hodin, tak ze se jeste kluci pokusili s autem cosi vymyslet, ale bezvysledne. V osm hodin jsme auto dotahli do servisu, kde nam jakysi chlapik poradil, ze je treba vyndat cely chladic, k cemuz nam pujcil ochotne naradi. Kluci auto spravovali tak dve hodiny, ja, o motorech nic nevedici, jsem se mezitim chladil ve visitor centru, nosil jim vodu a drzel palce. Klukum se nakonec podarilo opravit chlazeni, alespon tak, ze jsme mohli dojet do nejblizsiho mesta a tam koupit jaky si kolik, coz byl hlavni vinik nasich trabli. Pri odjezdu z udoli smrti jsme se jeste stavili u pisecnych dun, ktere verohodne pripominali duny saharske.
V mestecku Lone Pine, z ktereho vede silnice k Whitney Portal, se nam podarilo jiz zmineny kolik sehnat a nic nam tedy nebranilo konecne vyjet smerem k Mt. Whitney. Jeste predtim jsme vsak chteli v Ranger station zmenit permit ci spise ho prodlouzit o dalsi den, protoze dnes jsme hodlali vystoupit do prvniho kempu a zitra pak vyjit na samotny vrchol. Jenze strazci parku nam rekli, ze do oblasti dnes vstoupit nesmime, nebot jsou pry vsechny kempy beznadejne plne a dali nam tak povoleni pouze na zitrek. Presto jsme vyjeli smerem k Whitney Portal, odkladat cestu na dalsi den se nam moc nechtelo. Pri zdolavani nemaleho prevyseni se nam opet podarilo zavarit auto, ale nastesti to odpocinkova pulhodina spravila.
V zakladnim tabore, osade, jsme meli mensi problemy s parkovanim, Mt. Whitney skutecne lakala. Nekdy kolem ctvrte jsme dobalili potrebne veci k vystupu a mohli se dat na narocny pochod. Tento den se nam podarilo s nelehkymi batohy vystoupat pres ctyri mile a unaveni jsme se utaborili u hezkeho jezirka nedaleko kempu Outpost. Kempy, ktere jsou pri ceste na vrchol tri, nejsou v te klasicke podobe jako jinde, nikdo je nehlida, jsou zde pouze mezi skaly mista, kde se da postavit maly stan. Presto jsme nechteli riskovat, ze by nas nejaky aktivni ochrance mohl nacapat bez permitu, a tak jsme si vybrali radeji nenapadne misto u jezirka. Podle cedulek na ceste jsme zjistili, ze jsme mohli byt nejakych 7 mil od vrcholu a cekalo nas jeste asi 1500 m prevyseni. Jedna cedulka take visela na strome u nami vybraneho jezirka a stalo na ni NO CAMP, hledat jine misto jsme ale odmitli. Stan jsme z opatrnosti postavili, az kdyz se setmelo, batohy s potravinami jsme podle pravidel chovani v medvedi krajine povesili na strom. Pred spankem jsme se jeste radne posilnili, meli jsme cinskou polevku a jako hlavni chod byly fazole s chlebem. Hodne navleceni, tusice chladnou noc, jsme zalehli asi v devet s narizenym budikem na pul patou ranni.
Dnes jsme ujeli 90 mil.

42. DEN 11. 8. 1997

MT. WHITNEY-VYSTUP NA VRCHOL, SETKANI S JOLANDOU

Noc, kterou jako jediny stravil mimo stan Michal, zase tak chladna nebyla, uz jsme v Americe zazili chladnejsi. Pred cestou jsme si dali kazdy dvojitou polevku a vybaveni energetickymi potravinami, cokolady, susenkami a samozrejme take vodou s vitaminem jsme se vydali na obavany vystup. Lepsi den jsme si k tomu vybrat nemohli, nebot ranni azurova obloha davala tusit krasnemu slunecnemu pocasi.
Nase peticlena skupinka se brzy roztrhla, kazdy sel tak, jak mu sily stacily. Stanik a ja jsme nasadili vskutku pekelny tempo, prakticky vsechny lidi zdolavajici horu jsme predbehli. Okolni horska krajina je nadhernou podivanou, vysoke zulove stity a pruhledna horska plesa byla pastvou pro nase unavene oci. Dost me prekvapilo velke mnozstvi lidi, kdyz zdolat nejvyssi vrchol se pokousel asi stolety starec stejne jako stokilova zenska. Ani nevim zda-li tam dosli, kazdopadne to podle tempa museli jit tak pet dni.
Asi v pul desaty jsem ja a Stanik vstanuli spolecne na Mt. Whitney ve vysce 4418 m. n. m. . Po nas dorazil asi s pul hodinovym spozdenim Karel a po nem pak Jelen s Michalem. Asi hodinu jsme nahore odpocivali a kochali se okolni krajinou Sierra Nevady. Byli jsme stastni, ze se nam tento veleobtizny ukol zdaril, nebot byt prakticky behem 24 hodin ve dvou extremech Ameriky je , myslim, vynikajici vykon. Pote, co se nase podpisy objevily v knize zdolatelu teto hory, jsme se dali na sestup. Horsi bylo, ze Jelena a Michala rozbolela , z te velke zmeny tlaku , hlava, ale nakonec jedenact mil dlouhy sestup k autu do Whitney Portal zvladli. Dole u auta jsme se vsichni sesli kolem pate, i kdyz Stanik, expert na sestupy, byl u auta mozna o hodinu drive a to jeste nesl Michalovi batoh. Meli jsme toho opravdu vsichni plny zuby, ale abychom toho jeste dnes nemeli malo, tak se dohodlo, ze se pojede k Jolande do asi 250 mil vzdaleneho Los Angeles. Nasi stare zname jsem chtel zavolat primo z Whitney Portal, ale nenasli jsme telefon. Za to v mestecku Lone Pine se nam budku najit podarilo a podarilo se mi rovnez dovolat do L. A. . I kdyz nase predchozi domluva znela, ze mam pred prijezdem do mesta zavolat den predem, presto svolila k tomu, abychom k ni jeste dnes dorazili.
Po trech hodinach jizdy jsme dojeli na zacatek velkomesta a jeste jednou jsem volal Jolande, aby nam upresnila cestu. Jeji typicky americky domek jsme nasli prekvapive bez vetsich problemu.
Jolanda, dobre vypadajici asi ctyricetileta dama, nas pozvala dovnitr a hned nam dala, podle ni, narychlo pripravenou veceri. Kure s ryzi bylo po dlouhe dobe trochu lepsi jidlo, jako zakusek jsme kazdy dostali poradnou porci zmrzliny. Jolanda nebyla doma sama, spolecne s ni nas privital i Antonio, zrejme jeji pritel. U Antonia jsme take meli dnes prespat, protoze Jolandin domek zrovna velkymi prostory neoplyval. Chvili jsme si jeste spolecne povidali, ale spise uz jsme se videli u Antonia v posteli, tak strasne moc jsme byli unaveni. Jeste nez jsme odjeli k Antoniovi, tak mi Jolanda dovolila zavolat si domu do Prahy a take nas pozvala na snidani. Na zitrejsi vecer pak slibila, ze nam ukaze nocni Los Angeles.
Antonio nam v jeho domku, vzdalenem od Jolandy asi 10 mil, pridelil pokoj se sprchou a navdavkem nam k dobremu usinani prinesl jeste karton piv. Po prijemne sprse jsme ulehli a unaveni se tesili na zitrek, nebot nas cekal prvni zabavny park v rade Universal Studios Hollywood.
Dnes jsme ujeli 253 mil.

43. DEN 12. 8. 1997

UNIVERSAL STUDIOS HOLLYWOOD

Jolanda nam k snidani pripravila chleba s marmeladou a kolacky. Dala nam take par cennych rad, jak se dostat co nejsnadneji k studiim.
Vstupne do parku cinilo 37$ na osobu, my sice meli z nejakeho casopisu kuponky na 4$ slevu na jednoho, ale i tak to byla pro nas obrovska suma penez. A to jsme jeste byli nuceni zaplatit 6$ za parkovani.
Pred vstupem do parku jsme kazdy dostali pruvodce, v nemz krome mapy byly i casy zacatku jednotlivych predstaveni. Jako prvni jsme navstivili predstaveni WATERWORLD, v nemz kaskaderi simulovali dej stejnojmeneho filmu. Cele predstaveni bylo prospikovano mnozstvim zajimavych efektu, to vse za skvele hudby. Cele divadlo trvalo asi dvacet minut a divaci, kterych se do tohoto anfiteatru mohlo vejit nekolik stovek, ho nalezite odmenily potleskem.
Davem navstevniku jsme se pokouseli prodrat k dalsi atrakci, jez se jmenovala LAND BEFORE TIME, ale hned z prvni minuty predstaveni, jsme pochopili, ze to neni mireno zrovna dospelym. Zato atrakce BACK TO THE FUTURE, u niz v pruvodci byla znacka zakazujici vstup detem a tehotnym zenam, davala tusit trochu drsnejsimu pojeti. Po vystani dlouhe fronty nas posadili do simulatoru, ktery simuloval let kosmickou raketou a to tak verohodne, ze Karel prakticky celou atrakci prorval. JURASSIC PARK, dalsi pekna atrakce, kdy jsme projizdeli lodÏkou pravekou krajinou, kdyz se nas pri teto plavbe snazila postrasit kolona pravekych jesteru. Daleko vice nez jesteri nas vsak prekvapil konec cele projizdÏky, kdy jsme s lodÏkou prudce sjeli , ci spise spadli, asi o dvacet metru a od narazu na vodni hladinu jsme pak byli radne vykoupani. Predstaveni BACKDRAFT, zase spocivalo hlavne v ukazce horici tovarny, kdy plameny slehaly pouze nekolik metru od stojicich divaku. Pote jsme se vypravili k atrakci zvane BACKLOT TRAM TOUR. Navstevnici zde nasednou do mobilni tramvaje, ktera pak s nimi projizdi kolem mnoha hollywoodskych studii a kulis. Asi nejzajimavejsi casti projizdÏky je, kdyz tramvaj vjede do velkeho tmaveho hangaru, jehoz interier simuluje stanici metra, a prepadne ji tam zemetreseni a nasledne pak obrovity kingkong. Vse samozrejme probiha za pronikaveho revu prekvapenych a nasledne vydesenych navstevniku.
Kolem desate vecerni jsme opustili park, s tim, ze jsme navstivili prakticky vsechny atrakce, ty nejzajimavejsi, jez jsem se take pokusil popsat, i vicekrat. Pozde vecer jsme pak dorazili k Jolande a ta byla viditelne smutna z toho, ze jsme tak trochu opovrhli nocni prohlidkou L. A. , v jedenact vecer se ji uz totiz nikam nechtelo. Presto nam pripravila opet vynikajici veceri, tentokrat uvarila hovezi maso s bramborem. Po veceri jsme si asi hodinu s ni a Antoniem povidali, kdyz hlavnim tematem rozhovoru byl tentokrat Disneyland, tedy park, ktery jsme meli v umyslu navstivit zitra. A jelikoz zitra rano na nas nemela Jolanda cas, museli jsme se s ni dnes vecer rozloucit. Podekovali jsme teto sympaticke dame za jeji vstricnost a slibili ji, ze se ji ozvem , az bude na podzim v Praze.
Od Jolandy jsme jeste nejeli rovnou k Antoniovi, ale na HOLLYWOOD BULVAR, podivat se na podpisy slavnych filmovych hvezd. Spolecne s podpisem je zde vytlacen do betonu take otisk ruky slavneho herce ci herecky, nejvetsi pazouru nemel, nikdo jiny nez, Arnold Schwarzeneger. K Antoniovi jsme dorazili asi ve dve v noci a po nocni sprse ulehli.
Dnes jsme ujeli 123 mil.

44. DEN 13. 8. 1997

DYSNEYLAND

Dnes nas tedy cekal dalsi park v rade, slavny Disneyland. Jeste pred odjezdem do Disneylandu, jez lezi priblizne v puli cesty mezi San Diegem a L. A. , jsme pomohli Antoniovi se stehovanim nabytku. Take jsem jeste rano volal Jolande, zda-li nesehnala nejakou tu slevu do Disneylandu, ale zadny kuponek v caspise ci novinach doma neobjevila. Mohli jsme tedy ocekavat podobnou, ne-li vyssi, sumu za vstup jako vcera do Hollywoodu. Po rozlucce s Antoniem jsme tedy konecne vyjeli smerem na Anaheim, tj. do mesta, kde park lezi. I diky mnoha poutavym znackam a cedulim okolo dalnice jsme, na obrovske parkoviste pred park, dojeli bez problemu.
Dysneyland je opravdu velkym lakadlem, zvlaste pak o prazdinach, jinymi slovy bylo tady hodne prelidneno. Mohlo byt tak deset hodin, kdyz jsme si stoupli do jedne z mnoha nemalych front. Zatimco jsme ostatni stali ve fronte, tak se jeste Karel pokousel uplatit hocha , co trhal listky, ale mladikovi to pripadalo spise jako dobry vtip. Nezbylo nam tedy nic jineho nez zaplatit hrozivych 36$ za osobu. Stejne jako vcera v Hollywoodu i dnes jsme kazdy dostali prehledneho pruvodce a uz jen pri letmem pohledu do nej bylo jasne, ze zde bude daleko vice atrakci nez ve vcerejsim parku. Nejdrive jsme si chteli park poradne prohlednout, a k tomu je nejlepsi zvolit okruzni jizdu vyhlidkovym vlackem. Ten nas provezl ruznymi zememi pohadkoveho sveta Walta Disneye, tak ze jsme projizdeli napriklad kolem mestecka , jemuz vevodil prosluly Mickey Mause nebo jsme profrceli drsnou krajinou divokeho zapadu. Nasi projizdÏku vlackem jsme zakoncili v zemi, jez nese v doslovnem prekladu nazev ÝzitrejsiÝ a hned sli stat frontu na prvni atrakci nesouci jmeno STARTOURS. Behem asi hodinoveho pobytu ve fronte jsme poznali, ze se jedna o simulatora, tak ze se bylo na co tesit. Narozdil od vcerejsiho simulatoru zde vsak v jedne rakete sedelo asi 40 lidi, coz tak trochu snizovalo pocit strachu a napeti. Za to na dalsi atrakci SPICE MOUNTAINS jsme si vzruseni uzili docela hodne. Jednalo se totiz o horskou drahu v ponurem kosmickem prostredi , v nez nebylo mozne predem tusit kam s vami vozicek, kosmicka raketka, zahne.
Pote jsme se mozna i tak trochu zamerne rozdelili a kazdy navstevoval atrakce podle sve libosti. Hodne dobra se mi jevila atrakce s nazvem SPLASH MOUNTAIN, kdy se projizdi kanoemi pohadkovou horou a vse je zakonceno impozantnim volnym padem, ktery hodne pripominal vcerejsi pad v Jurskem parku v Hollywoodu. Nejsou zde vsak pouze horske drahy nebo autodromy, navstevnik ma moznost shlednout napriklad velice hezka divadelni predstaveni (tento den hrali indianskou pohadku Pocahantos) ci se muze podivat na nejznamejsi mista USA v obrim polokruhovem kine. Sve si zde najde opravdu kazdy navstevnik, jen kdyby jich tak bylo o trochu mene. Kvuli mnoha lidem jsem mel problemy, abych videl i vecerni show, ktera denne zacina v devet hodin. Cele predstaveni zahajily na umele rece starobyle lode ve skutecne velikosti , na nichz ve viru svetelnych efektu tancovaly a zpivaly ruzne pohadkove postavy. V tomto duchu se pak odehravalo predstaveni i nadale, pouze se menily interpreti a plavidla. Malem bych opomel atrakci, na niz se stali suverene nejdelsi fronty a kterou jsem ja, jiz s Karlem, navstivili jako posledni. Indiana Jones, je atrakce pri niz se projizdi terenim dzipem prostredim znamym s filmu o tomto americkem hrdinovi. Asi nejvzrusivejsi pasazi jizdy je, kdyz se proti vam vali v jeskyni obrovsky balvan a uz uz se zda, ze vas nemilosrdne zavali, avsak vy se s autem tesne pred nim propadnete o nekolik metru a pro tuto chvili jste zachraneni. Je jenom trochu skoda, ze projizdÏka trva asi tak tri minuty, kdezto frontu jsme stali tak hodinu a pul.
Priblizne o pulnoci jsme se vsichni sesli u auta a okamzite vyjeli smerem na San Diego, kde na dalnici byla znacena Rest Area. Mapa nelhala, tak ze jsme si posleze vyndavali s auta spacaky a karimatky a sli si lehnout ponekud hladovi na travnik do ustrani odpocivadla. Hladovi proto, ze jsme za cely den meli jen nekolik krajicu chleba s marmeladou, ceny za jidlo v parku byly totiz az nechutne nasponovane.
Dnes jsme ujeli 95 mil.

45. DEN 14. 8. 1997

SEA WORLD

Sea World, znamy park lezici v San Diegu, ktery nas cekal dnes. I k nemu nas naprosto perfektne dovedli neprehlednutelne poutace, velkym prekvapenim pro nas vsak byly temer nicotne fronty. A aby prekvapenim nebyl konec, tak Karel konecne uspel se svou verzi chudych studentu ze stredni Evropy a spolecne s peti 3. 5$ kuponky na slevu z novin vybojoval neuveritelnou slevu 14$ na osobu, kdyz normalni vstupne cinilo 32$ za osobu.
Uz samotny nazev parku napovida, ze hlavni roli zde hraji morsti zivocichove. Podle tradicniho prehledneho pruvodce s mapou a casovym sledem jednotlivych predstaveni jsme nejprve zamirili na SHAMU SKYWALKS, tedy na predstaveni, jehoz hlavnimi ucinkujicimi jsou kosatky. Behem pul hodinoveho predstaveni mel zcela zaplneny stadion hodne duvodu tleskat, nekdy az zazracnym kouskum techto inteligentnich savcu. Nejvetsi silenstvi v hledisti pak zpusobilo, kdyz kosatka placla o vodu svym mohutnym ocasem a cast osazenstva ohodila. Postizeni na to pak byli nalezite hrdi. DOLPHIN SHOW, predstaveni hodne podobne tomu predchozimu, akorat jen v podani jinych morskych inteligentu, delfinu. Z dalsich predstaveni stoji za pripomenuti napriklad to, kde hlavni roli hral obrovsky mroz, jemuz sekundovali lachtani, vydry a jina dalsi vodomilna zviratka. Zde jsme se asi nejvice zasmali, nebot tupe grimasy a pohyby lineho pana mroze, ci vychytralost a drzost malych vyder byly temi spravnymi duvody. Vse pak jeste, stejne jako na jinych predstavenich doplnoval svym humorem sympaticky uvadec. Malem bych zapomel na BIRD SHOW, predstaveni dravych ptaku, kteri se snaseli ze vzducholode zavesene nad scenou primo na ruce jejich chovatelu. Rychlost jakou ptaci leteli, padali dolu byla neuveritelna.
Sea World, ale nejsou jen ruzna, casem presne danna predstaveni, je mozne zde spatrit napriklad obrovskou sedou velrybu nebo parek dovadejicich lachtanu, dale delfiny, ktere si pri trose stesti muzete i pohladit, nadherne ruzove plamenaky, zraloky, jez na vas vycenuji sve nechutne zuby v jednom z mnoha podzemnich veleakvarii atd. Zavitali jsme take do Beerschool, pivni skoly, a to hlavne proto, ze se zde v ramci akce poznavame BUDWEISER nabizelo k ochutnani nejznamejsi a podle mnohych Americanu i nejlepsi americke pivo. Nejaky clovicek nam asi tri ctvrte hodiny cosi vysvetloval o vyrobe a slozeni tohoto piva, kdyz nejvetsi radost nam delalo velke mnozstvi druhu tohoto moku, prave tolik kelimku jsme totiz dostali k ochutnani. Co se tykalo piti, tak to byla prijemna zmena, nebot uz nekolik dni jsme byli odkazani pouze na vodu z pitek, kterych je vsak v parcich docela hodne. Po skonceni prednasky jsme jako pozornost dostali privesek a take diplom, jako dukaz, ze jsme uspesne zvladli poslouchani o pivu. . .
Nekdy v sedm pak zacinala vecerni predstaveni. Jako nejlepsi se mi jevilo predstaveni s kosatkami provazene svetelnou show a skvelou muzikou. Jeste asi pul hodiny pred nastupem tolik ocekavanych kosatek se do posledniho mista zaplneny stadion vyborne bavil a nejvice pak, kdyz kamera zblizka vzala nejakou tu cast obecenstva a tito vyvoleni se nasledne objevili na obri televizni tabuli.
Opet velice pozde jsme se sesli u auta a vyjeli smerem k mistnim plazim najit nejake to misto na spani. Zrovna nejklidnejsi jsme vsak nenasli, po plazi se porad nekdo potuloval, kousek od nas pak delali nejaci podivini ohen. Presto jsme se rozhodli zde prespat, kdyz nas z poklidu nevyvedla ani podivna divka, jez si suse lehla hned vedle Stanika. Ten vedle teto , asi opile osoby, odmitl spat, tak ze jsem to nakonec odnesl ja. Jelen tuto noc spal v aute.
Dnes jsme ujeli 60 mil.

46. DEN 15. 8. 1997

MEXICO A LAS VEGAS

R ano nas asi kolem seste probudil skrejpr cistici plaz. Ridic tohoto stroje na nas zacal co si hulakat, nejspis se nam pokousel vysvetlit, ze by potreboval vycistit i ten kousek, na kterem zrovna lezime, ale my jsme ho nebrali prilis vazne a pokracovali ve spani klidne dal. Nakonec jsme vstali asi v devet, to uz byla plaz plna , pro dnesni Ameriku tolik typickych bezcu, v mori pak sve umeni predvadeli surfari.
Zajimava prihoda se stala v noci Jelenovi. Asi ve dve hodiny v noci ho vzbudil policajt a vysvetlil mu, ze zde v tuto dobu nesmi parkovat. Jelen tedy uposlechl a odjel hledat misto k parkovani nekam jinam. Dostal se vsak kamsi do nitra San Diega a bloudil tak dlouho, ze kdyz se vratil opet zpet na one misto, to mohly byt asi ctyri , tak jiz lhuta pro zakaz parkovani vyprsela a Jelen mohl pokracovat ve spanku. Dnes jsme meli v planu kratce navstivit Mexico, ktere je od San Diega, co by kamenem dohodil. Po mensim bloudeni jsme se dostali k americko-mexickym hranicich, kde nas neprijeme prekvapily ceny za parkovani. Do Mexica jsme totiz chteli jit po svych, od jizdy autem do chude krajiny nas kazdy varoval. Hranicni prechod z USA do Mexika je hodne zvlastni, prosli jsme pouze jakymsi zeleznym turniketem, ktery nikdo nehlidal a fakticky jsme se ocitli na pude Mexika. Ono rozeznat statni hranici az zase tak velky problem nebyl, nebot prakticky ihned za ni jsme se stali doslova obetmi mexickych stankaru ci taxikaru nabizejicich nam odvoz do nedalekeho mesta Tijuana. Kvuli casovemu presu, dnes vecer jsme totiz chteli byt jiz v Las Vegas, jsme cestu , do asi zajimaveho mesta, byli nuceni neustale odmitat. Zato jsme vsak neodmitli pozvani do jedne z mnoha venkovnich restauraci, kdyz nas doslova ulovil z ulice jeden z jejich cisniku majici valkou radost, ze to byl prave on komu jsme podlehli. Krome Stanika, jez mexickou stravu zaryte odmital, jsme si objednali vsichni stejne jidlo a to Tacos, coz jsou testove placky plnenne hovezim masem. Techto malinkych palivych placek jsme se vsak moc nenajedli, a kdyz i cisnik se zmenil jako chameleon a zacal byt dost nevrly, opustili jsme tuto restauraci a asi po deseti metrech chuze se nechali draftovat konkurenci. V teto restauraci jsme si objednali jidlo nesouci nazev burrilos, coz jsou opet testovinove placky plnene jakou si palivou smesi avsak nesrovnatelne vetsi a rekl bych, ze i chutnejsi nez ty predesle. I s pitim nas to vse stalo 15$, coz docela uslo. Paradne posilneni jsme pak vyrazili na pruzkum mexickych stanku. Michal zde koupil kovbojske sedlo, ja jsem si vzpomel na svou lasku doma a koupil ji pravou mexickou deku. . . . Deka puvodne stala 25$, ale po velice zabavnem smlouvani jsem ji nakonec uhral , ke spokojenosti obou stran, na cenu 5$.
Po dvou hodinach stravenych v tomto chudem state jsme se opet ocitli na americke pude, kdyz prechod hranic byl opet bez problemu, celnici nam pouze zkontrolovali pasy a v nich viza. Pote nas jiz cekal dlouhy a nudny prejezd pousti do mesta hazardnich her, kdyz tento stereotyp narusili pouze imigracni urednici, kteri nas zastavili asi jiz ve state Nevada a dost drsne po nas vyzadovali pasy.
Asi v jedenact hodin vecer se nam do nadherne osvetleho mesta podarilo dojet a prvni, co jsme zde udelali bylo, ze jsme se prevlekli do nejcistsich veci. Auto jsme zaparkovali pred infornacni centrum a plni ocekavani jsme, za nechutneho vedra, vyrazili do tohoto hazardniho blazince. Kasina v Las Vegas jsou skutecne nadherna, je az neuveritelne cim vsim se snazi nalakat to obrovske mnozstvi hracu, kteri sem rok co rok prijizdeji ze vsech koncin sveta pokouset stesti. Proto je zde mozne videt kasino jako zamek ze sveta Walta Dysneho ci kasino, do nehoz se vchazi slavnou egyptskou sfingou, zkratka kazde kasino se snazilo necim upoutat. Samozrejme, ze ty nejhezci jsme si prohledli, avsak v nich bychom si asi prilis nezahrali, nebot minimalni vklad na ruletu se v nich pohyboval tak od 10$ nahoru. Hrat jsme se rozhodli az v kasinu, kde cinil minimalni vklad 2$, tak ze s pridelenymi 20$ z erarnich penez mel kazdy z nas moznost si alespon trochu zahrat. Az na Stanika, ktery vyhral 24$, jsme vsak vsichni erarni penize prohrali, ba co vic nekteri jedinci zde prohrali i cast svych vlastnich penez, konkretne Jelen 35$, Michal 10$ a ja 15$. Stanikovi sla dle domluvy pulka vyhranych penez do vlastni kapsy. Karel, ktery ruletu nehral, svadel predem prohranou bitvu s jednorukym banditou, avsak uplne o vsechny pridelene penize ho automat neobral, Karlicek se totiz neopomnel z penez urcenych na hru take radne nasytit.
Kolem pate ranni jsme se vsichni sesli u auta a dohodli se, ze ihned vyjedem smerem k narodnimu parku Grand Canyon. Byli jsme vsichni opravdu radne unaveni, o to vice je treba vyzdvihnout Michala, ktery se jako prvni ujal rizeni.
Dnes jsme ujeli 388 mil.

47. DEN 16. 8. 1997

GRAND CANYON-NOCNI SESTUP

Dostat se do asi nejslavnejsiho parku Ameriky, to byl hlavni ukol pro dnesni den. Nevyspali a unaveni z nocniho hrani v Las Vegas jsme jeli smerem na severovychod, prave ze severu jsme totiz chteli do parku vjet. Po dost neprijemne zajizdÏce, kdy Karel, pravdepodobne vlivem unavy, najel pres 150 mil, jsme pozde odpoledne dojeli do parku, presneji k Ranger Station. Grand Canyon patri k tem vetsim americkym parkum, rozklada se podel reky Colorado a to ve dvou statech v Arizone a Nevade. Vetsina navstevniku tohoto parku jezdi hlavne po vyhlidkach, odkud jsou impozantni pohledy na kanonovou krajinu, z nekterych vyhlidek je pak mozne spatrit i samotne dno kanonu, jez tvori vyse zminovana reka. K tomu, aby mohl navstevnik parku sejit az k rece Colorado, potrebuje, stejne jako napriklad pri vystupu na Mt. Whitney, povoleni (permit), ktere se sjednava u ochrancu parku v jiz zminene Ranger Station.
Michalovi s Jelenem se na dno kanonu prilis nechtelo, a to hlavne proto, ze na zdolani asi 50 kilometrove cesty s prevysenim tesne pod 2000 metru, jsme meli s dneskem pouze dva dny. Nam ostatnim se vsak chtelo jeste vice se unavit a proto jsme pozadali o permit pro dnesni zbytek dne a na zitrek. Bohuzel nam ho vsak, kvuli zvysenemu poctu lidi v parku nedali, tak ze nam nezbyvalo nic jineho nez absolvovat cestu ilegalne, bez permitu.
Autem jsme dojeli k zacatku trasy, jez nese nazev North Rim, severni okraj, a na malem parkovisti si udelali mohutnou veceri, ci spise nam ji udelali Michal s Jelenem, nebot my jsme se museli co nejrychleji sbalit. Pote co nam kluci sjeli jeste pro vodu, bez niz bychom v pekelne vyhni na dne kanonu asi brzo posli, jsme mohli vyjit na narocnou pout, kdyz hodinky ukazovaly neco po seste. Rozloucili jsme se s klukama a rekli jim, ze se pokusime vratit zitra nekdy v podvecer. Stezka , po ktere se chodi ze severni strany parku k rece Colorado se nazyva Kaibab Trail a meri, jak jsem jiz drive avizoval, asi 25 kilometru. Cesta v prijemnem podvecernim chladu a hlavne z kopce byla vcelku prijemna, asi po hodine a pul prudkeho klesani jsme se ocitli ve vetsim kanonu, ktery mel podle informacnich tabulek vyustit az u cile, u Colorada. V tuto chvili jsme se museli rozhodnout zda-li ve tme po dost nerovne turisticke stezce pokracovat dal nebo si najit nejake to misto na spani a pokracovat zitra. Nakonec jsme se rozhodli jit dokud nam nase chabe zasoby sil vydrzi, navic svitil mesic, tak ze alespon zakladni obrysy stazky se dali rozeznat.
Tajemnou a zaroven nadhernou krajinou, jejiz mohtnost jsme vnimali jen diky mesicnim paprskum , jsme pochodovali smerem k vytouzenemu cili. Hluboky kanon, kterym jsme postupovali se pozdeji zacal zuzovat az v nem zbylo misto pouze pro potok a uzouckou cestu, ktera se jim vsemozne klikatila. Zacinali jsme toho mit docela dost, po kazdem zahybu uzkeho kanonu jsme doufali, ze se vynori ten hlavni v nemz tece Colorado. Mohla byt tak hodina po pulnoci, kdyz jsme konecne dosli v tu dobu, jiz k proklinane rece. Obri kanon, v kterem mela protekat jsme vsak jaksi nevideli a urcite to nebylo tmou, nebot mesic stale intenzivne svitil. Duvod byl prosty, hlavni kanon, o kterem jsme celou cestu snili, je totiz natolik siroky, ze pres maly kanunek ohranicujici reku zkratka neni videt. Nase predstava, ze reka Colorado proteka zcela pod kolmymi stenami kanonu tedy vzala za sve.
Hodne zklamani jsme se umyli v potoce, nebot do hnedeho a prudkeho Colorada se nam vubec nechtelo. Misto na spani jsme si nasli nedaleko reky a jenom tak smutne jsme se pred spankem divali na maly mesicnim svetlem ozareny kanunek, s kterym by se mohla smele merit udoli nekde na Sazave ci Berounce.
Dnes jsme ujeli 452 mil.

48. DEN 17. 8. 1997

GRAND CANYON-VYSTUP

Vstavali jsme docela brzo, asi v 7 hodin a opet se nam, tentokrate jiz za denniho svetla, naskytl stejny pohled jako vcera, totiz pohled na hnedou reku a hlavne pak na maly kanunek. Sli jsme se jeste podivat kousek dal smerem po rece, ale porad jsme videli jen to same. Proto jsme se rozhodli pro navrat zpet. TedÏ uz vim jak velkou chybu jsme tehdy udelali, stacilo totiz jit jen asi dve mile po ceste vedouci po druhe strane reky a velky kanon bychom v cele jeho krase spatrili. Jedna se o cestu, jez ma svuj pocatek v miste zvanem South Rim, jizni okraj, a ktera je nepomerne kratsi nez ta, kterou jsme sli my. Vetsina navstevniku chodi na dno kanonu prave touto cestou a nebo voli kombinaci s delsim Kaibab Trail. V obou dvou pripadech vsak hlavne vzdy uvidi hlavni kanon! Zpet k autu jsme tedy sli po ceste jakou jsme sem vcera prisli a vubec se netesili na to az propukne to spravny vedro. O tom, ze horko zabiji nas po ceste neustale informovali ruzne znacky. Nakonec to tak hrozny nebylo, podle teplomeru v jednom malem tabore bylo ÝpouzeÝ 30 stupnu. Jinak krajina, kterou jsme vcera videli pouze za svitu mesice je vskutku drsna, pouze kaktusy maji sanci se zde uchytit, na druhou stranku vsak nadherne hraje vsemi barvami a to podle jednotlivych geologickych vrstev. Hodinu pred polednem, kdyz jsme mohli ujit takovych 12 mil, jsme dosli k jake si oaze u potoka, kde si dali odpocinek az do peti hodin. To hlavni nas dnes totiz jeste cekalo, mam na mysli zaverecny vystup, jez v sobe skryval prevyseni 1300 metru na vzdalenosti pouhych 4 mil. Prijemne odpocati a tak trochu s vidinou, ze vystup v pohode zvladnem jsme vyrazili vzhuru. Jenze asi tak po mili jsme toho zacali mit plne zuby, jedine snad Stanik vypadal, ze je v pohode. V zaverecnych pasazich vystupu se mi jiz natolik pletli nohy, ze jsem nekolikrat slapnul drevackovsky do mulych hoven, ale v tu chvili mi to bylo opravdu jedno. Muly pouzivaji predevsim movitejsi navstevnici parku, ale prilis slasti si na velice uzke a hrbolate ceste , ve vetsine vedouci nad hlubokymi strzemi, asi take neuziji. Karel, ktery mel zpocatku nejvetsi problemy nakonec uvidel naseho forda a kluky jako prvni, druhy jsem dorazil ja a jako posledni Stanik.
Behem 24 hodin jsme tedy dokazali ujit 50 kilometru touto drsnou krajinou a myslim si, ze kazdy z nas tri si musel sahnout az na dno svych sil. Ja osobne jsem v zivote nic narocnejsiho neabsolvoval Ani Jelen s Michalem pres den nezahaleli, uklidili v aute a udelali rovnez nekolik fotek kanonove krajiny z nedalekych vyhlidek, odkud byl hlavni kanon docela slusne videt. Paradoxne tak kluci videli vice nez my.
Prevleceni do suchych veci jsme vyjeli smerem k narodnimu parku Zion, ktery jsme hodlali navstivit zitra. Misto ke spani jsme nasli v RV parku, coz je takove taboriste pro karavany, v domneni, ze se jedna o odpocivadlo. Kazdopadne jsme prenocovali zadarmo.
Dnes jsme ujeli 118 mil.

49. DEN 18. 8. 1997

ZION

Rano nam trem , jeste stale poznamenanych narocnou vcerejsi cestou, pripravili Michal s Jelenem velice lahodne hot dogy a pote se mohlo vyjet do Zionu.
Narodni park Zion nas uvital nejen mohutnym poutacem, ale rovnez i trochu odlisnym hnedocervenym zbarvenim vozovky. Nedaleko za vstupem do parku nas cekala prvni zajimavost a to obrovska piskovcova duna Checkerboard Mesa, hluboce rozbrazdena cetnymi horizontalnimi i vertikalnimi ryhami a zlabky. Tato pravouhla Ýsachovnicova sitÝ po niz je duna take pojmenovana vznikla pricnym ukadanim vrstev pisku a erozivni cinnosti vody. Dalsi nasi zastavkou bylo visitor centrum, kde jsme se , i diky dokumentarnimu filmu, nalezite informovali o parku, a abychom se v nem i trochu prosli, vybrali jsme turu, jez mela netradicne vest rekou Virgin River z mista s nazvem Temple of Sinawava. Pochod 600 metru hlubokym kanonem v jiz zminovane rece mi pripadal docela zajimavy a hlavne odlisny od tech predchozich, ale treba Stanika prilis nezaujal. Kazdopadne netrval dlouho, asi za dve hodiny jsme byli zpet u auta.
Pramalo casu, to byl hlavni duvod, proc jsme museli tak brzo opustit Zion a jet do 60 mil vzdaleneho narodniho parku Bryce Canyon. Tam jsme dojeli nekdy v podvecer a jeste stacili navstivit visitor centrum. Park jsme vsak chteli navstivit az zitra a to i kvuli rodeu, jez se melo uskutecnit v mestecku jmenujicim se stajne jako park. Bohuzel ho vsak dnes zrusili pro prilis mokrou pudu, tak ze Michal, ktery se na nej doslova trasl , byl hodne zklamany. A naladu si urcite nevylepsil ani potom, nebot jako jediny se odmitl vysprchovat v jednom z lepsich mistnich hotelu. Samozrejme to bylo zadarmo, nebot jsme se do hotelu dostali tajne zadnim vchodem. U tohoto hotelu na parkovisti take Jelen uvaril ryzi s ragu omackou a pak jsme jiz jeli prenocovat na nedalekou Rest Areu. Po particce karet jsme sli spat okolo jedenacte tusice chladnou noc a hlavne rano.
Dnes jsme ujeli 130 mil.

50. DEN 19. 8. 1997

BRYCE CANYON A CAPITOL REEF

Rano nam byla priserna zima a to i proto, ze jsme od rosy meli mokre spacaky a ty nas tudiz prilis neohraly. Rychle jsme proto nasedli do auta a zamirlili k hlavnim zajimavostem narodniho parku Bryce Canyon, ktery jsme kvuli casove tisni chteli poznat ve stylu typickych americkych turistu, tj. jezdit po vyhlidkach a odtud pohodlne fotit a natacet.
Prakticky na vsech vyhlidkovych bodech jsme stali na okraji obrovskeho kotle, zaplneneho bizarnimi skalnimi utvary vsech moznych odstinu svetlych barev, od ruzove a oranzove az po zlutou a bilou. Mnohe utvary tohoto amfiteatru jsou pojmenovany podle vyznacnych osobnosti nebo znamych staveb. Hlavni roli pri vzniku techto jedinecnych utvaru hraje eroze, presneji pak destove srazky a voda z tajiciho snehu a ledu, jez milimetr po milimetru uhlodavaji horninu z okraje skalniho kotle a vytvari tak nove pahyly a sloupy. Jako prvni se v teto skalni krajine usadil Ebeneezer Bryce a zkusil zde pestovat hovezi dobytek, jenomze pro kravy zdejsi skalni labyrint nebyl zrovna tim nejprihodnejsim mistem pro pastvu a tak ji posleze opustil. Urcite tenkrat netusil jak slavnym se stane.
Cele dopoledne jsme tedy jezdili po vyhlidkach a kochali se touto nadhernou krajinou, ktera si urcite zaslouzi vice pozornosti, nez jen par hodin. Nedalo se vsak nic delat, dnes jsme jeste meli na programu dalsi narodni park a to Capitol Reef.
I v tomto parku ma navstevnik moznost uvidet pozoruhodnou skladbu nejruznejsich druhu hornin, jez se zde ve vrstvach usazovaly po statisice let na dne prehistorickych mori a jezer. Diky horotvornym procesum, zde presne vlivem zdvihu Coloradske plosiny, se jednotlive geologicke vrstvy obnazily a nasledne pak podlehly cinnosti zvetravani. A prave proto jsou zde videt zajimave vymodelovane a pestrobarevne skaly, ktere jsme vsak videli pouze z auta , nebot timto parkem jsme , az na zastavku ve visitor centru a u petrogryfu, primitivnich kreseb prapuvodnich obyvatel, prakticky jen projeli.
Vychodnim smerem jsme pokracovali k narodnimu parku Arches, ktery jsme chteli navstivit zitra. Zacali jsme vsak miti vazne pochybnosti, zda k nemu vubec dojedem, po delsi dobe se totiz prihlasil o slovo nas ford, konkretne se zacalo vyklat jeho predni kolo. Asi trikrat jsme kvuli tomu museli stavet a neustalym utahovanim sroubu se snazili predejit hrozicimu upadnuti. Cesta na odpocivadlo leziciho nedaleko Arches tak probehla hlavne ve stylu debaty o tom co budeme delat dal. Nabizeli se dve moznosti, budÏ si nechat kolo za urcite nemale penize spravit a navic riskovat dalsi potencialni poruchu v prubehu dlouhe cesty na vychod a nebo tu nekde auto nechat pripadne i prodat a do New Jersey se dopravit vnitrostatnim autobusem Greyhound. Pokracovat v jizde bez opravy se nam riskovat prilis nechtelo.
Na Aree jsme si pro zlepseni nalady uvarili dvojitou cinskou polevku a po particce karet jsme sli spat. Narozdil od vcerejska bylo prijemne teplo.
Dnes jsme ujeli 290 mil.

51. DEN 20. 8. 1997

ARCHES

Jelikoz jsme hosi milujici dobrodruzstvi, rozhodli jsme se s nasim rozbitym fordem jeste podniknout vypravu do jiz zninovaneho parku Arches. Dat auto do opravny jsme pak chteli v meste Moab, coz je snad jedine vetsi mesto v teto oblasti.
Pred vjezdem do nitra parku jsme jako obvykle navstivili visitor centrum, kde jsme krome jineho zjistili, ze hlavni zajimavosti parku, ruzne skalni brany, oblouky a jine utvary, se soustreduji hlavne podel vyhlidkove silnice Scenic Drive , jez vede primo od navstevnickeho centra az po Devils Garden, DÏablovu zahradu. Do Devils Garden jsme take rovnou zamirili a odtud sli asi 1. 5 mile k nejznamejsim skalnim branam parku, predevsim pak k nejvetsi brane na svete Landscape Arch, jejiz rozpeti dosahuje temer 100 metru. Za pozornost v tomto miste vsak stoji urcite i jine brany, jako napriklad Double Arch.
Jak vlastne tyto nekdy az neskutecne skalni utvary vznikaji? Opet zde hlavni roli hraje eroze, nejvice pak voda, ktera se v trhline mekkeho piskovce v zime promeni v led, jez ji svym tlakem neustale rozrusuje. Nakonec vse dojde tak daleko, ze se v piskovci vytvori otvor, ktery se , tentokrate predevsim pusobenim vetru, neustale zvetsuje , az vzniknou takove utvary jako napriklad vyse uvedena Landscape Arch. Vsechna tato stadia zvetravani je mozne v parku videt. Po Devils Garden jsme jeli navstivit dalsi klenot parku Delicates Arch a nasi kratkou pout parkem jsme zakoncili v oblasti skalnich oken, Windows Section. Zde, alespon mne, nejvice zaujal skalni utvar Balanced Rock, coz je obrovsky kamen balancujici v nekolika metrove vysce na uzkem podstavci, ci spise noze. Tento ukaz vznikl vlivem dvou rozdilnych druhu piskovcu, ten horni dokazal daleko vice celit ucinkum zvetravani. Z parku jsme jeli do mesta Moab a doufali, ze tam za rozumny peniz nechame opravit predni kolo naseho forda. S priis velkou ochotou jsme se vsak ve zdejsich autoopravnach nesetkali. V autoopravne na vozy Ford nam pouze za prohlidnuti kola nauctovali 30$ a to jsme se ani nemohli podivat o jakou zavadu se presne jednalo. A kdyz nam posleze sdelili, ze by po nas chteli za opravu loziska 263$, radeji jsme se rozhodli riskovat v jizde i nadale. Jeste dnes jsme se chteli dostat na odpocivadlo lezici nedaleko vstupu do narodniho parku Mesa Verde, ktery byl na programu zitra. Jestlize jsme doufali, ze nam v opravne alespon poradne utahli srouby na postizenem kolu, tedy ze nebudem muset tolikrat stavet a utahovat, tak jsme se hluboce zmilili, pred prijezdem na nocleziste jsme staveli hnedle dvakrat. Navic jeste prestala pracovat brzda na onom kole, cili zitra misto navstevy parku, to vypadalo spise na opravu.
Proti spatne nalade jsme meli v Americe jednoduchy lek, totiz dobre jidlo. Jeste v Moabu jsme sporadali galon vyborne zmrzliny (4. 99$) a na odpocivadlo jsme si privezli nemale mnozstvi mleteho hamburgrovehoo masa, za ktere jsme, diky jeho delsimu pobytu v supermarketu, zaplatili pouhych 3. 90$. Po dlouhe dobe jsme se tedy paradne najedli, dokonce jsme to obrovske mnozstvi hamburgeru do sebe museli naladovat ve dvou etapach, jez jsme prolozili partickou karet. Usinani s plnym zaludkem pak bylo urcite prijemne a vubec nas pri nem nevzrusovala ani cedule visici pred vjezdem na odpocivadle, na niz stalo neco jako ÝZakaz kempovani pres nocÝ. Byli jsme uz natolik otrkani, ze jsme z toho meli spise legraci.
Dnes jsme ujeli 210 mil.

52. DEN 21. 8. 1997

MESA VERDE

Po snidani jsme zamirili do nedalekeho mestecka Cortez, poprosit nekoho o klic na utazeni problematicke brzdy. V jednom servisu nam to vlidni lide zadarmo provedli, ale stale to neresilo nas hlavni problem s rozbitym loziskem. Opet se vsak zdalo, ze kolo nejakou tu mili vydrzi, jinymi slovy jsme vjeli do narodniho parku Mesa Verde doufajic, ze tam nekde nezustanem trcet.
Mesa Verde je vlastne jedinym narodnim parkem, ktery byl zrizen predevsim za ucelem ochrany stavebnich pamatek, vytvorenych clovekem. Hlavni pozornost navstevniku se zde tedy nezameruje ani tak na prirodu, jako spise na dochovane zbytky sidel starovekeho indianskeho obyvatelstva. Jako prvni z Evropanu toto misto objevili Spanele a dali mu dnesni nazev Mesa Verde, coz v prekladu znamena Ýzeleny stulÝ. Nazev to neni nikterak nahodny, nebot prakticky cele uzemi narodniho parku se rozprostira na tabulove hore, jez je narozdil od okolni krajiny pokryta bujnou vegetaci. Praveci indiani, Anasazoive, objevili tuto nahorni plosinu asi pred 1500 lety a usidlili se ve zdejsich skalnich vyklencich, tedy v mistech jako stvorenych pro bezpecna obydli. Hlavne diky temto legendarnim Ýobydlim pod previsemÝ se stal park jednim z nejvyhledavanejsich. To se take projevilo hned u visitor centra, kde mnoho lidi stalo ve fronte na listky umoznujici vstup do nekterych ze skalnich obydli, konkretne do Cliff Palace, Long House a Balcony House. Z techto tri obydli jsme si po vystani teto neprijemne fronty vybrali Cliff Palace, kdyz vstupne na osobu cinilo 1. 25$. Jelikoz jsme listky dostali az na pul ctvrtou, jeli jsme se zatim podivat do zapadni casti parku, kde jsou soustredeny predevsim nadzemni stavby , ktere Anasaziove postavili pote, co z neznamych duvodu opustili skalni palace. Hlavnim stavebnim materialem byla smes hliny a jilu doplnena o slamu, pozdeji ji pak nahradil odolnejsi kamen. Ke kazdemu obydli neodmyslitelne patrila kiva, kruhovita stavba, budÏ uplne nebo z casti vyhloubena pod zem, jez slouzila k ruznym nabozenskym obradum. Podle informci z mistniho musea se kolem roku 1200 n. l. Anasaziove opet vratili zpet do skalnich vyklenku, ale zda-li to bylo ze strachu pred neprateli nebo z nejakych jinych duvodu se dodnes nevi. Stejne tak se nevi, proc a za jakych okolnosti byla tato velkolepa skalni sidla uz po dalsich 100 letech znovu (tentokrate definitivne) opustena ani kam Anasaziove odesli.
Pred pul ctvrtou jsme stejne jako jini dalsi navstevnici cekali u vstupu do Cliff Palace na to, az si nas vyzvedne pruvodce. Ujal se nas sympaticky mladik a za v Americe ojedineleho deste jsme ho nasledovali po uzkych a nyni kluzkych schodech ke skalnimu obydli. Zde pak zacal vypravet o smyslu techto obydli pod previsem, kdyz ten hlavni jsme diky neustalemu desti poznali okamzite. Cliff Palace je nejvetsi stavebni komplex celeho narodniho parku. Sidlo zahrnuje 217 obytnych prostor ve ctyrech i vice podlazich a 23 staveb typu kiva. Existenci temer 200 lidi v tomto skalnim palaci meli indiani dokonale propracovanou, kazdy mel dane sve spolecenske postveni, zeny napriklad meli krome jineho nastarosti opracovavani piskovcovych bloku. Prohlidka mohla trvat asi hodinku, po ni jsme si jeli prohlednout zdejsi skvele vybavene museum. Jako posledni jsme navstivili obydli zvane Spruce Tree House, ktere je hodne podobne obydli predchozimu, nicmene sem se chodi zadarmo. Dokonce se zde navstevnik muze podivat i do zakryte kivy, paklize k tomu ovsem ma vhodne proporce, vzdyt otvor byl delany pro stihle indiany. Uz s opet vyklajicim se kolem jsme opousteli tento nadherny park, spat jsme se rozhodli na stejnem miste jako vcera, to proto abychom to meli blizko k opravnam v nedalekem Cortezu. Situaci s nasim autem jsme chteli zitra jiz definitivne vyresit.
Dnes jsme ujeli 97 mil.

53. DEN 22. 8. 1997

OPRAVARI Z CORTEZU A JESTE JEDNOU GRAND CANYON

Rano nam chlapek starajici se o odpocivadlo taktne naznacil, ze by jsme meli jiz vypadnout, jeste nez jsme tak vsak ucinili, zeptali se ho na dobre, tedy levne servisy v Cortezu. Mozna trochu prekvapen nasi drzosti, nam jakysi servis doporucil a my k nemu ihned vyrazili. Stesti jsme vsak nemeli, nebot servis byl lidiprazdny a tak jsme jen tak pomalu projizdeli nevelkym Cortezem snazice se objevit servis jiny, kdyz tu si Karel vzpomnel, ze na odpocivadle nechal svuj nuz. Opet jsme se tedy shledali s onim strazcem, kdyz tentokrat dokonce do dalsiho z mistnich servisu zavolal a objednal nas. Skvely to clovek. Servis na ktery jsme pote hodne dlouho vzpominali nevypadal nikterak vabne, vsude okolo bylo mnozstvi vraku a ani samotna budova netrpela zrovna novotou. Privitali nas vsak vcelku vlidni majitele, kteri zatim bez poplatku zvedli naseho forda. Diagnoza postizeneho kola se pote potvrdila, praskle lozisko se vysypalo na podlahu garaze a my netrpelive cekali kolik si reknou za nove. Rekli, ze bude stat v rozmezi 150$ az 200$, coz byly pro nas cifry pohybujici se na hrane akceptovatelnosti. Zacala tedy opet hodne ziva debata o tom co delat dal, zda zvolit bezrizikovy Greyhound ci nikoliv. Nakonec jsme se dohodli na oprave. Lozisko na automobil ford vsak tento servis nevlastnil, tak ze ho jeden z majitelu musel telefonicky objednat. Asi za pul hodiny privezla rizna Americanka nove lozisko a za zhruba stejnou dobu bylo kolo spravene. Pak uz jsme jen s napetim cekali, jakou castku si z daneho rozmezi reknou, kdyz se stalo neco neuveritelneho. I tyto lidi jsme totiz natolik udivili svou cestou po Americe, ze si za opravu nerekli zhola nic, pouze nas pozadali, zda-li bychom jim mohli z Cech poslat pohled. Ani snad nemusim psat, jak moc jsme jim dekovali a ze pohled z domova jim byl samozrejme prisliben.
Pote nam nezbyvalo nic jineho, nez se s temito skvelymi lidmi rozloucit, nebot nas jeste dnes cekala dlouha cesta k jizni strane Grand Canyonu. O tuto velkou zajizdÏku se zasadil predevsim Karel, protoze on asi nejvice litoval, ze ze severni strany nevidel to co si predstavoval, totiz poradny vyhled na legendarni kanon. S virou, ze onech nekolik set mil za to skutecne bude stat jsme mirili na jihozapad a to vyprahlou a chudou krajinou. Ta krajina je indianskou reservaci kmene Navajo, indiani zde obhospodaruji temer vsechno, napriklad i znamy bod , kde se stykaji jako nikde jinde ctyri americke staty a to Colorado, Arizona, Nove Mexico a Utah. Poplatek za vstup na tento prusecik byl 1. 25$ na osobu, coz jsme indianum odmitli dat a radeji pokracovali v jizde. Jinak Indiani se v teto nehostinne krajine snazi prezit jak se da, je zde kolem silnic mnoho stankaru prodavajici ruzne indianske predmety, take jsme sem tam videli i obdelane pole ci past se dobytek, ale zit zde pro ne asi urcite jednoduche neni. O tom, ze svuj velky problem prizpusobit se dnesni dobe resi hlavne alkoholem, nas pak presvedcilo nejenom mnozstvi dopravnich znacek , jez na rizeni pod vlivem upozornovali, ale take hned asi tri bouracky na mistech, kde by srizlivy mohl nabourat jen stezi. Konecne jsme dorazili na vyhlidkovou silnici, jez se vine podel jizni strany Grand Canyonu. O tom, ze se cesta sem skutecne vyplatila nas presvedcili hned prvni vyhlidkove body, odkud byl prekrasny vyhled na kanonovou zemi. Z obrovske vysky jsme videli hnedou reku Colorado a take misto, kde jsme pred nekolika dny prenocovali. South Rim, je doslova rajem pro lidi milujici Ývyhlidkovou turistikuÝ , nebot vyhlidek je zde skutecne hodne a vedou k nim od silnice pouze nekolik desitek metru dlouhe pesinky, zkratka nic narocneho. Grand Canyon jsme tedy videli v cele jeho krase.
Odtud jsme pak pokracovali na jih, abychom se napojili na interstatni dalnici c. 40, tedy na dulezitou tepnu vedouci na vychod. Jeste drive nez jsme asi v pul desate dojeli na Rest Areu, rozhodli jsme se udelat malou exkurzi sprch v KOA cempu. Opet nas nikdo nepristihl, tak ze potom na odpocivadle jsme vecereli parky a vajicka prijemne a hlavne bezplatne osprchovani. Na tomto slusne vybavenem odpocivadle jsme si povsimli i obrazku a informaci o nedalekem narodni parku Petrified Forest, a natolik nas zaujal, ze jsme se jej rozhodli zitra navstivit. Budik na Stanikovych hodinkach byl proto narizen na hodne brzo.
Dnes jsme ujeli 450 mil.

54. DEN 23. 8. 1997

PETRIFIELD FOREST

V pet hodin nas Stanik postupne vsechny probudil a po snidani jsme vyrazili smerem k parku. K visitor centru, jez zde slouzi zaroven i jako vstupni brana parku, jsme dojeli asi v sedm, kdyz zde krome podivneho chlapka, jez sekal travu, nikdo nebyl. Nastesti se vcelku brzo objevil clovek, ktery , visitor centrum ci spise prodejnu zkamenelin, otevrel. Petrified Forest, tedy zkamenely les, je nazev nevelkeho narodniho parku, zrizeneho pro ochranu geologicky ojedineleho zkameneleho dreva. Hlavni roli pri tomto procesu sehrala mineralizace, tedy kremicitani, prave jimi totiz byla nahrazena za nepristupu vzduchu organicka tkaniva, usazena spolecne s uhynulymi zivocichy pod mocnymi vrstvami bahna a kalu. Krajina se pozdeji diky horotvornym procesum zacala zvedat a spodni geologicke vrstvy nahromadene v prubehu stovek milionu let praskaly a s nimi praskali take kmeny zkamenelych stromu. Vetrna a vodni eroze pak postupne odkryvala horni vrstvy a jednotlive vzacne fragmenty zkameneleho dreva, ktere se tak tedy znovu dostalo na zemsky povrch.
Po kratke prohlidce zkamenelin za sklem v budove navstevnickeho centra jsme si je jeli prohlednout konecne i do parku, kde jsou mozne videt hned na nekolika vyhlidkovych cestach. Informace, ktere jsme o parku ziskali nelhali, nebot jsme se skutecne prochazeli kolem jako by rozrezanych zkamenelych klad hrajicich vsemi moznymi barvami. Vsude okolo pak bylo jeste velke mnozstvi ruzne velkych zkamenelych ulomku. Pestrymi barvami vsak nehrali pouze klady, ale take okolni vyprahla krajina, zvlaste pak v oblasti Painted Desert, kde jsou impozantni sede, modre a fialove pasovane bentonitove pahorky. Po silnici vedouci napric parkem jsme pokracovali smerem na vychod, az jsme dorazili k hlavnimu visitor centru. Zde jsme shledli instruktarni film, kdyz asi nejzajimavejsi pasazi filmu bylo, jak dopadnou nezbedni turiste snazici se nejaky ten kousek zkameneliny z parku vyvezt. Policajti, klepeta, to myslim staci pro upresneni.
Z parku jsme vjeli opet na dalnici c. 40 a pokracovali po ni na vychod. Cesta to byla umorna a to take proto, ze v aute zacalo neco nesnesitelne smrdet, avsak tentokrat to nebylo chybou naseho forda. Puvodne jsme si mysleli, ze to jsou neci nohy, ale nakonec se ukazalo, ze smrad ma puvodce na podlaze pod predni sedackou. Nejaky drevak tam totiz rozlil vodu a ta jak se vyparovala z teto nechutne spinave a propocene podlahy zpusobovala onen strasny zapach. Doslova jsme proleteli Novym Mexikem a asi v deset hodin vecer dojeli na odpocivadlo, jez mohlo byt nejakych 150 mil od Dallasu. Na Rest Aree jsme pak provadeli nasi obvyklou hygienu, kdyz na zachody se nikomu moc nechtelo, protoze cistotou zrovna neoplyvaly.
Dnes jsme ujeli 813 mil.

55. DEN 24. 8. 1997

UNAVNA JIZDA TEXASEM

Prevazne v aute jsme stravili tento den, aby jsme se dostali az k Houstonu, kde nas zitra cekala prohlidka vesmirneho Space centra. Unavnou cestu se nam zachelo prolozit osvezujici koupeli a tak jsme mozna 50 mil pred Houstonem uhli z dalnice k jednomu mensimu jezeru. U hlavniho vstupu na plaz jsme se vsak bohuzel byli nuceni vysmat clovekovi, jez vybiral vstupne cinici 5$ na osobu. To jsme radeji objevili tajny bocni vstup, kterym jsme se tam pak v pohode dostali, ale moc jsme si nepomohli, zmlsani horskymi plesy a potoky jsme koupeli v hnedem a zalidnenem jezere opovrhli. Rest Area, na ktere jsme se rozhodli dnes prenocovat taky nebyla zrovna liduprazdna, navic se zde pohybovali ruzni pochybni zivlove, zkratka velkomesto lezelo az prilis blizko. K veceri jsme si udelali fazole s ryzi a po tradicni particce karet jsme ulehli do mekke travy s virou, ze nas nebude v noci nikdo rusit. Jinak ohledne nasich financi jsme na tom byli relativne dobre, 750$ nam na zbylych 12 dni muselo stacit prebohate, spise jsme zacali premyslet o tom, kolik se nam podari usetrit na splaceni Michalovi pujcky.
Dnes jsme ujeli 439 mil.

56. DEN 25. 8. 1997

SPACE CENTRUM A NOCNI NEW ORLEANS

V noci nas nikdo nerusil, pouze snad komari, jejichz pocet se cestou na vlhky jih zacal rapidne zvetsovat. Jeste predtim, nez jsme prijeli k Space centru, se nam podarilo za slusnych 12$ vymenit pneumatiku u jednoho z prednich kol. Pote nas jiz tedy cekal dalsi zabavny park, da-li se toto vesmirne stredisko vubec tak nazyvat. Se slevou 2. 5$ na osobu jsme dohromady zaplatili vcelku rozumnych 50$. Prehledny pruvodce nam prozradil, ze temer vsechny zajimavosti a atrakce se nalezaji uvnitr hlavni budovy, pouze projizdÏka minitramvaji dava moznost navstevnikovi poznat i jine casti a budovy zdejsiho komplexu. V hlavni budove jsme nejprve navstivili nazornou ukazku zivota v modelu kosmicke rakety a to v podani maleho kluka vybraneho z divaku a zkuseneho instruktora. V budove bylo rovnez hodne pocitacovych simulatoru, ruznych robotu a jinych nesmyslu, asi nejvice se nam libilo v kinosalech, kde promitali zajimave filmy, jimz podle meho nazoru vevodil snimek ukazujici zivot na ruske orbitalni stanici MIR. Vubec pak asi nejzajimavejsi atrakci celeho programu byla vyse uvedena projizdÏka tramvaji, ktera nas krome jineho zavezla do budovy, kde jsme se mohli podivat pres sklo na cinnost v kontrolnim stredisku. Prave pres toto misto jsou kosmonauti ve vesmiru spojeni se zemi. O tom jak dukladne pripravuje NASA budouci kosmounaty jsme se pak presvedcili v dalsi budove. Tam nas sympaticka pruvodkyne zavedla k nekolika simulatorum, abychom tak na vlastni oci mohli spatrit, co vlastne vsechno predchazi tomu, nez kosmonaut zamava lidem z rakety a nasledne opusti nasi planetu.
Navstevu Space centra jsme ukoncili asi v sest a pak nas jiz opet cekala dalsi dlouha cesta, jeste dnes v noci jsme se totiz chteli dostat do slavneho New Orleans.
Mohla byt tak pulnoc, kdyz jsme bloudili nocnim New Orleans a hlavni atrakci tohoto mesta, tedy proslulou ulici Burboun Street stale ne a ne objevit. Nakonec jsme ji vsak preci jen nasli. Auto jsme zaparkovali radeji do jedne z tissich prilehlych ulic a pote nam uz tedy nic nebranilo k prohlidce zname ulicky. Ta nas privitala hlavne velkym ramusem, ktery vytvorila smesice nejruznejsi musiky rinouci se z jednotlivych baru, kdyz nejcasteji jsme rozeznali asi dzes. Burboun Street byla i v tuto nocni hodinu pomerne dost zaplnena, ale strizlive osoby by clovek v tento cas hledal nejspis marne. I my jsme meli chut si sednout do nejakeho z mnoha podniku a neco popit, ale penize a take unava nas od tohoto zameru odradili. A tak jsme brouzdali touto ulici vsimajice si predevsim lehkych devcat, s nichz se nektere daly oznacit dokonce i za hezke a uz se spise videli nekde na odpocivadle. Tak hodne jsme byli unaveni. Za pozornost jeste stoji setkani s tremi mladymi lidmi oblecenymi mozna ve stylu hippies, s kterymi jsme zacali konverzovat pote, co jsem je pozadal o vyfoceni. Dva chlapci a jedna divka se nas snazili presvedcit, abychom s nimi sli do jednoho , podle nich, levneho podniku, ale nam se opravdu nikam nechtelo. Odpocivadlo, jez jsme si vybrali na dnesni prenocovani se nam bohuzel najit nepodarilo, navic cesta k nemu byla prolozena nekolika zastavkami, kdyz se opet prihlasilo o slovo nase auto, tentokrate nefungovalo jak melo dobijeni baterky. Tak trochu bezradne jsme pak jezdili a hledali nejaky ten placek na prespani, nakonec jsme ten kus zelene travy nasli u nejake mensi budovy, jez ve tme pripominala garaz. Uz pri vybalovani spacaku a karimatek nam bylo jasne, ze se nejprijemneji zrovna nevyspime, k nechutnemu vedru totiz pribili jeste komari, aby taky ne, vzdyt jsme se pohybovali v usti mohutne Missisipi. Kazdy z nas mel tak dve moznosti jak spat, budÏ se ubranit houzevnatym komarum zabalenim se do spacaku, v tom pripade pak nastala koupel ve vlastnim potu, nebo se nechat postipat, ale byt tak alespon relativne osvezovan teplym vecernim vankem.
Dnes jsme ujeli 447 mil.

57. DEN 26. 8. 1997

CHALMETTE

Asi nejepe z nas se vyspal Jelen, ten jako jediny nesel spat na travu, ale lehl si primo vedle auta na prijezdovou cestu, kde bylo komaru preci jen mene. Bez snidane jsme pak mirili mestem na vychod, presneji k narodnimu parku Chalmette. Cestou jsme se stavili v pneuservisu, to abychom vymenili i druhou sjetou gumu (opet 12$) a take jsme nakoupili parky a housky, nebot jsme si v parku chteli udelat hot dogy.
Jako v oaze jsme si pripadali po prijezdu do parku, vsude spousty zelene a take bozsky klid, zkratka idealni prostredi pro piknik. Toto misto bylo vyhlasene narodnim parkem, protoze se zde v letech 1812 az 1815 odehrala bitva mezi Americany vedenymi generalem Andrew Jacksonem a Brity, jimz velel general Edward Pakenham. Byl to vlastne nejvetsi stret mezi Brity a Americany vubec, stret, ktery vitezneho Jacksona vynesl az do Bileho domu a dal rovnez rozhodujici impuls k definitivni nezavislosti USA. Tohle vsechno jsme se dozvedeli v prijemne klimatizovanem visitor centru, kde nam pustili i dokumentarni film o slavne bitve. Pak jsme si jiz udelali zminovane hot dogy, skutecne skvele jsme se najedli, kazdy mel ctyri kusy. Chvili jsme si polezeli ve svezi trave a potom se vydali na obhlidku parku. Dosli jsme i k molu, kde nas tak trochu rozesmutnel pohled na odplouvajici kolesovy parnik, plavba po hnede Missisipi, timto pro ni tak typickym parnikem, by rozhodne nemusela byt spatna. Jinak v parku toho k videni az zase tak moc nebylo, za pripomenuti stoji snad jen hlavni stan generala Jacksona a nekolik dochovanych kanonu. Po dalnici c. 10 jsme pokracovali dale na vychod a behem dnesniho dne se nam podarilo projet tremi staty Lousianou, Missisipi a Alabamou. Dnesni umornou cestu jsme ukoncili asi ve dve rano na dalnicnim odpocivadle a to jiz ve state Florida. Zdejsi dalnicni odpocivadla jsou nejspis vsechna hlidana, tak ze jsme meli zprvu velke obavy o nas nocleh, ty vsak rychle rozptylil mistni strazce, ktery nam jej nekde stranou dovolil.
Dnes jsme ujeli 683 mil.

58. DEN 27. 8. 1997

UKRADENA PENEZENKA

Po snidani, jiz jako obvykle predstavovala cinska polevka jsme pokracovali po zapadni strane statu Florida smerem na jih. Tak jsme dojeli az do narodniho parku Everglades, kde nas ve visitor centru informovali o vyletu lodi po zdejsich pobreznich vodach. Suma 12$ na osobu se nam zase nezdala tak vysoka, tak ze jsme jiz po chvili sedeli v takove mensi motorove barce a tesili se na zajimavou plavbu. Ta se prevazne odehrahavala mezi mnozstvim nejruznejsich ostruvku, ktere vytvorily asi nejake vodomilne kroviny ci stromy. Mezi ostruvkama jsme vsak nic zajimaveho, krome par ptaku nevideli, zato na otevrenem mori jsme se tesili ze spolecnosti delfinu, jez az do chvile opetovneho navratu do ostruvkove dzungle, za nasi lodÏi vydrzeli neunavne plavat a skakat. Malem bych zapomnel na rypouse, tedy velkeho morskeho savce, ktery nam na maly okamzik ukazal sve objemne telo. To bylo ale asi tak vse, co jsme videli, na to jestli investovane penize za tento vylet staly, jsme meli ponekud odlisne nazory.
S virou, ze konecne uvidime krokodyly jsme pak jeli do narodniho parku Big Cypres. K tomu, aby navstevnik spatril nejakeho toho aligatora, se musi vypravit po drevenych chodnickach do nitra dzungle, kdyz mu cestu po vetsine neprijemne komplikuje nechutne dusno a take komari. Vetsinou se pak usilovne snazi registrovat i sebemensi pohyb na hladine, ale ma to hodne slozite, nebot krokodyli dokazou byti nehybni i nekolik hodin. Nam se podarilo objevit jednoho krokodyla diky jeho velkym nazloutlym ocim, ale to bylo presne vse, co nam tento jester ukazal. Dale jsme pak videli nekolik zelv nebo obrovske pakobylky, ale nadsenec, ktery by v teto saune vydrzel dele nez my, by urcite spatril jeste daleko vice zajimavych zivocichu.
Z Big Cypres jsme pokracovali v jizde na vychodni pobrezi Floridy. Uz za soumraku jsme prijeli do Miami, kde se marne pokouseli objevit nejakou tu plaz, ktera pro nas predstavovala relativne slusne misto na spani. Vetsinou jsme vsak projizdeli kolem hotelu, jez meli sve pristupy peclive ohraniceny, navic nam vse komplikovala tma a take nase prapodivna orientace, kdy jsme se hodnou chvili pohybovali takrka v bludnem kruhu. Vsechny tyto duvody zapricinili, ze jsme pokracovali dale na jih smerem na Key West.
Uz na poloostrove Key West jsme zastavili u benzinove pumpy, abychom nabrali vodu pro osvezeni a pri te prilezitosti se Karel zeptal lidi, podle poznavaci znacky pochazejicich z Pennsylvanie, jestli nevedi o nejake plazi nebo o jinem vhodnem miste na spani. Dva chlapci stredniho veku a jedna o neco mladsi zenska nam rekli, abychom je nasledovali, ze nas na jedno skvele misto dovedou. Za cely dosavadni pobyt v Americe jsme nemeli prilis duvodu lidem neduverovat, tak ze jsme je nasledovali a zanedlouho jsme dojeli na misto zvane Hollyday Island. Nic lepsiho jsme si prat nemohli, nejenze se zde dalo pohodlne vyspat, na v noci, opustenych plazovych lehatkach, ale navdavkem zde byl i venkovni osvetleny hotelovy bazenek a to nikterak hlidany. Nejprve jsme se vsak vykoupali v prijemne teplem mori a pak zprvu trochu rozpacite pokracovali v cachtani spolecne s nasimi pruvodci v malebnem bazenku. Skutecne jako v raji jsme si pripadali a aby toho nebylo malo, tak jsme si po koupeli chteli udelat hamburgery. Opet z velice levneho masa pripravil Jelen kazdemu tri kusy, tak ze po delsi dobe jsme se opet paradne najedli. Pote jsme jen tak sedeli a povidali si s tou zenskou od tech chlapku a jeden po druhem jsme odchazeli na zachod, takova nevidana porce jidla se musela rychle projevit. Kdyz jsem pak odchazel na zachod ja, byl jiz u stolu akorat Michal a ta zenska. Ani ve snu me nenapadlo jakou chybu tak cinim. Zapomel jsem si totiz vzit ze stolu svoji penezenku, kterou jsem si predtim vyndal z kapsy u kratas, aby mi nahodou nevypadla. Mozna to bylo tou nalehavou potrebou, kdy jsem na zachod doslova padil, mozna jsem tak ucinil podvedome, vzdyt u stolu byl jeste Michal. Problem byl hlavne v tom, ze ihned po me odcupital na velkou i on, tak ze se na chvilku ocitli sami u stolu ta zenska a moje penezenka, coz byla ona osudova chyba. Kdyz jsem se pak skvele vyprazdnen vracel ze zachodu, u stolu jiz byli opet Jelen, Karel a Stanik, ale uz ne ta zenska a ne moje penezenka. Byla to obrovska smula, nebot ji musela vzit presne v momente, kdy Michal odbehl a akorat se za rohem minul s Jelenem, ktery jako prvni miril zpet ke stolu. Byla to vsak i moje hloupost a bezmezna duverivost, jenomze jak jsem jiz vyse napsal neduverovat lidem v Americe jsem za nas dosavadni pobyt jsem nemel duvod.
Nastal zmatek, zacali jsme dokonce prohledavat auto i batohy, ale me bylo jasne, ze penezenka na stole opravdu lezela a ze ji tedy museli vzit ti lide. V penezence jsem mel hlavne pas a take 520$ v sekach, tak ze po chvili jiz Karel vytacel telefonni cislo do American Travel Expres, aby je zablokoval. Situaci zvladl skvele, blokace seku probehla rychle a v pohode, nove jsem si mel zitra vyzvednout v First Union Bank v mestecku Key West. Rovnez nam dali cislo na nasi ambasadu ve Washingtonu, jejiz navsteva nas nyni asi cekala.
Po teto neprijemne udalosti jsme si vzali z auta veci na spani a sli na takove drevene molo, kde si lehli na tvrda drevena lehatka. Nevim jak klukum, ale me se neusinalo zrovna nejlip, porad jsem musel myslet na to, jestli nam skutecne zitra vyplati nove seky a take na to, jake dalsi problemy vyvstanou kvuli memu odcizenemu pasu.
Dnes jsme ujeli 502 mil.

59. DEN 28. 8. 1997

KEY WEST

Rano nas kolem osme probudil silny vitr a hromy prichazejici boure od vychodu. Rychle jsme se sbalili a bez snidane vyjeli smerem dale na jih do mestecka Key West nachazejicim se na samem konci tohoto ojedineleho poloostrova. Poloostrov, nebo souostrovi Key West je zvlastni predevsim svym uzkym tvarem, kdy se jednotlive mensi ostruvky spojene mohutnymi mosty tahnou Mexickym zalivem smerem na jihozapad jako by se snazili spojit Severni Ameriku a nekolik desitek mil vzdaleny ostrov Kuba. Vyhled z auta nam zprvu komplikoval husty dest, ale po chvilce se rozjasnilo a my tak mohli , hlavne pri dlouhych prejezdech jednotlivych mostu, videt napravo i nalevo nadherne azurove more.
V Key Westu jsme se chvili ruzne motali, abychom pak zaparkovali nedaleko hledane banky First Union. Jeste drive nez jsme do ni vstoupili, Karel opet zavolal do American Travel Expres, zda-li je vse v poradku a k nasi velke radosti mu oznamili, ze by nic nemelo branit k vydani novych seku. Zajimave na celem problemu bylo, ze spolecnost vubec netusila jestli seky byly do dnesniho poledne pouzity, coz vzhledem k laxnim kontrolam seku napriklad u bezinek bylo dost pravdepodopne. Navic ti tri meli k dispozici i muj pas. Tohle nas vsak nemuselo prilis obtezovat, dulezite bylo, ze po zhruba pul hodine straveme v prijemne klimatizovane bance jsme meli sve penize, seky, zpet.
S dobrou naladou jsme pak vyjeli hledat plaz, nebot osvezeni v mori zacinalo byt v tomto prisernem vedru nutne. Cestou jsme se zastavili u nejjiznejsiho bodu USA, ktery je zde znazornen v podobe velkeho oceloveho pacholete. Na spolecnem fotu zde tentokrat chybi Michal a to nikterak nahodne, byl totiz pevne presvedcen, ze onen bod se nachazi asi pul mile od toho praveho. Nevime presne, jak k tomu dosel, snad mozna podle slunicka, , ale kazdopadne by si to meli zdejsi geodeti urcite prekontrolovat. Pote jsme konecne nasli to prave misto na koupani. Jednalo se o onu klasickou floridskou pisecnou plaz lemovanou vysokymi palmami, pod kterymi se nachazelo mnoho stanku s obcerstvenim, pujcovny a dalsi jine sluzby zprijemnujici lidem pobyt u more.
Jestlize jsme se chteli radne osvezit, tak pak jedine ve sprse, nebot more bylo kvuli male hloubce az neskutecne teple. Zato nam ale nabidlo jeho nadherny a jedinecny svet, ktery jsme i diky pujcenym potapecskym brylim a snorchlu (4$) meli moznost vychutnavat. Bylo opravdovym zazitkem , byt tak blizko rejnokovi, morskym konikum, meduzam , nebo proplouvat mracny ruzne velkych pestrobarevnych rybek, jez i obcas prohnala nejaka ta morska stika.
Bylo kolem pate, kdyz jsme nasedli do forda a prijemne odpocinuti vyrazili zpet smerem k nasemu vcerejsimu mistu, kde jsme chteli prespat i dnes. Cestou jsme se zastavili v supermarketu, kde se nam podarilo objevit hodne levny chleba (0. 50$) a take jsme koupili tolik oblibeny galon zmrzliny, do nehoz jsme se hned pred supermarketem pustili a to v nasem tradicnim stylu. Pro okolni lidi muselo byt docela zabavne videt pet mladiku sedicich na betonu kolem kyble se zmrzlinou a polevkovymi lzicemi se snazici urvat co nejvic. Jedna zenska, asi prodavacka ze supermarketu, nejspis vubec nevidela onen kbelik, tak ze se neustale zvedave divala, co ze to tam delame za podivny ritual. Na nasem starem znamem miste jsme dnes nemeli takove hody jako vcera, ale ani chlebova vecere nebyla spatna. Po ni nemohlo nastat nic jineho, nez koupel v hotelovem bazenku. Dnes jsme v nem vydrzeli snad jeste dele nez vcera a to opet za naprosteho nezajmu hotelovych hostu. Po skvele koupeli jsme se pote nechali zlakat mistnim vyhravajicim barem. Chteli jsme si v nem dat i neco dobreho k piti, ale pivko za necele tri dolary se nam jevilo jako drahe. Pouze na sucho jsme tedy sedeli u stolku na terase a hrali loru. Po tradicnim vitezstvi Jelena jsme se pak odebrali prenocovat na totez misto jako vcera.
Dnes jsme ujeli 173 mil.

60. DEN 29. 8. 1997

EVERGLADES A MIAMI BEACH

Dnesni rano bylo temer identicke tomu vcerejsimu, opet jsme stavali za silneho vetru, jez signalizoval prichazejici bouri. Z te vsak nakonec temer seslo, tech par kapek nam pri snidani prilis nevadilo. Najit policejni stanici, to byl ukol pro nasledujici chvile. Hlavne ja jsem totiz, mozna naivne, veril, ze by zde alespon o mem pasu, mohli neco vedet. Vzdyt ti tri se mohli uspokojit pouze penezi a vyhozenou penezenku s pasem pak mohl poctivy nalezce predat na stanici. Kvuli spatnemu znaceni jsme policejni stanici objevili po nekolika zbytecnych zajizdÏkach, do bile mensi budovy jsem sel ja s Karlem. Sympaticky serif nam rekl, ze o penezence ci pasu zadne informace nema, pry at to jeste zkusime na Holliday Island v oddeleni ztrat a nalezu. Alespon si napsal moje nacionale, pro pripad, ze by ji snad nekdy v budoucnu nasli. Serif byl velice mile prekvapen, ze zde vidi turisty z Ceske republiky, nasi vlast totiz kdysi davno navstivil. Kdyz pak rekl, ze si od nas pamatuje hlavne Ýnejake mesto s takovou strasne velkou tovarnouÝ, Karel vedle me zazaril stestim. Podobne na tom byli i dalsi dva kladenaci Jelen s Michalem, kdyz jsme jim to v aute rekli. Zkratka spojeni ÝKladno a serif z FloridyÝ se stalo vecnym tematem nejenom dnesniho dne.
V oddeleni ztrat a nalezu v Hollyday Island meli sice nekolik hnedych kozenych penezenek, ale zadna nebyla ta prava.
Pomalu jsme opousteli poloostrov Key West, kdyz jsme se pak dostali nekolik desitek mil pod Miami, uhli jsme na zapad, abychom se dostali do jiz znameho narodniho parku Everglades, ktery jsme si tentokrat chteli prohlednou z druhe, tedy vychodni, strany. Ve visitor centru jsme jako obvykle videli mnozstvi vycpanych zvirat a take dokumentarni film o prirode v parku. Stejne jako na zapadni srane, i zde jsme sli do nitra dzungle po drevenych chodnickach, lavkach, abychom i zde spatrili vesmes to same, co predevcirem, tedy nehybne oci krokodyla a nekolik zelv. Alespon ja jsem jiz se tesil, az z toho nechutneho dusna vypadnem. Z parku jsme se vratili na silnici vedouci do Miami, kam se nam jeste pred setmenim podarilo dojet. Zde nas cekali hlavne preplnene silnice, asi nejvetsim mnozstvim aut pak trpela trida vedouci kolem zname plaze Miami Beach. Velice pomalu jsme se sunuli timto bulvarem, kde bylo hodne nejenom aut, ale i lidi vsech moznych barev , v tuto dobu prevazne jiz sedicich v mnoha barech a venkovnich restauracich. Samotna Miami Beach je obrovskou pisecnou plazi, jez asi musi byt rajem pro lidi vyznavajici tento druh turistiky, zvlaste pak kdyz maji dostatek penez. Po kratke prochazce po plazi, nam bylo jasne, ze klidnou noc bychom zde asi neprozili, proto jsme pokracovali podel pobrezi dale na sever a doufali v objeveni mista mene prelidneneho. Tim mistem pro dnesni noc se nakonec stala plaz nejakych 10 mil od Miami, kde jediny problem byl s parkovanim, nebot pred vjezdem na parkoviste byla cedule upozornujici na zavreni parkoviste po zapadu slunce. Po dohode jsme ceduli pochopili tak, ze zde pres noc pouze zavrou hlavni branu a stojici auto uvnitr jim vadit nebude. Tak trochu slavnostnejsi nadech mel dnesni vecer, na kazdeho z koupeneho kartonu Budweiseru vysly dve plechovky, a jelikoz jich bylo dvanact, tak se o ty zbyvajici dve strhla velka bitva v kartach. K prekvapeni vsech jsem ji nakonec vyhral ja a byla to moje vubec prvni vyhra v lore do teto chvile. Nasledovala prijemna, ale bohuzel asi i posledni koupel v teplem Atlantiku a pak uz, po studene sprsce, zalehnuti do mekkeho plazoveho pisecku.
Dnes jsme ujeli 185 mil.

61. DEN 30. 8. 1997

MIS CANAVERAL

Myslim, ze se vsichni dobre vyspali, po snidani, jiz dnes tvoril chleb s marmeladou, jsme z parkoviste bez problemu vyjeli a pokracovali v jizde podel pobrezi smerem na sever. Jeli jsme zprvu po po mensi silnici vedouci primorskou zastavbou, kde jsme se asi ve ctyrech servisech pokouseli vymenit jednu z opetovne sjetych prednich pneumatik. V zadnem jsme vsak neuspeli, protoze meli zavreno kvuli dnesnimu svatku.
Mis Canaveral je misto, ktere je zname predevsim v souvislosti startu raketoplanu do vesmiru. Ano, prave zde se nachazeji odpalovci rampy, prave odsud se vydaly na svou kosmickou pout napriklad znamy raketoplany Apollo ci Discovery. Americane pritom nezapomeli ani na turisty, nedaleko teto prisne strezene oblasti se nachazi Kennedyho Space Centrum, tedy misto, jez by se s trochou fantazie dalo nazvat vesmirnym zabavnym parkem. Narozdil od Nasa centra v Houstonu je vstup do komplexu zdarma, pouze ten, kdo ma zajem o projizku autobusem kolem startovacich ramp nebo se necha zlakat nekterym z filmu spolecnosti IMAX, musi nejaky ten dolar zaplatit. My jsme nezaplatili dolar zadny a presto jsme se podivali na velice pekny film, jez nam priblizil nejprve start a nasledne i zivot na raketoplanu Discovery. Vstupne 6$ na osobu jsme neplatili, nebot se nam podarilo projit do kinosalu za zady naivniho trhace listku pres naivne nizke zabradli. Meli jsme velkou radost, jak se nam podarilo paradne usetrit.
Pri nasledne prochazce parkem jsme meli moznost spatrit az neuveritelne provedene kopie jednotlivych raket a raketoplanu, kdyz nektere z nich byly pristupne i zevnitr. Nebyly to vsak pouze rakety, ktere vzbuzovaly zajem navstevniku. Byl to take velky krokodyl, ktery ukazoval sve vypasene telo ve zdejsi nadrzce. Odmenou mu zato pak byly privaly nejruznejsiho jidla od ponekud slabomyslnych Americanu. Nam se tedy konecne vyplnilo prani spatrit poradneho krokodyla, i kdyz na miste, ktere s k nemu prilis nehodilo. To bylo asi tak vse zajimave co jsme zde videli, nekdy v osm jsme se sesli u auta a pokracovali v jizde smerem na sever. Prenocovali jsme po delsi dobe opet na Rest Aree, cemuz predchazel souhlas jejiho strazce. Jeste bych chtel dodat, ze jsem se cely den snazil spojit s nasi ambasadou ve Washingtonu, ale cislo, ktere mi dali z American Travel Expres bylo asi spatne. Na novem, ktere jsme ziskali z informacniho strediska ve Washigtonu, se pak ozyval pouze zaznamnik, jez mi alespon sdelil cislo na tisnove volani. I to jsem samozrejme vytocil, ale vysledek byl opet nulovy, tentokrat se neozyval z telefonu ani ton. Zacinal jsem z toho byt trochu nervozni, vzdyt do konce naseho pobytu zbyvalo pouhych sest dni a ja byl stale bez pasu.
Dnes jsme ujeli 435 mil.

62. DEN 31. 8. 1997

ATLANTA A DLOUHA JIZDA NA SEVER

Dnes nas cekala opet pomerne dlouha cesta, kterou melo zpestrit predevsim olympijske mesto Atlanta. Atlanta je hlavnim mestem statu Georgia, statu, kde snad bylo jeste vetsi vedro nez na floridskem Key Westu, mozna i proto zde ziji prevazne lide tmavsi pleti. To bylo pak nejvice poznat v samotnem hlavnim meste, kdy jsme pri hledani olympijskeho stadionu videli v ulicich prevazne same cernochy. Stadion jsme nasli asi po pulhodinovem bloudeni, a kdyby jsme se nezeptali nejaky zensky u brany, tak bychom asi pokracovali v jeho hledani dal. Olympijsky stadion totiz nyni slouzi mistnimu bassebolovemu klubu a je natolik zmenen, ze by mohl svou olympijskou minulost bez problemu zaprit. Vstupne do nitra stadionu cinici 8$ na jednoho se nam zdalo vysoke, bassebalovy stadion jsme si tedy prohledli pouze z venku a nijak jsme toho nelitovali.
Z Atlanty jsme pokracovali v jizde opet severnim smerem, opustili jsme stat Georgia a vjeli do Jizni Caroliny, kde jsme se jeste na hranicich stavili ve Welcome centru. Zde nas nejen zaplavili spousty prospekty tykajicich se zajimavosti tohoto americkeho statu, ale rovnez nas i upozornili na skvele koupani v jednom jezere pri dalnici. Koupel prisla opravdu vhod, zvlaste pak po tom prisernem vedru, jez panovalo v Atlante. U jezera jsme pri te prilezitosti i povecereli, meli jsme tolik oblibene spagety s ragu omackou. Nasledna dlouha cesta se tedy nesla ve znameni dobre nalady. Snad jeste pred pulnoci jsme vjeli na Rest Areu, vybalili si spacaky a karimatky a za pronikaveho rachotu z nedalekeho kamionu se pokouseli usnout. Muj pribeh s pasem a ambasadou mel dnes svuj dalsi dil, tentokrate o neco optimistictejsi, nebot se mi podarilo konecne dovolat na jedno z cisel, presneji na cislo tisnoveho volani. Cesky mluvici chlapek si napsal moje nacionale a rekl, ze mam zavolat zitra, tedy v pondeli, na to druhe cislo, ktere jsem mel, a dohodnout se jiz primo z poverenou osobou z ambasady na dalsim postupu.
Dnes jsme ujeli 548 mil.

63. DEN 1. 9. 1997

OPET NUDNA JIZDA A NAKUPY

Prevazne jizdou byl vyplnen tento den, nebot jsme se chteli dostat co nejblize k hlavnimu mestu Ameriky, Washingtonu. Jedinym zpestrenim nasi dnesni cesty tak byly pouze zastavky v levnych supermarketech, predevsim pak v K-martu a Wallmartu, kde jsme si kazdy z rozdelenych penez nakoupili ruzny nesmysly. Asi nejvetsim trhakem se staly dziny zname znacky Route 66 (16$), vubec drahy nebyl napriklad ani diskman (36$), z nehoz se tesil Karel. Na zaver naseho nakupovani jsme si opet koupili galonovou zmrzlinu, tentokrate jahodovou, ale narozdil od tech predchozich jsme s jejim zdolavanim meli velke problemy. Jeste abych se vratil k tomu rozdeleni zbylych erarnich penez. Usnesli jsme se na tom hlavne proto, ze jsme verili v prodej naseho forda okolo nejakych 500$ , coz byla prave suma, kterou jsme jeste dluzili Michalovi. Dnesni den jsme zakoncili na Rest Aree asi 60 mil od Washingtonu, ale stejne jako ta vcerejsi prilis klidem neoplyvala. Bylo znat, ze se jiz pohybujem v dost zalidnene oblasti. Dalsi dil meho pribehu s pasem mi udelal velkou radost, kompetentni clovek na ambasade mi sdelil, ze kdyz se zitra dopoledne zastavim, tak jsou schopni mi na pockani vystavit pas novy. Hodne se nam tak ulevilo, nebot mozne prodleni by v nasem casovem presu bylo hodne neprijemne.
Dnes jsme ujeli 474 mil.

64. DEN 2. 9. 1997

WASHINGTON D.C.

Vstavali jsme pomerne brzo, nebot dnes nas cekal velice narocny den. Mel byt vyplnen navstevou nasi ambasady, prohlidkou Washingtonu a na zaver cestou do New Jersey, konktretne do stareho znameho kempu lezicim ve statnim parku Voorhees.
Ambasadu jsme nasli temer bez problemu a to i diky presnemu popisu jejiho mista, ktery mi rekli po telefonu. Nase velvyslanectvi se nachazi ve velice klidnem prostredi nedaleko centra, pohlednou budovu uprostred velke zahrady obyvame spolecne s MadÏary. Ujal se mne starsi pan, ktery mi po privitani rekl, ze k vystaveni cestovniho prukazu, jako nahrady za pas, potrebuji dve fotky. Ty mi udelali na hlavni tride a to za cenu, ktera se mi vubec nelibila, dve fotky totiz staly 13$, tedy skoro stejne jako napriklad dziny. Kluci, zatimco jsem byl u fotografa, sedeli v prijemne klimatizovane mistnosti ambasady a cetli stare ceske casopisy. Pote, co jsem prinesl dve fotky, probehlo jiz vse hladce, asi za pul hodiny jsem se podepisoval na cestovni prukaz, jez mi umoznoval navrat do vlasti. Opet jsem se tedy mohl tesit na letadlo domu stejne intenzivne jako kluci.
Po rozlouceni jsme jeli smerem k hlavnim dominantam mesta, ktere se nachazeji v obrovskem parku mimo hlavni rusne tridy. Kupodivu se nam podarilo v pohode a hlavne zadarmo zaparkovat, s trochou stesti jsme totiz vjeli na misto s rozbitymi parkovacimi hodinami. Uz po svych jsme se dostali nejprve k Bilemu domu, presneji pak pred prisne strezenou zeleznou branu, odkud se nam naskytl temer stejny pohled, jez jsme znali z televiznich zaberu tohoto sidla. Od Bileho domu jsme sli k Washington Memorial, coz je 169 metru vysoky betonovy stit postaveny na pamatku prvniho americkeho prezidenta. Z tohoto mista jsou take videt vsechny ctyri slavne stavby, po jiz zminenem Bilem dome, to jsou Capitol, Jefferson Memorial a Lincoln Memorial. Zde si opet vybral, stejne jako na Floride, slabsi chvilku Michal, kdyz slavne prohlasil Capitol za Bily dum.
A prave k sidlu americkeho senatu mirili nase nasledujici kroky, pri ceste parkem jsme potkavali nejen mnoho bezcu, ale take stanky a to prevazne s oblecenim. V jednom stanku jsem nakonec ja s Jelenem podlehli a koupili si kazdy za 8. 50$ triko s emblemem Ameriky, respektive Capitolu.
Capitol je ohniskem politickeho zivota USA. Sve sidlo zde ma kongres skladajici se ze senatu a snemovny reprezentantu, dale pak tato budova slouzi jako universita a v neposledni rade je zde museum ukazujici historii tohoto veledila a dalsich zajimavosti z historie Ameriky. V museu je rovnez i sin, kde jsou umisteny sochy nejznamejsich guverneru jednotlivych americkych statu. Pro navstevniky je dokonce pristupny i senat, tak ze jsem ze Stanikem videl primo v akci nejake americke politiky hovorici o problemu dovozni politiky. Vse je samozrejme prisne strezeno, nez jsme se posadili do parlamentni auly, byli jsme asi ctyrikrat zkontrolovani mistni ochrankou. Jelikoz Michal s Jelenem se mi ztratili jeste pred Capitolem a Karel byl taky nekde buh vi kde, k dalsi slavne stavbe, k Lincoln Memorial, jsem pokracoval pouze se Stanikem. Nikterak male vzdalenosti jsou mezi jednotlivymi monumenty, od Capitolu k Lincoln Memorial jsme mohli ujit takove dve mile, coz v dusnu a vedru, ktere zde panovalo, nebylo nic prijemneho.
Lincoln Memorial je uchvatna stavba, jakysi sloupovy palac, ktery chrani obri sochu slavneho americkeho prezidenta Abrahama Lincolna. Prostranstvi pred timto palacem je mistem konani ruznych demonstraci, za vsechny jsou zde vystaveny snimky z demonstraci proti valce ve Vietnamu. V utrobach palace je pak v nekolika mistnostech popsan zivotopis tohoto genialniho prezidenta, muze, ktery se velkou merou podepsal pod vyreseni valecneho konfliktu mezi severem a jihem. Nedaleko teto stavby se nachazi obrovska pametni deska obsahujici jmena padlych vojaku ve Vietnamu, ma jich tam byt presne 58 000. Slavny hrbitov obeti teto strasne valky jsme zde neobjevili, mozna se nachazi uplne nekde jinde. K dalsimu pamatniku, Jefferson Memorial, jsme uz nesli, jednak by to byla opet poradna streka a navic nas tlacil cas. U auta jsme se vsichni sesli kolem ctvrte a za neustaleho dusna jsme vyjeli smerem na New Jersey. Jak jsem jiz napsal dnesni noc jsme hodlali stravit v kempu nachazejicim se na uzemi statniho parku Voorhees, tedy na miste spjatem z nasi druhou noci v Americe. Cesta tam vsak nebyla vubec jednoducha, meli jsme velke problemy se orientovat v tom bludisti mnoha dalnic, z nichz nektere navic pro nas byly tabu a to kvuli mytnemu. Placeni jsme se ale presto nevyhnuli, 3$ po nas chteli za prejeti mostu nekde v Pennsylvanii, most, kterym jsme se pak z tohoto statu dostali do New Jersey uz stal nastesti jen 25 centu. Do kempu jsme nakonec dorazili az hodinu po pulnoci a to uz radne rozhadani, nebot i s objevenim kempu jsme meli nemale problemy, konkretne pak ja s Michalem. Jeste, ze s nami cestoval Jelen, ktery si vse pamatoval z onoho druheho dne. Amerikou pouceni jsme tentokrat do schranky na penize nehodili nic, melo to vsak podminku brzkeho vstavani, nez by se mohl objevit zdejsi ochrance. Po prijemne teple sprse jsme unaveni ulehli hned vedle naseho forda.
Dnes jsme ujeli 282 mil.

65. DEN 3. 9. 1997

PETER ENGELMAN

Noc to nebyla vubec prijemna, asi v pet hodin rano zacalo prset, tak ze jsme zbytek noci stravili v umyvarne, ja se Stanikem pak v prostoru nemaleho zachoda pro postizene. Jediny Michal se pred destem ukryl ve fordu. Kolem sedme jsme pak dost nevyspali opustili kemp a vjeli na nasi starou znamou silnici s cislem 22. Po ni jsme pokracovali smerem na vychod az k exitu na mestecko Watchung, tj. jeli jsme k realitni kancelari Petera Engelmana. Byl velice stastny, ze nas opet vidi, okamzite nam nabidl kavu a prislibil pomoc pri prodavani naseho auta. Jeho pomoc mela spocivat v tom, ze obvola jednotlive mistni dealery a zepta se jich, zda -li by nemeli zajem o automobil znacky FORD 88 TEMPO. Aby nas ford mel sanci se nejakymu tomu zajemcovi zalibit, bylo potreba ho radne vypulirovat. Engelman nam poradil cestu k nedaleke mycce, kam jsme take posleze odjeli. Dohodli jsme se s nim, ze prijedem opet tak za dve hodiny.
Mycku jsme nasli zcela bez problemu, jeste drive vsak nez byl ford sveren do pece kartacu a luxu, jsme se na prostranstvi za budovou mycky pokouseli nacpat do batohu svoje veci. Pro nezucatneneho to musel byt zazitek, videt tu masu rozhazenych veci v okruhu nekolika metru od auta a pet mladiku, kteri pakovani prokladaji varenim obedu ci hraji fotbalek. Automaticky obsluzna mycka nas sice pripravila o nekolik ctvrtaku, ale vysledkem byl temer novy ford, tak ze jsme si jeho prodejni cenu podvedome posunuli jeste o nejaky ten dolar vyse. Prijeli jsme tedy opet k Peterovi a ten nam rekl neco tak skveleho, ze by se to dalo v klidu zaradit do naseho seznamu neuveritelnosti, jez nas potkali v Americe. Emgelman pravil, ze zbyle dva dny do odjezdu muzem pobyt u jeho dobrych pratel bydlicich nedaleko Watchungu. Bylo to opravdu moc dobre, nebot tim odpadly starosti s dvemy naslednymi noclehy, ktere jsme po prodani auta hodlali stravit v letistni hale. Nasledovali jsme Peterovo auto, ktere po nekolika milich zastavilo v klidne vilove oblasti u slusne vypadajiciho domku. Privital nas starsi pan, ktery se predstavil jako Alfred a po vzajemnem predstaveni nas ihned pohostil velkou pizzou. Interier domku byl predevsim ve znameni starozitnosti, napriklad representacni pokoj, da-li se tak nazvat, pusobil velice luxusne. Zatimco jsme do sebe ladovali vybornou pizzu , se Peter telefonicky spojil s pojistovnou a zeptal se jich, zda-li nam vrati cast penez, jak pred dvema mesici slibili. Vzhledem k tomu, ze jsme vsak meli nehodu v Seattlu nam nehodlali vratit nic, naopak jsme pry meli jeste neco priplatit. Blazni. Pote nastala konverzace mezi nami a Alfredem, samozrejme jsme byli trochu vyplaseni, vzdyt ten pan nas vubec neznal a uz se bavil o tom, co bychom si dali dnes k veceri. Bylo to zkratka super. Do vecera zbyvalo jeste docela dost casu a tak jsme se rozhodli vyrazit na prohlidku New Yorku. Alfred nam rekl, abychom prijeli na osmou na veceri, Peter zase, ze nas bude ocekavat rano pred jeho kancelari, aby nam sdelil, jak dopadl s obvolavanim dalsich dealeru. Do New Yorku jsme prijeli po placene silnici c. 75, kdyz placeni se zde uskutecnuje v zavislsti na tom, kolik mil po ni ujedete, presneji tedy , kterym exitem s teto dalnice sjedete. Vse se zaznamenava na kupon, jez se obdrzi pri vjezdu. My jsme sjeli na vyjezdu (65 centu), jeste pred Manhattnem, a to proto, abychom navsivili Statue of Liberty Park, park odkud jsme se domnivali, ze jezdi lode k Sose Svobody. Pristaviste jsme sice neobjevili, ale presto jsme nelitovali navstevy teto klidne oazy uprostred velkomesta, navic nam neunikla ani o Socha Svobody, i kdyz pohled na ni se nam naskytl z ponekud vetsi dalky. Stravili jsme zde asi hodinu, pote nasledovala jizda primo do hlavniho ohniska tohoto nejvetsiho americkeho mesta, Manhattenu.
Auto jsme, stejne jako ve Washingtonu, zaparkovali prekvapive bez problemu a to nedaleko zname dvojice mrakodrapu, jejichz presny nazev zni World Trade Centrum. A prave k ÝdvojcatumÝ mirili nase prvni kroky. Tyto dve giganticke budovy jsou o nejaky ten metr mensi nez nami navstivena stavba v Torontu a to byl asi hlavni duvod, proc jsme nehodlali investovat 8$, tedy cenu za vyjeti vytahem do posledniho podlazi. Stejne jako pri navsteve CN Toweru, tak i tady jsme se ptali na to, zda-li by bylo mozne se dostat do posledniho patra po svych, ale odpovedÏ slecny z infornacniho stanku byla zaporna.
Dale nas lakalo zdejsi metro, tak ze jsme po chvilce prochazeni se slavnou tridou Brodway, zapluli do jedne z mnoha stanic a za 1. 5$ se asi tak hodinu vozili ne zrovna nejhezcim metrem. Jeli jsme se podivat dokonce i do cernoskeho a podle povidacek i nebezpecneho Bronxu ci Queenu, ale krome nekolika sedicich cernochu ve vysprejovanych stanicich jsme zadne priznaky nebezpeci neregistrovali. Je asi fakt, ze clovek si uvedomi, v jakem nebezpeci se pohybuje, az kdyz je pozde. Stanika s Michalem prestalo objevovani dalsich tras bavit drive nez nas tri zbyle, tak ze se od nas odtrhli, s tim, ze sraz u auta byl dan na sedmou hodinu. Jelen, Karel a ja jsme pak jeste projeli dalsich nekolik stanic, kdyz bohuzel na stanici, jez mela byt blizko naseho auta, jsme diky lehci dezorientaci nevystoupili. Museli jsme tedy absolvovat docela slusnou streku smerem k autu, kdyz v tom bludisti vysokych budov, nam jako orientacni bod nejvice poslouzili dvojcata. Kluci nas v osm hodin z laskou zrovna neprivitali, navic bylo jasne, ze se zpozdime i na veceri.
Ta hodina zpozdeni Alfredovi ani Helen vubec nevadila nebo to alespon nedavali najevo. Helen, na svuj vek velice puvabna Alfredova zena, nas stejne puvabne privitala, k veceri nachystala karbanatky s bramborovym salatem a na zaver hodovani pak zmrzlinu. Pote jsme sedeli na verande, z niz byl hezky vyhled na osvetleny New York a povidali si. Vecer probehl prevazne v duchu Alfredova pribuzenstva, kdyz kazdy z nich byl nejakou vyznamnou osobnosti. Helen se moc ke slovu nedostala. Jeste bych chtel dodat, ze Helen pracovala u Petera v realitni kancelari. Po dlouhem povidani jsme sli spat kolem pulnoci, samozrejme radne vysprchovani.
Dnes jsme ujeli 108 mil.

66. DEN 4. 9. 1997

PRODEJ FORDA

Po dlouhe dobe jsme tedy nespali pod sirym nebem nebyli obtezovani komary ci hlukem aut, zkratka vyspali jsme se vsichni super. K snidani Helen prichystala vejce a chleb, dale pak trochu exoticky chleb bananovy a marmeladu. Po teto vydatne snidani jsme nasedli do auta a odjeli k Peterovi. Ten pro nas zpravy priznive zrovna nemel, nebot o naseho forda zadny dealer zajem neprojevil. Rekl, ze bychom mohli uspet u dealeru ponekud dale od silnice c. 22. Peter se nabidl, ze tam s nami pojede, coz mimo jine znamenalo, ze se nase cesty museli na dnesni odpoledne rozdelit. Bylo by totiz zbytecne, abychom jezdili v peti, navic by jsme se pak , pri pripadnem prodeji forda, mackali v Peterove aute. Prodavat forda jeli Karel, Jelen a Michal, zatimco ja se Stanikem jsme se vydali na prochazku, jejiz hlavnim tezistem byly navstevy levnych supermarketu nachazejicich se pri silnici c. 22. Nejvice nas zaujali levne boty, posledni dolary jsme utratili prave za ne. Takto jsme stravili prakticky cely den, nekdy kolem osme hodiny jsme prisli k Alfredovu domku zvedavi, jak pak, ze dopadl dnesni prodej. Dopadl primo katastrofalne, prave tak hodnotim obdrzenou sumu, jez odpovidala pouze deseti procentum ceny, za kterou jsme toto auto koupili. Obdrzenych 250$ jsme samozrejme dali Michalovi, jenze pak jeste mu kazdy dluzil dalsich 50 babek. Cely den jim pry dealeri nabizeli za forda jeste smesnejsi castky, az se nasel jeden, ktery se v aute nastesti neprojel a rovnou za nej vysolil alespon tech 250$. Kdyz jsme prisli, tak byli jiz kluci navecereni. Museli se tedy chvili divat, jak ja se Stanikem do sebe ladujem jake si masove kulicky doplnene testovinami, asi Heleninu specialitu. Dnesni vecer byl temer totozny s tim vcerejsim, akorat, ze se okruh temat rozsiril jeste o svetove valky. Bylo skutecne neuveritelne, co vsechno Alfred a jeho nejblizsi prozili a vubec i Alfredovy znalosti. S jeho povidanim rychle zmizel smutek z toho nepovedeneho prodeje, prijemne naladeni jsme mohli byt take i proto, ze nam na zitra slibil Peter odvoz na letiste. Dnes jsme sli spat o neco drive nez vcera, asi v jedenact.
Dnes jsme ujeli poslednich 52 mil.
Celkem jsme v Americe najezdili 16 900 mil.

67. DEN 5. 9. 1997

ALFRED, HELEN A ODLET DO VLASTI

Zaverecny den naseho pobytu v Americe zahajila opet vydatna snidane, pricemz jeji napln byla temer shodna jako vcera. Dopoledne jsme stravili prevazne u televize, kdyz vsem zpravam tehdy vevodily ty, jez se tykaly pohrbu tragicky zesnule princezny Diany. Nejakou tu chvili jsme dokonce zustali v domku uplne sami, to kdyz Helen odjela s Michalem shanet bundu a Alfred byl u lekare. Myslim, ze k tomu neni, co dodavat. Kolem poledne jsme se opet vsichni sesli, aby nas pote Helen s Alfredem pozvali do resturace. Restaurace to nebyla ledajaka, jednalo se o velice luxusni podnik, jehoz hlavni domenou bylo poradani svatebnich hostin, k cemuz melo slouzit nekolik obrovskych a take interierove pusobive resenych salu. Toto vse nam ukazal majitel, Rek, ktery byl i zaroven dobrym pritelem Alfreda. Odhalil nam rovnez i zakulisi nemale kuchyne, jez zde produkuje jidla samozrejme prevazne v reckem podani. Ani snad nema smysl psat, co si kazdy z nas objednal, za zminku vsak stoji, ze jsme z tohoto podniku odchazeli tak preplneny, ze treba ja jsem se prestal po dlouhe dobe tesit na jidlo v letadle.
Zanedlouho po nasem prijezdu z restaurace se objevil Peter Engelman, aby nas odvezl na letiste. Jen velmi tezko jsme se loucili s Alfredem a Helen, kteri se skoro s materskou laskou postarali o pet chlapcu. Jeste tedÏ mi to vse pripada jako hezka pohadka. Samozrejme nechybelo spolecne foto, ale pak uz jsme museli vyrazit smerem na Newark.
Asi hodinu pred startem naseho letadla, tedy v pet, jsme byli na letisti. I s Peterem Engelmanem jsme se pak museli rozloucit, s chlapkem, ktery se nam tak nahodne dostal do cesty, a ktery nam tak vydatne pomohl. Uzasny clovek. Celni odbaveni probehlo bez problemu, coz se tykalo hlavne me a meho cestovniho prukazu. Kratce po seste hodine jsme vstoupili do pristaveneho jumba, kdyz podle mistenek jsme sedeli vsichni v prostredni rade a to tak, ze kluci vedle sebe a ja za nimi mezi starsim Americanem a nejakou Nemkou. Pak uz se jen naplno rozhuceli obrovite motory, abychom po chvili opustili americky kontinent. Mel jsem stesti, nebot starik pochazejici z Virginie byl velice prijemnym spolecnikem, tak ze jsem mel moznost mu svou lamanou anglictinou povidat o nasich velkych zazitcich. Snazil jsem se mu vypravet predevsim o skvelych lidech, ktere jsme pri nasi ceste potkali, mam tim na mysli hlavne Langdonovi z Nebrasky, dale pak krajany ze Seattlu, jez nam opravili levne naseho nabouraneho forda, samozrejme take Toma a lidi ze San Rafaela, Jolandu a Antonia, jez nam usnadnili pobyt v L. A. , dva automechaniky z coloradskeho Cortezu, kteri nam diky bezplatne oprave predniho kola fakticky umoznili projet zbytek Ameriky podle puvodniho planu a v neposledni rade Petera Engelmana a Alfreda s Helen, jejichz pocinani si lze u nas doma jen stezi predstavit. Vsichni tito lide budou zcela jiste tvorit zakladni kameny nasich vzpominek na Ameriku. Kdyz to tento starik vsechno vyslechl byl natolik ohromen nasi cestou, ze nas vybidl, abychom se priste urcite zastavili i u nej ve Virginii. . . . .

JAN KRIZ

Pokud naleznete preklepy nebo chyby jako i/y z/s, pokud budete chtit rici slova chvali a obdivu, tak klidne napiste a vylejte si sve srdce.
Pokud mate vyhrady k slohovemu stilu a nevhodnym vyrazum tak si to nechte pro sebe a nezatezujte svymi stiznostmi Internet.

Stranky stvoril a vypravy se zucastnil: Karel Hanton - krlvllum.c

Od 30.9.1998.