Výprava do neznáma brezen 2003

Cesta (Karel):
Nastesti se me hned na zastavce ujal jeden pan a poradil mi, kde mam ve meste vystoupit, abych to mel co nejblize na metro, kteremu se zde rika "Bart". Dokonce mi pomohl koupit v automatu listek (to bych snad zvladnul sam). Jako na potvoru zakoupeny listek nefungoval, veskere kontrolni a bezpecnostni prvky zklamali a tak mi v kancelari museli napsat papirek, ze jsem zaplatil aby me na druhem konci pustili ven. Do cilove stanice MacArther jsem se dostal bez problemu, az na to ze jsem do posledni chvile nevedel, jestli jedu spravnym vlakem. Vyrazil jsem na pesi pochod k domu, kde jsem se mel sejit s Amber. Podle popisu to vypadalo jako petiminutova prochazka, ale byli to minimalne dve mile mestem. Fialovy dum s zabou na zaprazi jsem opravdu prehlednout nemohl. Nebyl naruzovely nebo do cervena, jak jsem puvodne predpokladal, byl opravdu site tmave fialovy a na verande visela obrovska zelene zaba. Otevrit mi prisel divoce vypadajici clovek, trochu jako Rumcajs. Pozval me dal, ze pry Amber najdu nekde v zadu. Dum byl dost plny neporadku, na pocmaranych stenach a stropech viseli vetsinou neidentifikovatelne obrazky, koralky a ruzne dalsi veci, ktere se normalne vyhazujou. Podobne vyhlizela i podlaha. Vsude se pohybovala spousta zvlastnich lidi a mezi tim pes kocka a male deti. Amber jsem nasel kupodivu bez problemu, neco mezi Ronjou (dcerou loupeznika) a cirkusackou. Na hlave dredy, na sobe zaplatovane seknu a tricka, cela tak trochu usmudlana a spinava, ale jinak docela sympaticka. Rekla, ze jeste musi vyridit nekolik telefonatu a poslat nejaky fax, tak at se zatim porozhlednu po dome.
Domu se rika "Frog house" a zije tu komunita lidi dost tezko zaraditelnych do nejake skupiny, aspon ja to neumim. Pripominaji trochu cirkusaky, kteri ovsem uz necestuji v maringotkach, ale rozhodli se usadit. Pouze nekteri se stale premistuji (pouzivaji vsechny mozne druhy levne dopravy) mezi podobnymi misty jako tohle. Jednim z prikladu je taky Amber, ktera je tu jen na chvili a ted se vraci do St. Louise Missouri vratit auto. Pozdeji jsem se od ni dozvedel nekolik dalsich zpusobu a rad jak levne cestovat po USA. Od klasickeho stopovani a jezdeni s nakladaky (coz se zda pomerne uspesne) nebo levnymi autobusy, az po naskakovani na nakladni vlaky. Sama se zivi ruzne, jak mi by jsme rekli z ruky do huby, dokonce byla nekolikrat i u cirkusu (coz me moc neprekvapilo) hraje na tahaci harmoniku a tancuje s ohnem, pry se ho ale jeste nenaucila polykat.
Cela spolecnost se pripravovala na zitrejsi Mardi Gras. Tezko vysvetlit co to presne je, kazdy to popisuje trochu jinak a hlavne se pry lisi Mardi Gras tady a v New Orleansu. Nejlepe by to asi slo prirovnat k nasemu Masopustu. Pruvod s maskami, kde jsou vsichni veseli, coz je z casti zpusobeno pivem a z casti travou. Kazdy v dome si pripravoval nejakou masku a nekteri dokonce alegoricke vozy. Rikali mi, ze bych si mel pripravit taky nejakou. Odpovidal jsem, ze vecer bohuzel odjizdim do Nebrasky, takze se zitrjsi oslavy nezucastnim. To jsem se ovsem mylil. Amber mela trochu jine plany, presneji receno zadne plany nemela a vetsinou cekala jak to dopadne. Snazila se mi to pravdepodobne sdelit e-mailem, jak jsem pozdeji zjistil, ktery mi ovsem prisel tak v dobe, kdy jsem v Oklandu vylezal z metra. Smiren s novou situaci, pomahal jsem mistnim dokoncit jejich projekty (jak je honosne nazyvali): Oblect kolo, aby vypadalo jako krysa, Postavit na karce Sochu Svobody s hlavou ovazanou arabskymi satky, Umistit obrovskou zabu na golfove vozitko a Natrit ohromny sud od ropy, z ktereho se zitra bude cepovat pivo. Nakonec jsem jeste Amber vecer vypravel pohadku o Jenickovi a Marence, protoze se pry zajima o Ruskou carodejnici Babu Jagu. Vysvetlil jsem ji, ze my taky mame Babu Jagu a veskery princip vsech pohadek s ni, je zalozen na jedinne myslence. Baba je proste blba a prestoze se ji to uz muselo mnohokrat stat, vzdycky si sedne na lopatu a necha se hodit do pece. Spal jsem v "pokoji pro hosty" (hodne nadnesene) na ne moc seriozni madraci, snad me spacak uchrani.

Petka mezitim poznaval, jak tezke je zit bez Karla. Vyridil par telefonu a domluvil si praci, bohuzel az na patek. Roy totiz vypada jako clovek, ktery ma sice hodne prace, ale bude se muset neustale upominat. Take mluvil s Jimem, ale jeho stavba, pry zatim nepokracuje.

Jelikoz nemel Petka zadnou praci, zajel se podivat za Tomem do servisu. V servisu byl pouze Chris, protoze Tom se stehuje. Zajel tedy k Tomovi, aby mu nabidl svoje sluzby. Domluvili se az na zitra a dnesek venovali pouze vyprazdnovani lednicky, ktera byla preplnena budiky, coz jim obema dost vyhovovalo.

Petka se v devet rano sesel s Tomem v jeho servisu a spolecne jeli k nemu. Prestehovali nekolik skrinek, postel a televizi. Tom si nepotrpi na zadne zbytecnosti, takze toho moc nebylo. To nejhorsi Petku vsak teprve cekalo. Bylo to myti oken a koupelny, tyto veci totiz nebyli nikdy, za deset let Tomova bydleni zde, cisteny. Po trech hodinach statecneho boje bylo vyhrano a patricne se to muselo oslavit, jak jinak nez budiky. Potom jeste zajeli pro novou sedacku, ktera ma asi pro Toma nejvetsi cenu, protoze na ni lezi a diva se na Tv, kdyz je nahodou doma.
Doma nasel vzkaz od Ala, ktery by zitra potreboval pomoci s necim na zahrade. Zajel tedy k Tomovi do servisu pro potrebne naradi, aby se rano nemusel zdrzovat. Vecer si navic musel strhnout nehet, ktery se mu ani po mesici nechtel zahojit, takze doufa, ze se mu to nezaniti.

Petka pred osmou vyrazil do Sonomy, kde mel pred Safewayi sraz s Alem. Al uz na nej cekal a spolecne vyrazili do Temelece, asi 5 mil od Sonomy, kde Al bydli. Temelece je mala vesnicka asi se 300 domy a bydli zde prevazne starsi lide, takze je vsude neuveritelny klid. Rozbourali starou verandu a dolovali ze zeme betonove pilire, coz byla dost narocna prace. Kazdy pilir vazil 300liber a bylo jich 24. Odvazeli je na skladku, tentokrat vsak ne na nasi dobre znamou v San Rafael, ale kamsi v okoli. Behem odvozu se dozvedel, ze Al uz nepracuje, je mu 63 let. Ma zenu, tri deti, pet vnoucat a dokonce jiz prvniho pravnuka, takze je opravdu mlady praded. Byl viceprezident pojistovaci firmy a procestoval vsechny staty USA. Rika, ze nejkrasnejsi je Aljaska, ale ze v Kalifornii je vse nac si clovek vzpomene. At uz je to priroda, kultura, sport..... Ma zajimavy konicek, sbira stare automaty (vsechny jsou funkcni ), ktere jsou jeste manualni. Ma jich doma desitky a nektere jsou stare pres dveste let. Hodnota techto stroju je nevycislitelna, nektere jsou jedny z poslednich na svete a stoji desetitisice dolaru.
Cestou domu zastavili Petku prislusnici na motocyklech. Chteli videt vsechny potrebne doklady a chteli vedet, proc nemel pasy. Nastesti v aute byly kopie nasich pasu a ridicaku, takze tato cast dopadla dobre. Vetsi obavy mel vsak z dokladu o vozidle, ktere jsou na cizi jmeno a navic nemame emise. Po vysvetleni, ze je cizinec a auto ma jenom pujcene, se vse overilo a nastesti take dopadlo dobre. Jedinna stinna stranka tohoto setkani byla pokuta ve vysi 30$ a domluva, ze v Kalifornii musi mit bezpecnostni pasy kazdy zapnute a at si dava pozor.
V Sonome potkal take Jima, ktery kupodivu projevil opet zajem o nase sluzby. Jelikoz je ale domluven na zitra s Royem, zdvorile odmitl s tim, ze se ozve.

Karel se behem obou dnu lecil v posteli a vyuzival pohostinosti pratel z Nebrasky.

Petka pojal i nedeli pracovne a dodelal vse potrebne k priprave parkoviste. S Royem byl puvodne domluven i na dalsi dny, ale presunulo se to az na konec tydne, takze podobna situace jako s Jimem. Navecer se zastavil Luk, prvne co Karel odjel, a vytahl Petku do Terra Lindy na BBQ. Tam se zdrzel az do noci, pri sledovani videa. V prubehu vecera se domluvil s Jimem na zitrejsi praci, takze se uvidi.

Petka mel sraz s Jimem v devet na stavbe, ale podle Jimova zvyku, tam cekal temer hodinu zbytecne. Venovali se priprave plochy na budouci travnik a nasledne seti travy, jelikoz koncem tydne ma prset. Prace ubihala pomerne rychle, jelikoz Jim privezl i sve dva syny, kteri meli ve skole prazdniny.

Petka zazil dalsi typicky Jimuv den. Ten ho mel vyzvednout v sedm rano. V osm zavolal, ze potrebuje s necim pomoci a tak Petka zajel k nemu. V pul devate se rozesli s tim, ze se sejdou za deset minut pred nasim domem, ale sesli se az po jedenacte. Petkovi to moc nevadilo a venoval se instalaci zbylych zaluzii, jelikoz mu vcera Iwon konecne prinesl vse potrebne. V praci zacli predelavat nektere casti vyztuzi, ktere neuspeli pri inzenyrske kontrole, ale moc casu jim na to nezbylo.

Petka dneska do prace vyrazil Jimovym Fordem a Jim jel svym starsim, ktere bude prodavat. Bylo potreba jej otryskat, jelikoz bylo dost znacne zrezivele. Kdyz uz meli vypujceny kompresor a tryskaci valec, opiskovali i nekolik tramu do budouciho domu. Tramy vazily asi 500 liber(kazdy) a pri souboji s jednim z nich, Jim upadl a narazil si ruku, takze zitra bude asi volno. Stejne ma prset.

Coleen si Karla zvolila jako osobniho ucitele predmetu: "Neublizujte svemu osobnimu pocitaci". Vyuka by mela probihat pravidelne kazde dopoledne. Je to docela narocny ukol, skoro jako kdyz podobne sluzby provadel pro sveho tatu. Odpoledne opet zasel do skolky a pokracoval tam v instalaci softwaru a v odstranovani toho, co urcite taky rozviji detskou tvorivost a fantasii, ale asi spatnym smerem.

Dneska mela Coleen nejakou jinou praci, takze odpadla "pravidelna" lekce pocitacove technologie. Odpoledne Karel vyrazil opet do skolky, aby mohl pokracovat ve svem poslani. Cestou se zastavil za Marilyn Hausmann, ktera dela v knihkupectvi "Na rohu" spojenem s kavarnou. Marilyn mu mela zjistit od jejiho znameho, ktery udajne jede do Californie, jestli by nevzal spolujezdce. Bohuzel leti. Taky se ji chtel zeptat, jestli nevi jakym zpusobem by sel publikovat a nejlepe prodat nas denik, ktery jsme vytvorili pred 5-ti lety na nasi ceste po USA. Bylo by zajimave, kdyby se podarilo ziskat nejake penize touto cestou. Bohuzel mu moc neporadila a poslala ho, aby se zeptal v mistnich novinach: Sidney Sun-Telegraph. Ale ani tam neuspel, pry takove veci neumi publikovat. Poradili mu, aby se pokusil zeptat na zdejsi collage (neco jako lokalni vysoka skola), ze tam by mu mozna dokazali poradit. Asi se pokusime najit nejakeho turistickeho vydavatele a aspon vyzkouset, jak ten by reagoval. Dalsi problem je, ze nas denik je zatim v Cestine a musel by se jeste prelozit. Kdyby za nej mohli byt slusne penize, tak i ten preklad by sel zaridit. Karel ma skoro cely den pristup na Internet, jak u Langdonu, tak v "praci", takze neustale hleda moznosti zpatecni cesty, bohuzel zatim bezuspesne. S nejvetsi pravdepodobnosti to vypada na stop.

V Sidney se nic zvlastniho nedelo.

Nedelni den byl jako vzdycky klidny, hodne se podobal sobote. Konecne Karlovi prisla nejaka reakce na maily rozeslane ohledne odvozu, bohuzel to je az na duben, takze moc nepouzitelne. V televizi zacali mluvit o velke bouri, ktera se zene na stredo-zapad z jihu. Mela by zasahnnout prevazne Colorado a Wyoming. To by take mohlo castecne zkomplikovat cestu zpet do San Franciska. Zatim ale pocasi zustava nadherne a odpoledni teploty se vysplhaji i na 20 stupnu Celsia.

Konecne Karel ziskal nejakou zajimavou odpoved na hledani zpatecni cesty. Par z Chicaga (divka z Vietnamskymi rodici a Ind), ktery se chysta na cestu do San Diega. Budou sice vyrazet az koncem tydne, ale chteli by naopak neco videt, coz by zase Karel uvital na rozdil od jizdy bez zastavky. Pak probehlo jeste nekolik mailu, aby se lepe poznali. Karel nakonec objevil na strankach Greyhoundu jeste jednu alternativu zpatecni cesty. Kdyz se zakoupi listek 3 dny pred odjezdem, tak cesta ze Sidney do San Franciska stoji pouhych $69, coz je velice slusna nabidka. Taky se zasel kouknout na mistni dalnicni odpocivadlo, jak to tam vypada s kamiony a s pripadnym stopem. Parkoviste se zda pomerne frekventovane, takze by mohla fungovat i tato moznost. Ted jde o to se jen rozhodnout. Kazda alternativa ma sve pro a proti.
Vecer se prihnala boure s destem, coz vsichni oslavovali, nebot za posledni cele tri roky tady spadlo o polovinu mene srazek nez byval rocni prumer. Blizka vodni nadrz "Lake McConaughy" je plna jen ze 40% a na toto leto jsou pripravene prisne predpisy ohledne setreni vody. Hlavni omezeni bude pravdepodobne v zavlazovani, takze ze zeleneho Sidney se stane zlute mesto. Ostatne jako je cela okolni krajina. Dnes take vsichni napjate ocekavali projev presidenta, ktery dal Iraku posledni 48 hodinove ultimatum pred zahajenim valky.

Petka konecne vyrazil do prace. Dneska byl pridelen k parte instalateru a spolecne delali vymenu stareho litinoveho odpadu. Nove trubky se i zde davaji plastove, takze prace je dost jednoducha skladacka. Jelikoz tato prace je hlavnim zdrojem Royovi obzivy (respektive pouze jeji organizace) a Petka se pomerne osvedcil, vytvorime pravdepodobne samostatnou pracovni jednotku, az se Karel vrati.
O poledni pauzu se zastavil u Toma. Nase auto trosicku prekazelo v ceste, takze Qinntuv automechanik Lance ho musel preparkovat. Pri tom zjistil, ze nase auto neustale piska a hvizda, nikdo ale poradne nevedel proc. Rekl, ze se na to podiva. Vymenil klinovy remen a cosi utahl, takze uz mame konecne tiche vozidlo. Za opravu si rekl, ze znamosti, pouhych 15$. A i ty jsme usetrili, jelikoz Tom potreboval odvezt dvere a citil se dotceny, kdyz chtel Petka zaplatit. Odpoledne se pokracovalo v praci na Royove parkovisti, uz se rozvedli trubky na odvod vody a zacaly se zasypavat sterkem.
Vecer se zastavil Luk, takze jsme vyrazili na kulecnik do 2 a.m. Take mi rekl neprijemnou zpravu a to, ze budeme muset vyklidit a opustit nas dum. Asi dela Iwonovi tlumocnika, protoze ten se vcera o stehovani vubec nezminil.

Petka pokracoval v praci na Royove parkovisti. Nekdo musi holt vydelavat, kdyz Karel stale vyuziva pohostinosti Coleen a je pryc uz 17 dni. Vecer se zastavil u Jima, kteremu uz konecne prisly vsechny potrebne papiry a povoleni, takze by se v pondeli melo opet zacit delat.

Dnes zacala valka proti Iraku, tak mozna bude zajimave informovat o naladach a nazorech Americanu. Na zapadnim pobrezi, tedy aspon v okoli San Franciska, k valce lide pristupuji jako ke vsemu ostatnimu. Obcas se o tom mluvi, ale prilis je to netrapi. Nazory se ruzni jako vsude jinde. Na Stredo-zapade je situace trochu jina. Vnitrozemi je povazovano za vice vlastenecke, nez obe pobrezi a take velke mnozstvi vojaku pochazi prave odtud. I nekolik rodin v Sidney ma pribuzne ve valce nebo pripravene jit do valky (napriklad oba syni od Hausmannu). Vetsinou se to pozna tak, ze pred domem visi Americka vlajka. Ta se nyni vyvesuje i na mnoha jinych mistech.
Americane neprojevuji velky strach ze svetove valky a z teroristickych utoku, kterymi Irak vyhrozuje. Duveruji sve armade a bezpecnostnim silam v zemi. Daleko diskutovanejsim tematem je, proc nektere zeme (prevazne Francie) tak rezolutne odmitaji valku a dali od USA ruce pryc. Rozcarovani z Francouskeho rozhodnuti vede tak daleko, ze se zacinaji pripominat veci, jako vylodeni v Normandii, pri kterem zemrelo pres 10'000 Americkych vojaku (viz prilozeny obrazek). Vylodili se proto, aby pomohli osvobodit Francii od valky, do niz byli vtazeni. Do valky, ktera nabrala svych obrovskych rozmeru taky proto (mozna hlavne proto), ze nektere velmoci, nez aby celili zrejmemu zlu, tak se radsi rozhodli obetovat pohranici jedne male bezvyznamne zeme. Take se objevuji ruzne clanky, ktere pisi o tom: "Proc svet nema rad Spojene staty". Nekteri Americane jednoduse nechapou, jak vubec nekdo muze podporovat rezim (nebo osoby), ktery vrazdi vlastni lidi, politicke vezne i pribuzne, ktery utraci penize na zbrojeni a za vyvoj zbrani hromadneho niceni, zatimco lide umiraji na nedostatek lekarske pece.
Samozrejme i zde jsou opacne neazory. Je mnoho hlasu proti a je i mnoho demostraci proti valce. Ale aby nedoslo k mylce: pres 70% Americanu plne podporuje rozhodnuti presidenta a valku v Iraku.
Nezaujimame k tomuto zadne vyrazne pro nebo proti postaveni (my jsme ty z pobrezi), ale chteli jsme vam prinest reportaz o nazorech beznych Americanu.

Karel konecne vyrazil na obhlidku Sidney, aby take udelal nejake fotky. V nasem fotaku bohuzel dosla baterie, a tak si musel pujcit fotak od Coleen, s tim, ze ona fotky naskenuje a posle. To ovsem vyzadovalo dalsi lekci uceni. Vecer vyzvedl Coleen u zname, ktera ji delala nehty. Byla to stejna, ktere byl pomahat vcera s pocitacem. Od ni byl pozvan na zitrejsi oslavu narozenin. Pote vyrazil s Coleen na veceri do mistni country restaurace, kde si dal :"Shrims all you can eat" a snedl opravdu, vse co se do nej veslo.

Behem dne dobalil Kaja vse potrebne a snazil se vyhledat Hausmanny, kvuli rozlouceni. Bohuzel je nesehnal ani telefonicky ani v praci. Vecer vyrazil na zabavu, vlastne to nebyla klasicka americka zabava, protoze se seslo jwn par lidi v hospode, takze to bylo trochu jako v Cechach. Je zvlastni, ze v Nebrasce se smi v hospode normalne kourit, takze clovek smrdi jako u nas. Nenechava se tu tolik zpropitne jako v Californii, takze je to tu i o nenco jednodussi. Asi po hodine jsme se presunuli na jine misto, kde byla hospoda spojena s tanecnim salem. Karel si vzdy myslel, ze zvesti o tom, jak jsou Americane tlusti, jsou jen prehnane reci. Asi se Nebraska trochu lisi od mist, ktera nyni navstevujeme. Asi 80% zen (chlapu bylo taky dost) melo zrejmou nadvahu a vetsina z nich byla jednoduse vyzrana. Dal si nejake pivko, parkrat si zatancil s oslavenkyni a po pulnoci jsme jeli domu. Je tu trochu rozdil i v muzice, neposloucha se tu pouze funky (jako v Californii), ale i trochu tvrdsi muzika.

Dnes Karel nevstaval s uplne cistou hlavou, ale nedalo se nic delat, autobus odjizdel v 8:50. Coleen mu na cestu pripravila trochu jidla, takze by s tim vydrzel asi 14 dni. Pred odjezdem jeste zabehl k Hausmennum, aby se taky rozloucil. Tentokrat mel konecne stesti a zastihl je doma. Vratil se akorat na cas. Probehlo rychle louceni a Jerry ho odvezl na autobus. Bylo to jen tak tak. Takze autobus, jen tak tak ujel. Jerry teda musel Karla narychlo odvezt do dalsi vesnice Potter, kde si karel kupoval listky, aby autobus dohonili. Nastesti se ridic rad kochal, takze jel po stare silnici a oni ho po dalnici snadno dohonili. Tento Greyhound byl o trochu mene pohodlny, nez ten kterym jsme jeli z Redwoodu. Zda se, ze muzou sedacky libovolne posunovat a zde zrejmne ocekavali naval. Taky byl. Karel mel chvilemi spolecnost a chvilemi si vychutnaval pohodli cele dvousedacky. Tak to slo az do Salt Lake City. Tam jsme meli hodinu pauzu, takze pozadal jednu slecnu, aby mu dohlizela na zavazadla, a vyrazil do ulice. Museli jsme si zde vylozit vsechny veci. Dalkove autobusy zde funguji trochu jinak, nez u nas. Autobus jede non-stop a ridici se postupne stridaji, na hlavnich stanicich. Nastoupi novy ridic a stary se vraci opacnym spojem zpatky, takze kazdy se pohybuje jen mezi blizkymi zastavkami (blizky - zde znamena 6 hodin jizdy). Vyuzil zastvaky v Salt Lake City a zasel se kouknout k Murmonskemu Templu. Nastesti byl pomerne blizko autobusove stanice. Pri navratu zjistil, ze lidi jsou serazeni do fronty a kazdy prochazi detektorem kovu a kontrolou zavazadel. Druhou pulhodinu v Salt Lake City tedy stravil ve fronte. Na dalsi cestu byl autobus plny, az do posledniho mistecka. Na dalsi cestu tedy vypravili dva autobusy, coz je bezne reseni v podobnych pripadech. Cesta byla byla pomerne umorna, ale obcas se Karlovi podarilo usnou.

Preplneny autobus vydrzel, az do Sacramenta, kde byli kolem desate hodiny. Tam nastesti dost lidi vystoupilo, takze cesta do Oaklandu byla pohodlnejsi. V Oaklandu si Karel pockal hodinu na vytouzeny spoj k Petkovi, mezitim se seznamil s jednou divkou z Hawaie. Alespon mame kde bydlet, mozna. Ona se totiz presunula ze skoly na Hawaii, do skoly v severni Californii, takze stale vice chapeme, ze lide jsou ruzni. Kazdopadne nezahalel, a vyptal se na par uzitecnych informaci, ktere jiste upotrebime pri ceste na Hawai. Do San Rafaela prijel presne na cas a tam na nej cekali, jiz dva "homeless". Byli to dobre znami Petka s Lukem, kteri sedeli na zemi a v papirovych sackach meli zabaleno, to co neni dovoleno. Bylo to nejake "tezko" identifikovatelne piti.
Po seznameni s bytovou situaci jsme pripravili nase loze u Toma, a pak jsme vyrazili k Ann, ktera pro nas pripravila "takove mensi dikuvzdani". Petka ji takticky daroval nasi posledni krutu, s tim ze by ji mohla pripravit, pokud chce. Petkovo reseni se ukazalo jako velmi promyslene, nebot Ann nema temer zadne jine stravniky nez nas, takze si krutu stejne postupne snime sami.