Výprava do neznáma započata 3.12.2002
Prosinec 2002
Leden 2003
Unor 2003
Brezen 2003
Duben 2003
Kveten 2003
Cerven 2003
|
15.6.-1.7.2003 Nedele Nase fotky 1. serie Nase fotky 2. serie Fotky Stana San Francisco Fotky Stana 1. serie Fotky Stana 2. serie Fotky Stana 3. serie |
Vážení čtenáři. Toto období bylo velice náročné a proto bylo téměř nemožné
doplňovat zážitky a fotografie. Pokusíme se to v nadcházejícím, více
klidném, období napravit a prozatím aspoň v kostce uvézt co se udalo.
Fotografie, na které je zde umístěn odkaz, jsou neupravené a
tudíž dosti objemné. Po návštěvě Saň Franciska jsme ztravili poslední noc u Toma v servisu. Ráno jsme se se všemi rozloučili a vydali jsme se směrem na východ do Yosemite. Tam jsme prožili tři dní. Pokaždé jsme spali v kempu, ale ani jednou neplatili, prostě Češi. V Yosemite jsme navštívili populární a nám známá místa jako Upper Falls a přidali jsme si též Half Domě, kde byla zajímavá a náročná hlavně poslední etapa výstupu. Z Yosemite jsme se vydali na jih do Národního parku Kings Canyon a Sequoia že západní strany. Pak jsme NP Sequoia objeli na východní stranu a vyrazili jsme na kus cestu k vrcholu Mont Whitney. Vyhradili jsme si na to pouze půl dne, takže jsme vylezli jen k vyhlídce na několik horských jezer. Na večer jsme sjeli do Death Valley, kde jsme podle tradice ztravili noc. Ráno jsme prohlédli několik zajímavosti a vyrazili směrem na Las Vegas. Co se týče počasí (hlavně teploty), tak jsme na Death Valley měli docela štěstí, bylo tam poměrně příjemné. Las Vegas jsme prožili celkem bez úhony. Vyzkoušeli jsme si buffet "All you can eat", doporučený průvodce a ochutnali tam mnoho nabízených lahůdek. Poté se ovšem většina znáš nemohla hybata někteří vypadali až na umření. Druhého dne jsme vyrazili na okružní jízdu po Narodnih parcích severně od Grand Canyonu: Zion, Capitol Reef, Bryce Canyon, Arches, Glen Canyon, Mesa Verde and Monument Valley. Parky jsme navštívili v příhodném ročním období. Bylo příjemné klima a dlouhé dny, což cestování hodně zpříjemňovalo. Stále dostatek vody udržoval svěží zeleň a naplňoval vodopády. Po parcích jsme postupně dojeli až na jižní hranu Grand Canyonu. Vzhledem k náročnosti jsme se nerozhodli pro sestup a spokojí jsme se s vhlidkami. Pak jsme již mířili opět k západnímu pobřeží, tentokrát však do Saň Diega, kde jsme za nehorázný poplatek navštívili překrásný Sea World. Druhý den v Saň Diegu jsme využili jako sanitární den. Přehráli jsme nafocené fotografie na Internet a vyměnili již dost sjeté zadní pneumatiky. Nakoupili jsme též několik věci, o kterých jsme očekávali že bude v Mexiku nouze. Pak jsme již vyrazili na jih. Na Mexické hranici se nám stala zajímavá událost. Jeli jsme přes doporučený, menší a klidnější přechod, kde ovšem neuměli řešit povolení k pobytu a rozhodli se, že na nepustí. Pro Karla s Pětkou to byla dost patová situace, protože oba již mají propadlé povolení k pobytu v USA a již jsme byli mimo USA. Nakonec se nás celníků zželelo a poslali nás Mexikem na jiný přechod, kde si máme povolení určitě vyřídit. Tam jsme opět zazamatkovali, vjeli do špatně fronty a už stali u Amerického imigračního úředníka. Komunikace sprvu vázla než Karlovi došlo, že je to Americký a tedy Anglicky mluvící úředník. Po vysvětlení situace se úředník zeptal: "A co chcete od nás?". Jen se otočit, aby jsme se vrátili zpět do Mexika, které jsme omylem opustili. Tak nás úředník poslal se otočit. Takže Karel s propadlým povolením a Pětka již z pasu dávno vytrženým se opět bez obtíží ocitli v USA, nikdo je nenutil se na hranici vracet. Hranici jsme ovšem překročili zpět, vyřídili formality a vyrazili na jih. Několik informací. Pokud opustíte USA po vlastní ose nebo autem, tak vás žádný Americký úředník nekotroluje, takže nedokážou zjistit, jestli jste byli v USA přes čas nebo ne? Všechny potíže vznikají jen v případech, že člověk cestuje letadlem.
|
|
1.7.-16.7.2003 Pondeli Nase fotky 3. Mexico Fotky Stana 4. serie Fotky Stana 5. serie Fotky Stana 6. serie Fotky Stana 7. serie |
Toto období na tom bylo úplně stejně jako předchozí, s tím rozdílem, že
zatím nemáme žádné fotky Tak už jsme v Mexiku. Zde jsme nejdříve vyrazili podél západního pobřeží a na úrovni Mexico City jsme se odklonili od pobřeží, aby jsme mohli navštívit Teotihuacan. Odtud jsme pokračovali dále na jiho-východ, přes památky a indiánské vesnice až na jižní pobřeží Mexika. Dále jsme již mířili na Meridu odkud děvčata odlétala. Počasí v Mexiku je o poznání teplejší než v USA, což trochu znarocnuje cestování. Zde na Yucatanu je navíc ohromná vlhkost, takže je člověk neustále olepený. Aši je tu příjemněji v zimě, kdy je tu také turistická sezóna. Navíc v místech, kde se nyní pohybujeme (sever Yucatanu) je dost ošklivé a smradlavé moře. Jsme zvědaví na Cancun, kam právě míříme, který je turistický vyhlášenější a tak tam očekáváme trochu přívětivější pláže a více života. Silnice se hodně podobají vyprávění. Některé jsou dost zničené a sama díra. Velmi běžnou věci jsou zde zbrzdovaci pasy (retardéry), které někde narůstají do neuvěřitelných rozměrů. Objevují se často, všude a naprosto nečekaně. Placené dálnice a jistá síť silnic jsou naopak ve velmi dobrém stavu. Co je na horší úrovni je značení, které pokulhává zvláště ve městech. Navíc tu mají ve městech zajímavý systém jednosmerek, které nejsou téměř značené, ale všichni (až na nás) je znají. Je zde mnoho policistů, vajaku i (asi) samozvané domobrany. Většinou jsou dobře ozbrojení samopaly a neprůstřelnými vestami. Zatím jsme ovšem neměli žádný problém a nikdy se nás ani nepokusili požádat o úplatek, jak všichni strašili. Možná nás také chrání, že jim vůbec nerozumíme. Jediné co chtějí vidět je permit k vozidlu (povolení pro vstup vozidla do Mexika), který naštěstí máme. Pasy, ani povolení pro nás pobyt v Mexiku zatím nikdo nechtěl. Naše další plány jsou po prohlédnutí Yucatanu, (již pomalu) vyrazit zpět na západní pobřeží Mexika do turistický vyhlášených center jako je Accapulco, Peurto Vallarto a podobně. Přejezd by nám měl zabrat tak měsíc a možná se k nám na tuto cestu připojí Luk, který je nyní u Alexy v Queretaru. Přijel by autobusem a s nama se pak vracel. Ten se již vyzná a mohli by jsme s ním navštívit několik jeho příbuzných. Pojedeme opět kolem Mexico City, takže pokud by měl někdo zájem přijet, tak ho tam můžeme přibližně za měsíc vyzvednout a pak s nama prožít očekávané skvělou dovolenou na vyhlášeném pobřeží Tichého oceánu.
|
|
16.7.-20.8.2003 Nase fotky 4. Mexico |
Z Meridy jsme vyrazili po severním
pobřeží Yucatanu směrem ke Cancunu.
Na severním pobřeží jsme navštívili několik míst, ale moře zde bylo
vesměs špinavé a pláže také. Města se zdála být opuštěná a bez turistů.
Podnebí zde bylo nepříjemné vlhké a krajina kolem pobřeží bažinatá. Ráj
pro krokodýly a komáry. Dokonce jsme se jedenou při snídani stali
svědky lovu jednoho menšího krokodýla (cca 1m). Po narocnynch, vlhkých
a komárů plných dnech jsme se na jednu noc ubytovali v hotelu v
Tiziminu (s klimatizaci a bazénem), takže jsme si trochu ulevili. Vždy
si jednou za pár dní vezmeme hotel, aby jsme mohli trochu regenerovat.
Jinak většinou, pokud to dovolí počasí a okolností, spíme na
plážích. S Tiziminu jsme již jeli rovnou do Cancunu. Ten nás ovšem moc nepotěšil, něco mezi Waikiki a Las Vegas. Všude spousty Američanů, americké kultury a ceny vyšší než v USA. Všemu tomu dominují luxusní výškové hotely, které téměř znemožňují přístup na pláže. Zde jsme přečkali pouze jednu noc a vyrazili směrem na jih k Playa děl Carmen. Playa děl Carmen bylo o poznání mnohem přívětivější a malebnější středisko. Pláže s bílým pískem, světle modré moře a kolem mnoho hotelu přiměřených rozměrů. Prostě Caribic. Ve městečku za hotely se dá přežívat za poměrně rozumné mexické ceny. Playu děl Carmen jsme si docela oblíbili a tak jsme zde zůstali téměř týden. Také jsme zde čekali na zprávu od Luka, který měl přijet s Alexou do Meridy. Nakonec, jak je jeho zvykem, 23.7. napsal, že dnes odpoledne bude v Meride a že se tam mužem sejít. Přijeli jsme tam až druhý den. Navštívili jsme s Lukem a Alexou luxusní dům jeho strýce. Přestože jsme byli vlídně přijati a všichni se zajímali o naší cestu, tak jsme na noc byli vyhoštění. Ani spaní poblíž domů jim nebylo vhod (snad kvůli sousedům). Příští den jsme s Lukem a části jeho příbuzných vyrazili k doporučeným "Cenotes" (přírodní studny atraktivní pro koupání). Navečer jsme s Lukem a Alexou vyrazili zpět na pobřeží Caribiku ke městu Tulum. Přestože nás hnali do Meridy, tak teď chtěli vidět Caribik. Jejich plánování nám trochu stěžuje naše klidně cestování. V Tulumu jsme strávili dva příjemné dny na bílých plážích se spoustou palem a modrým mořem. Pak jsme vyrazili zpět do Meridy, kde jsme Alexu naložili na letadlo do Mexico City. Luk do Mexico City pojede s námi. Máme na cestu přibližně 10. dní, tak to snad bude OK. Vyrazili jsme podél Mexického zálivu. Hned první noc jsme se v Chochole seznámili s místními a strávili s nimi celé odpoledne a kus noci. Ráno jsme se probudili někde u dálnice a všem nám nebylo moc dobře. Pokračovali jsme dál ve směru na Villahermosa a cestou několikrát navštívili pobřeží. Zde jsme také poprvé poznali Montezumovu pomstu v plně její síle. Bylo to tak náročné, že jsme si ve Villehermose vzali aspoň na jeden den hotel. Další den jsme pokračovali na Acayucan. Luk začíná měnit své plány a chce jet přímo do Mexico City, aby tam byl dřív než původně tvrdil. To se nám ovšem nelíbí a chceme zkusit jet do Oaxacy po malých cestách přes hory. Z Acayucanu tedy vyrazíme na jih a v půli cestě na Juchitan uhýbáme na západ do hor. Nebyl to nejlepší nápad. Slabých 150km jsme urazili za dva dny, téměř nám došel benzín a naše auto zestárlo o několik let. Krajina s malými vesničkami podél cest byla sice krásná, ale do Oaxacy jsme nedojeli. Na tento druh cestování by byl nejlepší kůň. Pokračovali jsme pořád na jih, až jsme dojeli až do Tehuantepecu na jižním pobřeží Mexica. Když už jsme byli tady, tak se nám již nechtělo jet přímo do MC. Tak jsme 3.8. Luka poslali autobusem a my jsme se vydali podél pobřeží směrem na Puert Escondido. S Lukem jsme se domluvili, že se s ním opět setkáme kolem 20.8. v Puerto Vallarta, kam jede navštívit babičku. Puerto Escondido jsme chtěli navštívit také proto, že by tam touto dobou měla být i Lauren (Australanka z Hawaie). Cestou jsme ovšem objevili nádherné místo Puerto Angel s přilehlými plážemi Zipolite a Macunte. Byly zde příjemné restaurace za rozumné ceny a spousty evropských turistů, dokonce jsme potkali čtveřici z bývalého Československá. Mimo jinne dvě Francouzky, dva Italy a jeden pár z Rakouská. Po dvou dnech jsme v Puertu Escondidu vyzvedli Lauren a vrátili se zpět k Puerto Angel. Tam jsme si zaplatili na pár dní hotel, hlavně kvůli Pětkoví, kterého se Montezuma stále držel. Puerto Escondido je o poznání turističtější, lidnatější, dražší a špinavější. V Puerto Angel jsme zůstali až do 9.8., kdy jsme Lauren odvezli na autobus do Mexico City, odkud odlétá na Jamaicu. My jsme pak pokračovali podél pobřeží směrem na Acapulco. Ačkoliv jsme hledali, tak jsme podél pobřeží neobjevili mnoho přívětivých míst, kde bychom opět pár dní pobyli. Acapulco nás moc nepřekvapilo, bylo přesně takové jaké jsme očekávali. Mnoho lidí a obrovských hotelu. Zbytek Acapulca je krásný, ale jen pro ty, co vlastní přepychové vily v nepřístupných stráních nad mořským příbojem. Pokračovali jsme tedy dál v cestě do Puerto Vallarta. Cestou jsme se zastavili na Playa Azul (2 dní), Cuyatlan (2 dní), ale nebyli to tak příjemná místa jako Puerto Angel. Jedno z lepších míst jsme objevili v Melaque-Barra de Navidad, kde byla pláž i městečko za ní již přívětivější. Navíc pobřeží zde na severu je již více členitější a netvoří jej pouze nekonečné pláže, ale i skály a nepřístupné straně svazující se přímo do moře. Zde jsme pobyli 3 dny a čekali na zprávu od Luka, neboť jsme byli již jen 200km od Puerto Vallarta. Do Puerto Vallarta jsme dorazili 18.8. a zdárně se setkali s Lukem. Navstvili jsme několik míst a pláži v okolí PV. Obzvláště krásné bylo místo Maito, s velkou zlatopiscitou pláži, překvapivě čistým a modrým mořem a pouze jedním hotýlkem. Ideální místo na rajskou dovolenou. Dále rybářská vesnička Tehualmixtle s hlubokým chráněným zálivem a rybími specialitami, kde jsme ochutnali klasické krevety (camarones) a méně klasickou chobotnici (pulpo). Obojí na jih od PV a zátoky Banderas. Bohužel tato místa jsou přístupná jen po nespevnene cestě, s kterou měl problém i Lukuv 4x4 off-road. Počasí se za poslední týden značně zhoršilo. Téměř každý den a noc prší, holt období dešťů. Naštěstí je stále teplo, takže to zas tolik nevadí.
|
|
21.8.-17.9.2003 Nase fotky 5. Mexico |
Další den jsme vyrazili naopak na sever od Puerto Vallarta. Museli jsme
zůstat poblíž města,
neboť jsme si za 1500 pesos objednali očkovací vakcíny pro Hepatitidu A,B.
Dojeli jsme do
městečka "Lo de Marcos", asi 50 km severně. Večer za námi přijel i
Luk s
Alexou a další den
proběhlo velké loučení neboť oba dva odjížděli, již definitivně, do USA. V
lo de Marcos jsme
nakonec strávili 3 noci, přestože jsme se mezi tím zajeli nechat oočkovat až
do PV.
Seznámili jsme se zde s Hansem, němcem, který pracoval v USA a již zde 10
let žije. Má velmi
pěkný dům s úžasným výhledem po okolí. Hans byl trošku jako němec, takže nám
ukázal co je
kantýna (nálevna) a jak jsou tam obsluhující dívky za 20 pesos
příjemné. Z lo de Marcos jsme již vyrazili zpět na jih. Projeli jsme již bez zastávky PV a opět jsme namířili do Maita (nádherná osamocena pláž). Zde jsme prožili dvě noci, jen tak v hamacach pod malou palapou. Při cestě na jih navštěvujeme mnoho zátok a rekreačních míst, která jsou nádherná, ale postupně všechny splývají. Na některých místech jsou lidé a jiná jsou zase jako po vymření. Po dvou dnech dojíždíme opět do Melaque. Oproti původně plánovaným 3 dnům zůstáváme v Melaque, v Bungalows Saň Gabriel jedenáct noci. Seznamujeme se z majiteli a s lidmi z blízkého okolí. Ubytování je zde velmi dobře a celkem levné. Dokonce máme i kuchyň, takže si trochu vyvarujeme. Majitelka "Nastia" se nám nabídla, že nám zakoupí čerstvě maso (to je pro nás stále trochu náročná operace) a tak byli i klasické řízky. Také nás pozvala na nedělní oběd (na mořské potvory) a několikrát i na večerní sezení u hotelu. Také nás vzali na zábavu do sousedního městečka Barra de Navidad. Z Melaque odjíždíme 4. září plní dobrých i horších zážitků, zvláště po aplikaci rád od Hanse ohledně Mexických kantýn a tamních dívek. Další zastávkou je turistické středisko Manzanillo-Santiago. Oblast s mnoha plážemi a velkým přístavem. Trávíme zde pouze jednu noc na skalnatém poloostrově Santiago, plném velkých a krásných hotelu. Ideální místo pro pěknou dovolenou, ale ne moc pro přespávání v autě. Od moře vyrazíme do hor, do města Colima a dále na sever k vulcanu Nevado de Colima. Jednu noc trávíme u pěkně laguny (jezera) La Maria a další den již vyjíždíme do 3000m přímo pod vrchol hory Nevado de Colima a jeho nižšího souseda Fuego de Colima. Počasí není moc ideální, jako nyní pořád, je dost mlhy a taky prší. V noci je kolem nuly, takže po dvou měsících opět vytahujeme spacáky. Ráno vyrazíme k vrcholu. Rána jsou tady poměrně slunečná, ale brzy se začnou, hlavně kolem vrcholu, opět kupit mraky. Cesta na vrchol proběhla poměrně bez nesnaží, ani si člověk nepřipadá nad hranici 4000m. Cesta zpět neproběhla přesně podle očekávání, neboť Pětka nedorazil do základního tábora (k autu). Když se začalo stmívat, tak Karel začal svolávat záchranou akci, která plně vypukla na druhý den ráno, když dorazilo asi 25 hasičů a záchranářů. Aši od tři hodiny později dorazil i Pětka, který celou noc šlapal z vrcholu opačnou cestou, než dorazil k civilizaci. Odtud se postupně nechal odvézt až zpět do základního tábora. Jedna noc na regenaraci v Colime, docela hezké městečko a radši rovnou zpět k moři. Na další den jsme měli naplánovanou pláž El Fáro Bucerias, ale bohužel nás zastihla stávka, která bránila průjezdu všech vozů. Jednu noc jsme tedy ztravili na málem odpočívadle v hamcach zavěšených mezi malou restauraci a naším autem. Další den, když zaterasy na chvíli otevřeli, jsme konečně dorazili na plánovanou pláž. Na této překrásné pláži, s obou stran ohraničenou skalami jsme ztravili jednu noc a seznámili jsme se zde s Mauriciem z Mexico City. Začínají se na plážích objevovat lidé neboť se blíží oslava nezávislosti (15.9.) a studenti mají nekolk dní volno. Mauricio nám doporučil další pláž Maruatu a jelikož měl stejnou cestu, tak jsme jeli společně. Na Maruate bylo ještě o poznání zivjeji než na předchozí pláži. Pobyli jsme zde tři noci se skupinou mnoha lidí, převážně cizinců studujících v Mexicu. Mimo jiné byl mezi nimi i němec Daniel, který cestuje na jih podél pobřeží a tak se k nám přidal. Společně navštěvujeme, již dříve objevenou, malebnou zátoku Pichilinguillo s pláži El Tunel a jednou malou restauraci, kde si po veliké útratě za mořské speciality věšíme hamacy. Nyní opět každou noc prší, takže si musíme pečlivěji vybírat místa na přespání. Pokračujeme dále do střediska Ixtapa-Zihuatanejo, kde plánujeme ztravit také jeden den a udělat si malý výlet na ostrov Isla Ixtapa. Bohužel plány se mění, přesněji řečeno naše auto je mění tím, že přestává jet. Za naší pomoci (převážně za pomoci našich peněz) dostáváme auto na druhý den do servisu. Podle očekávání to byla benzínová pumpa, s kterou byli potíže již v USA. Dohromady nás celá sranda stala 2500 pesos, ale auto se zda být zase jako rybička. Noc s rozbitým autem jsme strávili přímo v turistickém centru Ixtape na parkovišti před malou pizzerii. Přestože měla proběhnout velká Fiesta na oslavu Dne nezávislosti, nedělo se skoro nic. Pravděpodobně všechny odradila obrovská noční průtrž mračen, kdy všude teklo 10 cm vody. Dle Danielových poznámek dojíždíme přes městečko Tenexpa k pláži Acapulco Michigan. Na samotnou pláž je potřeba si zaplatit převoz přes lagunu. Bereme si z auta potřebné věci a na pláži se rozhodujeme přespat. Naštěstí jsme našli kvalitní palapu (i zdarma), takže nám další noční průtrž nevadila. Další dne jsme dorazili do Acapulca, kde jsme si konečně po mnoha dnech vzali hotel. Centrum Acapulca je oproti očekávání levné, takže najít odpovídající hotel nebyl takový problém. Jinak samo město, ani staré centrum, není příliš hezké. Nejkrásnější místa v okolí města jsou již dávno obsažena prepichovymi vilami. Navštěvujeme také místní atrakcí, odvážlivce vrhající se z 30m skály do vln, ale 3 skoky neodpovídají její věhlasnosti a hlavně ceně 25 pesos.
|
|
18.9.-12.10.2003 Nase fotky 6. Mexico a Guatemala Rodicu fotky 7. Guatemala |
Z Acapulca pokracujeme podle pobrezi dale na jiho-vychod. Cestu nam
komplikuje
zniceny most, kvuli kteremu se musime asi 30km vracet a vydavat se jinou
cestou. Jedeme az do noci, pak spime klasicky v aute v male vesnicce
Cuajinicuilapa, ikdyz nemcourovi se to moc nelibi. Dalsi cil nasi cesty je
Narodni park Laguna Chacagua. Snazime
se vyrazit brzy rano, ale musime cekat na Daniela, vsechno mu strasne trva.
I
kdyz spi v aute, tak nez si rozlozi vsechny podlozky a prikryvky a zase je
rano zabali, tak to je vecnost. Do laguny vede spatna asi 19 mil dlouha
cesta
z mestecka San Jose del Progreso. Hned se nas ujali lakaci a nahaneci. Mimo
jinne dva mali kluci, kteri nas zavedli domu, kde jsme zaparkovali a pak nas
prevezli na druhou stranu pres usti laguny do druhe poloviny vesnicky
Chacagua, ktera je vlastne na ostrove. Bylo to uzasne misto, jen pisecne
cesty a na plazi palapy s restauracemi. Daniel si rozlozil stan a zaplatil
za
nej, my jsme cekali na noc a drze jsme si nekde povesili Hamaky. Pomalu
prestavaji destive dny, ale az do posud bylo pravidlem, ze vecer a v noci
prsi. Druhy den jsme si jeste zaplatili projizdku kanoi po jezere a v
Mangrovych tunelech. A pokracovali jsme dal. Po opusteni zatoky jiz na nase stare dobre misto Puerto Escondido, kde jsme prohledli nekolik plazi a centrum a pak jiz rovnou na nasi oblibenou plaz Mazunte 1 den a po te na Cipolite do naseho vyzkouseneho hotelu. Daniel trochu zmenil plany, tak se nakonec ubytoval v jinem hotelu. Opet jsme zde prozivali velice klidne a pohodove casy. Zde jsme take (kde jinde) potkali opet z Cechy. Byl to par z Prahy, kteri se vraceli z jihu zpet do Mexika a za par dni odletaji domu. Koupili jsme od nich za $13 dolaru pruvodce po cele stredni Americe, cimz nam vytrhli trn z paty a mi jim. Objevujeme zde prvni problemy s autem, mame mekke prave predni kolo. Strikame do nej sprej co mame od Luka a u benzinky ho dofukujeme, zda se, ze to drzi. Nakonec se rozhodujeme odbocit od nasi prime trasy do Guatemaly a vyrazit do mestecka san Juan del Pacifico, vyhlasene sberem a konzumaci specialnich houbicek,ktere jsme si samozrejme vyzkouseli. Z Puerto Angel se vyrazi na sever pres hory smerem na Oaxacu. Je to silena silnice v kopcich bez jedineho rovneho useku, ale je asfaltova a jsou z ni uzasne vyhledy. Vesnicka je v 2800m a je tu pomerne prijemne klima, az skoro zima. Ubytovavame se v malem hotylku, kde nam majitel ihned nabizi houbicky, ktere si pak na vecer nechame uvarit. Nebyli sice na jidelnicku, ale vyvar nam prinesli naprosto normalne do lokalu, jako by to byl caj. Za pul hodiny se rozjizdeji prvni reakce, ktere se stupnuji a rozjideji. Melo by to trvat 4 hodiny, coz obravdu odpovidalo. Kazdy z nas si prozil sve pocity. Po pocatecni vysmate nalade se kazdy vydal jinou cestou vlastnich halucinaci. Rano pak clovek proziva mirnou kocovinu, ktera ovsem trva dele nez po alkoholu. Rano uz neni zamraceno a objevuji se nadherne vyhledy po okoli. Idealni cas na prochazku v horach, kde v 2800m se les hodne podoba Ceskemu. Lide jsou tu prijemni, pravdepodobne to hodne ovlivnuje mistni specialitka. Zde se take loucime s Danielem, ktery pokracuje autobusem dale do Oaxacy a my se vracime na pobrezi, aby jsme to namirili dale do Guatemaly. Cestou se jeste zastavime v Pochutle na jidle a Internet. Pak jiz noci letime na vychod. Mezi Tehuantepecem a Juchitanem nas zastavuje kolona kamionu, opet stavka. Prespavame ve stavce, ale hloupe, protoze rano nemuzeme tam ani zpet. Nakonec pangejtem objizdime kamiony a polni cestou celou stavku. Dojizdime do Puerto Ariston a znej k mori do Boca de Ciel. Zde zustavame a davame si krevety a pivko v jedne restauraci (dobra a ohromna porce), kde si pak za utratu 200 pesos muzeme i povesit hamaky. Chiapas je opravdu trochu jinny nez ostatni staty Mexica, lide jsou tu trochu neprijemni a snazi se ziskavat penize vsemi moznymi zpusoby. Porad nam nuti ruzne permity, ktere budou zapotrebi v Guatemale. Dojizdime do maleho pristavu u Laguny La Encrucijada a nechavame se prevezt na druhou stranu na Playa Zacapulco. Je tu temer mrtvo, ale nakonec vybirame jednu restauraci s bazenem a davame si k veceri rybu a pijeme dost piva. Domlouvame si na zitrek opet vylet po Lagune. Problem je ze nemame dost penez, takze jsme zustali dluzni a musime to vse zaplatit az cloveku, ktery nas sveze po lagune a mi mu dame penize z auta. Jsou to docela problemy, ale nakonec to vysvetlujeme. Projizdka je 3 hodiny, az skoro dlouha, ale je k videni hodne vodniho ptactva. Posledni zastavka Tapachula, mesto temer na hranici s Guatemalou. Je docela hezke a jiz se trochu od Mexika lissi. Bereme si hotel na dva dni. Zajdeme do Cinske restaurace, coz je velice prijemna zmena od jiz zabehle Mexicke kuchyne. Druhy den Karel vyrazi na mistni male ruiny, kde se seznamuje s Wendaly (Mexicanka s Tapachuly). Cestou domu se dostanou do retezove havarie, zpusobene prudkym zastavenim taxiku pred nami. Taxici odjizdeji a clovek, ktery do nas nabourlal nechce Karla pustit. Ten se snazi ujet od problemu, protoze zitra musi do Guatemaly, takze muze veze prichyceneho na predni kapote za sterace. Nakonec prijizdi policie a vse se, take diky Wendaly, vysvetluje bez nasledku. Jediny nasledek je ohnuty zadni naraznik a vyhnuta svetla, takze sviti do zeme a spatne sviti.( diky Wendaly,zensky jsou proste zkaza) Prechod pres Guatemalskou hranici byla anabaze. Trikrat jsme se museli vracet zpet a jednou dokonce asi 60km, aby jsme mohli odhlasit auto z Mexika. Navic jsme museli od Guatemalskeho conzula v Mexiku ziskat papir, ze patrime do zemi, ktere nepotrebuji vizum ani turisticke karty. Po dlouhem boji jsme nakonec $40 dolaru usetrili. Na letiste do Guatemala City jsme dorazili akorat, asi 20 minut pred tim, nez Karlovi rodice a bratr vysli z haly. Prvni zastavka byla Antigua, kam jsme dorazili az ve dve rano a s trochou stesti se nam podarilo sehnat hotel. Zde jsme pobyli dva dni a prohlizeli se netypicke Guatemalske mesto a jeho okoli, hlavni mesto v dobe kolonizace. Pak jsme vyrazili do hor k horkym pramenum a bazenum Fuentes Georginas. Zde byl clovek v prijemnem prostredi uzavren mezi hory a mohl se klidne celou noc koupat v teplych termalech. Dalsi dva dny jsme prozili u jednoho z nejkrasnejsich jezer sveta Lago de Atitlan a navstivili nekolik ciste Indianskych a zaroven turistickych vesnicek v okoli. Take jsme navstivili Chichicastenango, vyhlasene svymi trhy, jak krestanskymi, tak Mayskymi. Nakonec jsem zajeli do Monterica, podle pruvodce jedineho solidniho mista na pobrezi Ticheho oceanu. Ani tak nebylo more moc pekne a plaz byla cerna. Kazdopadne tu meli pomerne levne morske plody. Odtud jsme se jiz hnali na opacny konec Guatemaly do Rio Dulce u Lago de Izabal, kde meli rodice zamluveny na nasledujici tyden pekny hotel. Hotel by opravdu na urovni u bungalovu jsme meli vyrivou vanu, pokoje vybaveny klimatizacemi, televizemi a vsim moznym. V arealu hotelu byli i dva bazeny a moznost koupani v jezere. Chteli jsme to vzit trochu odpocinkove, ale moc se nam nedarilo. Prvni den jsme museli nechat opravit prave predni kolo, protoze zase uslo. Nakonec jsme museli koupit novy plast, protoze nebyli schopni stary zalepit, ale vezeme jej sebou a doufame, ze nam ho nekde zalepi. Druhy den jsme se rozhodli vyrazit na kaskady Semuc Champey. Venda (Karluv bratr) zustal v hotelu s Montezumou a Petka tam zustal s Vendou jako dohled. Bohuzel cesta nebyla takova, jak naznacovala mapa a v 5 vecer jsme prorazili vanu u prevodovky. Kdyz i po druhem zavareni olej tekl, tak jsme museli prespat v aute. Rano jsme nasli odtah a poradny servis, kde nam auto opravili. Do hotelu jsme dorazili az odpoledne, takze jsme ztravili dva dni na ceste a nic jsme nevideli. Dalsi den jsme prozili klidne, jen s kratky vyletem k blizkym termalnim pramenum. Bylo to docela pekne, do studeneho potoka padal varici vodopad a vse bylo v pomerne divoke soutezce. Na dalsi den byl naplanovany dlouhy vylet na Tikal. Vyrazelo se jiz ve 3 rano, aby jsme tam byli za doporuceneho svitani. Tikal je velice zajimavy, svymi stihlymi a vysokymi Pyramidami se trochu lisi od ostatnich Mayskych pamatek, ktere jsme videli na Yucatanu. Byli jsme tam opravdu casne, takze jsme si ruiny uzili bez lidi, ale presto jsme tam ztravili cele dopoledne. Dalsi den jsme vyrazili lodi do Livingstonu, mestecka na pobrezi, kde ziji prevazne Garifuna (cernosi z otrokarske doby). Mestecko je vyhlaseno svym zivotnim stylem, ktery je ovlivnen prave jinym slozenim obyvatelstva a hlavne kokainem. Porad tam bylo pomerne draho. Na dalsi den uz jsme neplanovali nic, protoze byl naplanovan odjezd do Guatemaly a odlet. Takze jsme si hotel moc neuzili spise na spani. Alespon jsme si trochu zavzpominali na domov, kdyz nam Karlova mama udelala svickovou a pak jeste bramboraky. Cesta na letiste probehla temer bez obtizi, az na jednoho blbce, ktery nam vjel do cesty a malem jsme ho nabourali. Na letisti take vse probehlo bez obtizi a nase navsteva odesla prepazkou smerem k jednotlivym terminalum letiste. Pak jsme ihned vyrazili zpet do Antigui, kde jsme se usadili jiz v nasem znamem hotelu a rozhodli se vzhledem k vyhodne cene zde pobyt 3 dny.
|
|
13.10.-9.11.2003 Nase fotky 8. Guatemala |
Tri dni v Antigue prozivame v klidnem a odpocinkovem tempu. Chodime na pivo
a taky upijime zasoby, co po sobe zanechali rodice (rum-Bum a Fernet). Jen
nas trochu zneklidnuje, ze auto parkuje na ulici pred hotelem, coz zde neni
doporucovano a opravdu tam kazdou noc uplne osiri. Kazdopadne se mu za tri
noci nic nestalo, takze to budou vesmes pouhe famy. Jelikoz jsme se hodne
podavali zabave, tak Karel nemohl vyrazit tretiho dne brzy rano na Vulcan de
Agua, ale musel to odlozit az na den odjezdu. Vse bylo v poradku pocasi i
cesta, ale bylo malo casu, nebot jsme museli opustit do 11:00 hotel, tak se
musel vratit z poloviny cesty. Skoda. Z Antiguy jsme bez dlouheho dohadovani
vyrazili rovnou do San Pedro la Laguna u jezera Lago de Atitlan,
nejlevnejsiho mista, ktere jsme s rodici navstivili. Cestou do San Pedra jiz jedeme kolem znamych mist, nebot zde v Guatemale neni mnoho hlavnich silnic a tak clovek cestuje temer porad stejnymi cestami. V San Pedru jsme si nasli hotel "Manuel Ta", ktery nas vysel na Q25 na jednoho na rozdil od minuleho "San Franciska" Q15 na jednoho, ale meli jsme dve postele, vlastni zachod, vetsi pokoj a mohli jsme parkovat uvnitr hotelu, coz uklidnuje spanek i bdeni. Atmosfera San Pedra nas uplne pohltila. Nejdrive jsme planovali tu zustat kolem tri dnu, ale po tydnu jsme teprve zacali uvazovat o nejake zmene. Mnoho malych baru, hospudek a zakouti, koupani v jezere a prekrasne okoli to jsou veci, ktere cloveka drzi, ze se mu nechce toto misto opustit. A take lide, kteri jsou tu velmi prijemni a pratelsti. To je sice castecne zpusobeno mnozstvim ruznych povzbuzovacu, ale ne vzdy. Hodne lidi sem prijelo jako my a nyni tu delaji barmany nebo ti co meli doma nejaky kapital si tu rovnou otevreli vlastni hospodu. Behem pobytu jsme se seznamili s mnoha lidmi a dokonce jsme tu potkali prvniho Cecha v Guatemale, tedy Cesku Lindu, ktera pracuje jako barmanka nebo cisnice. Karel si udelal nekolik vyprav po okoli, at jiz na vulkan San Pedro nebo po okoli jezera, ktere za pomoci mistni, trochu silene dopravy, objel a obesel kolem dokola. Ackoliv zde koluji mnohe informace o tom, ze se na cestach hodne prepada, tak se mu nestal zadny zadrhel a potkaval se vesmes s prijemnymi lidmi. Po osmi dnech dostal Karel pocit, ze dost bylo San Pedra a mel by zacit neco delat. Naopak Petka si spokojene uzival klidu a pohody a tak jsme se domluvili, ze Karel si vezme auto a vyrazi do hor v severo-zapadni casti Guatemali a tak po tydnu se vrati. Na cestu do Quetzaltenanga mel dokonce spolecnost. Pochybny prodavac tricek Brian potreboval hodit s velkymi taskami do Quezaltenanga, coz pro Karla bylo prijatelne. Nakonec se ukazalo ze byl spis ukecanej nez uzitecnej, pro podani nejakych informaci. Stravili jsme noc v Quezaltenangu v docela peknem hotelu a rano jsme kazdy sli svou cestou. Karel vyrazil do vesnicky San Francisco el Alto, kde se ukazalo ze nebyl tak dobry napad opustit klid prijemneho San Pedra. V San Franciscu el Alto byl toho dne velky trh, podle pruvodce nejvetsi ve Stredni Americe. Byl oprvadu preplnen lidmi a v jedne obzvlast huste tlacinici jsem pocitil jak mi z kapsy mizi penezenka, ale uz bylo pozde. Obe kreditky a zbytek penez byl v prdeli. Zamiril jsem na policejni stanici, kde ovsem muj problem pouze sepsali. Kazdopadne jsem se tam setkal s dvemi Americankami (Lauren a Karen) a jejich Guatemalskymi uciteli a ty se rozhodli mi pomoct. Nez jsem si az druheho dne vzpomnel, ze v aute by melo byt neco kolem $150, tak jsem byl uplne bez grose. Jedine co jsem dobrodincum mohl nabidnout bylo svezeni zpet do Quezaltenanga, kde studovali a ucili. Pomohli mi zablokovat karty a pujcili (spis nenavratne) Q150. Seznamil jsem se tam s nekolika dalsimi lidmi ze skoly Spanelstiny a na noc jsem s nimi vyrazil do kopcu nad Quezaltenangem do prirodni Sauny. To bylo prijemne a to mi aspon trochu zvedlo naladu. Druhy den jsem se nabidnul Lauren a Karen, ze je vezmu do Antiguy, protoze byl vikend a oni se tam chteli podivat. Ja jsem tam taky potreboval, protoze jsem musel okouknout DHL kancelar, do ktere by mi prisli pripadne nove karty. V Antigue se toho moc nedelo devcata si zaplatila hotel a ja jsem spal v aute. Jedinna zajimavost byla odtazeni auta a dalsi problemy a dalsi vydaje, tentokrat 250 qetzalu. Po vikendu v Antigue se devcata vratila do Quezaltenanga a ja konecne vyrazil do planovanych hor. Karta by mela dorazit az koncem tydne. Dojel jsem az do male mestecka Nebaj, ktere je jedno s mestecek horskeho trojuhelniku: Nebaj, Cotzal, Chajul. Zaplatil jsem si na tri noci prijemny hotylek s peknym parkovistem a kazdy den jsem podnikal nejakou cestu do okoli a dalsich vesnic. Bylo to velice prijemne misto s krasnymi vyhledy na okolni svahy a vrcholy. Vse i ve vysce nad 3000m zelene a vsude tekla voda. Po trech nocich jsem se vratil zpet do Antiguy, kam nasledujicho dne v patek 31.10. konecne prisla karta z Cech. Po odeslani potrebnych dokumentu byla urychlene aktivovana. Urychlene aktivovana byla ovsem az druheho dne, tedy v sobotu 1.11., coz je Den Vsech Svatych a banky jsou zavrene, takze musim zde cekat na penize az do pondeli. V sobotu jsem aspon vyrazil do mestecka Santiago Sacatepequez na drakijadu, kde se na mistnim hrbitovu (coz bylo prekvapujici) pousteli male velke i ohromne draky. Na tech uplne nejvetsi (tak 15m v prumeru), ktere se ovsem nepousteli, byli vzdy vyobrazeny nejake vyjevy, ktere mi ovsem ne vzdy davali smysl. Byli tam samozrejmne i draci s politickou predvolebni tematikou, ty ovsem nastesti moc neletali. To byl docela prijemne ztraveny den. V noci ze soboty na nedeli se ovsem probouzim hroznou ranou, to jak mi nejaky vandal nad hlavou rozbil zado-bocni okenko naseho auta. Rano se snazim auto uklidit, pres okenko natahuji igelit a jdu obstarat potrebne veci, jako pokusit se sehnat truhlare na udelani dreveneho okna, protoze originalni asi nesezenem. Behem te doby se nekomu podarilo igelitovym oknem vytahnout z auta moji krosnu a uspesne ji ukrast. V nasledujici noci (spis nenoci), kde jsem spis hlidal auto nez spal se jiz nic mimoradneho nestalo. Rano jsem obdrzel PIN, ale bankomat mi vypovedel sluzbu a tak jsem musel na prepazku do banky abych svoje penize ziskal. Pres ujistovani slecny na prepazce, ze bankomat neprovede nepovedenou transakci nam do tri dnu odesli z uctu i penize, ktere jsem z bankomatu nedostal. Urychlene jsem opustil Antigu a vratil se do San Pedra. V San Pedru jsem potkal odpocinuteho Petku, zaparkoval uvnitr hotelu a taky se ubytoval. Petka se zatim perfektne obeznamil s prostredim San Pedra, takze ve vsech barech ho zdravili jmenem a me rychle zacali zdravit taky. To bylo docela prijemne, nebot po tech pruserech jsem si pripadal jako kdyz se vratim domu. Nas dalsi pobyt v San Pedru je vlastne cekanim (prijemnym cekanim) na druhou kartu, kterou jiz ma Luk ve Spojenych statech. Ma ovsem problemy nam ji poslat nebot DHL odmitla poslat aktivovanou creditni kartu a Luk bude muste pouzit FedEx. Ten ma ale kancelar pouze v Guatemala City. Druha vec je, ze 9.11. zde probihaji volby prezidenta, coz zpusobuje zhorseni bezpecnostni situace (hlavne v Guatemala City) a dalsi problemy, jako neprodavani alkoholu a podobne. Taky jsme tu potkali dalsi cesku Lucii, ktera je zde ovsem jen na par dni a studuje Spanelstine. Jestli se z ni taky nakonec stane cisnice, to nikdo nevi. Zatim cekame v San Pedru a podle poslednih zprav od Luka by karta mohla dorazit nekdy kolem 13. listopadu, takze jsme sami zvedavi.
|
|
10.11.-21.11.2003 Nase fotky 9. Guatemala |
Posledni dny v San Pedru vyuzivame, samozrejmne, opet k relaxaci. Seznamujeme se s nekolika lidmi, kteri se k nam pripojuji na dalsi cast nasi cesty. Dan Anders, ktereho jsme potkali jiz v Mexicu na Maruate, kde mel jeste pritelkyni. Ted jiz je svobodny a cestuje sam. Je to take psychiatr, stejne jako byl nemec Daniel. Takze silenec neustale s marihuanou a i s jinymi vylepsenimi, ktere si prilezitostne kupuje. Dale American Jonathan, ktery jede ucit do Costa Rici anglictinu a pomalu tam smeruje. Ucil take rok v Praze, ale cesky neumi ani slovo(krome "jedno pivo"). S nim pak jeho "jako pritelkyne" Ceska Lucka, ktera je zde jen na nekolik tydnu, uci se tu Spanelsky a za nekolik dni odleta domu. Vetsinou jsme se seznamili, jak jinak, v oblibenem Anglickem baru "Alegre". Kazdy by se s nami mel zdrzet urcitou dobu, ale krome Lucky vsichni spolecne smerujeme na Utilu, vyhlaseny Hondurasky ostrov. Smutny odjezd ze San Pedra nakonec opravdu vysel na ctvrtek 13.11., kdy den predem dorazila druha karta do pobocky FedExu v Guatemala City. Den pred odjezdem take konecne dorazil truhlar, ktery nam udelal nove okno (drevo). Vypada docela pekne, dokonce je nalakovane a docela i sedi. Jeste nam udelal dovnitr vzperu, takze sice nejde otevirat, ale drzi. Stalo nas 120 quetzalu, coz je docela solidni cena. Vyrazili jsme tedy v peti. Auto melo docela problemy vyskrabat se nahoru od jezera. Spojeni problemu s prevodovkou a s prehrivanim zpusobilo, ze cesta trvala dele nez jsme ocekavali. Kazdopadne jsme nakonec uspesne a jeste vcas dorazili do Guatemala City a po trose namahy nasli i kancelar FedExu, kde jsme dostali nasi dlouho ocekavanou kartu. V Guatemala City jsme se nezdrzovali a po vymotani z mesta jsme vyrazili na vychod. Cilem nasi cesty je mesto Coban, vodopady Semuch Champey, jeskyne Lanquin a okolni horske prostredi. Prvni den cesty, jiz za noci, jsme dorazili do mestecka Salama, ktere se zdalo nejvyhodnejsi pro prespani a vzali jsme si zde pomerne pekny hotel. Na druhy den cesta pokracovala dale na sever. Zastavili jsme se v rezervaci "Biotopo del Quetzal" a udelali jsme malou okruzni turu okolo vodopadu. Zde by take mela byt moznost spatrit Quetzala, narodniho ptaka Guatemaly, ale nemeli jsme bohuzel to stesti. Odpoledne jsme dorazili do Cobanu, docela pekne a rusne mestecko a ubytovali se v dost priserenem hotelu plnem brouku a dalsi haveti. Na vecer jsme zasli na diskoteku, ktera se na vecer docela zaplnila mistnim osazenstvem. Atrakci zde byla hlavne Lucka se svymi 190cm. Hned rano jsme konecne vyrazili ke kaskadam Semuc Champey. Ocekavali jsme dlouhou cestu, nebot jsme opet jeli po silnici, na ktere jsme pred nekolika tydny (jeste s rodici) prorazili kryt od prevodovky, ale docela to slo. Opravdu spatny usek byl az par kilometru pred samotnymi vodopady. Semuc Champey je opravdu pekne misto, uzavrene v hlubokem zalesnenem udoli, kde po nekolika kaskadach klidne pretika pruzracna voda. Druha zvlastnost je, ze pod samotnymi kaskadami je tunel, kterym se vali hlavni tok reky Cahabon. Nezdrzeli jsme se zde dlouho, bylo jiz pozdni odpoledne a tak jsme vyrazili na cestu zpet. Moznost prespat v mistni pekne ubytovne jsme nakonec zavrhli nebot, hlavne kvuli Lucce, pospichame na dalsi mista. Prespali jsme tedy az ve mestecku Lanquin. Druhy den jsme jeste navstivili mistni jeskyne a pak nas cekal dlouhy prejezd do Rio Dulce. Nakonec jsme se tedy rozhodli jet s nasimi spolujezdci az do Rio Dulce a navstivit opet Livingstone. Alternativou bylo rovnou prejet do Hondurasu jiznim prechodem a usetrit tim nekolik dni. V Rio Dulce jsme prespali pouze jednu noc a hend vyrazili do Livingstone. Nejel s nami Anders, nebot mu jiz nekolik dni nebylo dobre. Dokonce si musel zajit k doktorovi pro nejakou tu injekci. Jonathan s Luckou v Livingstonu pobyli jen jeden den, ale my jsme se tam zdrzeli pekne tri noci. Bylo to klidne mestecko, kde se opravdu moc nedelo. Mistni Caribik a plaze jsou dost spinave, takze na koupani to neni. Udelali jsme pouze vypravu k mistnim vodopadum "Siete Altars", kde se dalo alespon vykoupat v ciste a sladke vode. Jinak jsme si uzivali mistni atmosfery a morskych specialit, ktere tu jsou za docela levny peniz. Po nasem navratu do Rio Dulce uz bylo Andersovi lepe, premistil se do jineho lespiho hotelu a peclive strezil nase auto. Nasledujici den dorazil zpet i Jonathan, ktery mezitim s Luckou navstivil Tikal a dopravil ji na letiste do Guatemala City, takze jsme byli opet temer kompletni. Nasledujici den jsme jeste vyrazili k mistnim horkym pramenum "Finca El Paraiso" a na pevnost "Castillo San Felipe".
|
|
22.11.-20.12.2003 Nase fotky 10. Honduras |
Dnes je na programu prechod hranice do Hondurasu, podle poslednich zkusenosti nas pravdepodobne neceka nic prijemneho. Obavy se potvrdily. Hlavni problem pri opousteni Guatemaly bylo, ze mame propadle povoleni pro nase auto. Byli jsme tedy poslani do Puerto Barios do kancelare, kde by jsme si meli vyridit pokutu. Tam nam sice pokutu vypocitali na silenych 3,5 tisice Americkych dolaru, ale jinak nam v nicem nepomohli. Pry az v pondeli (dnes je sobota). Vratili jsme se tedy na hranici a vyresili jsme to normalne lidsky. Dali jsme uplatek a pan rekl, ze nikdy zadne auto nevidel. Jedinny problem je, ze se jiz s autem nemuzeme vratit do Guatemaly. Jeste nas tizila otazka, zda na Honduraske hranici nebudou chtit videt zrusene povoleni z Guatemaly, jako na Guatemalsky chteli videt z Mexika, ale zjistili jsme, ze zde maji povinosti zamerenne uplne jinam. Po opusteni Guatemali zacala prasna cesta a Honduraska cast hranice (asi 20km vzdalena od Guatemalske) byla spise zavora s policistou a mala zaprasena vesnicka kolem. Pasy byli vyrizeny rychle a docela levne, ale s autem nastaly opet problemy. Nejdriv nam zdelili, ze za permit zaplatime 1700 limperu (coz je $100). Po nasich protestech zacali cenu snizovat. Nastesti se objevil Jose, Spanelsky turista, ktery mel namireno stejnym smerem jako my. Diky jeho spanelstine zacala byt smlouvaci debata vyrovnanejsi. Nakonec, kdyz uz se zdalo, ze prejedeme na jinny prechod, tak celnici pristoupili na cenu $50 a jiz za tmy nam vystavili potrebne papiry. Na nich stala cena $21. Jose se k nasi skupine pripojil a za noci po dost hrozne ceste jsme dojeli do Omoy, maleho mestecka na Caribskem pobrezi Hondurasu. Zde jsme zustali tri dny v bungalovu se tremi mistnostmi, spolecnou loznici a kuchynkou, ktery patri jedne Svycarce. Je zde docela levne a v okolnich restauracich velice chutne vari, jak morske specialitky, tak i jidla z bezneho masa. More je jiz o poznani cistejsi a da se zde i prijemne koupat. Po vecerech to tu docela zije, jsou zde i dve diskoteky, ale vetsinu turistu tvori mistni. Zasli jsme take na malou turku k mistnim vodopadum. Po Omoe jsme pokracovali dale na vychod k mestu La Ceiba a dale na ostrov Utila. Prespali jsme jednu noc v Tele, kde jsme meli kvalitni hotel i s bazenem, ale pokoj pro pet lidi vysel docela levne. Dalsi den jsme dojeli do La Ceiby do pristavu, kde na vzdory informacim v pruvodci odjizdela kolem ctvrte hodiny lod na Utilu. Vyresili jsme parkovani, ktere zde stoji 56 Lempira na den, koupili listky na lod a hodinku pred odjezdem ztravili v mistni pristavni krcme. Lod byla ve slusnem stavu, rychla a na Karibskyvh vlnach se pekne houpala. Na Utilu jsme dorazili jiz za sera. Rychle si nasli nejaky hotel a vyrazili za zabavou, ktere by zde melo byt opravdu hodne. Nasi oblibenym mistem, jako mnoha ostatnich, se stal vyhlaseny bar "Coco Loco", kde je dovoleno "uplne vse". Hledani vhodneho potapecskeho cetra pro planovane potapeni jsme odsunuli az na dalsi den. Druhy den na Utile byl ve znameni hledani nejlepsi a nejvyhodnejsi kancelare pro potapeni. Dokonce jsme zde objevili, ze je zde i jeden cesky instruktor, coz je dobre pro Petku, nebot by mohl mluvit cesky pri provadeni kurzu. Knihy jsou pouze v anglictine, takze spouste veci stejne nerozumi. Karel si zase musel zjistit, jestli musi take delat kurz nebot jeho potapecsky prukaz byl ukraden v Antigue a on nemuze prokazat sve zkusenosti. Nakonce jsme si vybrali jedno misto, ktere bylo docela levne a zaroven bylo v cene i ubytovani. Bohuzel od tretiho dne naseho pobytu zacalo prset, takze Karel stihl udelat akorat dva ponory a Petka si precist instruktazni knizku. Ostatni na tom byli obdobne. Dest neustal ani druhy den a ani predpoved na nasledujici dny nebyla prizniva. Lide se zacali z ostrova postupne vytracet,coz ale nebylo tak jednoduche, protoze kvuli velkym vlnam nejezdili lode. Obcas ale letelo nekolik malych letadel, takze nas opustili i nasi spolucestujici, ktere tizil jiz cas. Nejdrive Jonathan, kteremu jiz za tyden zacina skola v Costa Rice a pak i Jose s Andersem, kteri se jiz vraceli do Evropy. Po destivem tydnu jsme ostrov opustili i my. Po navratu na pevninu jsme se ubytovali dva dni v La Ceibe, kde jsme meli docela pekny hotel s velkym vestibulem, kde byla plne zarizena kuchyn. Za hotel s kuchyni se sice zaplati vice, ale da se docela usetrit za jidlo, kdyz si varime sami, takze konecna castka utracenych penez za jeden den je vlastne mensi. V La Ceibe jsme skoro nic nedelali jen jsme vyprali a ususili zasmradle veci z Utili. Pak jsme prejeli do Teli, kde jsme praktikovali podobnou taktiku s kuchyni. V Tele jsme zustali dalsi ctyri dny, behemz nichz se pocasi trochu umoudrilo a Petka si aspon vylecil chripku privezenou z Utili. Take jsme nechali opravit brzdu leveho predniho kola (dali nove desticky), ktere si jiz o to hlucne zadalo. Z Teli zacala jiz cesta na jihozapad k nejznamejsim Honduraskym ruinam Copan. Cestou jsme v San Pedru Sula zjistili, ze i zde muzeme pouzivat nasi kartu, coz jsme puvodne nepredpokladali. Proto jsme si v Rio Dulce nechali udelat Travel Seky a zbytecne jsme tratili na prevedoch. Copan je docela pekne mestecko, v kterem jsme pobyli par dni v prijemnem hotylku a opet potkali nekolik znamych tvari z ostatnich mist nebo neznamych tvarich, ktere jeste uvidime. Okolni ruiny jsou zajimave predevsim jejich socharskymi pamatkami, ovsem vstupy zde v Hondurasu jsou velmi rozdilne pro mistni a pro turisty. Zde jsme nechali $10 a to jsme se museli osidit o muzeum a tunel jaguaru. Jinak by nas to stalo $27. Take jsme navstivili velice prijemne termalni bazeny, ktere jsou jen par kilometru od mestecka. Pivko v termalnim bazenu (39stupnu) uprostred prirody je nadhera. Z Copanu jsme pokracovali jiz k Pacifickemu pobrezi Hondurasu k zatoce Fonoseca. Cestou jsme se jeste zastavili v mestecku Gracias a navstivili jsme dalsi termalni prameny. Take jsme projeli turistickou oblast na vychod od hlavniho mesta Tegucigalpa a navstivili zde nekolik mist. Bohuzel ani zde ani v hlavnim meste se nam nepodarilo najit vhodne ubytovani, tak jsme mistama jen projeli a prespali v aute jako za starych casu. Dalsiho dne jsme jiz dorazili k zatoce Fonoseca do mestecka Coyolito, zaparkovali pred policejni stanici a lodkou prejeli na ostrov El Tigra. El Tigra je maly vulkanicky ostruvek obklopen zatokou a dalsimi vulkany na horizontu. Je zde docela pekne a je az prekvapujici, ze pruvodce se zminuje jen okrajove a asi proto zde nejsou skoro zadni turiste. Po dvou dnech pojidani morskych plodu a popijeni levneho pivka jsme ostruvek opustili a prejeli do vetsiho mesta Choluteca, ktere je jiz temer na Nicaragujske hranici. Zde jsme prozili tri noci a psychicky se pripravovali na dalsi prechod hranice. Zde sice nebyla kuchyne, ale diky dobre samoobsluze jsme si opet vyvarovali sami.
|
|
21.12.-27.12.2003 Nase fotky 11. Nicaragua |
Prechod hranice byl podle ocekavani opet narocny. Docela uspesne jsme opustili Honduras, kde jsme se nenechali zlakat informacemi mistnich nahanecu, ale jednoduse jsme si u okenka odhlasili auto a pasy. Problem nastal az na Nicaragujske hranici, kde jsme si museli najmout divku-vyrizovatelku, ktera ovsem mela s vyrizovanim take potize, jak se zdalo. Behala mezi jednotlivymi okenky a porad dostavala nejake dokumenty a my jsme porad neco platili (zde se musi v dolarech). Behem cekani jsme se seznamili s nekolika americkymi turisty, kteri miri rovnou do Costa Rici a Nicaraguou jenom projizdi. Asi po 4 hodinach jsme ale meli vse hotovo a mohli jsme vyrazit. Na teto hranici je opravdu mnoho zebraku, prevazne deti, kteri berou opravdu vse. Nejdriv chteli penize, pak cepici a nakonec by brali i boty, kdyz zjistili ze jich mame vic. Dobra byla take jedna divka, ktera prodaval jablka a vzdy chtela koupit i jedno pro sebe, ze ma hlad. Nakonec od nas stejne skoro nikdo nedostal nic. Divce-vyrizovatelce jsme dali 50 cordobu (mistni mena), ale moc stastne se netvarila. Cesta z hranice do prvniho mesta Chinandega, pomerne dost dulezita, je opravdu hrozna. Dvacet metru asfalt, dvacet metru prasna cesta. Takze po 30km jsme uprostred niceho prorazili leve predni kolo. V dost beznadejne situaci se nastesti objevil jeden mladik na kole a oznamil nam, ze kilometr pred nami je pneuservis a na svem kole zprostredkoval nutnou komunikaci a prepravu. Po dvou hodinach jsme byli opet na ceste i s opravenym rezervnim plastem. Chlapec dostal za ochotu C$100 a byl z nich daleko stastejsi nez divka na hranicich. (denni plat v Nicaragui je okolo C$ 50) Oprava sama stala C$150. Do Chinandega jsme dorazili jiz za tmy a prespali v Auto-Motelu (lepe Sex-Motelu) a i televizni kanaly tomu odpovidali. Hned rano jsme vyrazili do Leonu a na plaz Poneloya. Plaz Poneloya se jiz zacina opet podobat Mexickym plazim. Ciste more a svetlejsi pisek tvori jednu stranu mince. Druhou jsou prijemne restaurace pod pristresky a krasne vyhledy na more od chlazenych lahvi piva. Ztravili jsme zde dve noci, prvni v hotyllku a druhou podle starych tradic v hamaku a aute. Neni zde ale zadna zabava, takze jsme byli radi za kulecnik ci sachy. Od more jsme se vratili zpet do Leonu, kde jsme se nakonec rozhodli prozit stedry vecer. Stedrovecerni veceri jsme se snazili pripodobnit co nejvice domovu. Vareny brambor a kureci rizek, vice jsme delat nemohli. Leon je pekne kolonialni mesto se spoustou kostelu a starych domu. Na Stedry vecer bylo na ulich zivo a veselo. V hotelu jsme se seznamili s Izraelskym parem Efrat a Roy (jsou to zide), kteri maji hodne podobnou cestu jako my. Zde v Nicarague toho neni moc co videt, takze hodne turistu ma podobnou cestu. Po dvou dnech jsme vyrazili z Leonu do dalsiho znameho mesta Granada. Cestou jsme jeli okolo jezera Managua, coz je mensi ze dvou Nicaraguiskych jezer a je v nem i jeden vulkan, kterych je zde nekolik. Hlavni mesto Managua jsme jenom projeli, protoze v nem neni nic zajimave. Take jsme se zastavili v Masayi na vyhlasenem trzisti mistnich vyrobku, ktere ovsem nebylo nic extra. Na vecer jsme dorazili do nejstarsiho mesta Nicaraguy (1524) Granada a ubytovali se v hotelu s ping-pongem (takze o zabavu je postarano), postavenem ve starem kolonialnim dome. Granada je opravdu pekne mesto, plne turistu a pamatek. Je zde dobre videt Spanelsky kolonialni styl. Kazdy dum ma uvnitr peknou zahradu a posezeni, coz z pobytu v hotelu dela velice prijemny dojem.
|
|
28.12.-19.1.2004 Nase fotky 12. Nicaragua |
Granada se nam docela zamlouva, da se zde levne nakupovat maso a extreme
levne
ovoce, zvlast pro nas exoticke jako ananasy, manga, banany a podobne.
Hotylek
nam
vyhovuje a muzeme dokonce vyuzivat kuchyn. Je to trochu spartanske, nebot se
o
ni delime s rodinou majitele hotelu, ktera se chvilemi stava velmi pocetna,
ale s ostrymi lokty to docela jde. Jen vyhlasene jezero Nicaragua trochu
kazi
dojem, protoze je hodne spinave a jsou u nej tisice komaru. V hotelu jsme vydrzeli az do 29. Kdy jsme spolecne a prekvapive brzy rano, vyrazili na plaz "El Boquito". Zde jsme se zdrzeli jen nekolik hodin a pokracovali dale na jih do mesta Rivas a pak k pobrezi do San Juan del Sur vyhlaseneho letoviska. San Juan del Sur byl prelidnen. Vubec neodpovidal popisu z pruvodce: "ospale mestecko". Nasli jsme pouze jeden spinavy hotel za nizkou cenu. Druhy den se nam nastesti podarilo prestehovat se do hotelu na pribrezni tride s balkonkem smerem k plazi. Silvestr se blizi, na plazi jsou vybudovany dve ohromne diskoteky a vsechny bary a restaurace jedou na plno. Plaz je docela pekna, ale voda tady v zatoce trochu spinava. To ovsem nevadi tomu, aby jsme se neosvezili. Petka pri svem osvezeni pravdepodobne stoupnul na rejnoka, bohuzel zrovna toho, ktery se umi branit, takze mu zabodl ocas hluboko do kotniku. Po nekolika dotazech nam bylo doporucenu ranu vypalit. Jed pry neni smrtelny, ale zpusobuje neprijemne bolesti a krece, kterym se da vypalenim predejit. Vzali jsme uhlik z kuchyne a ranu vypalili. Pozdeji jsme zjistili ze take stacila horka voda, ktera podstatne setrneji dokaze jed odstranit. Silvestr je tady. Vsichni se zacali na vecer vybavovat potrebnymi tekutinami a nalada v hotelu byla jiz brzy odpoledne velmi pratelska. Nejpopularnejsi napoj je zde mistni Rum (Ron) "Flor de Cana". Je dobry a neskutecne levny. Pul galonu (cca 2litry) jeho 7-mi lete verze se daji poridit za $12 (cca 300kc). Da se michat s Colou i nemichat. V hotelu jsme byli tak do 11:00, prestoze nas majitelka upozornovala, ze v 10:00 je nocni klid a lidi chteji spat (kdo?). Pak jsme vyrazili na plazovou diskoteku. Vstup L100 ($7) a pak vsechno piti zdarma. Zde jsme prezili pulnoc s velmi levnym a hnusnym Sapanskym a kolem druhe jsme vyrazili na kute. Mesto jeste cele zilo, takze si nebylo problem dat nejakou tu nocni bastu. Na druhy den se vstavalo ruzne. Kazdopadne se sem sjelo mnoho mistnich a behem dne byla plaz naplnena k prasknuti. Pote se zivot v mestecku zacal pomalu uklidnovat. Nasledujiciho dne jsme vyrazili na Omotepe, vulkanicky ostrov na jezere Nicaragua. Ostrov je tvoren dvema vulkany Concepcional (1610) a Maderas (1345) s jezerem v krateru. Jezero je dost melke a velky vitr na nem dela kratke a ostre vlny, takze cesta hodne seslym parnikem byla zajimava. Auto jsme nechali zaparkovane v hotelu u pristaviste za L20. Na ostrove jsme se ubytovali hned kousek od pristavu v malem levnem hotylku s restauraci, kde se teda perfektne varilo. Hned druhy den jsme si pujcili kola, za dost vysoky obnos $5 na den a vyrazili na okruzni cestu kolem vulkanu Concepcion. Kola nestala za moc a byla to spise drina nez projizdka. Navic Petka priblizne v polovine cesty pichnul a musel se vratit. Den na to jsme prejeli na Santo Domigo, misto ktere tvori spojnici mezi dvema vulkany a je zde odpovidajici plaz. Ackoliv byla nedele a kazdy tvrdil, ze autobusy nejezdi, prece se najake nasli a dostatecne blizko nas priblizili. Poslednich par kilometru jsme si ovsem museli dojit. Santo Domingo je pekne misto s vyhledem na jezero a nasli jsme tu pekne ubytovani. V okolnim lese neustale rvou opice a kolem letaji prapodivni modry ptaci. Zde jsme se setkali s Americkym parem (52let) s Wisconsinu, kteri jedou podobnou cestu jako my, ale na motorce. Dalsi den byl v planu vystup na vulkan Maderas. Museli jsme vstat jiz kolem 5:00, aby jsme stihli prvni autobus. Vystup na vulkan byl narocny. Bylo mokro a cesta byla velmi rozbahnena a nakonec jsme si ani nebyli jisti cestou. Nastesti jsme potkali vypravu s pruvodcem a ta nam spravnou cestu ukazala. Posledni cast vystupu byl sestup do krateru s jezerem. Bohuzel byla mlha, neustale mrholilo a ze vsech stromu padala voda. Viditelnost byla tak 30m, takze jsme z jezera toho moc nevideli. Cesta dolu byla jeste o neco horsi a klouzavejsi nez cesta nahoru. Zabahneny jsme byli az ke kolenum, nekdo i na zadech. Noc jsme prespali v Santo Domigu (nejel vhodny autobus) a druhy den jsme se vratili k pristavisti a opustili ostrov. Nicaragua se nam zacina zamlouvat. Prestoze vetsina turistu jen projizdi, tak jsme zde nasli nekolik peknych mist. Navic je Nicaragua velmi levna a v cele Nicaraguy se dobre vari. Jidlo je chutnejsi nez v Guatemale a Hondurasu a navic delaji vetsi porce. Nejoblibenejsi priloha je "Gallo Pinto" (kropenaty kohout), coz je ryze smichana s fazolema na coz si clovek brzy zvykne (neuveritelne vydatne). Rozhodli jsme se tedy, ze zde ztravime jeste nekolik dni. Dokumenty nam plati jeste 14 dni, tak proc se hnad do drahe Costa Rici. Navstivime jeste jednou Granadu a plaze v San Juanu del Sur. V Granade jsme jako prvni vec museli zajit do nemocnice, nebot Petku zacala bolet popalena noha a na zanet potreboval nejaka antibiotika. Chvili po nas sem prijel i Americky par, takze jme meli prilezitost lepe se seznamit. Doporucili jsme jim nas hotel a nekolik mist, ktera mohou navstivit. V Granade sel zivot, klidne az line. Navstivili jsme vulkan Mombacho a vulkan Masaya, ktery je stale aktivni a kouri a vydale se na projizdkou lodkou mezi malymi ostruvky pobliz Granady (to byla spise ukazka stylu bydleni bohatsi spolecnosti). Od Americanu jsme zjistili, ze bydli v malem mestecku (700 obyvatel) na severu Wisconsinu u jezera Superiro a vlastni tam restauraci a bar Rum-Line s padesti druhama Rumu (Bozkov ovsem nemaji). Maji podobnou cestu jako my (San Juan del Sur a Costa Rica), takze se jeste nekolikrat uvidime. V San Juan del Sur jsme ubytovali v jiz vyhlidnutem hotylku (kde drive nebylo misto) a opet jsme relaxovali a vyrazeli na okolni plaze. Na prekrasnr plazi Majagual s bilym piskem jsme opet objevili Americany a taky jsme se na dve noci prestehovali do mistniho kempu. Plaz Majagual je opravdu prekrasne misto a je tu nadherny klid. To je ovsem je docasne nebot se zde rozjizdi obchod s pozemky a velka cast pobrezi je pripravena na prodej. To jsme se dozvedeli, protoze Americani zacali uvazovat o koupi nejakeho pozemku, tazke jim byli mnoha mista ukazana. Lze zde koupit i zalesnenou skalu, ktera oddeluje dve plaze a je z ni nadherny vyhled na okoli a zapady slunce. Je zde taky jedna lepsi restaurace, z ktere je nadherne pozorovat zapad slunce. Bohuzel servis byl dost desny a moc neodpovidal cene.Plaz Majagual je take vyhlasena mezi surfari, kteri se zde proto sjizdi ve velkych poctech. Prisel den odjezdu a jelikoz mame s Americany spolecnou cestu tak jsme se vyrazili na hranici spolecne. Podle zkusenosti jsme vyrazili casne zrana a na hranici jsme byli jiz kolem desate. Nastesti jsme zde objevili nekolik lidi z Kanady, kteri byli v procesu prevadeni motorovych vozidel dale a tak jsme se na vse optali. Odjezd z Nicaraguy je, jak jinak, opet komplikovany, ale zvladli jsme jej tentokrat bez potizi. Na Costa Ricke strane je situace jina. Zda se, ze system zde jiz funguje a da se jednoduse pochopit, ke kterym okenkum se ma zajit. Zase zde bylo hodne lidi, takze si clovek musel vytrpet cekani ve frontach. Za vstup do Costa Rici se nic neplati, pouze jsme museli zaplati $14 za povinne pojisteni na auto, coz je porad dobre na rozdil od $50 jen za permit jako v Hondurasu. Doklady mame na tri mesice a behem nich muzeme Costa Ricu opustit a opet se vratit aniz by jsme delali dalsi papirovani. To nam vyhovuje v nasem planu zajet do Panamy a zase se vratit.
|
|
19.1.-4.2.2004 Nase fotky 13. Costa Rica |
Na hranici jsme take nabidli odvoz dvoum klukum (American John a Nemec
Jochen),
kteri par dni cestuji spolu. Prvni zastavka je naplanovane mesto Liberia asi
70km na jih od hranice. Interamericana je docela v dobrem stavu, prestoze
kazdy strasil, ze v Costa Rice jsou nejhorsi cesty v cele stredni Americe.
Costa Rica je trochu jina. Je to nejbohatsi zeme stredni Ameriky a je to zde
poznat. Nektera mista se hodne podobaji USA. Take my jsme jako prvni misto v
Costa Rice navstivili BurgerKing. V Liberii jsme se ubytovali v hotelu za $5
na osobu, okoukli jsme okoli a zjistili jsme, ze ceny tu nejsou tak spatne
jak jsme predpokladali. Internet je levny (i pod dolar za hodinu), velke
pivo
(skoro pul litru) v baru se da take poridit za dolar a v supermarketech jsou
ceny obdobne jako v jinych zemich. Hned druhy den jsme s Johnem a Jochenem (nebot brzy odletaji) vyrazili do parku "Rincon de la Vieja" na stejnojmeny vulkan, ktery ma u sveho upati mnoho termalnich atrakci jako horke potoky, varici jezirka, zemni ventily a bublajici bahno. Navic se zde da podniknout prijemna prochazka lesem na krasny vodopad. Vstup do parku je ovsem $6, jako do vetsiny ostatnich mist v Costa Rice (jak pravy pruvodce). Dalsiho dne John a Jochen odjeli do San Jose a my se prestehovali do hotylku "La Posada del Tope" $6, kde jiz dve noci bydleli nasi stari znami Americane, kteri o nas rikali, ze jsme jejich nove nalezene deti, ktere zanechali v Evrope. Z Liberie jsme vyrazili na plaze na poloostrove Nicoya, presneji na Playa del Coco a Playa Hermosa, kde jsme se nakonec ubytovali v Iguana Inn v hotylku s bazenem a peknym prostredim. Vzali jsme si pokoj pro ctyri za vyhodnou cenu $25 na noc. Zde jsme zustali 4 dni a behem nich jsme nic zvlastniho nedelali. Chodili na plaze, koupali se v bazenu a vecer samozrejmne na pivko. Zde je jiz o neco draze nez v Liberii a pivko vyjde na $1.50 az na $2. Americani zase shaneli po okoli nejakou nemovitost ke koupi, takze meli o zabavu postarano, nebot nabidek je mnoho. Zde jsme se seznamili z dvema Danama Ivanem a Mortenem, kteri bydleli ve stejnem hotelu. Chteli jsme jeste navstivit dalsi plaze na poloostrove, ale vetsinou byl problem najit levne ubytovani, tak jsme v mestecku Samara prespali, jako za starych casu, na plazi v hamaku povesenem mezi palmama. Zde jsme se take rozloucili s "rodici", s kterymi jsme ztravili temer tri tydny. Z plazi jsme vyrazili do vnitrozemi. Prejeli jsme pres novy (v Costa Rice nejvetsi) most v zatoce Nicoya a zamirili jsme na vychod k jezeru a vulcanu Arenal. Okoli Arenalu je krasne. Velke jezero se zarostlymi svahy a mnoha peknymi vyhledy primo ze silnice. Vulcan Arenal by mel byt jednim z nejaktivnejsich vulcanu na zapadni polokouli, ale nazdal se. Vrchol byl navic neustale pod mrakem, takze obrazky chrliciho ohne, ktere cestovky ukazuji jsme nevideli. Zde jsme take poprve zjistili, ze "skazky" o spatnych cestach jsou pravdive. Asi na 15km byl asfalt prerusen a cesta byla plna vymolu a der. Ubytovali jsme se v mestecku La Fortuna jeste s jednim Francouzem a Francouzkou, kteri zili na nejakem exotickem ostrove v Caribiku nebot bylo vyhodnejsi si vzit pokoj pro ctyri. V okoli La Fortuny je nekolik atrakci jako vodopad a craterove jezero, ale za vse (jen za podivani) se plati $6, takze jsme nakonec vyrazili jen do narodniho parku Vulcan Arenal, kde jsme ovsem take nechali $6. Prochazka po lavovem poli a mistnim lese za to rozhodne nestala. Meli by si zajet na Hawaii, aby videli jak ma vypadat lavove pole. Z parku jsme vyrazili na jih do oblasti Monteverde. Bylo ovsem jiz pozde a tak jsme na ceste prespali v malem vetrnem mestecku Tilaran v peknem hotelu za rozumnou cenu. Zde v Costa Rice je ubytovani o neco drazsi nez jsme byli zvykli, ale zato se vzdy da pocitat se sluznou urovni. Oblast Santa Elena- Monteverde je jednou z nejpopularnejsich turistickych oblasti v Costa Rice (mimo plaze samozrejme). Je zde velky park s destnym pralesem a mnoho dalsich atrakci s tim spojenych mezi jinymi i Conopy Tour (jizda na lane mezi korunami stromu pri ktere se dosahuje rychlosti az 80km/h). Po nejakem zjistovani se nam podarilo zakoupit listek na vice mist s vyraznou slevou. Dva do narodniho parku Moteverde a jeden na dalsi tri atrakce. S nasi ceskou vynalezavosti jsme jej ovsem zdvojili a tak krome SkyTreku (Conopy Tour) jsme na vsem byli oba. Navsteva parku Monteverde je zajimava a jsou zde pekne cesty primo stredem destneho pralesa. Ovsem tolik reklamovana zvirata jsme nevideli. Bud jsme meli smulu nebo to je jen reklamni trik, protoze jsme chodili potichu a pomalu a presto nic(az na par ptaku a nosalu, kteri jsou temer vsude). Ostatni atrakce, Serpentario (terarium), SkyWalk (chuze mezi korunami stromu po vysutych lavkach) a Sky Trek jsme absolvovali nasledujici den. Jsou to ovsem spise atrakce nez mista na sledovani fauny a flory. Zde jsme take opet potkali Ivana a Mortena (Dany), ale meli dost naspech nebot Ivan jiz za dva dny odleta zpet do Evropy. Take jsme zde potkali Ceskou vypravu, tedy jen nekolik clenu, a vecer jsme si chvili povidali z jejich pruvodcem Olafem. Z Monteverde jsme jiz jeli do San Jose, kde se mame setkat Jonathanem, ktereho jsme poznali v Guatemale a jel s nami az do Hondurasu. Nyni zde uci Anglictinu. Jak cesta do Monteverde, tak cesta z nej je podle Costa Ricke tradice neasfaltova, takze narocna a prasna. Lepsi je to az na hlavni Interamericane, ktera je ovsem zase jen jednoproudova a je na ni docela provoz. V San Jose jsme byli za 3 hodiny a podle domluvy jsme Jonathanovi zavolali od nemocnice Mexiko, kterou jsme bez obtizi nasli. Jonathan ma pekne ubytovani a jeho spolubydlici Karl je na cestach, takze jsme se k nemu bez obtizi nastehovali. Karl ma pry taky zajem koupit nase auto, coz by pro nas bylo velmi vyhodne. Jonathan nam letmo ukazal mesto a nekolik zajimavych mist a take jsme s nim zasli do mistniho Casina. Zde bylo mnoho exotickych krasek z cele stredni a jizni Ameriky a z Tichomori. Jejich prace jiz ovsem tak exoticka neni, lepe receno provadeji nejstarsi remeslo. Navstevu San Jose jsme taky vyuzili k navsteve Panamske ambasady, kde po nas za visum chteli $55 dolaru (vydridusi) a take jsme okoukli ceny letenek. Do San Francisca a pripadne do Evropy se da letet za $500 respektive $950.
|
|
2.2.-9.3.2003 Nase fotky 14. Costa Rica, Panama a návrat |
V San Jose jsme pobyli 5 dní. Během té doby jsme zjistili ceny letenek, zali na Panamskou ambasádu a koupili si za $110 viza a vyzkoueli si i poněkud divočejí noční ivot v Kasínech. Trochu jsme taky pro Jonathana fungovali jako Taxi. Aspoň se přesvedčí, e auto je pro něho nezbytné. Bohuel během té doby se nám nepodařilo spojit s Karlem, Jonathanovým spolubydlícím, potencionálním zájemcem o nae auto. 6.unora jsme brzy rano vyrazili na dalí cestu na jih. Jeli jsme po Interamericaně přes město Cartago, kde jsme se na chvíli zastavili, dále do San Isidro de El General a odtud na západ k pobřeí do vesničky Dominical. Cestou jsme se vyplhali na nejvyí bod Interamericany, jak tvrdí Costarická mapa (ovem podle údajů v Guatemale cesta vedla ve vyí poloze) a pak jsme s výky přes 3000m sjiděli zpět k pobřeí. Dominical je turistické místo přímo na plái s mnoha bungalovy a předraeným ubytovaním. Nakonec se nam podařilo sehnat docela solidní ubytovaní za $12. Hned na druhý den jsme podél pobřeí pokračovali dále na jih a večer, po několika zajíďkách k zátoce "Dulce" jsme zakotvili v městečku Golfito. Golfito je popularní pro jeho bezcelní tritě, kde se prodávají Panamské produkty, na kterých není přiraeno ádné clo. Tritě je ovem obehnáno vysokým, kruhovým a betonovým plotem a lístky se musí zakoupit den předem, take jsme nezavítali. Mestečko samo o sobě neni příli přívětivé. Dalí hranice. Vstup do Panamy by neměl být bezproblémový. Ji máme mnoho zkueností a taky visa. Z Costa Rici jsme se odhlasili bez problémů a navíc jsme nemuseli odhlaovat auto, protoe permit platí na 3 měsíce bez ohledu jestli opustíme zemi nebo ne. Vstup do Panamy byl ovem oříek. Visa se jim z počátku nezdála a nakonec je prohlásili za nevhodné, e prý potřebujeme ověřené a do Panamy nás odmítli vpustit. Po několika dohadech jsme se rozhodli, e do Panamy vstoupíme na černo. To se nám také povedlo a kupodivu jsme proli i kontrolou na silnici za hranicí. Kontrola je tam úplne na prd, protoe těm naopak Visa plně postačovala. Kus za hrnicí jsme zahnuli do vnitrozemí k vulkánu "Baru" (3475m nejvyímu bodu Panamy) a do stejnojmeného národního parku. Po návtěvě parku a malé procházce jsme zůstali ve vesnici "Vulcan", kde jsme po delím hledání nali cenově vhodné ubytování. Také jsme se tu poprvé setkali se zákonem, kdy se nám policista na mopedu pokusil dát pokutu za nezapnuté pasy. Pak to ale vzdal. Odtud nás čekala dlouhá cesta do Panama City nebo aspon poblí. Dojeli jsme do mesta "El Valle", které je celé umístěno ve velkém kráteru starého vulcánu. Zde jsme zůstali dva dny a navtívili několik místních atrakcí: výstup k vodopádu, místní zoo a termální lázně. Seznámili jsme se zde s Philem 70-ti letým Kanaďanem, kterému jsme nabídli odvoz do Panama City. Panama City je velké a moderní město, na první pohled nerozeznatelné například od Manhattanu. Naopak jeho stará část "San Felipe" je pinavá, z části rozbořená a zdá se nebezpečná. Kadopádně tam sídlí nejzajímavějí věci města, mimo jiné i muzeum Panamského kanálu. Ubytovali jsme se v centru v pěkném, ale velmi levném, hotelu s klimatizací a teplou vodou (trochu jako doma). Později jsme zjistili, e pokoje v hotelech v centru města se nejčastěji pronajímají na 3hod. I v naem a v tomto směru bylo překvapivě runo celých 24 hodin. Větinu pobytu ve městě jsme ztrávili hledáním kotvitě s plachetnicemi, kde by jsme se mohli nechat najmout jako "Lanehandler" a projet si tak zdarma kanál na nějaké plachetnici. Bohuel jsme nebyli uspění a tak jsme aspoň navtívili muzeum Panamského kanálu a jedno ze tří zdymadel "Miraflores". Phil ve absolvoval s námi a do naeho odjezdu s Panama City. Dosáhli jsme nejvzdálenějího místa na naí cestě a začali se vracet zpět ke Spojeným Státům. První den jsme, po zastávce na vyhláené Pacifické plái San Carlos, dojeli jen do Santiaga, kde jsme byli nuceni zastavit kvuli patnému chovaní naeho auta. Začal cukat volant a nějak patně se drelo na silnici. Na druhý den jsme začali shánět opravnu, ale v neděli to nebylo jednoduché. Obávali jsme se, e je něco s geometrií, ale nakonec stačilo vyměnit plá na levém předním kole. Pouili jsme ten co jsme sundali v Guatemale a nechali si opravit při vjezdu do Nicaraguy. Cestou ze Santiaga nás dvakrát stavěli policisti. První nám chtěl dát pokutu za řízení bez trička, ale taky to stornoval. Druhý nám napařil $20 pokutu, e nemáme levé zrcátko (to jsme neměli nikdy), ale nakonec dostal jen $6 a 1000 Costarických Colonů. Na večer jsme dojeli pouze do města David, kde jsme si zali do Čínské restaurace. Ráno jsme vyrazili brzy, máme toti před sebou hranice do Costa Riky. Nevraceli jsme se stejnou cestou, ale přejeli jsme hory ke Karibskemu pobřeí a tam překročili hranice. Na hranicích samozřejmně nastal problém. Jeliko nemáme vstupní razítko, nemůeme v ádném případě dostat výstupní (co natěstí nebrání oputění země). Ovem na druhé straněm nám zase nemůou dát vstupní, co ke vstupu do Costa Riky u brání. Zůstali jsme tedy mezi hranicemi a nemohli tam ani zpět. Obrátili jsme se tedy na naí abasádu v San Jose o pomoc. Přestoe byli vstřícní nedokázali vymyslet jak by nám mohli pomoci. Nakonec jsme si museli to, v ádném případě moné, razítko na odjezd z Panamy po $10 "koupit" a byli jsme opět v Costa Rice. Panama byla asi nejteplejí ze vech Středoamerických zemí, průměrná denní teplota byla neustále kolem 35 stupňů celsia. Panama se zdá jako bohatá země, mají kvalitní silnice a hodně úplatné a otravné policisty. Naopak je zde velmi levné ovoce a v Panama City bylo levně celkově. Kanál jsme si projeli pouze na zrychleném videu v muzeu. Skutečný průjezd necháme a na někdy přítě. Cestou zpět do San Jose jsme se zastavili v nejvyhláenějím surfařském středisku na Karibském pobřeí v "Puerto Viejo de Talamanca". U krásného pobřeí, s nezvykle velkými vlnami a kokosovými palmamy naklánějícími se nad vodu, jsme zůstali dvě noci. Bydleli jsme v příjemné ubytovně po $6 na osobu obklopeni surfařskou kulturou (dredy, tetovaní a ruzné ivotabudiče). Problém je, e nám opět začalo ucházet vyměněné kolo a ne jsme vyrazili museli jsme ho nechat v cykloservisu nafouknout a v nejbliím pneuservisu nechat opravit. Dali nám do něj za $10 dui, která ovem ihned praskla a způsobila, e jsme na půl cestě do San Jose zůstali stát s úplně prázdným kolem. Nakonec jsme museli koupit (na naí cestě ji třetí) nový plát. Opět kolem $80. Do San Jose jsme dorazili a za tmy, ale s Jonathanem jsme se potkali a opět se k němu nastěhovali. Karel, Jonathan a Karl, kterého naberou v Puntarenas, vyrazili na plá Montezuma na Poloostrově Nicoya. Peka zatím zůstal v San Jose. Na poloostrově jsou patné silnici a z tak se k dopravě na jeho jiní výběek (kde je právě Montezuma) pouívá trajekt z Puntarenas. Trajekt byl plný a nějaké to pivko mělo vliv, e po hodinové plavbě se na lodi skoro vichni znali. Jenom nae tříčlená posádka získala dalí 4 pasaéry, kteří poádali o svezení od trajektu do Montezumy (pořád jetě asi 40km). Montezuma je malá turistická vesnička se spoustou restaurací, hotelů, ivých a hlučných barů, krasných plaí a okolní přírody. V blízkosti je také vodopád, který ve sladké vodě nabízí o proti moři příjemnějí osvěení. Zůstali jsme tam dva dny a pak vyrazili zpět do San Jose. Jeliko se Karl nakonec rozhodl auto nekoupit a prodat jinde se nám nepodařilo, padlo rozhodnutí, e zpět do San Francisca pojedeme také po čtyrech kolech. Na České ambasádě jsme předali dokumenty potřebné k podání stínosti na Panamský konzulát. Také jsme se v San Jose potkali s Čechem, který zde ji několik let ije a vlastní krámek, kde prodává České sklo. Potkali jsme ho náhodou, kdy jsme ze sousedního auta na křiovatce slyeli českou muziku. A po rozloučeni se se San Jose jsme vyrazili na 6000km dlouhou cestu zpět do USA. Hned první den jsme opustili Costa Ricu a bez potíí, a na drahé poplatky (Nicaragua je co se týče poplatků asi nejdraí), vstoupili do Nicaraguy a dojeli a do Granady, kde jsme si vzali ji vyzkouený hotýlek. V Granadě jsme nechali vyměnit olej a dolili převodku, aby auto bylo připraveno na dalí náročnou cestu. Dalí den jsme překročili hranici do Hondurasu a dojeli téměř a ke Cobánu. Kvůli patným světlů jsme nechtěli jet nocí a jeliko jsme nenali ádný hotel, tak jsme po dlouhé době přespali opět v autě u benzínové stanice. Druhý den jsme brzy dopoledne dorazili na obávanou Guatemalskou hranici. Měli jsme strach, protoe jsme Guatemalu opustili bez odhlaení auta. Z obou stran byla kvalitní nová silnice a sama hranice fungovala perfektně. Nebyl tam skoro nikdo a vekerá administrativa proběhla hladce a rychle. Jediný problém byl při opoutění Hondurasu, protoe nám chybělo nějaké razítko, ale rovnou řekli, e za $11 v tom nevidi ádný problém. Tak aspoň nezdrovali. Večera jsme se opět objevili v San Pedru La Laguna na jezeře Atitlan. Tam si nás jetě vichni pamatovali, take to bylo jako by jsme přijeli domů. Jenom turisté se vystřídali, sem tam se zavřela nějaká hospoda a jiná otevřela, ale jinak bylo ve při starém. Akorát byla sezóna kávy, take se vude loupala a suila kávová zrnka. Potkali jsme se se starými známými a samozřejmně jsme s nimi popili. Zastavili jsme se několikrát u Filipa na dobrém a extrémě levném jídlo a v Alegre na nějakém tom pivku. Atmosféra San Pedra nás opět tak chytla, e jsme nakonec zůstali dvě noci. Ze San Pedra jsme opět nevyjeli úplně bez potíí. Řazení autamtické převodovky se výjezdem zaseklo a nedovolilo vyřadit stupeň L, co je pouze jednička. Postupným zkouením jsme nakonec ohnuli táhlo mezi pákou a převodovkou. V nejbliím servisu to byli schopni opravit jen vyměněním (co by trvalo několik dní), tak jsme si to, za pomoci jejich nářadí, museli opravit sami. Poruchou jsme se zdreli take se nám nepodařilo opustit Guatemalu a museli jsme zde jetě jednu noc přespat. Brzy dopoledne jsme přejeli do Mexica. Přechod hranice byl podle očekávání bez potíí. Na jihu Mexica jsou natěstí rovné a rychlé silnice, take jsme za tmy dorazili a do oblíbeného Puerto Angel na plá Cipolite do naeho starého hotýlku. Dalí dny jsme se hnali podél západního pobřeí. První noc jsme přespali v městečku Petatlán. A dalího dne, kdy jsme projíděli kolem překrásných míst (Playa El Tunel, Playa Maruata, Playa El Faro, město Colima, město Manzanillo), jsme podle plánu dorazili do Melaque, kde jsme minule ztrávili téměř 3 týdny. Ubytovali jsme se jak jinak ne u Nasti. Dostali jsme dobrou cenu a chvíli jsme klábosili. Následující den jsme vyrazili na dále na nekonečnou cestu. Projeli jsme Puerto Vallarta, odpoutali se od pobřeí a pokračovali přímo na sever. Se setměním jsme začali vyuívat dálnice, za které se ovem muselo platit. Jeli jsme celou noc (jen 3 hodiny spánku u benzínky) a celé dopoledne následujícího dne. Stav naeho vozu se poválivě zhoruje. Auto se začalo (kdy je motor v záběru) velmi třást a dalími ubýhajícími mílemy se to zhorovalo. Po jedné hodině jsme dorazili do hraničního města Nogales. Utratili jsme poslední Pesos za plnou nádr a v Čínském bufet "All you can eat" a ve tři hodiny jsme ji stáli ve frontě na Americké hranici. Paní u závory se nás zeptala jestli jsme Američani, moná by ani nepotřebovala pasy, vdy jedeme na Amerických značkách, ale my jsme ze slunosti řekli, e ne. A si prý zajedeme bokem, e nám prohlédnou auto. Tam nás pak také poslali na imigrační, a si vyřídíme papíry. Tam u to lo ráz na ráz, vytáhli na nás vechny informace, pořád se ptali jak se ivíme a nakonec následovalo zjitění, e jsme ná poslední pobyt v USA přetáhli o 29 dní. Pak následoval dlouhý výslech s odebráním otisků prstů a s fotografováním. A nakonec, jako bonbónek na dortu, zruení vís. Ji za tmy jsme se "dobrovolně" vraceli zpět do Mexica. Zavolali jsme domů, e potřebujeme poslat na účet peníze na letenky a li jsme si brzy lehnout. Následující den byl plný zařizování. Museli jsme nejdříve sehnat letenky. V Nogales je pouze jedna cestovní kancelář, která neakceptuje kreditní karty a v bance tolik vybrat nelo. Letenky do Frankfurtu od Lufthansy ($870 na osobu) jsme si tedy pouze zamluvili a zaplatíme je a v Mexico City na letiti. Z Frankfurtu do Prahy se budeme muset dostat autobusem. Dále jsme si museli koupit místenku na autobus z Nogales do Mexico City ($118 na osobu). Máme je na zítřek večer a čeká nás 36 hodin v autobuse. Nakonec jsme se pokoueli prodat auto, co se nám večer konečně podařilo a utrili jsme za něj docela pěkných $410. Dopoledne před odjezdem si byl Peka jetě nechat dodělat tetováni na rameno, které mu začali dělat včera večer a pak ji jsme se přesunuli na autobusové nádraí. Cesta autobusem ubýhala rychle, ale dost monotóně. Natestí jsou Mexické autobusy prostorné, pohodlné a navíc jsou poloprázné, take jsme často měli kadý pro sebe celou dvojsedačku. Za dvě nocí v 5:00 ráno jsme, podle jízdního řádu, byli v Mexico City. Tam jsme si vzali taxík na letirě. Podle rady, kterou jsme dostali v autobuse jsme si koupili lístek předem v kanceláři a dostali oficiální taxík, co je prý bezpečnějí. Natěstí z autobuseového nadraí "Norte" (sever) to bylo na letitě slabých 15minut. Čas na letiti (letadlo odlétalo a ve 20:40) jsme vyuili k obcházení dalích leteckých společností. Nakonec se nám podařilo sehnat letenky od KLM a do Prahy (za $900), co by jsme za autobus dali stejně a takhle tam budeme o den dřív a jednodueji. Let probíhal bez zvlátních komplikací, jen letuka nám po čtvrtém pivu odmítla přinést dalí, e let bude jetě dlouhý. V Amstrdamu jsme měli jen 2 hodiny na přestup, take jsme ani nečekali. V letadle bylo velmi zvlátní a také příjemné, e jsme ji dostávali vechny instrukce v četine. Také jsme se tam setkali s partou (cca 35 lidí), kteří se zrovna vraceli z Costa Rici. Vyměnili jsme si nějaké záitky a na letiti v Ruzyni jsme jednoho poádali o mobil, abychom si mohli zavolat odvoz. Počasí v Praze bylo přímo uvítací. Sneilo a snad bylo i pod nulou. S naí omezenou výbavou jsme před halou poskakovali jen v ortkách. Nebylo to tak hrozný, protoe jsme mysleli na úplně jiné věci.
|